ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.362.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 362/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2011 o dovolání obviněného J. S . , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 10 To 548/2010-56, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 15/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 10 T 548/2010-56, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 9. 2010, č. j. 17 T 15/2010-42, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců a dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 10 T 548/2010-56, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soudy se v jeho případě „nevypořádaly dostatečně se skutečností, nakolik byly ovlivněny jeho psychosomatické funkce alkoholem“. V této souvislosti poukazuje na to, že se domáhal podrobení odběru krve, což mu nebylo umožněno, a tím objektivizována přítomnost alkoholu v jeho krvi. Poukazuje dále na to, že zasahující policisté nebyli v řízení před soudem slyšeni a z úředních záznamů vyplynulo, že nebyl kontrolován pro podezření z požití alkoholu. Dále argumentuje stejně jako v řízení před soudem prvního a druhého stupně tím, že krátce před jízdou vypil jedno desetistupňové pivo, a proto z jeho dechu musel být cítit alkohol. V daném případě nebyl ani zadokumentován stav vylučující v jeho případě řídit motocykl. Uvádí, že podle ustálené judikatury výsledek dechové zkoušky nemůže být jediným důkazem vedoucím k jeho odsouzení, když jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. Podle obviněného mělo být jeho jednání posouzeno jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně předseda senátu odložil výkon rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k obsahu dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je vhodné poukázat na to, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se vypořádal soud prvního stupně na str. 3 svého rozsudku a soud druhého stupně na str. 3-4 svého rozsudku. Ze spisového materiálu mj. také vyplývá, že z dechu obviněného byl cítit alkohol a v tomto směru není rozhodná námitka obviněného, že byl hlídkou policie kontrolován proto, že neměl helmu na motocyklu, nikoli pro podezření z požitého alkoholu. Tuto skutečnost ve svém rozhodnutí zmiňuje také soud druhého stupně. Dále je vhodné reagovat na námitku obviněného uplatněnou v dovolání, že po provedené dechové zkoušce se domáhal podrobení odběru krve. Zde je nezbytné dále ještě zmínit, že obviněný zmiňuje úřední záznamy, ze kterých vyplývá, že „jeho chování bylo naprosto normální a nejevil známky opilosti“, tudíž lze usuzovat, že tyto záznamy považuje za správné, neboť by měly prokazovat jeho nevinu. Na druhou stranu však již přehlíží, že ze záznamů sepsaných policií také vyplývá, že obviněný „nepožadoval lékařské vyšetření“. Za takového stavu pak nelze vytrhovat z kontextu zpráv pouze její část, nebo takovou zprávu, která je pro obviněného výhodná. Je-li podle obviněného správná a pravdivá zpráva policie – záznam o jeho stavu při řízení motocyklu, není důvodu, aby nebyla správná také zpráva – záznam policie o tom, že nepožadoval lékařské vyšetření. Domáhal-li se obviněný provedení dalších důkazů, je třeba jeho námitky v rámci dovolacího řízení označit za irelevantní, dovolací důvod nenaplňující. V souvislosti s provedením jím navrhovaných důkazů se s touto skutečností vypořádal na str. 3 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, který jednak poukázal na výsledek celkem tří dechových zkoušek na alkohol v průběhu cca 16 minut, kdy nebyla podstatnější odchylka přístroje zaznamenána - úvahy soudu o ovlivnění obviněného alkoholem a zjištění, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, který si přivodil sám požitím návykové látky. Okolnostmi použití přístroje ke zjišťování hladiny alkoholu v dechu, jeho kalibrací, přesností a použitelností výsledků jeho měření se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 102/2010. Z celé řady soudních rozhodnutí dále vyplývá, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, že se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. V souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu považuje tento za vhodné také zmínit, že v této věci (sp. zn. 6 Tdo 102/2010) přibraná znalkyně mj. také uvedla, že ve většině případů se výsledky zjištěné dechovým analyzátorem a plynovou chromatografií shodují a výrazně se neliší.
V rámci úvah lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 26/2008 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že je-li u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Zmiňuje-li obviněný nezbytnost provedení dalších důkazů a argumentaci, že výsledek dechové zkoušky nemůže být jediným rozhodným důkazem v trestním řízení, pak lze s jeho závěrem souhlasit za situace, kdy hladina alkoholu v jeho krvi se blíží hranici jednoho promile. V takových případech mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a o vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi zasahujících policistů, lékařů a jiných osob, např. o způsobu jízdy takového řidiče. V dané trestní věci ze shora uvedených skutečností vyplývá, že obviněný se nedomáhal odběru krve, jak tvrdí v podaném dovolání, a rovněž ani nezpochybnil výsledky provedené dechové zkoušky. K závěrům o použitelnosti výsledků dechové zkoušky se vyjádřil Nejvyšší soud shora, mj. také v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 102/2010.
V návaznosti na tuto argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud poukázat na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V reakci na shora popsané uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann