ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.50.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 50/2011 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného Ing. K. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 To 370/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 87/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 To 370/2010, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 2 T 87/2010, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 To 370/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že „odvolací soud zamítl odvolání odsouzeného, aniž by pro toto rozhodnutí byly splněny stanovené podmínky“. V další části dovolání konkretizuje tuto základní myšlenku tak, že podle jeho mínění nebyla respektována ustanovení hmotného a procesního práva, a proto nemohl ani soud druhého stupně o podaném odvolání rozhodnout podle §256 tr. ř. Obviněný je toho názoru, že nesprávně byly soudem druhého stupně převzaty závěry soudu prvního stupně o podílu obviněného na předmětné dopravní nehodě, když soud prvního stupně vycházel podle obviněného z chybného znaleckého posudku. Tomuto posudku znalce vytýká, že je v rozporu s výpovědí svědka Š., řidiče protijedoucí tramvaje a svědkyně J., která viděla vstoupit poškozenou na přechod pro chodce, ačkoli viděla, že k přechodu se blíží tramvaj řízená odsouzeným.Vzhledem k tomu, že podle obviněného poškozená nenadále vstoupila do kolejiště a z její následné nepochopitelné reakce v kolejišti, nemohl již střetu s poškozenou zabránit, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, zrušil také jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný vznáší výhrady spočívající v tom, že odvolací soud převzal nesprávné závěry soudu prvního stupně o podílu obviněného na předmětné dopravní nehodě. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. však není založena na věci jako takové, protože souvisí s procesními otázkami. Pokud jde o první variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ta vypovídá o tom, že z procesního hlediska nelze obviněnému upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Odvolací soud přezkoumal postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, avšak obviněný v této souvislosti zpochybňuje tuto přezkumnou činnost odvolacího soudu, kterou považuje za chybnou. Z povahy dovolání by mohlo vzhledem k tomu, že se nejedná o první alternativu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. vyplývat, že obviněný měl na mysli prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu použití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro řízení předcházející vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, tedy alternativu dvě §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Pro takový případ je nutno uvést následující.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z námitek uplatněných v dovolání je nepochybné, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které se staly předmětem řízení o řádném opravném prostředku. Pro takový případ je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se však v daném případě nestalo.
V souvislosti s uplatněnou obhajobou obviněného je třeba uvést, že soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval jednotlivými důkazy, než dospěl ke skutkovému zjištění, které se stalo podkladem pro uznání obviněného vinným. Obvodní soud pro Prahu 2 na str. 2-3 svého rozsudku popisuje jednotlivé důkazy, tedy i výpovědi svědků, kterých se obviněný dovolává a tyto výpovědi hodnotí mj. také v souvislosti s dalšími důkazy – tedy i znaleckým posudkem. V souvislosti se zjištěním skutkového stavu je vhodné uvést, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z rozhodnutí soudů vyplývá, že hlavní příčinou dopravní nehody byl nesprávný způsob jízdy obviněného. Ta skutečnost, že se dostatečně nevěnoval sledování situace, je dokreslena i tím, že uváděl, že v inkriminovanou dobu viděl koridorem přeběhnout nějakou ženu, která měla u ucha mobil. Právě argumentace mobilu u ucha poškozené by mohla být okolností, která měla prokázat, že poškozená se chovala neukázněně, nesledovala situaci apod., avšak vzhledem k tomu, že zmíněný mobilní telefon byl nalezen v kabelce poškozené v textilním pouzdře, uvedená skutečnost svědčí pro opačný závěr, že nedostatečné sledování situace a způsob jízdy obviněným, byly hlavní příčinou dopravní nehody.
Pokud obviněný uplatněnými námitkami zpochybňuje hodnocení důkazů a vytváří vlastní skutkový děj, pak je nutno takové námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za právně irelevantní. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann