ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.57.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 57/2011 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Š . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 238/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 1 T 77/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 1 T 77/2008, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil se spoluobviněnými J. Z. a V. G. tím, že „dne 12. 3. 2008 v odpoledních hodinách, nejdříve v obci P., okr. F. – M., u rodinného domku obž. J. Z., který se představil pod smyšleným příjmením Z., požadoval po V. B. finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč s tím, že mu zajistí dovoz 450 ks cihel zn. Porotherm a když poškozený s předáním peněz nesouhlasil s tím, že chce nejdříve cihly fakticky převzít, vyzval jej, aby nastoupil do osobního vozidla zn. Seat Toledo, ve kterém seděl na místě řidiče obž. V. G., který následně vozidlo řídil, a na místě spolujezdce obž. J. Š., společně všichni obžalovaní s poškozeným odjeli tímto vozidlem do F. – M., kde zastavili na ulici N. poblíž bývalého objektu úřadu práce, kde opět obž. J. Z. požadoval po poškozeném předání finanční hotovosti ve výši 15.000 Kč, s čímž poškozený V. B. opět nesouhlasil s tím, že chce nejdříve cihly převzít, načež obž. J. Z. poškozenému sdělil, že pokud mu nedá peníze, neuvidí cihly, ani peníze, nato se obž. Z. a Š. dotázali poškozeného „Copak jsme nějací násilníci, vrazi, copak někomu lámeme ruce“, přičemž obž. Š. vystoupil z vozidla a postavil se ke dveřím, kde seděl poškozený, v důsledku čehož poškozený z obavy o své zdraví předal obž. J. Z. požadovanou částku ve výši 15.000 Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný J. Š. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. Z. a V. G.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. Š., J.Z. a V. G. zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému V. B. částku 15.000,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Š., J. Z. a V. G., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 238/2010, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, resp. že provedené důkazy nepostačovaly k bezpečnému výroku o jeho vině předmětným skutkem. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně hodnotil provedené důkazy a v důsledku toho došel k nesprávným právním závěrům o vině. Prohlásil, že s ohledem na okolnosti případu je nelogické, že by se jakkoliv připravoval ke spáchání trestného činu. V této souvislosti podotkl, že se nijak neskrývali, že v domě poškozeného v P. předal spoluobviněný Z. poškozenému písemné potvrzení o převzetí peněz a k dalšímu tvrzenému jednání dochází za bílého dne v odpoledních hodinách ve F. – M. na rušné ulici v blízkosti vlakového nádraží. Pokud by měli úmysl směřující k trestnému činu vydírání, zcela jistě by na takto frekventovaném místě nezastavili. Nedostatek subjektivní stránky podle něho dokresluje i skutečnost, že poškozeného odvezli do blízkosti jeho domu v P. Následně připomněl předchozí zrušená rozhodnutí soudu první instance, kterými byl v posuzované věci obžaloby zproštěn, s tím, že důkazní situace zůstala naprosto nezměněna. Upozornil, že v odvolání žádal, aby soud opětovně zvážil vyslovený právní názor, neboť svědek D. C. byl vyslýchán zejména k tomu, jak mu poškozený bezprostředně po skutku tento popsal. Namítl, že takovou výpověď nelze pominout a jako důkaz ji nekonstatovat, tím spíše, když §158 odst. 5 tr. ř. výslovně míří na nepřípustnost čtení záznamu o výpovědi nebo konstatování jeho obsahu. Argumentoval, že v daném případě však o tento případ nešlo, že se jednalo o výpověď svědka, který hovořil bezprostředně po skutku s poškozeným, stejně jako jeho rodinní příslušníci, a popisoval, jaké skutečnosti o skutku a jeho průběhu mu poškozený sdělil. Namítal rovněž, že postupem soudu prvního stupně byly porušeny základní zásady trestního řízení, které ukládají zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dále pak porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy má soud hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dodal, že i v případě, že by bylo odhlédnuto od obsahu výpovědi svědka D. C., provedené důkazy nejsou dostatečným podkladem pro bezpečný závěr o jeho vině a není možno uzavřít, že skutek byl spáchán tak, jak ho popsala žaloba a že se dopustil trestného činu. Podle svých slov tedy odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, když nesprávně aplikoval ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. s tím, že není možno přihlížet k výslechu svědka D.C., a dále porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Shledal pak, že stejnými vadami jako napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí též rozsudek soudu prvního stupně.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 238/2010, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 1 T 77/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal o odložení, event. přerušení výkonu trestu odnětí svobody s tím, že je t. č. práce neschopen a trpí vážnými zdravotními obtížemi (léčí se z následků infarktu, trpí vysokým tlakem, cukrovkou). Navrhl přitom, aby předseda senátu podle §265h odst. 3 tr. ř. učinil příslušný návrh Nejvyššímu soudu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů a proti odvolacím soudem konstatované nepřípustnosti důkazu výslechem svědka D. C. Podle něho tak dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a údajné procesní vady, které však nejsou s uplatněným dovolacím důvodem v souladu. Zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítaná procesní vada důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 238/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, nesprávný závěr o nepřípustnosti důkazu výslechem svědka D. C., porušení základních zásad trestního řízení a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry o skutkovém stavu věci (odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů). Pouze z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, nesprávného závěru o nepřípustnosti důkazu výslechem svědka D. C., porušení základních zásad trestního řízení a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný dal v dovolání podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odklad, resp. přerušení výkonu uloženého trestu, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý