ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.724.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 724/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. června 2011 o dovolání obviněného kpt. Bc. R. M . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 To 22/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 140/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 To 22/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2010, č. j. 51 T 140/2009-176, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka PČR, Bezpečnostní informační služby, Vojenské policie, Armády ČR a pracovního poměru
u městské či obecní policie na dobu čtyř let.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 To 22/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že právní závěry neodpovídají zjištěnému stavu věci. Podle obviněného „soudem uváděný skutkový stav věci, o která jsou opřena rozhodnutí, není totiž v souladu se stavem zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto rozhodnutí nemůže obsahovat adekvátní právní hodnocení trestní věci, jak je uvedeno v ustanovení §2 odst. 5 věta první tr. ř.“ Poukazuje na to, že se jedná o již druhé rozhodnutí ve věci vydané soudem prvního stupně, přičemž v případě prvního rozhodnutí byla věc postoupena k projednání jako přestupek a pouze na základě pokynů nadřízeného soudu, poté co soudu prvního stupně byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, byl uznán vinným, aniž by se oproti prvnímu rozhodnutí důkazně situace změnila. V této souvislosti má za to, že nebylo soudy důsledně postupováno podle §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný je toho názoru, že k jeho odsouzení nemůže dojít pouze na základě přesvědčení soudu, které nemá oporu v provedených důkazech, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, na základě jakých důkazů dospěly soudy k závěru, že se obviněný dopustil trestné činnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného pouze konstatoval, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V předmětném dovolání poukazuje obviněný na to, že skutkový stav nebyl zákonu odpovídajícím způsobem zjištěn (§2 odst. 5 tr. ř.) a že soudy měly pečlivě zjišťovat skutečnosti svědčící v dovolatelův prospěch či neprospěch a následně je řádně vyhodnotit, což se však nestalo (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudům dále vytýká, že některé důkazy, které mohly vyznívat v jeho prospěch přehlédly, případně nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, tudíž z nich není patrno, na základě jakých důkazů k závěru o vině obviněného dospěly. V souvislosti se zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je potřebné uvést, že tento je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 3-7 rozvádí jednotlivé, ve věci provedené důkazy, které pak na str. 7-8 rozsudku hodnotí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, které důkazy považoval soud prvního stupně za důkazy obviněného usvědčující a soud také rozvedl v tomto směru své úvahy, stejně jako úvahy, proč některé důkazy (výpovědi svědků) považoval za nevěrohodné, vyvrácené dalšími provedenými důkazy. Z těchto úvah formulovaných v odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně se s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil a na správné úvahy soudu prvního stupně odkázal, ev. částečně dále doplnil (viz str. 3 odůvodnění usnesení). S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožnil a vzhledem k tomu, že odpovídají ustanovení §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud pro stručnost na ně odkazuje.
V souvislosti s otázkou zjištěného skutkového stavu a vlastní verzí skutkového děje tvrzenou obviněným a formalistickým odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje Nejvyšší soud na níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Ve vztahu k přesvědčení obviněného o správnosti svého závěru a nezbytnosti soudů rozhodnout pouze v souladu s jeho verzí a jeho závěry je vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu k problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann