ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.729.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 729/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2011 o dovolání, které podal obviněný J. O . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 453/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 139/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 51 T 139/2007, byl obviněný J. O., roz. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 28. 12. 2001 uplatnil prostřednictvím vyplněného formuláře „Oznámení o vzniku škody na motorovém vozidle“, který předtím podepsala M. T. jako údajný řidič vozidla, na pobočce České pojišťovny, a.s. v P., pojistnou událost vedenou na pojišťovně pod č.j. 2001-042002-031, ačkoli věděl, že k dopravní nehodě mělo dojít dne 1. 12. 2001 tak, že P. S., kterému zapůjčil osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6 Avant, s tímto po nezvládnutí řízení narazil v P. , ul. S. směrem k B. mostu do svodidel, z místa dopravní nehody ujel a předmětné vozidlo již jako nepojízdné nechal následně dopravit do areálu autodílny na P., kde obviněný zařídil prohlídku havarovaného vozidla technikem České pojišťovny, a.s. a následně zajistil, aby bylo Českou pojišťovnou, a.s., u které bylo vozidlo havarijně pojištěno dne 20. 9. 2001 bez vědomí majitele vozidla, P.M., přičemž na smlouvě o havarijním pojištění byl zfalšován i podpis P. M., poskytnuto na jím deklarované poškození předmětného vozidla pojistné plnění, které bylo dne 19. 3. 2002 v souvislosti s touto dopravní nehodou vyplaceno ve výši 425.831,- Kč po odečtení dlužného pojistného ve výši 68.188,- Kč, na účet, ke kterému měl obviněný dispoziční právo a tímto jednáním způsobil České pojišťovně, a.s. škodu ve výši 494.019,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 1 T 6/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené České pojišťovně, a.s. na náhradě škody částku 494.019,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 453/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nesprávnost právního posouzení skutku spočívá v nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, resp. že pro zvolenou právní kvalifikaci není v nedostatečně zjištěném skutku plný podklad. Zdůraznil, že základním důvodem je skutečnost, že nemůže být vzato za prokázané, že skutek popsaný v obžalobě spáchal právě on, když není usvědčován výpověďmi zainteresovaných osob. Podle jeho slov soud dovozuje jeho vinu zejména ze skutečnosti, že měl z pojistného plnění ekonomický profit, s čímž se spokojit nelze. Dále vytkl nedostatečné objasnění základních skutečností ve spojení s předběžným prováděním důkazů, resp. hodnocení podaných vysvětlení jako potenciálních důkazů. Poznamenal, že nebyly vyjasněny zásadní rozpory ve výpovědích zainteresovaných osob, které ho údajně usvědčují. Shledal, že orgány činné v trestním řízení neobjasňovaly všechny okolnosti případu, zejména ty, které mohly svědčit jeho osobě. Podle něho není zřejmé, že by některé ze základních znaků skutkové podstaty podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. svým jednáním naplnil. Nic nenasvědčuje tomu, že by vše učinil sám či ve formě trestné součinnosti s jinou osobou. Konkrétně nemůže být za daného stavu dokazování tvrzeno, že uplatnil nárok na pojistné plnění a uvedl nepravdivé údaje o dopravní nehodě, resp. tyto zamlčel.
Seznal, že v rámci dokazování bylo zjištěno, že dopravní nehodu způsobil pod vlivem alkoholu svědek S. Pojistná událost se tedy stala. V době pojistné události bylo předmětné auto pojištěno (nikdo z České pojišťovny, a.s. nezpochybnil platnost pojistné smlouvy). Prohlásil, že svědci M. a O. samozřejmě nepotvrdí, že smlouvu uzavírali oni, je však zřejmé, že se oba dva věnovali obchodu s ojetými vozy a věděli, že v té době byla vozidla typu A6 nejvíce odcizována. Automobil byl v době, kdy mu ho půjčoval svědek O., pojištěn několik měsíců a před odevzdáním jeho osobě byl několik týdnů v autobazaru, tedy mimo dosah faktického vlastníka – O., formálního vlastníka – M., tak i jeho osoby (obviněného). Také stran vyplňování formulářů všichni svědci vypovídali, že nikdo s ničím neměl nic společného. Akcentoval, že pouze on od samého počátku vypovídal naprosto stejně, a to že jeho účast na celé události byla toliko taková, že po nehodě řekl S., ať ji jde ohlásit na policii, včetně vyřízení na pojišťovně. Vzhledem k tomu, že měl pohledávku z jiného obchodu proti O., řekl S. svoje bankovní spojení, resp. bankovní spojení své přítelkyně M. Následně uvedl, že podle obžaloby i soudu tedy stačí, když třetí osoba uvede na formulář o vyplnění pojistné události svoje bankovní spojení (tím se dopouští trestného činu). Podle jeho slov pojistnou smlouvu neuzavíral, a tedy mu není zřejmé, co mohl uvést nepravdivého či zkresleného či co mohl zamlčet. Když dával S. bankovní spojení, neměl co zamlčet, resp. zkreslit. Dále poznamenal, že nehoda tak, jak je popisována aktéry, se zřejmě stala a byla nahodilou událostí. Za nesprávné označil tvrzení obžaloby, potažmo soudu, že měl zamlčet, že při nehodě řídil někdo jiný. Tato skutečnost mu nebyla vůbec známa a i kdyby mu známa byla, stejně není prokázáno, že u pojišťovny uplatnil nárok na pojistné plnění. Opětovně zdůraznil, že byl pouze příjemcem pojistného plnění na základě dohod mezi ním a O. a že nemohl vědět, že havarijní pojištění vozidla mohlo být uzavřeno fingovaně. V daném případě o neoprávněném plnění ze strany pojišťovny nemohl vědět a nevěděl ani o podrobnostech dopravní nehody a způsobu jejího uplatnění. Orgány činné v trestním řízení měly skutek podrobně objasnit a ne zcela spekulativně, podle největšího fiskálního prospěchu, bez relevantních důkazů uzavřít, že pachatelem je on. Zhodnotil, že soudy nižších stupňů nemají jediný důkaz o tom, že by sepsal a podepsal pojistnou smlouvu. Žádným způsobem se nepodílel na dopravní nehodě, pojistné plnění nepodepisoval ani nevyplňoval. Na základě provedeného dokazování tak nelze učinit jednoznačný závěr, že se skutek stal tak, jak je popsáno v obžalobě a že se ho dopustil on. Skutečnost, že nedošlo k náležitému objasnění skutku, nelze přičítat k jeho tíži. Svoji argumentaci shrnul a uzavřel tak, že vzhledem k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu došlo k nesprávné aplikaci konkrétní skutkové podstaty, a tedy i k nesprávnému právnímu posouzení celé věci, neboť na základě provedeného dokazování měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Vyslovil pak ještě názor, že v souvislosti s pochybením v právním posouzení skutku mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 453/2010, zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl o zproštění obžaloby v celém rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 453/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného, jež vztáhl k výroku o vině, směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům de facto vytýká pouze chybné a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že byl toliko příjemcem pojistného plnění). Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad a v návaznosti na vlastní skutkovou verzi - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného chybného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud obviněný uplatnil výhradu vůči uloženému trestu, pak je třeba uvést, že ji odvozoval z námitek, jež, jak výše vyloženo, nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto i ve vztahu k této výhradě platí, že ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
Pro úplnost lze konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý