ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.863.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 863/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2011 o dovolání obviněného P. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2011, č. j. 5 To 51/2011-182, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 84/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2011, č. j. 5 To 51/2011-182, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 2010, č. j. 3 T 84/2010-140. Tímto rozsudkem byl obviněný P. W. uznán vinným jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Soud prvního stupně výrok o vině založil na výpovědi poškozeného F. S. a na znaleckém posudku. Obviněný se však domnívá, že těmito důkazy mu nebyla prokázána existence úmyslu od samého počátku způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Má za to, že se soudy dostatečně pečlivě nezabývaly všemi okolnostmi případu, zejména tím, co celému napadání předcházelo. Úmyslem obviněného byla snaha odradit poškozeného a jeho kamarády od pokračování ve slovních útocích proti jeho osobě a jeho rodině. Neměl v úmyslu se porvat s poškozeným, natož mu způsobit závažné zranění. Je rovněž přesvědčen, že ze znaleckého posudku nelze jednoznačně dovodit mechanismus vzniku zranění poškozeného. Nesouhlasí s tím, že ke zranění poškozeného mohlo dojít aktivním jednáním obviněného. Pokud existují v tomto směru pochybnosti, mělo být podle názoru obviněného orgány činnými v trestním řízení postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. V závěru dovolání se neztotožňuje s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2011, č. j. 5 To 51/2011-182, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 2010, č. j. č. j. 3 T 84/2010-140.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se rozhodl, že svého práva vyjádřit se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného nevyužije a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil. Nejvyššímu soudu dále sdělil, že podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. uděluje výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, veškeré námitky v něm vznesené směřují do provedeného dokazování nebo hodnocení důkazů, byť obviněný tvrdí, že uplatňuje námitky hmotně právního charakteru. I když obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, podstata dovolání není založena na této právní námitce, ale na tom, že v důsledku toho, že konflikt nevyvolal, nemohl trestný čin – zločin těžkého ublížení na zdraví spáchat úmyslně. V tomto směru však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tzv. skutková věta výroku o vině vyjádření subjektivní stránky trestného činu obsahuje. V popisu skutku je uvedeno, že obviněný poškozeného „ jedenkrát bodl nožem s čepelí o délce nejméně 10 cm do hrudníku, čímž mu způsobil zranění v podobě bodnořezné rány na levé straně hrudníku s bodnořezným kanálem délky 12-13 cm procházejícím horizontálně podkožím a směřujícím zleva doprava ke střední čáře hrudníku, která si vyžádala chirurgický zákrok s následnou dobou léčení v délce 2 týdnů, přičemž jen shodou okolností nedošlo k mnohem závažnějšímu poranění například k poranění plic či srdce“. Z toho je zřejmé, že útok nožem byl směřován do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány jako jsou plíce a srdce, čímž musel být obviněný minimálně ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v úmyslu nepřímém srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit těžkou újmu na zdraví. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že v dané věci nebyla subjektivní stránka spolehlivě zjištěna, neboť je i přesvědčivě vyjádřena v popisu skutku. Nutno dodat, že stejně jako skutková věta obsahuje subjektivní stránku, tak obsahuje skutkové zjištění, že uvedeného jednání se obviněný dopustil „v přítomnosti nejméně dalších 4 osob po předchozí slovní rozepři“ . Je tedy zjevné, že soudy vzaly v úvahu, že fyzickému napadení předcházel slovní konflikt mezi poškozeným a obviněným. Zaútočil-li však na poškozeného po předchozí verbální potyčce, je zcela zjevné, že fyzické napadení bylo naprosto nepřiměřené, a proto bylo třeba jednání obviněného již posuzovat zcela odděleně, a to jako samostatný útok. Koncepce dovolání je postavena na tom, že obviněný Nejvyšší soud žádá, aby přehodnotil skutkové okolnosti, při nichž došlo k fyzickému napadení poškozeného. Hodnotit důkazy uvedeným způsobem však Nejvyššímu soudu nepřísluší a je zjevné, že obviněný se primárně snaží zvrátit závěr soudů v posuzování těchto skutkových okolností. Nutno poznamenat, že i když tyto okolnosti obviněný vnímá jako velmi důležité z pohledu subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, na právní kvalifikaci jeho jednání nemohly mít žádný vliv. Není pravdou, že by se jimi soudy nezabývaly, naopak. Odvolací soud dokonce k těmto okolnostem přihlížel v rovině trestu, neboť byly jedněmi z těch, proč z podnětu odvolání státního zástupce nepřistoupil k uložení přísnějšího trestu (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout. Rovněž další námitka ohledně nepřiměřeně přísného trestu je nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů právně irelevantní. Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a 41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené skutečnosti jsou i v této části námitky uplatněné obviněným v dovolání důvodem pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. W. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann