ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.978.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 978/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2011 o dovolání obviněného V. D . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, č. j. 8 To 48/2011-254, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 63/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, č. j. 8 To 48/2011-254, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 2010, č. j. 3 T 63/2010-199. Tímto rozsudkem byl obviněný V. D. uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 8 T 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Je přesvědčen, že provedené dokazování nebylo provedeno v rozsahu potřebném pro vynesení výroku o vině. Soud prvního stupně zamítl provádět výslechy dalších jím navržených osob (svědků B., K., O./O.) a skutkové zjištění opřel o výpovědi obviněných T., Š., svědků T.a B., které se v podstatě liší ve všem. Má za to, že žádný z obviněných nebyl schopen přesně popsat, co bylo jeho činností a orgány činné v trestním řízení se uchylují k nejednoznačné frázi, že „vysvětlil princip uzavírání úvěrových smluv“, z čehož není zcela zřejmé, co přesně mělo být jeho činností. Vytýká soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jeho výpovědi, v níž uvedl, že on sám je obětí podvodného jednání. Podle jeho názoru nebylo najisto prokázáno, že spáchal skutek, který mu je kladen za vinu, jelikož nebyly naplněny předpoklady §2 odst. 5 tr. ř., tj. nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto pochybnosti nelze odstranit užitím zásady hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Popírá, že by byl do trestné činnosti zapojen a domnívá se, že byl „pouze ostatními označen jako jediná jimi poznaná osoba“. Z výpovědí ostatních osob vyplývá, že daleko aktivnější byly jiné osoby a je téměř vyloučeno, aby se nacházel u přebírání podvodně získaného zboží. Toto tvrzení vede obviněného k závěru, že popsaný skutek zjištěný soudem prvního stupně se vůbec nestal, což doplňuje konstatováním, že „ani v jedné z výpovědí není zřejmé, že by převzal koupené věci, že by někomu sliboval výnos až 60 % z kupní ceny a velké pochyby lze mít i o tom, zda vůbec obviněným a svědkům něco říkal o uzavírání úvěrových smluv“. V tomto směru poukazuje na ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a klade si otázku, zda mohl svým jednáním toto ustanovení naplnit, jelikož v provedeném dokazování panují značné rozpory i mezi dosud vyslechnutými účastníky celé akce. V další části dovolání obviněný napadá uloženou výši trestu, kterou považuje za nepřiměřenou, protože při jeho uložení soud prvního stupně nevzal v úvahu veškeré již uložené tresty. V současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl vyměřen na dobu 15 měsíců, nicméně nad tento trest mu bylo usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. Nt 73/2010, uloženo odpykat zbytek trestů odnětí svobody na základě rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 10 T 3/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 11 To 36/2002, o jehož výši bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 2 PP 406/2006, a to ve výši 396 dnů, což je dalších 13 měsíců navíc. Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2
tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, veškeré námitky v něm vznesené směřují do provedeného dokazování, jeho neúplnosti nebo do hodnocení důkazů. K dané věci však Nejvyšší soud považuje za nezbytné (jen zcela ve stručnosti) dodat, že byť byl obviněný uznán vinným jako pomocník k trestnému činu (přičemž nelze vyloučit, že mohl být přímo organizátorem trestné činnosti), nelze mu upřít, že s obdobnou trestnou činností (na rozdíl od spoluobviněných) měl zkušenosti. Stál na jejím počátku a prakticky i na jejím konci, kdy jemu bylo předáno zboží získané na základě uzavřených úvěrových smluv spoluobviněným M.Š., u něhož i soud prvního stupně konstatoval, že jeho jednání bylo spíše projevem nezkušenosti a naivity (což s přihlédnutím k jeho osobě věku 22 let lze v určité míře i předpokládat). V žádném případě nelze přistoupit na tvrzení obviněného D., že by on sám mohl být obětí trestného činu nebo že by „stál jen tak opodál“. Výtěžek z trestné činnosti zůstal v jeho rukou, přestože bylo dohodnuto, že spoluobviněný Š. obdrží 60 % z kupní ceny. Nemalý jeho podíl spočívá v tom, a to je popsáno rovněž ve skutkové větě výroku o vině, že přišel s nápadem „stornování smluv“, čímž mělo být zajištěno, že se smlouvy nebudou muset splácet. Nelze mu tedy přisvědčit, pokud se snaží svůj podíl na trestné činnosti bagatelizovat tvrzením, že „princip uzavírání úvěrových smluv“ vyznívá nejednoznačně. Úspěšné provedení trestného činu vypovídá o tom, že podrobnosti ohledně uzavírání úvěrových smluv, které obviněnému M. Š. měl vysvětlit, nakonec vedly ke zdárnému provedení trestného činu. Jeho role v dané věci je tudíž nezpochybnitelná. Celou trestnou činnost dokresluje skutečnost, že přestože spoluobviněný M. Š. vystupoval jako hlavní pachatel trestného činu, pokud jde o finanční prospěch z této trestné činnosti, žádný nezískal. Protože koncepce dovolání je postavena na tom, že obviněný Nejvyšší soud žádá, aby přehodnotil skutkové okolnosti, za nichž mělo dojít ke spáchání trestného činu obviněným, je zjevné, že primárně obviněný napadá skutková zjištění soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než konstatovat, že tyto vybočují z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tedy shrnout, že námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že uložený trest se mu jeví jako nepřiměřeně přísný, je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze sice v dovolání uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců za současného zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 8 T 6/2009, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, čímž byl současně zrušen výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 38 T 71/2008, ve výši 5 měsíců. Soud prvního stupně tuto skutečnost náležitě zohlednil, když oproti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 obviněnému uložil trest odnětí svobody jen o šest měsíců vyšší. Jak vyplývá z dovolání, v této skutečnosti samotné obviněný nespatřuje trest jako nepřiměřený. Vytýká však soudům, že nepřihlédly k tomu, že mu byl usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 2 PP 406/2006, uložen ještě trest 13 měsíců za nevykonaný zbytek trestu z rozsudku Městského soudu v Praze. Nutno však poznamenat, že trest ukládaný Okresním soudem v Chomutově se týká předcházející jiné trestné činnosti obviněného, která není k nyní projednávané trestné činnosti ve vztahu souhrnnosti. Souhrnný trest byl proto ukládán nezávisle na této skutečnosti. Obviněný si tak vykoná uložené tresty postupně, což není v rozporu s žádným ustanovením trestního zákona. Pokud jde o posouzení uloženého trestu s ohledem na §36 tr. zák., ani sečtením trestů 21 měsíců a 13 měsíců nedojde k překročení nejvyšší výměry dovolené trestním zákonem pro uložení trestu odnětí svobody, jejíž hranice je stanovena ustanovením §39 odst. 1 tr. zák. ve výši 15 let. Lze tedy konstatovat, že obviněný neuvedl v dovolání žádnou námitku, která by souvisela s tím, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou i v této části námitky uplatněné obviněným v dovolání důvodem pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného V. D. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž věc musela být meritorně přezkoumána ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann