ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1195.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1195/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněné K. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 8 To 188/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 116/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 15 T 116/2010, byla obviněná K. Š. v bodech 1), 2) uznána vinnou pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a byla odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu pěti let, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Z další části jednání, které bylo též předmětem obžaloby, byla obviněná podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro činy, v nichž byly spatřovány pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by tyto skutky spáchala obviněná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 8 To 188/2011, z podnětu odvolání, kterým obviněná napadla výrok o vině v odsuzující části a výrok o trestu uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou v bodě 1), 2) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění v zásadě dopustila tím, že
1) v době od 01.00 hod. do 06.15 hod. dne 5. 6. 2010 vnikla po násilném překonání
západky zámku vstupních dveří do bytu bytového domu v P., Ž., Ř., odkud odcizila věci náležející poškozeným J. H. a S. H. věci, osobní doklady, 2 ks platební karta VISA ELECTRON, platební karta VISA ELECTRON, kdy se následně pokusila odcizenou platební kartou za účasti neustanoveného spolupachatele vybrat téhož dne v 07:52:38 hod. a 07:53:09 hod. z bankomatu ČS, a. s., umístěného v P, N., finanční hotovost, čímž způsobila poškozenému J. H. , celkovou škodu ve výši 9.650,- Kč a poškozené S.H. , celkovou škodu ve výši 9.000,- Kč,
2) v době od 00.15 hod. do 05.30 hod. dne 10. 6. 2010 vnikla po násilném překonání
západky zámku vstupních dveří do bytu bytového domu v P., S. M., U m., odkud následně ku škodě poškozené M. B. odcizila věci a osobní doklady, finanční hotovost, platební kartu VISA, kterou provedla v době od 3:08:46 hod. do 03:09:51hod. dne 10. 6. 2010 z bankomatu České spořitelny v P., N., N., neoprávněný výběr finanční hotovosti ve výši 30.000,- Kč, v době od 03.12 hod. do 03.13 hod. dne 10. 6. 2010 z bankomatu Raiffeisenbank v P., n. B. S., neoprávněné výběry finančních hotovostí ve výši 5.000,- Kč, 5.000,- Kč a 3.000,- Kč a v době od 03.21 hod. do 03.23 hod. dne 10. 6. 2010 z bankomatu GE Money Bank v P., J., neoprávněné výběry finančních hotovostí ve výši 1.000,- Kč, 400,- Kč a 200,- Kč, dále odcizila z bytu další věci ke škodě poškozeného L. U., a dále ke škodě poškozené společnosti MEDPHARM CZ, s. r. o., odcizila 1 ks klíč od vozidla zn. VOLVO bez hodnoty, tankovací kartu CCS, 2 ks karta MAKRO, 2 ks čipových karet ČSOB k elektronickému bankovnictví a další věci a finanční hotovost 20.000,- Kč a firemní účetní doklady, čímž způsobila poškozené M. B., celkovou škodu ve výši 73.600,- Kč, poškozenému L. U., celkovou škodu ve výši 15.600,- Kč a poškozené firmě MEDPHARM CZ s. r. o. celkovou škodu ve výši 21.300,- Kč,
přičemž se tohoto jednání obviněná dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 2 T 142/2006, který nabyl právní moci dne 19. 10. 2007, odsouzena mimo jiné pro spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let.
Za tyto přečiny odvolací soud obviněnou odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku obviněné uložil trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu pěti let a rozhodl též o náhradě škody.
Obviněná podala proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Rybáře z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu s odkazem na zásady spravedlivého procesu poukázala na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť během hlavního líčení nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly, že se dopustila jednání, které jí je kladeno za vinu. Obviněná zejména zdůraznila, že žádný z vyslechnutých svědků nebyl schopen uvést jakékoli relevantní skutečnosti prokazující její vinu a orgány činné v přípravném řízení nezajistily daktyloskopické, pachové nebo trasologické stopy prokazující bez důvodných pochybností, že se činu dopustila. V rozhodné době měla vydanou platební kartu ke svému účtu, a je tedy důvodné její tvrzení, že měla záměr uskutečnit v inkriminované době výběr vlastní platební kartou. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, podle kterého v případě, že skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, pak soud druhého stupně je povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky. Poukázala také na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/2004 a ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, podle nichž Nejvyšší soud v aktuálních rozhodnutích opakovaně připustil zásah do skutkového zjištění i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné i případy tzv. opomenutých důkazů a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V posuzovaném případě obviněná takový extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry v rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na nedostatky v provedeném dokazování shledala, neboť každá vada, včetně právní, má své příčiny, které obviněná spatřovala v závažném porušení procesních předpisů zajišťujících řádné zjištění toho, co se stalo, a co je návazně předmětem právního posuzování. Poukázání na tyto příčiny a jejich genezi má umožnit lépe pochopit závažnost skutkového pochybení a navazujícího právního selhání.
Na základě skutečností shora uvedených obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které Nejvyššímu soudu zaslalo vyjádření, ve kterém sdělilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Je nutné připomenout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový „extrémní nesoulad“ se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná závažná pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Tím je zejména zajištěna zásada, že přezkumný rámec nelze vymezit tak, aby bylo omezeno základní právo na přístupu k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů došlo k zásahu do jeho základního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/2004).
Jak z obsahu podaného dovolání vyplývá, obviněná K. Š. v něm brojila proti tomu, že čin, který jí je kladen za vinu, nespáchala, a že její vina nebyla žádným důkazem prokázána, neboť svědci nebyli schopni uvést jakékoli relevantní skutečnosti prokazující její vinu. V zásadě tedy obviněná soudům vytkla, že dokazování nebylo podle ní provedeno dostatečně, hlavně proto, že jeho rozsah nepovažovala za úplný a dostačující.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria vymezující možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněná v dovolání neuvedla takovou argumentaci, která by s označeným dovolacím důvodem korespondovala, neboť nezmínila jakékoliv právní námitky, ale omezila se toliko na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu s tím, že shledává extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozených. Obviněná tak materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, protože skutečnosti, které považovala za nedostatky, neměly právní charakter.
Nejvyšší soud i přes toto konstatování považuje za vhodné zdůraznit, nad rámec obviněnou podaného dovolání s ohledem na to, že poukázala na extrémní nesoulad, že o vině obviněné neexistují pochybnosti a není v daném případě místo pro použití principu „in dubio pro reo“, neboť na podkladě provedeného dokazování není z ničeho opodstatněné a důvodné mít pochyby o tom, že obviněná jednala způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným a tímto jednáním se dopustila přečinů tam uvedených (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakou skupinu důkazů považovaly soudy za tu, která obviněnou usvědčovala ze shora uvedených přečinů. Zejména to bylo vyhodnocení záznamů z kamer, na nichž je obviněná zachycená při výběrech z bankomatů, navíc obviněnou usvědčilo i užívání odcizeného mobilu a svědectví poškozených a to jak S. H., tak i poškozené M. B., která poznala u poškozené svou odcizenou kabelku, v níž byly všechny doklady a potřebné informace pro realizaci výběru z bankomatů.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněné o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněná činu dopustila. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v provedeném dokazování, jež bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jak již bylo uvedeno shora, jsou jen opětovným zopakováním její obhajoby z předchozího řízení před soudem prvního stupně. S obhajobou obviněné se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily tak, že ačkoli obviněná celou dobu vinu popírala, bylo shromážděno dostatek důkazů, jež obviněnou usvědčují, že vnikla do bytů a tam odcizila věci ve výroku rozsudku konkretizované.
Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci dokazování řádně provedeny a vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněné významné skutečnosti, je rozsah provedeného dokazování dostačujícím podkladem pro závěr o vině obviněné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním, lze shrnout, že námitky právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádné z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání obviněné K. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová