ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1201.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1201/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 k dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 136/2009, takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněného J. T. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. T. b e r e d o v a z b y z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 136/2009, uznal obviněné J. T., v T., M. T., v T., a L. K., v O., vinnými, že
„v době od přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2008 do 19. 3. 2009 v okrese T., zejména samotných T., podíleli na obchodu s heroinem, kdy obž. J. T. zajišťoval nákup heroinu od dosud nezjištěných osob, kdy heroin dále naředil a rozdělil do sáčků, které předával k dalšímu prodeji obž. M. T. a prostřednictvím M. T. dále obž. L. K. , přičemž všichni tři obžalovaní heroin prodávali dalším osobám, a to
1) obž. J. T.
a) dne 4. 2. 2009 od 16.30 do 17.00 hod. na parkovišti před areálem L. C. v ulici J. v T., okres T., předal J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v alobalu s plastikovým sáčkem s rychlouzávěrem s obsahem světle hnědé barvy, ve které byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 11,5 %, což odpovídá 0,187 gramu báze heroin v 1, 627 gramech zajištěné látky bez obalů,
b) dne 19. 3. 2009 v 15.10 hod. v restauraci L. C. v ulici J. v T., okres T., prodal za 120.000,- Kč J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v novinovém obalu přelepený plastikovou hnědou páskou o celkové hmotnosti 239,2 gramu s obsahem hnědého prášku, ve kterém byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 33,17 gramu heroinu ve 199,82 gramu zajištěné látky bez obalů,
c) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodával heroin, a to zejména osobám:
- E. S. ,
- L. G. , , alias L.
- V. D. ,
d) dne 19. 3. 2009 měl u sebe v bytě na adrese U. v T., okres T., plastový uzavíratelný sáček s obsahem 7 ks alobalových balíčků a plastový sáček s bílou sypkou látkou, kdy alobalové balíčky obsahovaly 33,85 gramu hnědé látky bez obalů, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 17,4 %, což odpovídá 5,89 gramům čistého heroinu, a v bílé sypké látce o hmotnosti 1,58 gramu bez obalu byla prokázána přítomnost metamfetaminu s efedrinem o obsahu báze metamfetaminu 56,4 %, což odpovídá 1,11 gramu čistého metamfetaminu, balíček alobalu v igelitovém sáčku se sypkou látkou o hmotnosti 132,12 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost metamfetaminu o obsahu báze 25,3 %, což odpovídá 33,43 gramům báze metamfetaminu, igelitový sáček s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 44,4 gramu, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 7,37 gramu čistého heroinu, igelitové tašky, pytlík a sáček se světle hnědou látkou o celkové hmotnosti 2.237,6 gramu bez obalů s obsahem kofeinu a paracetamolu, digitální váhu zn. Sartorius a nerezový mlýnek na kávu zn. First, na nichž byla prokázána přítomnost heroinu, kdy dále měl u sebe v bytě mnoho igelitových sáčků s rychlouzávěrem,
2) Obž. M. T. a obž. L. K.
a) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodávali heroin, a to zejména osobám:
- E. S. , alias s.
- P. M. , alias U.
- D. B. ,
- R. B. , alias R.
- P. K. , alias P. ,
b) dne 19. 3. 2009 měli u sebe v bytě na adrese R. v D., okres T., balíček alobalu s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 4,69 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 14,6 %, což odpovídá 0,68 gramu čistého heroinu v zajištěné látce, digitální váhu zn. Salter se stopami po kofeinu a balení igelitových sáčků s rychlouzávěrem“ .
Takto zjištěná jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněného J. T. jako zvlášť závažný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který tento obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného M. T. právně posoudil jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a jednání obviněné L. K. jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Obviněnému J. T. za uvedený trestný čin uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. za užití §42 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. trest propadnutí věci explicitně uvedené ve výroku rozsudku (na straně 4). Obviněnému M. T. uložil podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněné L. K. uložil podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Oběma posledně jmenovaným obviněným rovněž uložil podle §70 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku trest propadnutí věci explicitně uvedené ve výroku rozsudku (na stranách 4 a 5).
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění, jakož i státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného M. T. do výroku o trestu a v neprospěch obviněné L. K. do výroku o vině i trestu) odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného J. T. v celém rozsahu a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné L. K. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. T. uznal vinným, že
„v době od přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2008 do 19. 3. 2009 se v okrese T., zejména samotných T., podíleli na obchodu s heroinem, kdy obž. J. T. zajišťoval nákup heroinu od dosud nezjištěných osob, kdy heroin dále naředil a rozdělil do sáčků, které předával k dalšímu prodeji obž. M. T. a prostřednictvím M. T. dále obž. L. K. , přičemž všichni tři obžalovaní heroin prodávali dalším osobám, a to
a) dne 4. 2. 2009 od 16.30 do 17.00 hod. na parkovišti před areálem L. C. v ulici J. v T., okres T., předal J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v alobalu s plastikovým sáčkem s rychlouzávěrem s obsahem světle hnědé barvy, ve které byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 11,5 %, což odpovídá 0,187 gramu báze heroin v 1,627 gramech zajištěné látky bez obalů,
b) dne 19. 3. 2009 v 15.10 hod. v restauraci L.C. v ulici J. v T., okres T., prodal za 120.000,- Kč J. H., tedy osobě vystupující pod smyšleným jménem ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu a §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu, balíček oválného tvaru zabalený v novinovém obalu přelepený plastikovou hnědou páskou o celkové hmotnosti 239,2 gramu s obsahem hnědého prášku, ve kterém byla prokázána přítomnost heroinu o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 33,17 gramu heroinu ve 199,82 gramu zajištěné látky bez obalů,
c) v blíže nezjištěné dny v nezjištěném množství prodával heroin, a to zejména osobám:
- E. S. ,
- L. G. , alias L.
- V. D. ,
d) dne 19. 3. 2009 měl u sebe v bytě na adrese U. v T., okres T., plastový uzavíratelný sáček s obsahem 7 ks alobalových balíčků a plastový sáček s bílou sypkou látkou, kdy alobalové balíčky obsahovaly 33,85 gramu hnědé látky bez obalů, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 17,4 %, což odpovídá 5,89 gramům čistého heroinu, a v bílé sypké látce o hmotnosti 1,58 gramu bez obalu byla prokázána přítomnost metamfetaminu s efedrinem o obsahu báze metamfetaminu 56,4 %, což odpovídá 1,11 gramu čistého metamfetaminu, balíček alobalu v igelitovém sáčku se sypkou látkou o hmotnosti 132,12 gramu bez obalu, v níž byla prokázána přítomnost metamfetaminu o obsahu báze 25,3 %, což odpovídá 33,43 gramům báze metamfetaminu, igelitový sáček s hnědou sypkou látkou o hmotnosti 44,4 gramu, ve které byl prokázán heroin o obsahu báze 16,6 %, což odpovídá 7,37 gramu čistého heroinu, igelitové tašky, pytlík a sáček se světle hnědou látkou o celkové hmotnosti 2.237,6 gramu bez obalů s obsahem kofeinu a paracetamolu, digitální váhu zn. Sartorius a nerezový mlýnek na kávu zn. First, na nichž byla prokázána přítomnost heroinu, kdy dále měl u sebe v bytě mnoho igelitových sáčků s rychlouzávěrem,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 40 PP 30/2007, byl podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání pěti roků “ .
Takto zjištěné jednání obviněného J. T. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za ně podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. trest propadnutí věci explicitně uvedené ve výroku rozsudku (na straně 4). Ohledně obviněné L. K. rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku jí uložil podle §283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného M. T. a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl. Konečně vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“.
Obviněný J. T. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) však s takovýmto rozhodnutí soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel nejprve stručně shrnul základní principy, na nichž je založeno trestní řízení v českém právním řádu. V tomto kontextu odkázal zejména na §2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř., dále na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. Pl. ÚS 4/94 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sb. nál. a usn. ÚS“).
V dalším textu obviněný rozvedl konkrétní námitky spočívající v tom, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn v jeho neprospěch za situace, kdy neexistovalo odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch, přičemž on sám podal odvolání právě proti dovoláním napadenému výroku o existenci recidivy. Pokud za tohoto stavu odvolací soud změnil z vlastní iniciativy odsuzující výrok tak, že do něj zařadil výrok Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006, narušil takovým postupem totožnost skutku. Trestní řízení proti němu bylo vedeno na základě usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžaloby. Pakliže v těchto rozhodnutích absentovala přesná právní kvalifikace podle §41 odst. 1 tr. zák. obsahující přesné znění soudního rozhodnutí, od něhož se odvíjí režim spojený s kategorií zvlášť nebezpečného recidivisty, nebylo možné, aby toto pochybení napravil až odvolací soud tím, že do svého rozsudku implantuje přesné znění rozhodnutí spojeného s touto recidivou.
Za „samostatnou kapitolu“ dovolatel následně označil trestný čin uvedený pod bodem 1) a), b) napadeného rozsudku. Ve vztahu k němu poukázal na provokaci ze strany osoby vystupující jako kpt. J. H. V té souvislosti namítl, že osoba označovaná jako „F.“, která měla zajistit kontakt na obviněného, nebyla ani přes návrhy obhajoby vyslechnuta. J.H. přitom v něm (obviněném) vyvolal rozhodnutí trestný čin spáchat. Dovolatel současně popřel správnost tvrzení soudu, že prodával heroin již od října 2008 s tím, že mu tato činnost nebyla nikterak prokázána, neboť podle odůvodnění napadeného rozsudku měl prodávat heroin v tomto období neznámým osobám. Aby mohl být odsouzen pro skutek s předstíraným převodem provokovaným policistou, musel by soud vyslovit vinu za skutky ve vztahu k poškozeným E. S., L. G. a V. D. Nasazení agenta provokatéra explicitně odmítl a postup soudu v tomto směru označil za účelový a nesprávný.
V závěru svého podání obviněný rovněž namítl, že uložený trest je příliš vysoký a že nový trestní zákoník nezná pojem zvlášť nebezpečného recidivisty. Za sporné tedy označil to, zda soud měl použít novou právní úpravu či tu, která platila do konce roku 2009. Znovu vyslovil kategorický nesouhlas s rozhodnutím, jímž byl označen a odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení. Současně udělil výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po stručném shrnutí podstatných rysů dosavadního řízení a obsahu podaného dovolání uvedla, že v případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Vysvětlila, že trestní řízení proti obviněnému bylo od počátku vedeno s použitím právní kvalifikace podle §41 odst. 1 tr. zák. a obviněný byl při podání obžaloby o této kvalifikaci vyrozuměn. Oba soudy nižší instance pak následně tutéž právní kvalifikaci použily při stejné výši trestu. Ačkoli připustila, že doplnění výroku o vině o uvedení předchozího odsouzení není zcela správné, neshledala nezbytně nutným zrušení rozsudku dotčeného touto změnou, neboť měla za to, že podstata skutku se jeho určitým upřesněním nezměnila. Nekompletní vyjádření či popis skutku sám o sobě nepovažuje za porušení hmotného práva, nýbrž za porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Uvedla rovněž, že právní postavení obviněného se tímto upřesněním nezhoršilo, neboť nedošlo ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, a tudíž ani ke zpřísnění právní kvalifikace a uloženého trestu.
Ostatní námitky obviněného podle názoru státní zástupkyně stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, protože dovolatel jejich prostřednictvím vytýká nesprávnost skutkových zjištění.
Jelikož státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí neshledala žádnou vadu, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že dovolatel zmiňovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by však v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly buď proti způsobu hodnocení provedených důkazů (když poukazoval na údajné porušení některých procesních ustanovení specifikovaných v úvodu jeho podání), nebo proti správnosti skutkových zjištění (když popíral správnost tvrzení soudu, že prodával heroin již od října 2008), ale i o výtku, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení dalšího důkazu (konkrétně výslechu osoby označované jako „F.“). Takto formulovanými výhradami obviněný primárně napadal jak úplnost provedeného dokazování, tak správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně především v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., a – s jistou mírou tolerance – rovněž v té části, v níž brojil proti využití policejního agenta, kterého považoval za provokatéra.
Třebaže Nejvyšší soud ve světle právě rozvedených zásad shledal tyto výhrady důvodnými pouze částečně, nemohl podané dovolání odmítnout jako celek. Za této situace bylo naopak jeho povinností, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad.
Z důvodu systematičtější a výstižnější argumentace dovolacího soudu se jeví vhodné vyjádřit se nejprve k výhradě, která je sice z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s výše zmíněnou mírou tolerance) relevantní, avšak Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou. Jedná se o námitku vztahující se k využití a nasazení „agenta provokatéra“ v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. ř.
V této souvislosti – aniž by bylo zapotřebí citovat text naposledy zmíněného zákonného ustanovení, příp. ustanovení §158e tr. ř. o použití agenta – je vhodné odkázat na ustálenou judikaturu, zejména pak na rozhodovací činnost Ústavního soudu, jmenovitě na jeho nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, další nález ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, či usnesení ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1285/07. Ústavní soud v nich opakovaně vyjádřil zásadu, že policejní orgány nesmějí při využívání operativně pátracích prostředků provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat. V týchž nálezech Ústavní soud dospěl k jednoznačnému a přesvědčivě vyznívajícímu závěru, že předstíraný převod, který je proveden policií již jen coby reakce na dřívější, dlouhodobější a více či méně soustavně probíhající trestnou činnost pachatele, kdy policisté vstupují do děje až v okamžiku, kdy mají indicie o připravované či již rozběhnuté trestné činnosti pachatele, nelze pokládat za operativně pátrací prostředek využitý v rozporu s platným právním řádem, a proto nelze důvodně namítat ani jeho procesní nepoužitelnost z hlediska provádění dokazování a hodnocení takto opatřených důkazů.
Při aplikaci zmíněných zákonných ustanovení a uvedených východisek na posuzovaný případ je třeba akcentovat, že podle zjištění soudů obou stupňů se dovolatel trestné činnosti dopouštěl minimálně již od října 2008, přičemž k prvnímu předstíranému převodu, v němž figuroval jako agent kpt. J. H., došlo až dne 4. 2. 2009. Provedení předstíraného převodu přitom bylo povoleno státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem dne 12. 12. 2008 (posléze státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Teplicích dne 18. 3. 2009). Už z toho je zřejmé, že obviněnému nelze v jeho argumentaci přisvědčit, neboť policista kpt. J. H. vstupem do kontaktu s obviněným v něm nevyvolal rozhodnutí trestný čin spáchat (obviněný totiž v té době trestnou činnost úmyslnou distribucí heroinu již několik měsíců páchal). To ostatně zdůraznily v odůvodnění svých rozsudků soudy obou instancí – soud prvního stupně na stranách 16 až 18 a soud odvolací na straně 19, kde se přesvědčivě s uvedenou námitkou obviněného vypořádaly.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud považoval v této části dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, které by musel – pokud by neshledal další relevantně a především důvodně uplatněnou dovolací námitku – odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel vznesl rovněž námitku, jejímž prostřednictvím vytýkal napadenému rozsudku odvolacího soudu nesprávnost právního posouzení svého jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1, 2 tr. zák. Takovou námitku Nejvyšší soud již považoval v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen za relevantně uplatněnou, ale i za důvodnou.
Na tomto místě je třeba (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, na kterého pachatele lze ve smyslu ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. nahlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu. Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§41 odst. 1 tr. zák.). Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Definice zvlášť nebezpečné recidivy vychází z opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu týmž pachatelem, pokud za předchozí takový trestný čin už byl potrestán. Při posuzování okolností, za nichž se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, zřetelně vystupují do popředí tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které se vážou obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ustanovením §3 tr. zák. Namístě je zejména pečlivá úvaha o tom, zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl pachatel za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost, a to i ve spojení s dalšími okolnostmi vymezenými v souvislosti se stanovenou trestní sazbou (§33, §34 i §88 odst. 1 tr. zák.). Závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, uveřejněný pod č. 72 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS).
Pokud v důvodech rozhodnutí stran zvlášť nebezpečné recidivy soudy pouze konstatují určité skutečnosti, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětlily, co v nich spatřují, co z nich vyplývá a co z nich také dovozují, a to zejména ve vztahu ke zjištěním, která bezpochyby učinily, nedostály tak ani zákonným nárokům na odůvodnění svých rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v §125 tr. ř., kdy nestačí zejména ani v souvislosti s úvahami o zvlášť nebezpečné recidivě pouze paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné posoudit, stanovit, ale také zdůvodnit míru zvláštnosti a jedinečnosti projednávaného případu. Ve svém důsledku tak postup obecných soudů v naznačeném směru zjevně vybočil ze zákonných hledisek do té míry, že jím byl zasažen čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 Listiny základních práv a svobod (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01, uveřejněný pod č. 84 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS).
Podle §125 odst. 1 tr. ř. je třeba v rozsudku odůvodnit výrok o trestu z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a osobních poměrů pachatele. Neobstojí tak uložený trest, který je odůvodněn jen poukazem na skutečnost, že obviněný je zvlášť nebezpečným recidivistou. Okolnost, že obviněný spáchal trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista, je otázkou viny. Při výměře trestu v rámci zvýšené trestní sazby tudíž nestačí jen všeobecný odkaz na zvlášť nebezpečnou recidivu, ale je třeba na základě konkrétních skutečností zjištěných ze spisů o předcházejících odsouzeních hodnotit závažnost recidivy (t.j. zejména závažnost spáchané trestné činnosti, frekvenci jednotlivých skutků i odsouzení apod.). Vedle toho je třeba hodnotit i všechny ostatní pro výměru trestu rozhodné okolnosti, ať již určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nebo se týkají poměrů pachatele. Všechny tyto okolnosti mají vliv na to, v jaké výměře je v rámci zvýšené zákonné trestní sazby třeba trest zvlášť nebezpečnému recidivistovi uložit.
Kromě výše rozvedených obecně platných tezí v trestním řízení dále platí zákaz reformace in peius , který spočívá v tom, že v trestním řízení nemůže dojít ke zhoršení právního postavení obviněného pouze na základě opravného prostředku učiněného samotným obviněným, tedy při absenci námitek relevantně a řádně uplatněných státním zástupcem (obžalobou) a zaměřeným v neprospěch obviněného (pro odvolací řízení srov. §259 odst. 4 tr. ř.). Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy); jde přirozeně jen o situaci, kdy obžaloba rozhodnutí nenapadla. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné z pravidla, že péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby reprezentované právě státním zastupitelstvím, nikoli aktivitě soudu . Jinak řečeno posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud .
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného (k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005, publikované pod č. 41/2007 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci výše rozvedených obecných zásad a teoretických východisek na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Z obsahu spisu je zřejmé, že obžaloba na obviněného pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., byla u Okresního soudu v Teplicích podána dne 18. 6. 2009. Z popisu skutkových zjištění v ní obsažených nevyplývá žádný konkrétní údaj specifikující předchozí odsouzení obviněného, k němuž by se mělo vázat zjištění o zvlášť nebezpečné recidivě. První zmínka v tomto směru se nachází až na straně 11 obžaloby, kde se hovoří o tom, že nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., tedy za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006.
Soud prvního stupně následně do tzv. skutkové věty výroku o vině svého rozsudku pojal tzv. znělku obžaloby v doslovném znění, tzn. rovněž bez popisu a přesné specifikace předchozího odsouzení obviněného pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Ztotožnil se poté i s navrhovanou právní kvalifikací takto zjištěného a uvedeným způsobem popsaného jednání obviněného.
Jak již bylo zmíněno výše, proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak všichni obvinění, tak i státní zástupce, který tak učinil v neprospěch obviněného M. T. do výroku o trestu a v neprospěch obviněné L. K. do výroku o vině i trestu. Státní zástupce (zřejmě) ve výrocích o vině a trestu vztahujících se k obviněnému J. T. žádná pochybení neshledal, a opravný prostředek v neprospěch (ale ani ve prospěch) tohoto obviněného nepodal (srov. i stranu 13 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému J. T. přezkoumával a byl oprávněn přezkoumat výlučně z podnětu řádného opravného prostředku podaného tímto obviněným. Jakékoliv změně v neprospěch a k tíži tohoto obviněného proto bránil (shora již zmíněný) princip zákazu reformace in peius .
Pokud za popsaného stavu soud druhého stupně pouze na základě odvolání samotného obviněného J. T. ve svém rozsudku doplnil (chybějící) skutková zjištění o údaj charakterizující dřívější pravomocné odsouzení obviněného pro jiný jeho zvlášť závažný úmyslný trestný čin, porušil takovým postupem citovanou zásadu práva na spravedlivý proces, neboť nebyla bezezbytku zachována totožnost skutku (a to bez ohledu na to, že doplnění této rozhodné skutečnosti do popisu skutku ve výroku o vině nemělo jakýkoli dopad na navazující výrok o právní kvalifikaci a o uloženém trestu). Dlužno zopakovat, že až do tohoto okamžiku se předchozí odsouzení explicitně do výrokové části rozsudku soudu prvního stupně či návrhu obžaloby nikterak nepromítlo a bylo zmiňováno vždy jen v pasáži věnované odůvodnění citace ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. ve výrokové části (srov. stranu 28 rozsudku nalézacího soudu).
Lze tak uzavřít, že jakkoli nemůže být sporu o tom, že existence předchozího pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 7 T 40/2006, zakládala u obviněného J. T. opodstatněnost úvah o zvlášť nebezpečné recidivě ve smyslu §41 odst. 1, 2 tr. zák., nelze se ztotožnit s postupem soudu druhého stupně, jakým do výroku o vině inkorporoval údaj o tomto odsouzení, ani s názorem státní zástupkyně vysloveným ve vyjádření k podanému dovolání.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. T. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010, zrušil v celé části týkající se tohoto obviněného . Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu (tedy v části týkající se obviněného J. T.) znovu projednal a rozhodl.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že důvody pro případnou aplikaci ustanovení §261 tr. ř. (tzv. beneficium coahesionis) ohledně obviněných M. T. a L. K. neshledal , neboť pochybení soudu druhého stupně zjištěná v dovolacím řízení se vázala jen k obviněnému J. T.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařídil) znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného J. T., zejména z hlediska posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty v intencích ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. s přihlédnutím k výše zmíněnému zákazu reformace in peius.
Při novém rozhodování o odvolání obviněného J. T. bude povinností odvolacího soudu náležitě se vypořádat i s jeho námitkou, že „nový trestní zákoník nezná pojem zvlášť nebezpečného recidivisty“, tedy s otázkou, zda jeho jednání mělo být posouzeno podle právní úpravy platné do konce roku 2009 (podle trestního zákona), nebo podle nové právní úpravy (podle trestního zákoníku); jinými slovy bude muset vyřešit otázku časové působnosti trestních zákonů.
K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že otázku kolize dvou v úvahu přicházejících, ačkoli z časového hlediska odlišných právních úprav (v konkrétním případě zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) obecně řeší ustanovení o tzv. časové působnosti zákona.
Jelikož posuzovaná trestná činnost dovolatele je datována obdobím „od přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2008 do 19. 3. 2009“ (v této době byl účinný trestní zákon), avšak oba soudy nižšího stupně rozhodovaly ve věci po 1. 1. 2010, tedy již za účinnosti trestního zákoníku, musely přednostně vyřešit otázku, kterou z těchto zákonných norem použít. Z tohoto hlediska má zásadní význam ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Smyslem této právní úpravy je určit, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku). [Lze dodat, že v trestním zákoně uvedenou problematiku zcela totožně upravoval §16 odst. 1 (srov. též čl. 40 Listiny základních práv a svobod).]
Z citovaných ustanovení vyplývá, že byl-li čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1970 Sb. rozh. trest.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele. Dále je třeba při úvaze o použití §2 odst. 1 vždy posoudit, zda použití nového zákona jako celku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1962, 35/1962 a 11/1991 Sb. rozh. trest.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 76/1951 Sb. rozh. trest.).
Současně platí, že pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/1991 Sb. rozh. trest.).
Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je – jak již bylo řečeno výše – rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít jako celku. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 641-642). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát roli horní a dolní hranice sazby trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v dané věci byl uložen jiný mírnější druh trestu (alternativní trest), jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.
Tato teoretická východiska jsou v obecné rovině použitelná i v současné době. Použití nového práva je třeba posuzovat jako celek, a to tak, aby bylo zřejmé, jaký konečný výsledek je pro pachatele příznivější. V tomto směru je tudíž nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (resp. trestního zákona), tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části a nelze se omezit jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za spáchaný trestný čin. Posouzení trestnosti činu spáchaného do 31. 12. 2009 podle nového trestního zákoníku není pro pachatele příznivější mimo jiné ani tehdy, jestliže sice trestní zákoník stanoví na posuzovaný trestný čin nižší sazbu trestu odnětí svobody než trestní zákon, pokud se ovšem tato sazba odvíjí od takové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ke které – i když by byla formálně naplněna – soud nebude podle §88 odst. tr. zák. v konkrétním případě přihlížet, takže použije mírnější právní kvalifikaci podle trestního zákona spojenou s ještě nižší sazbou trestu odnětí svobody, než jakou stanoví trestní zákoník (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 5 Tz 50/2010, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2011, sešit 71, pod č. T 1338).
Při aplikaci těchto teoretických postulátů na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí v tomto směru nevyznívají příliš přesvědčivě. Soud prvního stupně (srov. stranu 28 jeho rozsudku) se navíc při stanovení dolní i horní hranice zvýšené trestní sazby pro zvlášť nebezpečného recidivistu dopustil i evidentních nepřesností (nehledě na matematicky zcela nesprávné vyjádření rozpětí této sazby na „6,7 – 13,8 let“). Odvolací soud (srov. stranu 20 jeho rozsudku) část těchto nepřesností sice napravil (např. tím, že dolní hranice zvýšené trestní sazby stanovil na „7 roků a 8 měsíců“), ale podrobnější úvahy vztahující se k otázce časové působnosti trestních zákonů (srov. obecný výklad shora) i v odůvodnění jeho rozhodnutí absentují.
Je jen samozřejmé, že právní závěry, které odvolací soud v tomto směru učiní, musí náležitě vyložit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Zbývá připomenout, že při novém rozhodnutí ve věci je soud vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), a že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným J. T., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v současné době vykonává ve Věznici V. trest odnětí svobody, musel zároveň podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho vazbě. Vykonávaný trest mu byl uložen ve výměře jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 T 136/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 4 To 582/2010.
Obviněný se před výkonem uvedeného trestu odnětí svobody nacházel ve vazbě, do níž byl vzat již v přípravném řízení z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. (stalo se tak usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 3. 2009, č.j. 30 Nt 13/2009-48, které nabylo právní moci dne 23. 4. 2009). Po podání obžaloby (dne 18. 6. 2009) Okresní soud v Teplicích nejprve usnesením ze dne 16. 7. 2009, které ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 7 To 149/2009-864, nabylo právní moci dne 29. 9. 2009, dále usnesením ze dne 18. 12. 2009, které ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To 49/2010-995, nabylo právní moci dne 27. 1. 2010, posléze rovněž usnesením ze dne 27. 4. 2010, které ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To 265/2010-1260, nabylo právní moci dne 16. 6. 2010, a zatím naposledy usnesením ze dne 14. 9. 2010, č.j. 5 T 136/2009-1331, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, č.j. 4 To 581/2010-1508, podle §71 odst. 5 a §71 odst. 4, 6 tr. ř. rozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. u něj nadále trvá.
Okresní soud v Teplicích v posledním ze shora citovaných usnesení podle §71 odst. 4, 6 tr. ř. vyslovil, že obviněný se ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. nadále trvá, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „… obžalovaný je stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost, jako zvlášť nebezpečný recidivista …u obžalovaného nadále důvod vazby předstižné trvá, …, neboť by reálně mohl obnovit dosud neodhalené kontakty na dodavatele heroinu, stejně tak kontakty na odběratele heroinu, …, a jelikož nemá dlouhodobě žádný legální zdroj příjmů zajišťujících mu obživu, lze důvodně předpokládat opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán“ .
Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného uvedený vazební důvod existuje i po rozhodnutí uvedeném v bodě I. tohoto usnesení, vyslovil v jeho bodě II., že podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný bere do vazby právě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a