ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1176.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1176/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 14. prosince 2012 dovolání obviněného L. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp zn. 5 To 13/2012 ze dne 14. 3. 2012 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 28/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obv. L. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 28/2011 z 11. 11. 2012, byl obv. L. V. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. rovněž spáchaného formou spolupachatelství, za které byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. (za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 1, 2 tr. zák.) k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný této trestné činnosti dopustil tím, že (zkráceně) dne 27. 11. 2009 přijel spolu s P. D., V. P. a R. M. osobním vozidlem Hyundai Sonata před dům č. ... v obci M. – J., okres Uherské Hradiště, kam spolu s obv. R. M. bez souhlasu poškozeného J. Š. vstoupili, a poté co jím byli vykazováni ven, tak jej obv. R. M. nejprve paralyzoval pepřovým sprejem a takto oslepeného jej mrštil o zeď chodby a strhl na zem, kde na něj V. zaútočil, a to tak, že jej bil do hlavy a po celém těle kapesní svítilnou. Poté společně poškozeného zatlačili do kuchyně, kde společně pokračovali v jeho fyzickém napadání, když obv. M. poškozeného rdousil rukama a obv. V. poškozeného bil dřevěnou holí, čímž mu způsobil smrtelná zranění. Po ubití poškozeného Š. obv. V. z domu odešel a nastoupil do auta, kde na něj čekali obv. P. a D., zatímco obv. M. prohledal dům, kde našel finanční částku cca 250,- Kč a láhev alkoholu o objemu 0,7 l, zn. Vodka, posléze dům opustil, nasedl do přistaveného vozidla a všichni společně odjeli do místa bydliště obv. P. Podrobný popis skutku obsahuje rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně z 11. 11. 2011, sp. zn. 61 T 28/2011 (č.l. 1642).
Tento rozsudek napadl obv. L. V. (spolu s obv. V. P. a R. M.) odvoláním. Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 5 To 13/2012 ze dne 14. 3. 2012, odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako neodůvodněné.
Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal prostřednictvím své advokátky JUDr. Ivany Santariusové (u Krajského soudu v Brně dne 25. 6. 2012) dovolání, konkrétně proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle jejího mínění napadená rozhodnutí soudu I. i II. stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Základním argumentem dovolatele je to, že soudy nižších instancí se při hodnocení provedených důkazů zabývaly pouze okolnostmi, které svědčí v jeho neprospěch a posuzovaný skutek vyhodnotily jako trestný čin vraždy i přesto, že se tohoto trestu nedopustil. Soud I. stupně rozhodl o jeho vině na základě nevěrohodné výpovědi spoluobviněného R. M. a na základě pachových stop, zajištěných na místě činu. Dovolatel však má za to, že nejen soud I., ale i II. stupně opomněl vzít v potaz princip individuální trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin, a v souvislosti s tímto principem také měly být provedené důkazy hodnoceny. Soud I. stupně však své rozhodnutí založil pouze na pravděpodobnosti. Obviněný však trvá na své původní výpovědi a tvrdí, že on poškozeného nenapadl. Ale byl to právě obv. M., který překročil meze původní dohody a poškozenou osobu napadl v takové intenzitě, že jí způsobil smrt. Také pachová stopa dokazuje pouze skutečnost, že dovolatel byl na místě činu, ale nikoliv že předměty doličné držel v ruce a použil je proti poškozenému. Dovolatel uzavírá, že výpověď obv. M. nemůže mít takovou důkazní sílu, že by na jejím základě mohl být uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy - už jen proto, že svou výpověď často měnil, aby minimalizoval svůj podíl na trestné činnosti. S ohledem na tyto skutečnosti má dovolatel za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla učiněna na základě nesprávného právního posouzení skutku, a že skutek popsaný ve výroku o vině nelze právně kvalifikovat tak, jak to učinily obecné soudy.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení Vrchní soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 5 To 13/2012, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, z 11. 11. 2011, sp. zn. 61 T 28/2011, a v souladu s ust. §265m tr. ř. rozhodl tak, že dovolatele uznává vinným pouze ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což mu uloží přiměřený trest, případně by dle §2651 odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten k tomuto případu uvedl, že obviněný ve svém dovolání napadá pouze skutkové závěry soudu a těm oponuje, podobně jak to učinil v odvolání. Jak bylo však opakovaně judikováno, dovolání nepředstavuje v systému opravných prostředků jakési druhé odvolání, ale slouží pouze k nápravě právních vad, které generálním pohledem představují porušení práva procesních stran na spravedlivý proces. Pokud se však oba soudy nižších stupňů v situaci významných rozporů ve výpovědi všech obviněných vypořádaly, a to se všemi v úvahu přicházejícími možnostmi průběhu skutkového děje a svou volbu skutkového stavu řádně odůvodnily, pak zcela dostály parametrům tzv. řádného procesu, vymezeným zejm. §2 odst. 5 - 6, §89 a §§120 - 125 tr. řádu. Soudy obou stupňů jasně a přesvědčivě odůvodnily své závěry o vině, opírající se nikoli o dva důkazy, jak uvádí dovolatel, ale o celý komplex důkazů. Liché jsou rovněž domněnky obviněného, že byl usvědčen pouze na základě důkazů nepřímých, neboť většinu usvědčujících závěrů soud vyvozuje z důkazů přímých, vč. pachových stop na zajištěných předmětech. Závěrem státní zástupce uzavírá, že námitky obviněného vůbec neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, neboť z jeho strany jde pouze o nedůvodnou polemiku s tím, jak soud I. stupně vyhodnotil důkazy, jak ustálil skutkový stav a jakým způsobem se vypořádal s obhajobou obviněného. Z tohoto důvodu státní zástupce dovolání obv. V. vyhodnotil jako neopodstatněné, podané nikoli ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, a proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně státní zástupce vyjadřuje svůj souhlas pro možnost, že Nejvyšší soud ve věci bude chtít rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále pouze „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda toto dovolání odpovídá všem procesním zákonným požadavkům. Po této kontrole konstatoval, že všechny podmínky, které jsou stanoveny trestním řádem pro posouzení jeho přípustnosti, jsou splněny, a proto toto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Dovolatel V. vznesl své námitky s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Obecně je nutné uvést, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného trestního práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Proto předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy nižších instancí, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, neboli je možné s odkazem na tento dovolací důvod vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, popř. korigované soudem II. stupně. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu tak stojí námitky na porušení procesních předpisů, dále námitky skutkové povahy, námitky, které poukazují na to, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že tento trest byl stanoven mimo výměru zákonné trestní sazby.
V obecné rovině je také nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat námitky, které nejsou podřaditelné pod některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů ust. §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Pokud tedy dovolatel učiní takovou výhradu předmětem svého dovolání, Nejvyšší soud je povinen ji odmítnout v souladu s odkazem na některý důvod taxativně stanovený v ust. §265i odst. 1 tr. řádu. V opačném případě by vystupoval jako soud III. instance, což však jednoznačně není záměrem zákonodárce, který v ust. §265b odst. 1, 2 tr. řádu vymezil katalog dovolacích důvodů, a v rámci něho seznam otázek, které umožňuje dovolacího soudu přezkoumat. Proto už samo chápání dovolání coby mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný V. ve svém dovolání především brojí proti dvěma provedeným důkazům, na základě kterých byl usvědčen ze spáchání projednávaného trestného činu - jednak proti výpovědi spoluobviněného M. a pak proti vlastním pachovým stopám, zajištěných na předmětech nalezených na místě činu. Těmito námitkami dovolatel de facto vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s těmito důkazy a domáhá se po skutkové stránce nového přezkoumání věci. Tyto námitky však nemají vyžadovanou hmotněprávní podobu, neboť nepoukazují na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku a ani se nedotýkají žádného jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Právě naopak - obě námitky jsou čistou polemikou o tom, jak lze na tyto důkazy nahlížet z pohledu obviněného V. Jeho náhled na věc však na základě provedeného dokazování soudy I. i II. stupně nesdílí.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně a usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že obviněný tyto své výhrady uplatňoval i v předcházejících stádiích trestního řízení a v tomto smyslu na své výpovědi trvá a nemění ji. Je však nutné konstatovat, že oba soudy na tyto námitky odpovídajícím způsobem reagovaly a v dostatečné míře se s nimi vypořádaly, přesněji řečeno - oba soudy v rámci svých rozhodnutí shodně konstatovaly, na základě jakých úvah došly k závěru o přesvědčivosti všech provedených důkazů (mezi které spadá i výpověď spoluobviněného R. M. a vyhodnocení pachových stop), v jejímž důsledku rozhodly o vině obviněného.
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný své dovolání v podstatě opírá o argument, že soudy neuvěřily jeho obhajobě. Nicméně tato námitka je výhrada čistě skutkové povahy, prostřednictvím které vyslovil svůj odlišný postoj ke způsobu, jakým byly provedené důkazy vyhodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Z toho plyne, že dovolatel se v této části trestního řízení domáhá přehodnocení skutkového stavu věci ve svůj prospěch, a proto požaduje, aby Nejvyšší soud zaujal jiné hodnotící stanovisko k provedeným důkazům, zejména k těm, na základě kterých byl usvědčen. Na základě toho se domáhá odlišného posouzení své viny, resp. o překvalifikování posuzovaného skutku z trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. na trestný činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. dovolatel nezpochybňuje), čímž dovolatel usiluje o vydání rozhodnutí, které by bylo v souladu s jím podávanou obhajobou. Takto navrhované řešení však neodpovídá požadavku vyjádřenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které předpokládá nápravu výhradně právních vad.
I kdyby však Nejvyšší soud dovolatelovy námitky vyhodnotil jako opodstatněné, i tak by jim nevyhověl, a to z níže uvedených důvodů.
Obviněný ve svém dovolání především zpochybňuje důkaz provedený zajištěním jeho pachových stop na místě činu. Tato problematika je v meritorních rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu ČR dostatečně propracována. Obecně platí, že teorie i praxe trestního řízení věrohodnost tohoto důkazu nepřijímá bez výhrad, a to zejména pro reálnou možnost přenosu pachových na místo činu či na předměty doličné. To je také důvod, proč se obecně na pachové stopy pohlíží jako na důkaz, který je v trestním řízení (podle §89 odst. 2 tr. ř.) přípustný, ale pouze jako důkaz nepřímý. To však platí pouze za podmínky, že jsou v dané věci jediným důkazem, který svědčí o vině obviněného.
Pokud by tedy byl obviněný z trestného činu usvědčován pouze na základě jediného zajištěného důkazu - důkazu pachovou stopou - bylo by možné dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době, s největší pravděpodobností na místě činu nacházel. Ale nebylo by z něj možné bez důvodných pochybností dovodit, že obviněný se v konkrétní době dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Jinými slovy - důkaz pachovou zkouškou (resp. srovnáním pachových stop) má charakter nepřímého podpůrného důkazu, který však osamoceně nemůže obviněného usvědčit (viz. např. I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, 4 Tz 107/2002, 8 Tz 44/1999, 6 Tdo 1227/2003 a mnoho dalších).
To ale není případ obviněného V.
Námitka dovolatele by byla opodstatněná a z hlediska opravného prostředku akceptovatelná pouze v případě, že by obviněný byl usvědčen ze spáchání trestného činu vraždy pouze na základě pachových stop. Ale z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obv. V. byl z trestného činu vraždy usvědčen i dalšími důkazy. Z přímých důkazů se jedná zejména o výpověď spoluobviněného M. (doplněnou o údaje z protokolu o provedení prověrky na místě činu - č. l. 801), jejíž věrohodnost byla verifikována závěry, které vyplynuly z pitevního protokolu (č. l. 150-189, 204-215), konkrétně ze znaleckého posudku, odvětví soudního lékařství (č. l. 185-188).
Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jasně vyplynulo jakými mechanismy a předměty došlo k útoku na oběť trestného činu, a co konkrétně bylo příčinou násilné smrti poškozeného. V této souvislosti pak na předmětech zajištěné pachové stopy (baterka a hůl poškozeného, které si obvinění s sebou prokazatelně nepřinesli) jednoznačně odkazují k obviněnému V. (zatímco rdoušení poškozeného bylo důkazně prokázáno obviněnému M.). Významné je také to, že obviněný v průběhu trestního řízení (stejně jako ve svém dovolání) ani nenabídl vlastní verzi způsobu přenosu svých pachových stop na předměty, kterými byla oběť usmrcena. Pouze se uchýlil k odmítavému tvrzení o tom, že se s těmito předměty do styku nedostal. Za tohoto stavu věci se pachové stopy stávají - nikoliv sami o sobě, ale v kontextu všech ostatních provedených důkazů - materiálem, který obv. V. z předmětné trestné činnosti usvědčil.
Vzhledem k tomu, že obviněný pouze formálně citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale obsahově byla jeho námitka založena na skutečnostech, která věcně nepatří pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, Nejvyšší soud jeho námitku, a tudíž celé jeho dovolání z 21. 6. 2012 odmítl. Učinil tak v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zjevně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 14. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman