ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1241.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1241/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. N. , a b) J. N. , obou bytem v P., zastoupených JUDr. Janou Borskou, advokátkou se sídlem v Táboře, Žižkovo náměstí 5, proti žalovanému Ing. R. Š. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o zřízení věcného břemene a o vzájemném návrhu žalovaného na odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 266/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co 1285/2008-549, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2010, č. j. 6 Co 1285/2008-580, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co 1285/2008-549, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2010, č. j. 6 Co 1285/2008-580, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 3 C 366/2002-381, zřídil „ve prospěch vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavené a zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec a kat. území S., za účelem přístupu, užívání, oprav a údržby stavby za náhradu věcné břemeno práva cesty přes pozemek, zapsaný u téhož úřadu pro obec a kat. území S., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu Ing. M. P. ze dne 27. ledna 2005, č. 920-518/2004, který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Uložil žalobcům, aby žalovanému zaplatili náhradu za zřízení věcného břemene v částce 145.730,- Kč (výrok II. rozsudku). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaného na odstranění označené stavby stojící na st. parc. č. 382 (výrok III. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI. rozsudku).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je vlastníkem předmětného pozemku na základě darovací smlouvy ze dne 28. února 2000 s právními účinky vkladu dnem 5. dubna 2000 od dárkyně M. K., které bylo obnoveno vlastnické právo k tomuto pozemku rozhodnutím „Okresního úřadu Prachatice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 20. září 1999, č. j. PU-205/91/91/I/0/1097/99“. Na pozemku se nachází stavba chaty žalovaného a stavba, postavená jako ohřívárna pro lyžaře, která rozhodnutím Okresního národního výboru v P. byla povolena k trvalému užívání dnem 10. ledna 1963. Kupní smlouvou ze dne 18. února 2000 TJ Sokol S. prodala tuto stavbu žalobcům za kupní cenu 300.000,- Kč. Žalobci koupili stavbu s vědomím, že se nachází na cizím pozemku. Dopisem ze dne 28. června 2000 adresovaným stavebnímu odboru Městského úřadu ve V., postoupeným Obecnímu úřadu ve S., žalobci ohlásili nutnost opravy střechy a klempířských prvků, vnitřních částí obvodových zdí, venkovních omítek, částí podlah a vnitřních omítek, oken, malby, nemající vliv na charakter užívání stavby. Obecní úřad ve S. proti provedení stavebních úprav v uvedeném rozsahu neměl výhrady. Ze znaleckého posudku Ing. A. H., soud zjistil, že žalobci na stavbě provedli i práce nad rámec ohlášených stavebních úprav a že těmito opravami došlo ke změně vzhledu objektu. Podle znalkyně by bylo neekonomické stavbu bourat. Šetřením na místě samém za účasti znalců Ing. A. H.., a Ing. L. B. soud zjistil, že původní zdivo stavby žalobců bylo odstraněno až na základy. Sklep a základy netvoří první nadzemní podlaží, ale jsou součástí prvního podzemního podlaží. Dispoziční řešení původního prvního nadzemního podlaží je zjistitelné pouze v jednom směru, a to ve vnějším rozměru stavby, jež odpovídá stávajícím základům. Z původní stavby do nové byly zřejmě použity jen dva trámy. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 6 Co 2341/2007-353, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, se postavil na stanovisko, že stavba žalobců není stavbou neoprávněnou, neboť ze stavby oprávněné se stavební činností nemohla stát stavba neoprávněná. Uvedl, že rekonstrukce stavby byla nutná v důsledku jejího poškození. Stavba nadále stojí na původních základech. Nelze proto aplikovat §135c obč. zák., ale je třeba věc posuzovat podle §151o odst. 3 obč. zák. Protože žalobci nejsou vlastníky pozemku, na nichž stavba stojí, soud zřídil ve prospěch vlastníka stavby předmětné věcné břemeno. Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. L. B., který věcné břemeno ocenil částkou 145.730,- Kč. Žalobu žalovaného na odstranění stavby žalobců zamítl s tím, že by uložením takové povinnosti žalobcům došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv ke stavbě.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co 1285/2008-549, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2010, č. j. 6 Co 1285/2008-580, výroku I. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na odstranění stavby (výrok III.) a rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V. a VI.). Výrokem II. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. a II. tak, že zřídil ve prospěch žalobců a dalších vlastníků stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavené na pozemku a zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec a kat. území S., věcné břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek v obci a kat. území S., zapsaný tamtéž, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu Ing. E. S. ze dne 28. 1. 2009, č. 1061-986/2009, který je nedílnou součástí rozsudku. Ve výroku III. rozsudku uložil žalobcům, aby žalovanému zaplatili náhradu za zřízení věcného břemene v částce 2.310,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se odchýlil od právního názoru, který vyslovil ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. listopadu 2007, a dospěl k závěru, že stavba žalobců je stavbou neoprávněnou, a věc je proto třeba posuzovat podle §135c obč. zák. Uvedl, že původní stavba – objekt ohřívárny - byla stavbou oprávněnou. Teprve stavební činností žalobců v souvislosti s nutnou opravou objektu se tato stavba stala stavbou neoprávněnou. Bylo prokázáno, že žalobci při provádění oprav objekt postupně demolovali, zasáhli do nosných konstrukcí a tak vznikla stavba nová. Protože tato stavba stojí na pozemku žalovaného, jde o stavbu neoprávněnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstranění této stavby by nebylo účelné. Neshledal podmínky pro přikázání stavby do vlastnictví žalovaného. Podle §135c odst. 3 obč. zák. žalobcům a dalším vlastníkům předmětné stavby zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek v nezbytném rozsahu vyznačeném geometrickým plánem Ing. E. S. ze dne 28. ledna 2009, tedy v rozsahu užším, než jak je zřídil soud prvního stupně. Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. arch. J. K. ze dne 6. května 2009, jenž ji vyčíslil částkou 2.310,- Kč, a ze znaleckého posudku znaleckého ústavu v oboru ekonomika Bohemian Appraisal, a. s., ze dne 13. srpna 2009, potvrzujícího správnost znaleckého posudku Ing. arch. J. K.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Namítl, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. července 2007 byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák. a zamítnut vzájemný návrh žalovaného na odstranění stavby na pozemku parc. č. st. 382. Tuto stavbu soud přikázal do vlastnictví žalovaného a žalovanému uložil, aby žalobcům zaplatil částku 687.890,- Kč. Tento rozsudek napadl odvoláním žalovaný, a to jen pokud jde o náhradu v částce 687.890,- Kč, kterou považoval za vysokou. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. července 2007 v celém rozsahu, přestože výrok, jímž byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene, nabyl právní moci, a soudu uložil, že má postupovat podle §151o odst. 3 obč. zák., neboť §135c obč. zák. na danou věc nedopadá. V tomto postupu žalovaný spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neuvažoval o možnosti přikázání stavby do vlastnictví žalovaného podle §135c odst. 2 obč. zák., o niž žalovaný jako vlastník pozemku projevil zájem, a bez dalšího zřídil věcné břemeno spočívající v právu cesty ke stavbě na cizím pozemku. Nesouhlasí ani s výší náhrady za zřízené věcné břemeno s ohledem na cenu stavebních pozemků v této části Šumavy, která se pohybuje v částkách od 2.500,- Kč do 3.000,- Kč za l m2. Nelze také přehlédnout, že umístění stavby na pozemku vylučuje užívání jeho zbývající části. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci označili dovolání za nedůvodné. Podle jejich názoru původní stavba nezanikla. Poukázali na to, že M. K. ani žalovaný o stavbu v době jejího prodeje neprojevili zájem. Cena věcného břemene je podle žalobců odpovídající.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Měnící charakter výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně o zřízení práva nezbytné cesty tak, že provedl vypořádání nároků z neoprávněné stavby, je zřejmý.
Soud prvního stupně mimo jiné zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal vypořádání nároků z neoprávněné stavby. Tento výrok rozsudku soudu prvního stupně sice odvolací soud potvrdil, ale se závěrem, že se o neoprávněnou stavbu jedná, což promítl do výroku, jímž změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zřízení práva nezbytné cesty.
Z uvedeného je zřejmé, že i v této části odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků odlišně, a proto je dovolání dovolatele přípustné proti všem výrokům ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §135c obč. zák. odst. 1 zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Podle odstavce 2) téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odstavce 3) soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podle §151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Pro posouzení věci je především podstatné, zda předmětná stavba tzv. ohřívárny (dále též jen „předmětná stavba“) má charakter stavby oprávněné či neoprávněné.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, které dovolatel v podaném dovolání nenapadá, že původní stavba ohřívárny měla charakter stavby oprávněné a její existence ve vztahu k právním poměrům k pozemku, na kterém byla postavena, nebyla vázána na časově omezené období.
Nesporným mezi účastníky bylo dále i to, že postupně došlo k rekonstrukčním činnostem ve vztahu ke stavbě, které měly za následek její zánik jako věci v právním slova smyslu, s opětovnou výstavbou objektu na základech původní stavby. Soud prvního stupně v této souvislosti dospěl k závěru, že v důsledku stavební činnosti žalobce se z uvedené stavby nemohla stát stavba neoprávněná, jestliže rekonstrukce stavby byla nutná z důvodů jejího poškození a stavba stojí na stejných základech.
Odvolací soud naproti tomu zaujal právní názor, podle kterého by se původní oprávněná stavba v důsledku nezbytných oprav nemohla stát neoprávněnou. Jestliže však demolice zdiva předmětné stavby v celém rozsahu a provedení nového obvodového zdiva nepředstavovaly nezbytnou opravu, je již nově vzniklá stavba stavbou neoprávněnou, neboť jako nová věc v právním slova smyslu byla zbudována na pozemku, aniž by stavebníkům k takové výstavbě svědčilo občanskoprávní oprávnění.
Dovolací soud při posouzení vzniku a zániku stavby jako věci v právním slova smyslu vychází z ustálené judikatury potud, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008). Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. 280).
Dovolací soud souhlasí s právními závěry nalézacích soudů potud, že pokud by došlo v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby k jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové, nemohla by se nově vzniklá stavba stát stavbou neoprávněnou, jestliže původní stavba měla charakter stavby oprávněné, a to ani tehdy, jestliže rekonstruovaná stavba je budována na cizím pozemku, kde stavebníku v době výstavby rekonstruované stavby nesvědčí samostatný občanskoprávní titul k výstavbě.
Soud prvního stupně učinil závěr, že celková rekonstrukce předmětné stavby byla nutná z důvodu jejího poškození, přičemž rekonstruovaná stavba stojí na původních základech a kamenné podezdívce. Tento závěr opřel o skutková zjištění podávající se z výpovědi svědka J. K., ze které zjistil, že v roce 2002, kdy vypracoval znalecký posudek na posouzení stavebně-technického stavu předmětné stavby, byla budova ve špatném stavu a ohrožovala bezpečnost okolí. Podle šetření na místě samém bylo zjištěno, že zdivo, stropy a krov jsou na konci životnosti - buď zřícené nebo hrozí zřícením. Střed domu byl poškozen, což mohlo nasvědčovat pádu stromu, vrchní stavba a základy byly ještě použitelné. Oprava není možná, protože konstrukce jsou tak narušeny, že je nelze opravit. Nosné konstrukce stavby jsou natolik narušeny, že ztrácí bezpečnost a stabilitu, stavba ohrožuje bezpečnost okolí a je nutná její demolice.
Z výpovědi svědka R. vzal soud prvního stupně dále za prokázáno, že svědek prováděl opravy předmětné stavby na základě povolení Obecního úřadu S., objekt byl v době provádění oprav zčásti zdemolován vlivem neudržování a zčásti vlivem spadlého stromu, obvodové zdivo bylo natolik narušeno, že muselo být nahrazeno novým na starých základech, přičemž ke zvětšení stavby nedošlo. Zdivo bylo postupně odbouráváno a po částech nahrazováno novým, když bylo zčásti spadlé a zčásti rozvalené. Průběžně se rozhodovalo o tom, co může zůstat z ostatních prvků a co musí být vyměněno.
Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že stav krovu z hlediska jeho poškození vylučoval opravu jiným způsobem než postavením nového krovu. Žalobci však podle názoru odvolacího soudu provedli také úplnou demolici zdiva v celém rozsahu a provedli výstavbu nového obvodového zdiva, ačkoliv to stav stavby nezbytně nevyžadoval a nejednalo se tak o nezbytnou opravu.
Podle §213 odst. 1-3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že celkový stavební stav stavby nezbytně vyžadoval celkovou rekonstrukci, včetně obměny obvodového zdiva, přičemž rekonstrukce stávajících stavebních prvků celé stavby není možná, neboť stavba ohrožuje bezpečnost okolí.
Naproti tomu odvolací soud učinil závěr, že stav stavby ve vztahu k obvodovému zdivu jeho obměnu nevyžadoval, neboť se nejednalo o nezbytnou opravu. Takový závěr z povahy věci předpokládá skutkové zjištění, že rekonstrukce stávajících prvků obvodového zdiva je možná, ale není nezbytná, protože stav obvodového zdiva takový zásah nezbytně nevyžaduje.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se však nepodává, že by odvolací soud prováděl dokazování (ani formou opakování důkazů výslechem svědků K. a R., ani doplněním dokazování) ke zjištění technického stavu objektu před jeho celkovou rekonstrukcí. Není proto zřejmé, z čeho odvolací soud čerpal podklady pro výše uvedené zásadní skutkové zjištění, že stav zdiva jeho obměnu nevyžadoval, neboť ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jakkoliv nevyplývá, o co odvolací soud tento skutkový závěr opírá. V tomto ohledu je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Odvolací soud pak ostatně ani v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevysvětlil svou úvahu vedoucí k závěru, že se v daném případě nejednalo při obměně zdiva o nezbytnou opravu, čímž se zásadně odchýlil od závěrů vyslovených soudem prvního stupně.
Dovolací soud nicméně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by provedení jednotlivé opravy nikoliv nezbytné v daném případě bez dalšího muselo mít vždy za následek vznik stavby jako věci v právním slova smyslu, kterou by bylo nutno považovat za stavbu již neoprávněnou, ačkoliv stavba před celkovou rekonstrukcí byla stavbou oprávněnou.
Závěr o tom, že nově vzniklá stavba je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, musí reflektovat posouzení všech skutečností vážících se k dané stavbě. Odvolací soud vzal za prokázáno, že stavba byla poškozena pádem stromu a vyžadovala nezbytné opravy, přičemž vybudováním stavby nové nedošlo k rozšíření stavby nad rámec stavby původní, když tato byla postavena na původních základech, a na závěr o stavbě neoprávněné usoudil jen z výměny zdiva, které nepovažoval za nezbytnou opravu.
Při závěru o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě, které právně znamenalo zánik stavby původní a vznik stavby nové, jen s úvahou odvolacího soudu nelze vystačit. Podle přesvědčení dovolacího soudu je nutno zohlednit i další kritéria, která mohou být v daných souvislostech relevantní, a to zejména hledisko funkčnosti nově budované stavby, její ekonomické určení, ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby. Soulad se stavbou původní apod. Nelze vyloučit ani význam okolností, na základě kterých došlo k poškození původní stavby. Aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal posouzení této okolnosti odvolacím soudem v dalším řízení, nejeví se mu nepřiměřená úvaha vycházející např. z toho, že s provedením nezbytných a nákladných stavebních činností (založených stavem vycházejícím z objektivních skutečností poškození stavby plynutím doby či živelnými zásahy), spočívajících ve výměně prvků krovu a celé střešní konstrukce, spojí stavebník (ať již z důvodů např. ekonomických, funkčních, podnikatelského záměru či důvodů estetických) i výměnu zdiva, které nemusí být ve zcela havarijním stavu, veden úvahou o ekonomické nákladnosti postupu, kdy by nejprve provedl výměnu všech střešních prvků s předpokladem obměny zdiva v časovém horizontu např. několika následných let či z hlediska vůbec stavební možnosti takového postupu.
Samostatnou otázkou pak může být i posouzení vhodnosti či „nutnosti“ výměny střešních prvků na staré zdivo z hlediska toho, zda se takovou činností nesníží životnost stávajícího zdiva, které může být více zatíženo, nehledě již pak na hledisko estetické vycházející z toho, že stavba se zdivem existujícím např. 50 let bude opatřena zcela novou nákladnou střešní konstrukcí apod. V daném případě soud prvního stupně vyšel navíc ze zjištění, že žalovaný odmítal žalobcům umožnit jakékoliv opravy či rekonstrukce stavby, a to i povolených na základě ohlášených stavebních úprav, čímž se také podílel na stavu stavby. Relevantní může být i celkové stáří původní stavby, u níž dochází k rekonstrukci. Lze v této souvislosti poukázat i na §3 odst. 4 ve spojení s §139 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které ukládají vlastníkovi stavby její údržbu, jíž se rozumí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Jestliže vlastník stavby tímto způsobem postupuje, nemělo by být plnění této zákonné veřejnoprávní povinnosti vykládáno primárně v jeho neprospěch. Právě k možné variabilitě do úvahy přicházejících situací je nutné příslušný závěr učinit v poměrech konkrétního případu až po zvážení všech relevantních (a výše některých naznačených) hledisek.
Odvolací soud se věcí z toho pohledu nezabýval a bez dalšího uzavřel, že výměna zdiva, která nebyla nezbytná, zakládá neoprávněnost nově zbudované stavby. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak zůstalo neúplné, tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
V dalším řízení se proto odvolací soud bude zabývat prvotně posouzením, zda stavba žalobců je stavbou oprávněnou či neoprávněnou a to z výše naznačených hledisek jak procesních, tak i hmotněprávních.
Nicméně, i kdyby obstál v dané věci závěr, že se o stavbu neoprávněnou jedná, nebylo by možné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné, ani v rovině procesních poměrů ani v rovině právního posouzení věci.
Soud prvního stupně výrokem III. zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, kterou se domáhal odstranění neoprávněné stavby z důvodu, že stavbu žalobců soud nepovažoval za stavbu neoprávněnou. Odvolací soud tento výrok potvrdil podle §219 o. s. ř., tj. považoval tento výrok za věcně správný, důsledkem čehož je zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na vypořádání nároků z neoprávněné stavby, ačkoliv odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že se o neoprávněnou stavbu jedná.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3098 vyložil, že jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její vypořádání vůči stavebníkovi zamítnout.
Potvrzující zamítavý výrok o vypořádání neoprávněné stavby tak není správný. Dovolacímu soudu je nicméně zjevné, že odvolací soud provedl vypořádání nároků z neoprávněné stavby svým měnícím výrokem, kterým změnil výroky rozsudku soudu prvního stupně, čímž vyhověl návrhu žalobců na zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty v režimu §151o odst. 3 obč. zák.
Tento procesní postup je zjevně nesprávný.
Žalobci se v předmětné věci domáhali svou žalobou zřízení práva nezbytné cesty a žalovaný vzájemným návrhem vypořádání nároků z neoprávněné stavby. Jestliže odvolací soud k odvolání žalobců i žalovaného dospěl k závěru, že se o neoprávněnou stavbu jedná a současně nejsou splněny podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty, měl změnit výroky soudu prvního stupně, kterými vyhověl žalobě žalobce a tuto žalobu zamítnout. Dále pak měl změnit výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu na vypořádání nároků z neoprávněné stavby a tomuto návrhu vyhovět. Jestliže však tímto způsobem nepostupoval, zatížil řízení vadou, kterou měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a ke které je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Řízení o návrhu na zřízení práva nezbytné cesty a řízení o vypořádání nároků z neoprávněné stavby jsou samostatnými řízeními. Jestliže pak odvolací soud změnil výroky rozsudku soudu prvního stupně tak, že provedl vypořádání nároků z neoprávněné stavby, nepřípustně rozhodl o jiném předmětu řízení, než o kterém těmito výroky rozhodoval soud prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani v právní rovině.
Při volbě způsobů vypořádání neoprávněné stavby (§135c obč. zák.) je třeba vycházet z pořadí, v jakém zákon vypočítává jednotlivé způsoby vypořádání neoprávněné stavby, a z principů, na nichž je založeno občanské právo. V první řadě je vždy namístě uvažovat o odstranění stavby, kde korektivem takového postupu je účelnost odstranění neoprávněné stavby. K výkladu ustanovení §135c obč. zák. uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaném pod R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř.); pokud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z §135c obč. zák.“ V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že „omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu je ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo; to vyplývá jak z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak i konstrukce §135c obč. zák., zejména z pořadí, v jakém zákon uvádí vypořádání neoprávněné stavby, a konečně z principů, na kterých je založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez právního důvodu zasaženo proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak.“
Jestliže vlastník pozemku souhlasí s přikázáním stavby do jeho vlastnictví za náhradu, byť takový způsob vypořádání vztahu vlastníků výslovně sám nenavrhuje, pak musí soud, který není v tomto řízení návrhem vázán, vypořádání tohoto vztahu podle §135c odst. 2 obč. zák. zvažovat. Přitom musí přihlížet k tomu, že jde o způsob vypořádání, který nepřináší vlastníku stavby hospodářskou ztrátu, kterou by nutně znamenalo odstranění stavby. Naopak vlastník pozemku za náhradu získá stavbu, kterou bude moci na svém pozemku vlastnicky užívat. Z toho lze také dovodit, že hledisko hospodářské ztráty, byť je jen jedním z hledisek pro posouzení účelnosti odstranění neoprávněné stavby podle §135c odst. l obč. zák., nabývá na významu v případech, kdy lze takové ztrátě přikázáním stavby vlastníku pozemku zabránit. Lze tak dospět k závěru, že zásadně nelze považovat odstranění stavby z cizího pozemku podle §135c odst. 1 obč. zák. za účelné, pokud jsou splněny předpoklady pro přikázání stavby vlastníku pozemku ve smyslu §135c odst. 2 obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 3704).
Dovolatel v průběhu řízení poukazoval na skutečnost – a výslovně také v dovolání – že má zájem o přikázání stavby do svého vlastnictví, čemuž soud prvního stupně v jednom ze svých předchozích rozhodnutí vyhověl.
Tento způsob vypořádání neoprávněné stavby neshledal odvolací soud důvodným, přičemž poukázal na skutečnost, že věc „posuzoval z hlediska ochrany práv nabytých v dobré víře a vzhledem k tomu neshledal podmínky pro přikázání stavby do vlastnictví žalovaného“. Jestliže tuto svou úvahu v odůvodnění rozsudku jakkoliv blíže nerozvedl, je v této části rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), neboť odvolacím soudem zdůrazněný princip práv nabytých v dobré víře není nijak rozveden, vysvětlen a promítnut do poměrů souzené věci.
Usuzoval-li odvolací soud – byť to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl – na dobrou víru z toho, že neoprávněnost stavby založila jenom okolnost, že demolice zdiva a jeho následné opětovné vybudování nemělo charakter nezbytné opravy, a založilo tak charakter stavby jakožto stavby neoprávněné a další okolnosti, za kterých došlo k poškození stavby a existence dalších stavebních úprav, jejichž provedení považoval odvolací soud za nezbytné, nijak se v této souvislosti nevypořádal s okolností pro věc podstatnou, kterou byl požadavek žalovaného jako vlastníka pozemku na přikázání stavby do jeho vlastnictví, ačkoliv z §135c odst. 2 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že v případě neúčelnosti odstranění stavby a souhlasu vlastníka pozemku je namístě vypořádání neoprávněné stavby jejím přikázání do vlastnictví vlastníka pozemku.
Nesprávně pak odvolací soud posoudil i otázku náhrady za zřízené věcné břemeno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tuto náhradu stanovil na základě znaleckého posudku, jenž stanovil hodnotu věcného břemene částkou 2.310,- Kč.
K hlediskům rozhodným pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene při vypořádání nároků z neoprávněné stavby se vyjádřila judikatura, která precizovala a doplňovala hlediska rozhodná pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene :
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, pořadové č. 33, dovolací soud vymezil, že při úvaze o výši náhrady za zřízení věcného břemene je nutno zohlednit cenu pozemku, ke kterému se věcné břemeno zřizuje, výši nájemného, jehož by bylo možno v dané době a v daném místě za pronájem tohoto pozemku dosáhnout a míru omezení vlastníka pozemku. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 9, str. 404, vyšel z toho, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z ceny, za kterou by bylo možno v daném čase a místě dosáhnout zřízení věcného břemene smlouvou, je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli nebo bez jeho vědomí, je nutno přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (např. i k dobré víře stavebníka), a k újmě postihující vlastníka pozemku.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 13, str. 479, dovolací soud zdůraznil, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu dosud neoprávněnou nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou; je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí a nutno přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (a tedy i k případné dobré víře stavebníka), a k újmě vlastníka pozemku s tím, že cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 3, str. 87 doplnil další důležitá hlediska: je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby).
Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jakým způsobem promítl uvedená hlediska do své úvahy o výši náhrady za zřízení věcného břemene, neboť se nesprávně omezil toliko na závěr podávající se ze znaleckého posudku, že hodnota věcného břemene přístupu k objektu přes příslušný pozemek činí 2.310,- Kč. Závěry z uvedeného znaleckého posudku však nemohou sloužit pro relevantní úvahu vážící se v daném případě ke zřízenému věcnému břemenu a náhradě za ně již proto, že odvolací soud toto věcné břemeno zřídil nesprávně, resp. neúplně.
Smyslem vypořádání nároků z neoprávněné stavby je v obecné rovině odklizení nežádoucího stavu, kdy vlastník pozemku a vlastník neoprávněné stavby jsou odlišnými osobami. V případě odstranění stavby nebo přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku či přikázání pozemku do vlastnictví vlastníka stavby je dosažení tohoto cíle zřejmé, neboť v prvém případě dochází k odstranění stavby a ve druhém a třetím případě ke sjednocení vlastnického režimu vlastníka stavby a pozemku.
V případě zřízení věcného břemene není vyloučeno, aby jeho součástí byla úprava podmínek přístupu ke stavbě přes pozemek, na kterém se tato stavba nachází (a začasté je to také vhodná či nutná součást zřízeného věcného břemene), ale jeho obsahem musí být především věcné břemeno, které umožní vlastníkovi stavby mít na pozemku tuto stavbu i nadále umístěnou. Takové věcné břemeno však odvolací soud nezřídil, neboť se omezil pouze na zřízení „práva chůze“. I po rozhodnutí odvolacího soudu tak vlastník stavby nemá titul opravňující jej mít na cizím pozemku do budoucna stavbu. I z tohoto důvodu pak náhrada za zřízené věcného břemene nemůže obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem jak ke stanovení výše náhrady za zřízené věcné břemeno, tak i ke způsobu samotného zřízení věcného břemene jakožto zákonného způsobu vypořádání neoprávněné stavby.
Rozhodnutí odvolacího soudu ze všech výše uvedených důvodů tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu