ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.371.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 371/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce A. K. , bytem na Ž., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Růžová 307, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČO: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 394/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. března 2009, č. j. 59 Co 405/2008-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.720,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Miloslava Jančíka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemku, zapsanému na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrálního pracoviště Z., nacházejícímu se v katastrálním území a obci Ž. (dále jen ,,předmětný pozemek“) s tím, že jej vydržel „na základě právního titulu - rozhodnutí o dědictví po svém otci tehdejšího Státního notářství ve Zlíně ze dne 4. února 1972, sp. zn. 3 D 1309/71“. Tento právní titul se ukázal být pouze domnělým, neboť předmětný pozemek otec žalobce ještě za svého života na základě darovací smlouvy převedl československému státu. To, že není vlastníkem věci, se žalobce dozvěděl z katastru nemovitostí až v roce 1995, kdy chtěl předmětný pozemek dále převést.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2008, č. j. 11 C 394/97-167, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci po té, co byl jeho rozsudek ze dne 3. října 2000, č. j. 11 C 394/97-42, zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 5. prosince 2002, č. j. 13 Co 221/2001-58.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 59 Co 405/2008-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pouze upřesnil identifikační znaky předmětného pozemku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. - III. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítal, že žalobce žalobou na určení vlastnického práva obešel smysl a účel restitučního zákonodárství, když bylo v řízení prokázáno, že neuplatnil restituční nárok na vydání předmětného pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. Považuje za chybné rozhodnutí Státního notářství ve Zlíně v dědickém řízení po otci žalobce, kterým bylo potvrzeno vlastnické právo žalobci, neboť jeho otec v době, kdy zemřel, již předmětný pozemek nevlastnil. Předmětný pozemek byl totiž ve vlastnictví československého státu. Nabývací listina k němu a jeho odevzdání do správy Státního statku G. bylo zapsáno v evidenci nemovitostí. Vzhledem k tomu, že byl od roku 1967 do roku 2009 zapsán jako vlastník předmětného pozemku stát a údaje v evidenci nemovitostí byly závazné, svědčí vlastnické právo dovolateli a vydržet vlastnické právo případně mohl jen on sám. Proto nemohl být žalobce v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku. Podle dovolatele se tak ani nechoval, když neplatil daň z nemovitosti, které podléhal předmětný pozemek. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Zopakoval, že byl v dobré víře, že je předmětný pozemek v jeho vlastnictví. Uvedl, že restituční zákonodárství na daný případ nedopadá, protože předmětem řízení je určení vlastnického práva nabytého na základě vydržení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 69, vyložil, že nenapadá-li dovolatel správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je (pouze) názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být (vždy) příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 80, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 1398/2003).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. října 2000, č. j. 11 C 394/97-42, žalobu žalobce zamítl s poukazem na skutečnost, že žalobce nesplnil základní podmínku pro nabytí vlastnického práva vydržením, a to podmínku desetileté oprávněné držby.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 13 Co 221/2001, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že k posouzení otázky splnění desetileté držby neměl soud prvního stupně k dispozici dostatečné skutkové podklady a zavázal jej pokyny k objasnění skutkového stavu věci. Důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně tak byl nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Přípustnost dovolání oproti přesvědčení dovolatele proto nelze v dané věci založit podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání tak lze v dané věci posuzovat pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatel v rámci dovolání především namítá, že se v daném případě jedná o „obcházení zákona“, neboť žalobce neuplatnil restituční nárok na vydání předmětného pozemku podle zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném směru se zjevně jedná o námitku reflektující vztah ochrany vlastnického práva podle tzv. restitučních a obecných právních předpisů.
Dovolací soud základ výkladu této problematiky vyložil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 2187, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. V navazujícím usnesení ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 2410 dovolací soud vyložil, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejenom v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale ani v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Pokud se osoba prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhala, prostřednictvím určovací žaloby se může domáhat ochrany vlastnického práva pouze tehdy, jestliže se v daném případě nejednalo o tzv. restituční titul a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 40. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2007, pořadové č. 1, str. 3 a násl.).
Žalobce v daném případě nemohl uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů, protože mu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku nesvědčil žádný z restitučních důvodů podle §6 tohoto zákona. Restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. by žalobce také nemohl úspěšně uplatnit, protože v řízení nebylo prokázáno, ani žalobce netvrdil, že by darovací smlouva, na základě které převedl předmětný pozemek jeho otec do vlastnictví československého státu, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Navíc žalobce podal žalobu na určení vlastnického práva nabytého vydržením, netvrdil, že by byl předmětný pozemek jeho vlastnictvím na základě rozhodnutí o dědictví po jeho otci. Žalobce tak v řízení uplatnil originární způsob nabytí vlastnického práva, který nebyl nijak odvislý na darování pozemku jeho otcem československému státu a který by měl jakékoliv restituční souvislosti. V takovém případě není žádná překážka pro postup ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů, tj. v daném případě prostřednictvím určovací žaloby podle občanského zákoníku, a to také proto, že k dovršení běhu vydržecí doby v řadě případů docházelo až poté, kdy uplynuly prekluzivní lhůty k uplatnění nároků podle restitučních předpisů.
Jestliže tedy v daném případě bylo zjištěno, že otec žalobce daroval darovací smlouvou pozemek státu, existence tzv. restitučních předpisů nebrání uplatnění určovací žaloby žalobcem, jestliže ten dovozuje své vlastnické právo od existence vydržení vlastnického práva, vycházejícího ze skutečnosti, že v rámci dědického řízení po otci žalobce bylo rozhodnutím Státního notářství v Gottwaldově rozhodnuto o tom, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku.
V souvislosti s otázkou vydržení vlastnického práva žalovaný v dovolání v obecné rovině naznačoval, že nabytí vlastnického práva vydržením by „více než žalobci svědčilo československému státu“, který byl veden v tehdejší evidenci nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku od roku 1967.
Tento poukaz však není důvodný.
Jestliže totiž československý stát nabyl vlastnické právo na základě darovací smlouvy od otce žalobce v 60. letech 20. století, bylo by možné v obecné rovině uvažovat o případném vydržení vlastnického práva československým státem až poté, kdy by vlastnické právo pozbyl. Jestliže soudy v daném případě uzavřely, že žalobce mohl nabýt vlastnické právo vydržením nejdříve k 1. lednu 1992, je pojmově vyloučeno, aby před tímto datem začala běžet vydržecí doba ve prospěch státu, protože stát v tomto období vlastníkem byl. Jestliže soudní řízení mezi účastníky je vedeno od roku 1997 s prvním rozhodnutím ve věci samé z roku 2000, je zřejmé, že ani pojmově by nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba nutná k nabytí vlastnického práva vydržením počínající od okamžiku, kdy vlastnické právo nabyl vydržením žalobce.
Dovolacímu soudu tak zůstala k přezkumu otázka vydržení vlastnického práva žalobcem, kterou žalovaný zpochybňoval především poukazem na skutečnost, že „dědické rozhodnutí po zemřelém A. K. nebylo zapsáno do evidence nemovitostí“.
V této souvislosti především dovolací soud dodává, že „zápisy údajů a zákresy vlastnických hranic v evidenci nemovitostí neměly vliv na skutečné právní vztahy k nemovitostem, pokud byly s tímto zápisem v rozporu. „…pokud skutečné právní vztahy k nemovitosti (pozemku) byly v rozporu se stavem veřejných knih (katastru nemovitostí či bývalé evidence nemovitostí), měl před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav.“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod pořadovým č. C 5212).
V rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 12/1970 bylo vyloženo, že „závaznost údajů evidence nemovitostí ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 22/1964 Sb. a §8 vyhlášky č. 23/1964 Sb. je nutno vykládat jen v rozsahu vymezeném v §6 zákona č. 22/1964 Sb. a v souvislosti s účelem sledovaným tímto zákonným ustanovením, jímž je získání a udržování podkladů pro plánování a řízení zemědělské výroby i nákup zemědělských výrobků.“
Samotná skutečnost, že žalobce nebyl jako vlastník uvedeného pozemku v evidenci nemovitostí evidován na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví, tak závěru o možném vydržení vlastnického práva nepřekáží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 196).
Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 2, str. 59, vyložil, že pokud někomu byla dědickým rozhodnutím přikázána určitá nemovitost, která nebyla vlastnictvím zůstavitele, nenabyl k ní platně vlastnictví. Takové rozhodnutí však může být titulem oprávněné držby. Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10374, vyložil, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci.
O takový případ se jednalo i v souzené věci, kde se žalobce ujal držby předmětného pozemku právě na základě rozhodnutí o dědictví.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
Závěry podávající se z uvedeného rozhodnutí jsou v souzené věci použitelné potud, pokud jde o zohlednění délky nerušené doby užívání. Jestliže se stal pozemek na základě darovací smlouvy vlastnictvím státu, bylo na státu samotném, aby k pozemku realizoval svá vlastnická práva, a to zvláště v situaci, kdy faktickou držbu vykonával od roku 1972 žalobce. Jestliže tak stát prostřednictvím svých orgánů nečinil, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce. Ostatně i samotné pozbytí dobré víry žalobce nebylo způsobeno jednáním státu a jeho orgánů, ale podle zjištění nalézacích soudů okolnostmi na straně žalobce v souvislosti se záměrem převést pozemek na jeho dceru, tj. skutečnostmi, které žalobce zjistil z katastru nemovitostí.
Ostatně dovolatel s konkrétními závěry, z nichž nalézací soudy dovodily dobrou víru žalobce, nepolemizuje. Vedle odkazu na absenci zápisu obsahu dědického rozhodnutí do evidence nemovitostí (s čímž se dovolací soud vypořádal výše), poukazoval již jen na to, že se soudy důsledně nezabývaly otázkou placení daně z nemovitostí.
Otázka placení daně z nemovitostí bez dalšího není v daném případě způsobilá zpochybnit závěry soudů o dobré víře žalobce v rovině zjevné nepřiměřenosti. Byť je nepochybně povinností vlastníka platit daň z nemovitosti, případné neplnění této povinnosti bez dalšího nelze považovat za doklad toho, že se za vlastníka nepovažuje.
Závěr nalézacích soudů, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, tak není zjevně nepřiměřený a rozhodnutí soudů v daném směru nespočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna určená podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 %), přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení žalobce jeho zástupcem pro dovolací řízení a vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle §11 odst. 1 písm. a), k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.600,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.120,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobce tak činí 12.720,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.720,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu