ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3927.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3927/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. D. , b) T. D. , c) J. D. mladšího , d) M. R. , e) D. R. , všech zastoupených JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalovaným: 1) S. H. , a 2) M. E. , za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných GPD Vokovice, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Ruzyně, Dědinská 893/29, identifikační číslo osoby: 261 35 027, zastoupené Mgr. Danem Loukotou, advokátem se sídlem v Praze 5, Zubatého 450/19, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 313/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2007, č. j. 18 Co 210/2007–332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici na straně žalovaných náklady dovolacího řízení částku 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejší účastnice Mgr. Dana Loukoty.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 17 C 313/97-257, ve znění opravného usnesení ze dne 13. února 2006, č. j. 17 C 313/97–286, určil, že „zděná kůlna na části pozemkové parcely č. 31, kat. úz. P. K., zapsané na LV č. 313, obec Praha, Katastr nemovitostí Praha – město, označené na geometrickém plánu Ing. R. P. ze dne 2. 7. 1997 č. 0255, potvrzeném Katastrálním úřadem Praha – město, dne 29. 8. 1997 pod č. j. 3683/97, který tvoří přílohu tohoto rozsudku, jako parc. č. 31/2 o výměře 472 m², je v podílovém vlastnictví žalobců, přičemž její ideální polovina je v SJM manželů J. a H. D. a ideální polovina je v SJM manželů M. a D. R.“ (výrok I. rozsudku), zamítl žalobní návrh, „aby bylo určeno, že část pozemkové parcely č. 31 v kat. úz. P. K., zapsané na LV č. 313, obec Praha, Katastr nemovitostí Praha – město, označená na geometrickém plánu Ing. R. P. ze dne 2. 7. 1997 č. 0255, potvrzeném Katastrálním úřadem Praha – město, dne 29. 8. 1997 pod č. j. 3683/97, který tvoří přílohu tohoto rozsudku, jako parcela č. 31/2 o výměře 472 m², která je dosud v katastru nemovitostí nezapsaná, je v podílovém vlastnictví žalobců, přičemž její ideální polovina je v SJM manželů J. a H. D. a ideální polovina je v SJM manželů M. a D. R.“ (výrok II. rozsudku), a výroky III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a prvního žalovaného rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 18 Co 210/2007-332, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům a prvnímu žalovanému potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsáhlé dovolání, výslovně směřující proti celé části potvrzujícího výroku ve věci samé, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Vedlejší účastnice na straně žalovaných se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že po podání dovolání (dne 7. listopadu 2007) zemřel první žalovaný V. J. dne 2. ledna 2008, soud prvního stupně usnesením ze dne 20. října 2010, č. j. 17 C 313/97-395, rozhodl, že na jeho straně bude v řízení pokračováno s jeho dědičkou S. H., narozenou, bytem P. K., K p. 31 [nyní jako žalovaná 1)]. S ohledem na úmrtí druhé žalobkyně H. D. dne 16. dubna 2010, tentýž soud dále usnesením ze dne 22. března 2011, č. j. 17 C 313/97–417, rozhodl, že na její straně bude v řízení pokračováno s jejími dědici J. D., narozeným, bytem v P. 6, N. 3 [žalobce a)], T. D., narozeným, bytem v P. 6, K L. 549 [nyní jako žalobce b)] a J. D. mladším, narozeným, bytem v P. 6, N. 3 [nyní jako žalobce c)]. Shora uvedení právní nástupci – žalobci b), c) se k dovolání podanému žalobcem a) a původní žalobkyní H. D. připojili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelé vymezili pět otázek zásadního právního významu:
a) jaký je výklad projevu vůle jednajících osob týkajících se předmětu kupní smlouvy o převodu nemovitosti, když úmyslem jednajících osob (prodávajícího a kupujícího) mezi příbuznými v linii přímé byl převod celého pozemku a nikoliv pouze jeho části, o čemž se vzájemně při podpisu kupní smlouvy ujistili a přitom spoléhali na erudici státního notáře;
b) zda je možné otázku dobré víry směřující k vydržení nemovitosti založit na důvěře v příbuzenský vztah v linii přímé, pokud se jedná o dlouhodobé užívání pozemku před uzavřením kupní smlouvy a i po uzavření kupní smlouvy minimálně v délce 10 let;
c) a d), které jsou v obecné rovině totožné, tj. zda je možné převést příslušenství věci hlavní, aniž bylo od ní odděleno a
e) zda v případě pořízení notářského zápisu o projevu vůle lze přihlédnout ke skutečnému úmyslu stran, i když státní notář tento úmysl stran v písemném vyhotovení notářského zápisu nezachytil, ačkoliv jej strany před ním vyjevily.
Uvedené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu z důvodu, že rozhodnutí soudů obou stupňů na nich nejsou založena. Dovolateli naznačené otázky zásadního právního významu a), c), d) a e) svou podstatou směřují k závěru, že předmětem kupní smlouvy ze dne 18. dubna 1978, kterou žalobci (resp. jejich právní předchůdci) nabyli pozemek parc. č. 33, měli nabýt i část pozemku parc. č. 31, pro účely stávajícího soudního řízení označenou jako parcela č. 31/2.
Na tvrzení, že předmětem kupní smlouvy měla být vedle pozemku parc. č. 33 i parcela č. 31/2, však nebyla žaloba žalobců založena, neboť žalobci naopak v žalobě vycházejí ze skutečnosti, že kupní smlouvou vlastnické právo k parcele č. 31/2 nenabyli, protože nebyla předmětem kupní smlouvy, ale její vlastníky se stali na základě vydržení.
Vymezená otázka pod bodem b) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť představuje pouze jednu z okolností, které přicházejí do úvahy při posuzování dobré víry držitele a nalézací soudy ji také při svém posouzení zohlednily.
Nalézací soudy vyšly v souzené věci zejména z toho, že žalobci se na základě kupní smlouvy z 25. dubna 1978 uzavřené s právním předchůdcem žalovaných nestali vlastníky sporné části pozemku parc. č. 31 v k. ú. P. K. a že tuto spornou část ani s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohli vydržet.
V rovině právní sice dovolatelé vytýkají nalézacím soudům nesprávné právní posouzení věci, výhradně však tvrdí, že toto nesprávné posouzení vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Pokud jde tedy v poměrech souzené věci o námitky, podle nichž soud při zjišťování dobré víry žalobců z hlediska vydržení sporné části pozemku nepřihlédl k některým provedeným důkazům svědeckými výpověďmi a místo toho přihlédl k jiným, či z kupní smlouvy ze dne 25. dubna 1978 stran identifikace převáděných nemovitostí pomocí znaleckého posudku, na nějž smlouva odkazuje, zjistil jiné skutečnosti než tvrdí žalobci, těmito námitkami dovolatelé ve skutečnosti nezpochybňují právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Uvedeným důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Uplatňují-li dovolatelé dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud konstatuje, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Tvrzené nedostatečné odůvodnění rozsudku, neprovedení všech důkazů, namítané porušení zásady volného hodnocení důkazů však procesními otázkami zásadního právního významu zjevně nejsou.
Rozhodnutí nalézacích soudů však obstojí i v rovině vlastního právního posouzení.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že původním vlastníkem rodinného domku č. p. 31 se stavební plochou parc. č. 31 a stavební plochou parc. č. 32 a zahradou parc. č. 33 v katastrálním území P. K. byl J. R., který kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu ze dne 18. dubna 1978 prodal rodinný dům č. p. 31 s pozemkem parc. č. 31 a parc. č. 32 manželům V. a I. J. a jejich dceři S. J.. Stejnou smlouvou J. R. prodal zahradu parc. č. 33 své dceři H. D. a zeti J. D. a svému synovi M. R. a snaše D. R.. Před prodejem J. R. nabídl nemovitosti svým dětem, které o celou zemědělskou usedlost neměly zájem, a proto se dohodli tak, že děti J. R. a jejich manželé (původní žalobci) „si nechají zahradu se dvěma kůlnami“ (tj. pozemek parc. č. 33) a zbytek bude prodán původnímu prvnímu žalovanému. Dále vyšly ze zjištění, že následně před prodejem J. R. sdělil všem kupujícím, že původnímu prvnímu žalovanému V. J. hodlá prodat obytnou budovu, stodoly, chlívy a dvůr, a žalobcům prodá sousední pozemek, tj. pozemek parc. č. 33 a pozemek, na kterém se nacházejí kůlny, tj. pozemek parc. č. 31, resp. jeho část (31/2). Po prodeji parcelu č. 31/2 užívali jak žalobci, tak i žalovaní a po odstěhování dcery žalovaného V. J. s manželem v roce 1982 užívali dům i pozemky parc. č. 31 (tj. i část dnes označenou jako 31/2) a č. 32 nájemci, přičemž jeden z nájemců v roce 1995 postavil mezi pozemky parc. č. 33 a 31 plot.
Soudy neučinily zjištění, že by po prodeji prodávající J. R. řekl žalobcům, že jim prodal i pozemek, na kterém se nacházejí kůlny, naopak vyšly ze zjištění, že J. R. sdělil žalovanému V. J. a jeho dceři, že „jejich je to až po ty kůlny“, tj. sdělil jim, že jsou vlastníky celého pozemku parc. č. 31, což odpovídá i obsahu kupní smlouvy. V letech 1978 – 1980 nebyla hranice mezi parcelami č. 31 a 33 viditelně oddělena, ale parc. č. 31/2 byla holá a na parcele č. 33 byl sad, podle čehož se dalo poznat, kde pozemky hraničí, když navíc hranice pozemků bylo možno zjistit z pozemkové mapy vypracované v roce 1977, kterou měli žalobci k dispozici. Pozemek parc. č. 33 má výměru 1 398 m ², parcela č. 31/2 m á výměru 472 m² a výměra kupovaného pozemku byla výslovně uvedena ve znaleckém posudku vypracovaném ke kupní smlouvě.
Jestliže žalobci spoléhali pouze na ústní sdělení J. R., o tom, že „jim prodá“ i část pozemku, na kterém se nacházejí kůlny, ač se tak kupní smlouvou nestalo a parc. č. 31/2 užívali jak žalobci, tak i žalovaní a následně postupně jednotliví nájemci domu č. p. 31 a pozemků parc. č. 31 a č. 32, nemohli být žalobci vzhledem – k výše souhrnně uvedenému - ke všem okolnostem po celou vydržecí dobu v dobré víře, že jsou vlastníky parc. č. 31/2. Tato úvaha nalézacích soudů není zjevně nepřiměřená.
Nad rámec uvedeného lze dále poukázat na to, že žalobci místní poměry znali, neboť v nemovitostech J. R. bydleli a žili a dovolací soud nemá pochybnost o tom, že jim hranice pozemků parc. č 31 a č. 33 byla známa. Odmítli koupi celé zemědělské usedlosti se všemi pozemky a kupní smlouvou zakoupili pouze pozemek parc. č. 33. I přes ústní příslib prodeje – vedle pozemku parc. č. 33 - pozemku, na kterém se nacházejí kůlny, tj. pozemku parc. č. 31, k jeho prodeji nedošlo. Jestliže stejnou kupní smlouvou došlo k prodeji původním žalobcům pozemku parc. č. 33 a původním žalovaným domu č. p. 31 a pozemků parc. č. 31 a č. 32, což bylo v kupní smlouvě jednoznačně uvedeno, muselo být žalobcům zcela zjevné, že nedochází k prodeji ani části pozemku parc. č. 31, protože pozemek parc. č. 31 vedle toho, že navazuje na pozemek parc. č. 33, je také pozemkem, na kterém se nachází dům č. p. 31, o který žalobci zájem neměli.
Pro úplnost lze dodat, že pokud J. R. slíbil prodat žalobcům i část pozemku parc. č. 31, dnes označenou parc. č. 31/2, měli toto předběžné ujednání promítnout do textu uzavírané kupní smlouvy. Jestliže se tak nestalo, a žalobci tuto skutečnost v žalobě sami tvrdili, a ani soudy neučinily zjištění, že by žalobce J. R. následně po uzavření kupní smlouvy ujišťoval a přesvědčoval o prodeji i části pozemku parc. č. 31, nemohli být oprávněnými držiteli vlastnického práva k parc. č. 31/2.
Směřovalo-li dále podle svého obsahu dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé v části týkající určení vlastnického práva ke zděné kůlně postavené na sporné části pozemku parc. č. 31 v k. ú. K., v této části je dovolání žalobců subjektivně nepřípustné, protože v poměrech žalobců rozhodnutím odvolacího soudu, jenž jejich žalobnímu návrhu vyhověl, nenastala újma, která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 154).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalovaných vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a v dovolacím řízení úspěšná vedlejší účastnice má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.060,- Kč, celkem tedy 6.360,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnosti společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici na straně žalovaných náklady dovolacího řízení částku 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejší účastnice Mgr. Dana Loukoty (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanými vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolacím řízení úspěšným žalovaným žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je vedlejší účastnice na straně žalovaných oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu