ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4731.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4731/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. M. , b) D. M. , proti žalovaným 1) Ing. P. B. , zastoupenému JUDr. Ivanem Jordákem, advokátem se sídlem v Letohradě, V Aleji 742, 2) J. B. , 3) M. B. , o vyklizení nemovitostí a odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 20/2006, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010, č. j. 21 Co 122/2010-605, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby byl žalovaný 1) uznán povinným odstranit rekreační chatu ev. č. E 83 umístěnou na pozemku st. parc. č. 278 (dále jen ,,předmětný pozemek“) v katastrálním území R. (dále jen ,,předmětná chata“) spolu s jejím příslušenstvím (kolna, „suchý WC“, žumpa), odstranit otevřenou garáž se skladovacím prostorem s betonovým základem přiléhající na stěně chaty a betonový bazén nacházející se na pozemku st. parc. č. 93/4 v katastrálním území R. Domáhali se také, aby všem žalovaným byla uložena povinnost vyklidit z pozemku st. parc. č. 278 v katastrálním území R. ostatní movité věci.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen ,,soud prvního stupně“) ve věci nejprve rozhodoval rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 10 C 20/2006-207, který byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 30. května 2008, č. j. 21 Co 245/2008-309, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž byl soud prvního stupně zavázán právním názorem odvolacího soudu.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 10 C 20/2006-542, zamítl ve výroku I. žalobu, aby byli žalovaní uznáni povinnými odstranit předmětnou chatu s příslušenstvím a otevřenou garáží se skladovacím prostorem a betonovým základem. Ve výroku II. vyloučil věc v rozsahu, v němž se žalobci domáhali vyklizení pozemku parc. č. 93/4 v katastrálním území R. včetně bazénu a věcí movitých, k samostatnému projednání. Ve výroku III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětná chata byla na předmětném pozemku zřízena v době, kdy k němu mělo tehdejší jednotné zemědělské družstvo právo družstevního užívání, a tehdejší nájemce, dnes žalovaný 2), měl na základě nájemní smlouvy ze dne 10. června 1965, uzavřené s jednotným zemědělským družstvem, oprávnění chatu postavit. Následně došlo ke změně právní úpravy a pozemky byly podle zákona č. 162/1990 Sb. vráceny vlastníkům. Tito vlastníci (J. B. a J. K.) byli upozorněni na skutečnost, že v průběhu družstevního užívání byl předmětný pozemek využit pro stavbu rekreační chaty. Dne 6. března 1990 byla mezi JZD Polabí a žalovaným 2) a 3) uzavřena smlouva o přenechání pozemku k dočasnému užívání za účelem využití v rámci individuální rekreace od 1. ledna 1990 na dobu neurčitou s možností výpovědi, která nahradila předchozí nájemní smlouvu. V roce 1993 pak byla uzavřena nájemní smlouva mezi vlastnicemi pozemků J. B. a J. K. jako pronajímateli a žalovaným 2) na dobu určitou do 31. 12. 1996. Nájem pak byl prodlužován podle §676 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) až do doby podání žaloby. Soud vzal dále za prokázané, že rekreační chata byla postavena na základě stavebního povolení a řádně zkolaudována. Vlastníkem předmětné chaty je nyní žalovaný 1) na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. dubna 1997 uzavřené s žalovaným 2). Předmětná chata se nachází na území určeného územním plánem pro rekreační chaty a chatové osady.
Soud prvního stupně dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k právnímu závěru, že vzhledem k tomu, že předmětný pozemek, na kterém se nachází předmětná chata, se nachází v území, které je funkčně využitelné jen k zástavě rekreačními chatami, vzhledem k vědomosti žalobkyň o umístění předmětné chaty na předmětném pozemku v době navrácení jejich vlastnictví a vzhledem ke skutečnosti, že by vyhovění žalobě mohlo znamenat obavy dalších vlastníků v podobném postavení o jejich zákonným způsobem nabyté rekreační chaty, existují vážné důvody, pro které je třeba vlastnické právo žalobcům odepřít ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 21 Co 122/2010-605, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) změnil tak, že mu uložil povinnost odstranit předmětnou rekreační chatu s příslušenstvím vyjmenovaným ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) pak zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a řízení o povinnosti žalovaných 2) a 3) odstranit předmětnou chatu zastavil (výrok II.) Ve výroku III. odmítl odvolání žalobců proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Dále rozhodl ve výrocích IV. - VI. o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl v souladu se svým předchozím rozhodnutím v řízení k závěru, že v případě předmětné chaty nejde o stavbu neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák. Žádná ze smluv, které žalovaní uzavřeli za účelem užívání předmětného pozemku (ať již v době, kdy došlo k postavení předmětné chaty, nebo v době následující), nezakládala časově neomezené právo k užívání předmětného pozemku a žalovaní nemohli dovozovat z obsahu nájemní smlouvy, že je jejich užívací právo zřízeno natrvalo. Z nájemní smlouvy muselo být žalovaným jako nájemcům jasné, že mohou nastat okolnosti, pro které bude třeba předmětnou chatu odstranit. Právo užívat pozemek a právo postavit chatu na cizím pozemku tak je pouze právem obligačním a časově omezeným. Vydané kolaudační rozhodnutí k předmětné chatě nemohlo přivodit změnu časově omezeného práva užívat pozemek. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci se mohou domáhat odstranění staveb, pokud zaniklo právo nájmu pozemků. Proto zkoumal, zda právo nájmu předmětného pozemku trvá či nikoliv. Dospěl k závěru, že právo nájmu předmětného pozemku bylo založeno nájemní smlouvou na dobu určitou do 31. prosince 1996 a obnovovalo se podle §676 odst. 2 obč. zák. V souzené věci podali žalobci žalobu na vyklizení dne 5. února 2007. Podání žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za následek zánik nájemního vztahu jen v případě, probíhá-li řízení o této žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu již uplynula. Nájemní smlouva tak zanikla ke dni 31. prosince 2007.
Odvolací soud konstatoval, že neposkytnutí ochrany vlastníkovi předmětného pozemku, který jinému přenechal pozemek do užívání pouze dočasně, by znamenalo omezení vlastnického práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních lidských práv a svobod. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Uvedl, že při porovnávání obou kolidujících vlastnických práv, totiž práva vlastníka pozemku a práva vlastníka stavby, nelze opomenout skutečnost, že vlastnické právo k předmětné chatě je úzce spojeno s obligačním právem k předmětnému pozemku. Postup vlastníků pozemku však nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že postup žalobců není v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný 1) měl možnost si vztahy k předmětnému pozemku uspořádat nájemní smlouvou, jejíž uzavření nabízela žalovanému a) právní předchůdkyně žalobců. Odkup pozemku, resp. uzavření další nájemní smlouvy žalovaný a) odmítl.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný 1) dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že jeho právní předchůdce (žalovaný 2)) se nemohl domnívat, že jeho právo založené nájemní smlouvou uzavřenou s Jednotným zemědělským družstvem Polabí bude časově omezené. Vytkl odvolacímu soudu, že nepostupoval správně, pokud nařídil odstranit předmětnou chatu bez náhrady za situace, kdy je předmětná chata stavbou oprávněnou, povolenou a zřízenou v objektivní dobré víře stavebníka v její trvalé užívání. Tento nájemní vztah byl totiž fakticky právem trvalého užívání, protože při uzavření smlouvy bylo zjevné, že by měl trvat po celou dobu existence stavby a k jeho vypovězení, resp. odstranění mohlo dojít jen výjimečně. Pokud by se totiž jednalo o dočasný nájemní vztah, jeho trvání by záviselo na libovůli pronajímatele a žádný stavebník by na pozemku neumístil stavbu. Odvolací soud si podle jeho názoru měl vyžádat stanovisko stavebního úřadu k odstranění stavby. Stavební úřad totiž v rámci stavebního řízení označil stavbu za trvalou. Právní stav navozený rozhodnutím odvolacího soudu má podle názoru dovolatele za následek, že jeho postavení je horší než postavení vlastníka neoprávněné nebo nepovolené stavby podle §135c o. z. Dovolatel uvedl, že celou situaci je možné řešit zřízením věcného břemene či přiznáním vlastníkovi pozemku náhradu z titulu bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého tržního nájemného, nikoliv však odstraněním stavby. Odstranění stavby je podle jeho názoru až krajním řešením. Chování žalobců je v rozporu s dobrými mravy, protože dovolatel je nucen trvalou stavbu postavenou v souladu s právními předpisy odstranit, což je velmi nákladné, v rozporu s veřejným zájmem a požadavkem na zachování trvalých hodnot a problematické s ohledem na vedení elektrické sítě. Dovolatel uvedl, že nabízel žalobcům odkoupení jejich pozemku za cenu, kterou sami zaplatili nebo odprodej chaty. K dohodě však nedošlo. Popřel, že by se aktivně nepodílel na jednání s právní předchůdkyní žalobců o řešení sporné situace. Jednání žalobců považuje za šikanózní.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku, nicméně dovolací soud důvody pro odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku neshledal.
Žalovaní se obsáhle vyjádřili k dovolání žalovaného a), kromě již uplatněné argumentace v předchozím řízení napadli platnost nájemní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem dovolatele a Jednotným zemědělským družstvem Polabí. Předložili dovolacímu soudu důkazy, které mají prokazovat skutečnost, že předmětná chata byla postavena jako provizorium a byla odstranitelná bez náhrady.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010, č. j. 21 Co 122/2010-605, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle §135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2660).
V řešené věci se nejedná o stavbu neoprávněnou, protože právním titulem umožňujícím zřídit na cizím pozemku stavbu byla nájemní smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a Jednotným zemědělským družstvem Polabí, která opravňovala nájemce (žalovaného 2)) k postavení předmětné chaty.
Odvolací soud se věcí zabýval z pohledu správných právních ustanovení a odpovídající judikatury, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí citoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je precizní, vyčerpávající a přesvědčivé a dovolací soud na ně v plném rozsahu odkazuje, neboť odůvodnění rozsudku se vypořádává i s uplatněnými dovolacími námitkami dovolatele týkajícími se základu právního posouzení věci; dovolací soud proto v dalším pouze navazuje na rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
Odvolací soud správně uzavřel, že v daném případě se nejedná o institut neoprávněné stavby ve smyslu ustanovení §135c obč. zák., ale je nutno aplikovat ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., neboť dovolateli nesvědčí žádný právní titul k užívání pozemku, na kterém se jeho stavba nachází, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobců.
Odvolací soud správně vystihl, že pro posouzení věci je podstatná nájemní smlouva ze dne 10. června 1965, na základě které vzniklo žalovanému 2) dočasné oprávnění vybudovat stavbu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě citoval, odráží právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 72, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit.
Správnost tohoto názoru potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2001, pořadové č. 55, a to v poměrech, kdy dočasný titul k užívání pozemku byl založen nájemní smlouvou, neboť nájem je svou povahou právním vztahem dočasným, a to bez ohledu na to, zda se jedná o nájem na dobu určitou nebo neurčitou.
V aktuální judikatuře se k uvedeným závěrům Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, nebo v usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , a lze je považovat za výraz ustálené soudní praxe, od níž se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v souzené věci.
Jestliže tedy stavebník staví na základě obligačního práva, které ze své povahy není časově neomezené, musí počítat s tím, že po zániku práva užívat pozemek zanikne i právo mít stavbu na pozemku umístěnou. Pro tento určující závěr není podstatné, zda z hlediska stavebního práva bylo stavební povolení vydáno na dobu určitou nebo neurčitou. Pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul, a posouzení obsahu jeho práva, není obsah stavebního povolení rozhodující; skutečnost, že stavba nebyla povolena jako dočasná, nevylučuje dočasnost občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2003, sp. zn. 2261/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1909). Z těchto důvodů také není nutné vyžadovat stanovisko stavebního úřadu k případnému odstranění stavby.
V řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu „jen provizorní, resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1218).
Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 3405).
Stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák., jenž byl aplikován soudem prvního stupně a kterého se také dovolatel v dovolání opětovně dovolává oproti názoru odvolacího soudu, že výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy není.
K námitce dovolatele, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu je jeho postavení horší než postavení vlastníka neoprávněné stavby dovolací soud dodává, že i v případě neoprávněné stavby je prvotním způsobem jejího vypořádání odstranění stavby, zvláště věděl-li stavebník, že staví na cizím pozemku a nemá k tomu občanskoprávní oprávnění (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 7772).
Dovolací soud nepřisvědčil dovolací námitce žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil věc ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy. I touto otázkou se odvolací soud podrobně zabýval a dovolacího soud na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pro stručnost odkazuje.
V rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. K těmto závěrům se dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz .
V posuzovaném případě dovolací soud nezjistil nic, co by zakládalo úvahu o rozporu výkonu práv žalobců s dobrými mravy. Dovolací soud ostatně v daném směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován judikaturními závěry, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit a dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3761 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309).
Odvolací soud při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. vyšel ze zjištění, že dovolatel měl možnost si své vztahy k pozemkům právně uspořádat nájemní smlouvou, neboť uzavření nájemní smlouvy mu nabízela právní předchůdkyně žalobců dopisem ze dne 1. června 2003, a to na dobu neurčitou, což dovolatel odmítl a následně odmítl uzavření nájemní smlouvy opakovaně, ačkoliv právní předchůdkyně žalobců dopisem ze dne 9. listopadu 2004 upozorňovala dovolatele na možnost výpovědi nájemní smlouvy, která bude spojena s požadavkem na odstranění chaty. Žalobci nabízeli žalovanému 1) i odkoupení chaty, ale nedošlo k dohodě o kupní ceně. Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práv žalobců není v rozporu s dobrými mravy, nelze takovému závěru nic vytknout.
Dovolatel namítá, že celou situaci je možné řešit zřízením věcného břemene či přiznáním vlastníkovi pozemku náhradu z titulu bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého tržního nájemného, nikoliv však odstraněním stavby.
Tyto námitky nejsou důvodné.
V případě, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, nelze v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 7489), neboť analogickou aplikaci §135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné, což v daném případě splněno není, neboť na počátku výstavby právní titul k postavení stavby existoval (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8615).
Bezdůvodné obohacení má v občanském právu zcela jiné funkce, a to zejména funkci reparační, resp. restituční, tedy jeho cílem je odstranit nebo zamezit pokračování právního vztahu bez právem uznaného důvodu. Jeho cílem je odčerpání neoprávněně získaných hodnot, nikoliv nahrazení nájemního vztahu v případech, kdy není možná dohoda účastníků. Pokud by se v daném případě žalobci nerozhodli k podání žaloby na odstranění stavby a stavbu by ponechali na svých pozemcích, ačkoliv žalovanému 2) odpadl právní důvod svědčící umístění staveb, mohli by se žalobci domáhat vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Tato okolnost je však žádným způsobem nezbavuje možnosti domáhat se ochrany svého vlastnického práva prostřednictvím žaloby opírající se o ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání žalovaného 1) podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl, když nezjistil vady řízení (a dovolatel je ani netvrdí) specifikované v §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž by byl povinen přihlédnout, i kdyby nebyly uplatněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu