ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3118.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3118/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, proti žalovaným 1/ JUDr. M. V. , a 2/ Mgr. L. P. , zastoupeným Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 15/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2011, č. j. 19 Co 246/2010-224, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Martina Pavelky, advokáta se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 55 C 15/2007-197, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaných ze dne 19. prosince 2006 z nájmu žalobce k „bytu č. 8 ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1849 na parcele č. 3735 v k. ú. Č. obec B.“ (dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 19 Co 246/2010-224, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl; současně ho změnil i v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením výpovědí z nájmu bytu ze dne 19. prosince 2006 – vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaní (pronajímatelé předmětného bytu) dali žalobci (nájemci bytu) písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu, ve výpovědi odkázali na výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a odůvodnili ji tvrzením, že žalobce je výlučným vlastníkem „rodinného domu č. p. 6 v L.…“ a má tudíž dva byty ve smyslu citovaného ustanovení. Dále zjistil, že ve výpovědi byl obsažen mimo jiné i následující text uvozený výrazem „Poučení“: „pronajímatel se zavazuje zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, pokud tato nájemci dle zákona náleží“ . Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že výpověď je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, neboť závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu musí být ve výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. konkretizován údajem, že jde o přístřeší, jež je bytovou náhradou svého druhu; přitom odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, aniž se – na rozdíl od soudu prvního stupně – zabýval (pro nadbytečnost) otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především nesouhlasili s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje napadené rozhodnutí, a to konkrétně s jeho rozhodnutími z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, z 26. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 1688/2008, ze 17. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 1241/2009, z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3175/2009, a z 24. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4488/2010. Měli za to, že právní názor, podle něhož výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady , „je v rozporu s principem rovnosti stran“ , „neoprávněně zakládá hmotněprávní nároky nájemců, které jim nevyplývají ze zákona“ a „popírá statut moci zákonodárné“ ; jedná se tak o „rozšiřující výklad zákonných ustanovení jdoucí do neúnosné míry“ , který je nejen „v rozporu se zákonem“ , ale především „s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z ní vyplývajícím právem na spravedlivý proces“ . Z vyložených příčin se dožadovali předložení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Poukázali rovněž na to, že shora uvedený právní názor „byl přijat až v roce 2008, tj. celé dva roky poté, co žalovanému ( správně žalobci ) byla dána výpověď“ . Vyjádřili přesvědčení, že pokud by odvolací soud ve věci rozhodoval před srpnem 2008, bylo by jeho rozhodnutí naprosto opačné, neboť ve výpovědi „bylo učiněno poučení v doslovném znění, jak požaduje občanský zákoník v ustanovení §711 odst. 3“ . Podle jejich mínění tudíž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jelikož „výpověď … byla napsána naprosto určitě a srozumitelně“ . Odvolacímu soudu také vytkli, že se zabýval pouze výpovědí a zcela se „vyhnul“ dalším důkazům, jimiž bylo jednoznačně prokázáno, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Z toho dovozovali, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolací soud totiž „při hodnocení důkazů bez odůvodnění opomíjí provedené důkazy a činí toliko souborná zjištění“ . Zde odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky uveřejněná pod č. 34/1995 a č. 76/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 187/2005 v časopisu Soudní judikatura. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto (jako zjevně bezdůvodné).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále jen „o.s.ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Tříčlenný senát 26 Cdo, který byl rozvrhem práce Nejvyššího soudu povolán dovolání projednat a rozhodnout o něm, nedospěl – a to i přes uplatněné dovolací námitky – k právnímu názoru, který by byl odlišný od právního názoru vyjádřeného již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní názor zaujatý v citovaném rozhodnutí se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007, a z 26. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 1688/2008 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2597/09, a z 21. října 2010, sp. zn. III. ÚS 2875/10/, a z 15. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 5208/2008) a senát 26 Cdo se od něj neodklání ani v posuzovaném případě. Proto věc nepostoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jak se dožadovali dovolatelé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání uplatnili. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
V nálezu ze dne 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněném pod č. 76 ve svazku č. 8 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud České republiky dovodil, že důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud – s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů – pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Jinými slovy řečeno, v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soud ve smyslu §157 odst. 2 o.s.ř. před novelou povinen se výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů, a uvést, o které důkazy jde (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uveřejněný pod č. 187 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Zbývá dodat, že ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. před novelou platí přiměřeně i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz §211 o.s.ř. před novelou). Přitom souhrnným je pouze takové zjištění, jímž se rozhodný skutkový stav zjišťuje současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 131 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
V projednávaném případě dovolatelé – s odkazem na citovanou judikaturu – odvolacímu soudu vytkli, že „při hodnocení důkazů bez odůvodnění opomíjí provedené důkazy a činí toliko souborná zjištění“ . Přehlédli však, že o souborném, resp. souhrnném zjištění nelze v tomto případě dost dobře uvažovat už proto, že skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci učinil odvolací soud toliko z jediného důkazu, a sice z výpovědi z nájmu bytu ze dne 19. prosince 2006. Napadené rozhodnutí pak založil výlučně na právním posouzení obsahu výpovědi z nájmu bytu (z hlediska jeho určitosti), ohledně něhož nemohly mít další důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména důkazy vztahující se k otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) žádnou vypovídací hodnotu (závažnost /důležitost/ pro rozhodnutí ve věci). Zmíněné důkazy proto nelze pokládat za opomenuté ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky, na kterou dovolatelé v dovolání odkázali.
Pro úplnost zbývá dodat, že nepřípadný byl rovněž jejich odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Je tomu tak proto, že v tomto případě nejsou právní závěry odvolacího soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a nejde tu ani o situaci, kdy z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, jak se snad dovolatelé mylně domnívají.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelé v dovolání odkázali též na ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy jakoby vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. uplatnili rovněž důvod upravený v tomto ustanovení. Podle názoru dovolacího soudu však dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nijak obsahově nekonkretizovali a jejich dovolací námitky uplatněné s odkazem na citované ustanovení jsou z obsahového hlediska podřaditelné pouze pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Podle §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. v písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 2 písm. a/, b/, c/ a d/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší.
Výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§711 odst. 2 obč. zák.) jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák. (ze shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, pokud mu podle tohoto zákona bytová náhrada přísluší); jinak je absolutně neplatná. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. K odůvodnění uvedeného právního názoru mimo jiné uvedl, že nejen pro účely naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu, nýbrž i z důvodu právní jistoty účastníků nájemního vztahu, je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. dostatečně určitým způsobem vymezil formu bytové náhrady, kterou se zavazuje nájemci zajistit. Přitom závazek pronajímatele zajistit nájemci „odpovídající bytovou náhradu“ musí být v případě tohoto výpovědního důvodu konkretizován údajem, že jde o přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.), které je bytovou náhradou svého druhu. Obstojí však i údaj „odpovídající bytovou náhradu – přístřeší“, resp. údaj (vycházející z ustanovení §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.), že jde o „přístřeší a pokud soud rozhodne, o náhradní byt nebo náhradní ubytování“.
V posuzovaném případě bylo ve výpovědi z nájmu bytu mimo jiné uvedeno, že „pronajímatel se zavazuje zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, pokud tato nájemci dle zákona náleží“ . Nebyl-li však závazek pronajímatelů k zajištění bytové náhrady konkretizován údajem o formě bytové náhrady (v tomto případě přístřeší jako bytové náhrady svého druhu), je výpověď – z pohledu shora citované judikatury – neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost závazku pronajímatelů zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, jak správně uzavřel odvolací soud. Lze konstatovat, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu