ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4241.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4241/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, nám. Míru 600/20, zastoupené JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalovaným 1/ V. N. a 2/ J. N. , zastoupeným JUDr. Lenkou Imlaufovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Samcova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 119/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2010, č. j. 20 Co 240/2010-95, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2010, č. j. 20 Co 240/2010-95, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2009, č. j. 27 C 119/2008-60, ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2010, č. j. 20 Co 240/2010-95, ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2009, č. j. 27 C 119/2008-60, ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným tak, že žaloba o vyklizení tam uvedeného bytu se zamítá, a v nákladovém výroku IV., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaní vyklidili a vyklizený jí odevzdali do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 22 ve 3. podlaží domu čp. 337, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako pronajímatelka předmětného bytu dala žalovaným (manželům – společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 2 písm. c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. po novele“), že žalovaní nepodali u soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi a že již uplynula výpovědní lhůta.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 27 C 119/2008-60, uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve vztahu k žalované žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, které ho svěřilo do správy žalobkyně. Žalovaní jako manželé a jejich syn M. N. původně žili v domě rodičů žalovaného v P. (dále jen „dům v P.“). Dlouhodobě (zhruba od roku 1989) však spolu jako manželé nežili, žalovaný se z domu v P. přestěhoval ke své babičce do předmětného bytu a po úmrtí babičky (v roce 1992) uzavřel dne 19. ledna 1998 s žalobkyní jako pronajímatelkou smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. ledna 1998“, resp. „nájemní smlouva“) na dobu neurčitou. Přibližně od roku 1999 bydlel s žalovaným v předmětném bytě jako příslušník domácnosti syn M. N., který se k němu přistěhoval z domu v P. V roce 2005 se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval zpět do domu v P. proto, aby synovi umožnil soužití s přítelkyní, kterou si hodlal do bytu nastěhovat. Žalobkyně dne 18. února 2008 doručila žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 14. února 2008 (dále též jen „výpověď ze dne 14. února 2008“, resp. „výpověď“) a žalovaní nepodali do šedesáti dnů od jejího doručení u soudu žalobu na určení její neplatnosti. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 19. ledna 1998 se stal nájemcem předmětného bytu pouze žalovaný; právo společného nájmu předmětného bytu žalovaným nevzniklo, neboť v době uzavření nájemní smlouvy spolu trvale nežili (§703 odst. 1 ve spojení s ustanovením §703 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák. ve znění od 1. ledna 1992“). Poté se předběžně zabýval otázkou přechodu nájmu bytu na syna žalovaných M. N. podle §708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). Zde především dovodil, že ke dni, kdy se žalovaný z předmětného bytu natrvalo odstěhoval, s ním jeho syn vedl v tomto bytě společnou domácnost. Následně – s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky vydaný ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05 – dospěl k závěru, že nájem předmětného bytu na M. N. nepřešel, neboť „má možnost trvalého bydlení v domě v P.“ . Vycházeje z uvedeného právního závěru konstatoval, že žalovaný tak byl i po odstěhování z předmětného bytu nadále jeho nájemcem, a pokračoval, že v postavení nájemce bytu byl i ke dni, kdy mu byla doručena výpověď ze dne 14. února 2008. Uzavřel, že nepodal-li v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi u soudu žalobu na určení její neplatnosti (§711 odst. 5 obč. zák.), nájemní právo k předmětnému bytu mu zaniklo k 31. květnu 2008 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty. Za této situace žalobě ve vztahu k žalovanému – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Ve vztahu k žalované, která nikdy nebyla (společnou) nájemkyní předmětného bytu, žalobu – pro nedostatek pasivní věcné legitimace – zamítl.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. července 2010, č. j. 20 Co 240/2010-95, výrokem I. odmítl odvolání žalované a výrokem II. citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným tak, že žalobu o vyklizení bytu zamítl (dále jen „měnící výrok“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.).
Odvolací soud – vycházeje ze zjištěného skutkového základu, s nímž se ztotožnil – pokládal za správný právní názor, že žalovaným nevzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, neboť v době uzavření nájemní smlouvy spolu trvale nežili (§703 odst. 1 ve spojení s ustanovením §703 odst. 3 obč. zák. ve znění od 1. ledna 1992). Dodal, že uvedené právo jim nemohlo vzniknout ani dodatečně obnovením společného soužití. Následně se zabýval odvolací námitkou (vznesenou žalobkyní), že nájemní smlouva ze dne 19. ledna 1998 je neplatná, jelikož ji uzavřela v mylném přesvědčení, že žalovaný splnil předpoklady normované zákonem pro přechod nájmu bytu z jeho babičky Marie Novotné (původní nájemkyně bytu). Zde předně zdůraznil, že skutkové tvrzení o uzavření nájemní smlouvy v omylu uplatnila žalobkyně v rozporu se zásadou neúplné apelace nově až v odvolání; proto toto tvrzení nemůže být způsobilým odvolacím důvodem (viz §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř. před novelou”). Nadto zdůraznil, že i kdyby vskutku nájemní smlouvu uzavřela v mylném přesvědčení, nešlo by – z příčin rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku – o právně významný omyl omluvitelný. Podle jeho názoru se tedy žalovaný stal na základě nájemní smlouvy výlučným (jediným) nájemcem předmětného bytu. Ztotožnil se též s právním názorem, že ke dni, kdy se žalovaný z předmětného bytu natrvalo odstěhoval, s ním jeho syn M. N. vedl v tomto bytě společnou domácnost. V návaznosti na to zaujal rovněž právní názor, že neměl-li M. N. v té době vlastní byt (dům v P. nelze považovat za „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. před novelou), přešel na něj – v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným – nájem předmětného bytu podle §708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. před novelou. Uvedené platí podle jeho názoru bez ohledu na to, že žalovaný se z předmětného bytu odstěhoval, aby svému synovi umožnil nastěhovat si do bytu přítelkyni a žít tam s ní. Poté konstatoval, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nebyl na místě odkaz soudu prvního stupně na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05. Uzavřel, že přešel-li nájem předmětného bytu v roce 2005 na M. N., není (ani) žalovaný v daném řízení pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedla, že již v řízení před soudem prvního stupně (a nikoli až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně konstatoval odvolací soud) namítla, že k uzavření nájemní smlouvy s žalovaným ji vedlo mylné přesvědčení, že splnil podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu. Za zásadně právně významnou tedy pokládala otázku platnosti nájemní smlouvy v situaci, kdy měla pouze deklarovat nabytí nájemního práva přechodem nájmu bytu a sloužit jako listina k jeho prokázání navenek, avšak následně bylo zjištěno, že podmínky pro přechod nájmu bytu splněny nebyly. Dále uvedla, že pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že nájemní smlouva byla uzavřena platně, je otázkou, zda na jejím základě nevzniklo žalovaným právo společného nájmu bytu manžely. V této souvislosti poznamenala, že podle jejího zjištění „žalovaní ve skutečnosti vždy žili spolu“ , a dodala, že nepochybně spolu žili v době, kdy jim dala výpověď z nájmu bytu. Měla přitom za to, že „v případě obnovení manželského soužití vznikne, resp. obnoví se i právo společného nájmu, svědčící do té doby jen jednomu z manželů“ . Podle jejího názoru je otázka dodatečného vzniku práva společného nájmu bytu manžely významná pro posouzení platnosti výpovědi ze dne 14. února 2008. Ve vztahu k řešení otázky přechodu nájmu předmětného bytu na M. N. namítla, že soudy obou stupňů – z důvodů rozvedených v dovolání – „nesprávně posoudily provedené důkazy“ , jestliže vzaly za zjištěno, že žalovaný „v době rozhodné vedl se svým synem společnou domácnost“ . V naznačených souvislostech nesouhlasila také s názorem, že na daný případ nelze vztáhnout závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05. V tomto směru zejména zdůraznila, že žalovaný se z předmětného bytu v roce 2005 natrvalo odstěhoval, aby svému synovi umožnil užívat byt s jeho přítelkyní. Podle jejího mínění je takový motiv k získání bytu pro syna v příkrém rozporu s potřebou mimořádné ochrany, kterou podle citovaného nálezu Ústavního soudu mají poskytovat ustanovení §706, resp. §708 obč. zák. před novelou. Z toho dovozovala, že zde došlo ke zneužití zákona na újmu vlastnických práv, jež jí byly svěřeny vlastníkem předmětného domu, a připomněla, že podle Ústavního soudu je z hlediska čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nepřípustné, aby ustanovení §706 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. před novelou poskytovala ochranu těm, kteří výjimečnou a vlastníka bytového domu zásadně omezující možnost přechodu nájmu bytu chtějí využít v rozporu s úzce vymezeným účelem úpravy obsažené v citovaných ustanoveních. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen „o.s.ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přitom nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje nejen proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho potvrzujícímu výroku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený uvedeným výrokem napadeného rozsudku, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Se zřetelem k závěrům, na kterých je založen potvrzující výrok napadeného rozsudku, lze konstatovat, že právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka (i) ve vztahu k uvedenému výroku uplatnila námitkou, že podle jejích zjištění „žalovaní ve skutečnosti vždy žili spolu“ , resp. nepochybně spolu žili v době, kdy jim dala výpověď z nájmu bytu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přichází proti potvrzujícímu výroku v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila námitkou, že již v řízení před soudem prvního stupně (a nikoli až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) uplatnila okolnost, že nájemní smlouvu s žalovaným uzavřela v mylném přesvědčení, že splnil podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu. Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a navíc – jak bude později vyloženo – není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku založit.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku zbývá dodat následující. Dovolací soud zastává názor, že nemůže být zásadně právně významná otázka platnosti nájemní smlouvy, která měla pouze deklarovat existenci nájemního práva přechodem nájmu bytu a měla sloužit jako listina k jeho prokázání navenek, zjistí-li se následně, že podmínky pro přechod nájmu bytu splněny nebyly. Je tomu tak proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Zaujal-li totiž odvolací soud právní názor, že by nešlo o právně významný omyl omluvitelný ani v případě, kdy by dovolatelka vskutku nájemní smlouvu uzavřela v mylném přesvědčení, že na žalovaného přešel nájem předmětného bytu, lze tento jeho právní názor chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Z téhož důvodu se pak dovolací soud uvedenou otázkou nezabýval ani při úvaze o správnosti měnícího výroku napadeného rozsudku.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud proto měnící výrok napadeného rozsudku přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. z obsahu spisu nevyplynuly).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace (jako je tomu i v projednávaném případě), platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. před novelou nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. před novelou (§211a o.s.ř. před novelou), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o.s.ř. před novelou (§213 odst. 3 /nyní odst. 5/ o.s.ř. před novelou), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 o.s.ř. před novelou). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozhodnutích ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007, a ze dne 14. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, a sdílí je i v dané věci.
S přihlédnutím k obsahu spisu lze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že dovolatelka teprve v odvolání nově tvrdila, že k uzavření nájemní smlouvy s žalovaným ji vedlo mylné přesvědčení, že splnil podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu. Na uvedené tvrzení však nelze vztáhnout žádnou z výjimek uvedených v §205a odst. 1 písm. a/ až f/ o.s.ř. před novelou. Odvolací soud proto procesně nepochybil, pokud toto tvrzení nepovažoval za způsobilý odvolací důvod (proto, že bylo v odvolacím řízení uplatněno v rozporu se zásadou neúplné apelace normativně vyjádřenou v §205a odst. 1 o.s.ř. před novelou) a správně k němu nepřihlížel (§41a odst. 3 o.s.ř. před novelou). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tedy nebyl užit opodstatněně.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žalovaným vzniklo právo společného nájmu bytu manžely a zda ke dni, kdy se žalovaný z předmětného bytu natrvalo odstěhoval, s ním jeho syn Michal Novotný vedl v tomto bytě společnou domácnost. Jinak řečeno dovolatelka nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů a výpovědí svědků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že na M. N. (syna žalovaného) přešel nájem předmětného bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným (nájemcem bytu).
V projednávaném případě řešily soudy (jako předběžnou) otázku přechodu nájmu bytu podle §708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. před novelou. Z citovaných ustanovení vyplývá, že opustí-li nájemce trvale společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti v den, kdy ji trvale opustil, a nemají vlastní byt.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část) na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Právní následky tohoto jednání nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je její předchozí existence, byť v době projevu vůle společnou domácnost opustit, již nutně existovat nemusí. Skutečnost, že po projevu vůle nájemce opustit společnou domácnost s dalšími spolužijícími osobami, nenásleduje bezprostředně i jeho realizace, neznamená (bez dalšího), že by se po dobu, než dojde k jeho odstěhování, původně založené soužití, které nebylo nijak časově omezené, změnilo na soužití konkrétně časově ohraničené s důsledky z toho plynoucími. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 1014/2000, ze dne 7. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000, ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, a ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). V citovaném rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, však dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.). S ohledem na skutečnost, že jednání nájemce, který trvale opustil společnou domácnost, je současně právním úkonem, je nutno je posoudit i z hlediska ustanovení §39 a §3 odst. 1 obč. zák. před novelou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, a ze dne 11. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (a dovolatelce se je nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), vyplývá, že žalovaný (nájemce bytu) vedl v předmětném bytě před svým odstěhováním v roce 2005 se svým synem Michalem Novotným společnou domácnost a z předmětného bytu (do domu v P.) se natrvalo odstěhoval (čímž měl ve smyslu §708 obč. zák. před novelou opustit trvale společnou domácnost s důsledky zamýšlenými v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák.) proto, aby svému synovi umožnil nastěhovat si do bytu jeho přítelkyni a žít tam s ní. Jinak řečeno tímto způsobem hodlal žalovaný pro svého syna a jeho přítelkyni „zajistit“ byt na úkor pronajímatele (navíc v tomto případě obce – městské části) a snad i vyhnout se důsledkům případné výpovědi z nájmu bytu. S přihlédnutím k takto zjištěnému skutkovému stavu bez dalšího neobstojí právní názor (zaujatý odvolacím soudem), že přechod nájmu bytu nastal bez ohledu na to, že žalovaný se z předmětného bytu odstěhoval, aby svému synovi umožnil nastěhovat si do bytu přítelkyni a žít tam s ní (ostatně úmysl žít s přítelkyní a nikoli se svým otcem projevil M. N. a jeho otec /žalovaný/ se rozhodl tento jeho úmysl pouze podpořit tím, že se z bytu vystěhoval). Odvolací soud tedy měl uvedený právní úkon žalovaného posoudit z hledisek normovaných ustanoveními §3 odst. 1 a §39 obč. zák. před novelou, což však ve skutečnosti neučinil. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila opodstatněně.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace není tedy rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku správný. Nejvyšší soud ho proto v uvedeném výroku a v závislém nákladovém výroku IV. zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne (odvolací) soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, a to ve vztahu mezi všemi účastníky řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu