ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1037.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1037/2012 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2012 o dovolání podaném obviněným L. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 5 To 75/2012-112, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 104/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 T 104/2011-86, byl obviněný L. Č. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 13. 11. 2011 v době od 01,28 hodin z Ú. n. L., ulice Ž. do D. na L. nábřeží přes obce V. B., T. a B. n. L. řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, kde následně byl zadržen policejními orgány, které jej pronásledovaly, když nedbal jejich výzev k zastavení vozidla, přičemž tohoto jednání se dopustil, ač věděl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 06. 12. 2010 pod č. j. 27 T 170/2009-134, který nabyl právní moci dne 12. 01. 2011, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roky“. Za to byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 3. 2012, č. j. 5 To 75/2012-112, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu napadl obviněný L. Č. následně dovoláním , které současně směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na svém tvrzení, že jeho cesta automobilem nebyla lehkomyslnou vyjížďkou s cílem porušit uložené omezení, nýbrž byl veden snahou pomoci matce, která měla akutní zdravotní problémy. Soudy však podle něj spíše zohlednily jeho trestní a přestupkovou minulost, v níž se vyskytují i skutky obdobného charakteru, než zcela specifické okolnosti nyní projednávané věci. Poukázal na to, že v rozhodnou dobu, tedy v noci, se po naléhavém telefonátu matky nacházel v cizím městě a neměl ani čas hledat lepší řešení, jež se nabízela a jež mu následně předestřely soudy. Skutečnost, že si matka sama z ostýchavosti nepřivolala rychlou záchrannou službu, mu k tíži klást nelze. Takové jednání považuje u starších lidí za vysvětlitelné. Dovolatel dospěl k pevnému přesvědčení, že v každém případě musí k matce dorazit, a to ihned. V dané situaci proto zvolil řešení spočívající v použití automobilu, které se mu jevilo jako nejsnazší a nejrychlejší. Že následně údajně „závodil“ s policisty, jeho verzi jen potvrzuje. Při s tím spojeném stresu si totiž byl vědom toho, že je policii dobře znám, a uměl si představit, jak ochotně by mu hlídka „věřila“, kdyby zastavil, podrobně všechno vysvětlil a pak policisty slušně požádal o součinnost. V lepším případě by došlo ke ztrátě drahocenného času, kterou nechtěl připustit. Proto se raději snažil pronásledovatelům ujet. Dovolatel si je nyní samozřejmě vědom toho, že s ohledem na skutečný stav tehdejšího zdraví jeho matky, která i bez jeho pomoci krizovou příhodu přežila, bylo jeho počínání zbytečné. Opětovně však prohlašuje, že v danou chvíli jednal v přesvědčení, že matka trpí fatálními zdravotními problémy, které není schopna sama řešit a jeho přítomnost u ní je tak nezbytná. Za procesní pochybení soudu považuje dovolatel to, že mu bylo odepřeno výslechem svědků – vlastního bratra a jeho partnerky – prokázat, že řízení automobilu v rozhodný den opravdu nezamýšlel, neboť si byl vědom soudního zákazu, ale že inkriminovaným způsobem jen řešil krizovou situaci. Neprovedením navrhovaného důkazu mu soud odňal právo účinně se hájit. Odvolací soud pak pochybil, pokud tento nedostatek řízení nezjistil a nenapravil. V důsledku toho skutek, jenž byl jednáním buď ve skutečné anebo přinejmenším v domnělé krajní nouzi (§18 odst. 4 a §28 odst. 1 tr zákoníku), shodně se soudem prvního stupně nesprávně kvalifikoval jako úmyslný přečin. Pokud potomků, kteří mají opravdu hluboký zájem o zdraví svých rodičů, v poslední době ubývá, nemělo by to podle názoru dovolatele vést ke zevšeobecňujícímu závěru, že u žádného dnešního syna se takové citové vazby už nevyskytují.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i vadné řízení mu předcházející, zrušil a aby témuž soudu anebo Okresnímu soudu v Děčíně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně uvedl, že své účasti u případného veřejného zasedání se jako osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody nevzdává. Na podporu tvrzení, že měl reálně důvod se domnívat, že jeho matka neprodleně potřebuje pomoc, doplnil obviněný v rámci dalšího podání doručeného soudu prvního stupně dne 13. 8. 2012 své dovolání o lékařské zprávy k jejímu zdravotnímu stavu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na to, že v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění či přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání lze připustit pouze v situaci, kdy soudy opomenuly důkazy, použily důkazy nezákonné, nebo jestliže zatížily svá rozhodnutí tzv. extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Taková situace však podle státního zástupce v daném případě nenastala, neboť skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, přičemž v rámci dokazování soud prvního stupně sice neakceptoval návrhy obviněného na doplnění dokazování, avšak tento svůj postoj řádně odůvodnil.
V další části vyjádření státní zástupce s odkazem na soudy zjištěný skutkový stav vyslovil závěr, že v něm zachycené jednání obviněného naplňuje všechny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň poukázal na to, že v daném případě nebyly splněny zákonem předvídané podmínky subsidiarity a proporcionality, aby jeho jednání bylo možno posuzovat za krajní nouzi podle §28 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže by měl dovolatel obavy o zdravotní stav své matky, mohl jí bez potíží přivolat lékařskou pomoc, aniž by kamkoliv musel jezdit autem, resp. si ji mohla zavolat matka sama, jestliže byla schopna telefonovat jemu. Tuto jednoduchou volbu nemohly vyloučit ani okolnosti uváděné obviněným, tedy že byl v časovém stresu a v cizím městě. Obviněný jel do nedalekého města bavit se na diskotéku, na které se pohyboval i samostatně. Zjevně tak nebyl v žádném zcela cizím prostředí, vyžadujícím výjimečná řešení. Pokud jde o údajný stres, obviněným zvolená jízda k matce byla jednou z časově nejdelších variant řešení celé situace. Navíc by její zdravotní stav nijak neřešila, neboť obviněný, jak sám uvedl, není medicínsky vzdělán. Stran podmínky proporcionality lze podle státního zástupce s jistou mírou tolerance konstatovat, že obviněný mohl mít obavu o zdraví své matky a bylo tedy možné uvažovat o ochraně tohoto zájmu, avšak ani ta by patrně nebyla naplněna v té části jeho jednání, kdy unikal zasahujícím policistům, jejichž výzvu k zastavení měl uposlechnout. Vzhledem k jednoznačné absenci podmínky subsidiarity (§28 odst. 2 tr. zákoníku) jsou však podle státního zástupce takové úvahy nadbytečné.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti státní zástupce konstatoval, že v projednávané věci není možné dovodit naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť právní kvalifikace soudy zjištěného skutkového děje byla provedena správně a vadami netrpí. Podané dovolání proto shledal zjevně neopodstatněným a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný L. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl, že jednal minimálně v tzv. putativní krajní nouzi (§18 odst. 4 tr. zákoníku, §28 tr. zákoníku), která vylučuje trestnost jeho jednání, nicméně tuto obecně hmotně právní námitku založil primárně na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, podle kterých v době činu nejednal za okolností podřaditelných pod stav krajní nouze a nejednal ani ve skutkovému omylu (putativní krajní nouze). Soudům obou stupňů dále vytknul, že závěr o jeho vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu, když soud prvního stupně odmítl provést jím navržené důkazy lékařskými zprávami ke zdravotnímu stavu jeho matky a o výslech obhajobou nabízených svědků - bratra a jeho přítelkyně, kteří měli potvrdit, že inkriminovaného dne rozhodně neměl v úmyslu řídit osobní vozidlo a pokud si tak nakonec počínal, tak pouze v přesvědčení o nutnosti rychle se dopravit k matce, která v tu dobu měla být vážně ohrožena na zdraví. Soudy navíc při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit provedené důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení zjevně nebylo namístě. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel jednal v rozsudku soudu prvního stupně popsaným způsobem proto, že jeho matka potřebovala neodkladnou pomoc vyžadující jeho okamžitou přítomnost u ní, nebo že alespoň tuto skutkovou okolnost mylně předpokládal, a jednal tak v tzv. putativní krajní nouzi vylučující jeho úmysl mařit výkon soudního rozhodnutí, jímž mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy k dané otázce ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobě obviněného (dovolatele) neuvěřil a považoval ji za účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz str. 5 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal. Zabýval se obdobnou obhajobou, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný nejednal ani v krajní nouzi ani v tzv. putativní krajní nouzi, považoval za správné, resp. proč ani on neuvěřil obhajobě obviněného, že jednal ve stresu, vlivem kterého nesprávně vyhodnotil situaci a neviděl jiného východiska, než efektivní pomoc matce v akutních zdravotních potížích zajistit tím, že bez ohledu na absenci medicínských znalostí a uložený zákaz řízení, podnikne hodinu trvající jízdu automobilem do jejího bydliště, namísto toho, aby jí telefonicky přivolal rychlou záchrannou službu s lékařem, požádal o pomoc policii apod. (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce neúplného rozsahu provedeného dokazování, Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Za klíčový je přitom třeba považovat požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Výše uvedené zásady rozhodnutí soudů obou stupňů splňují, neboť soud prvního stupně na str. 4 svého rozsudku vysvětlil, proč návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítl a odvolací soud na str. 3 napadeného usnesení vyložil, proč neměl k rozsahu a úplnosti důkazního řízení žádné připomínky. Za daných okolností tak nelze soudům vytýkat, že by opomenuly důkazní návrhy obviněného (dovolatele) a tím porušily jeho základní právo na spravedlivý proces.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly i důvody, pro které by nebylo možno jednání obviněného kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi ani v případě, že by uvěřily jeho tvrzení, že motivem jeho jednání byla pomoc matce trpící akutním žlučníkovým záchvatem. Odvolací soud se navíc zabýval možností posouzení jednání obviněného jako tzv. putativní krajní nouze (viz str. 4 dole rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3 a 4 shora usnesení odvolacího soudu). Jejich věcným úvahám přitom nelze ničeho vytknout a pro stručnost lze na ně plně odkázat.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného L. Č. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. K tomuto postupu zákon nevyžaduje souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler