ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1184.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1184/2012 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. října 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2012, č. j. 7 To 106/2012-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 136/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 T 136/2011-144, byl obviněný M. W. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 27. 3. 2011 v době kolem 10.00 hodin v J., okr. F.-M., před dalšími hosty na prostranství před letní zahrádkou u restaurace G. na ulici L., když jej číšník A. S. opakovaně žádal o zaplacení útraty ve výši 784 Kč, v úmyslu jej přimět k tomu, aby zanechal dalšího vyžadování zaplacení, vytáhl ze svého vozidla plynovou pistoli zn. Ekol Jackal Dual, ráže 9 mm, a na zdůraznění svého postoje, že útratu neuhradí, s pistolí v ruce objal číšníka kolem krku, načež číšník A. S. ze strachu z pistole od dalšího vyžadování úhrady útraty upustil a vrátil se zpět do restaurace“. Za to byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Výrokem podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil také trest propadnutí věci, a to výše uvedené plynové pistole a dalších věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 6. 2012, č. j. 7 To 106/2012-169, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným pouze zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu podle §175 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Pole §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci – plynové pistole a zásobníku do této zbraně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 6. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. W. následně dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a obsahem provedených důkazů i některá další procesní pochybení. Zároveň poukázal na výklad důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04. K posuzované věci pak především namítl, že svědek A. S. vůbec neměl v úmyslu na něj podat trestní oznámení. Od počátku totiž považoval celou událost za žert a vyloučil, že by byl inkriminovanou pistolí jakkoli ohrožován. Dovolatel ji v rozhodné době držel hlavní směrem dolů a na poškozeného vůbec nemířil. Navíc byli přátelé a poškozený sám připustil, že se, pokud jde o úhradu útraty, vždy později vyrovnali. To bylo důvodem, proč poškozený z místa nakonec odešel, a vše skončilo. Dovolatel mu nijak nevyhrožoval a nečinil na něj žádný nátlak. Ve skutečnosti se jednalo o přátelské objetí, při kterém měl dovolatel shodou okolností v ruce zbraň. Tu musel předtím vzít do ruky, aby mohl nastoupit do svého vozu, neboť ležela na sedadle. Svědkyně K. k údajnému incidentu uvedla, že žádnou zbraň ani nezaznamenala a že poškozenému v žádném případě vyhrožováno nebylo. Svědkyně K. připustila, že mezi dovolatelem a poškozeným došlo k nějaké slovní potyčce, ona sama to brala jako legraci a u hlavního líčení vyjádřila lítost nad tím, že vůbec volala policii, když vlastně k ničemu nedošlo. Učinila tak tehdy proto, že v restauraci nastala panika. Poškozený nechtěl jít na policii, ale policie ho sama v ranních hodinách odvezla na obvodní oddělení. Byl unaven po celonoční práci a jak sám svědkyni řekl, vůbec nevěděl, o co jde a co podepsal. Svědek H. uvedl, že zahlédl zbraň, ale že dovolatel číšníka nijak neohrožoval, na nikoho nemířil, ničeho nepožadoval. V podobném duchu pak vypověděl i svědek K. Nebylo tedy prokázáno, že by dovolatel vytáhl plynovou pistoli na číšníka ke zdůraznění svého postoje, že útratu neuhradí. Sám poškozený uvedl, že neměl strach. Jediné, k čemu podle dovolatele došlo, bylo to, že stříleli na parkovišti ještě předtím, než se celá věc udála. Dovolatel poukázal rovněž na svoji bezúhonnost, nemá žádný záznam v opise rejstříku trestů, řádně pracuje a plynovou pistoli měl při sobě z toho důvodu, že likvidoval podnik a měl strach, že by ho mohl někdo napadnout při převozu věcí, což se mu v minulosti stalo.
Z výše uvedených důvodů má za to, že nemohl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, když nikoho pod pohrůžkou násilí nenutil, aby něco trpěl. Vzhledem k tomu, že se na místě celé události nacházelo více lidí, bylo by podle dovolatele čin možno právně kvalifikovat nejvýše jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, eventuelně ji postoupit Městskému úřadu v Třinci k projednání jako přestupek, neboť zde chybí jakýkoliv vyšší stupeň závažnosti inkriminovaného jednání. Podle názoru dovolatele se soudy především náležitě nevypořádaly se zásadou ústnosti a zásadou hodnocení důkazů, když při zjišťování skutkového stavu věci nesprávně posuzovaly výpovědi jednotlivých svědků.
Proto závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 7 To 106/2012, zrušil a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 5. 9. 2012 sdělila pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. W. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a odvolacím soudem aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soud skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel de facto o svou vlastní skutkovou verzi a konstantní obhajobu, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že závěr o jeho vině stíhaným skutkem založily na nesprávném hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozeného a některých dalších ve věci slyšených svědků. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť tvrdí v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby, která podle něj nebyla ničím vyvrácena, vyhodnotily výsledek dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Je tedy zřejmé, že svůj mimořádný opravný prostředek neopřel o hmotně právní, byť v dovolání formálně proklamované důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž je o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor lze dovodit zpravila tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze odvolacímu soudu vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měl správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku způsobem a v kvalitě (závažnosti) popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno. V rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) se zabýval prakticky totožnými skutkovými námitkami, které obviněný uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, a v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložil a odůvodnil, proč skutková zjištění soudu prvního stupně, přestože chybně vycházel i z důkazně nepoužitelného obsahu úředního záznamu o trestním oznámení poškozeného A. S. ze dne 27. 3. 2011, jinak považoval za zcela správná a důkazně podložená (str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Na jejich podkladě poté právně posoudil jednání obviněného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného M. W. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze mu přiznat opodstatnění ani z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler