ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1393.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1393/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2012 o dovolání podaném obviněnou M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 35/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 171/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 T 171/2011-59, byla obviněná M. B. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že přesto, že byla rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 91 T 103/2011-58, ze dne 18. 7. 2011, který nabyl právní moci téhož dne 18. 7. 2011, odsouzena za spáchání přečinu krádeže dle ustanovení §205 odstavec 1 písmeno a), d) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného, spáchaného ve stádiu pokusu dle ustanovení §21 odstavec 1 trestního zákoníku, přečinu krádeže dle ustanovení §205 odstavec 2 trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného, spáchaného ve stádiu pokusu dle ustanovení §21 odstavec 1 trestního zákoníku, a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ustanovení §234 odstavec 1 trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, tak dne 30. 8. 2011 v přesně nezjištěnou dobu od 03:00 hod. do 12:00 hod. v B., na ulici Ú. spolu s neustanovenou spolupachatelkou v bytě pana H. B., do kterého je pan B. pozval, tomuto v době, kdy pan B. usnul, odcizila z volně uložené neuzamčené šperkovnice finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč z peněženky uložené v ledvinové kapsičce, která byla volně položena na gauči, další finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč, z desky pracovního stolu digitální fotoaparát zn. Kodak DX 7590 černé barvy v hodnotě 1.498,- Kč, z odkládací desky nočního stolku 2 ks pánských hodinek, a to hodinky zn. Festina z bílého kovu v hodnotě 2.500,- Kč a hodinky zn. Swatch z bílého kovu v hodnotě 1.500,- Kč, a dále mobilní telefon zn. Nokia NC 500 stříbrné barvy v hodnotě 4.050,- Kč a mobilní telefon značky Nokia 6300 stříbrné barvy v hodnotě 1.650,- Kč, čímž poškozenému H. B., způsobila celkovou škodu ve výši 28.198,- Kč. Za to byla podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozenému H. B. na náhradě škody částku 24.148,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak poškozeného výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 35/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. B. následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že soud prvního stupně provedl ve věci vícero důkazů, z nichž však pro samotný závěr o její vině byly použitelné pouhé dva důkazy, a to svědecká výpověď poškozeného a rekognice in foto, kdy poznávající osobou byl opět poškozený. Nesouhlasí se závěrem soudů, že svědecká výpověď poškozeného byla přímým důkazem prokazujícím její vinu. Vyjma toho, že nadále popírá, že by byla někdy v minulosti v jeho bytě, zdůraznila, že jeho výpověď mohla být přímým důkazem toliko ke skutečnosti, že se zde v inkriminovanou dobu nacházela, nikoli však již ohledně skutečnosti, že by odcizila shora specifikované věci či jen některou z nich. V tomto smyslu také poškozený ničeho nevypověděl. Uvedl, že obviněnou spolu s další neztotožněnou ženou potkal kolem 3:00 hodin ráno dne 30. 8. 2011 a do okamžiku, než náhle usnul, svými smysly nijak nepozoroval, že by se dopustila odcizení alespoň některé z jeho věcí specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obdobně při provedené rekognici jako poznávající osoba identifikoval obviněnou pouze jako ženu, která byla přítomna v jeho bytě na ul. Ú. v B. Za tohoto stavu by podle dovolatelky měla být jeho výpověď z hlediska hodnocení důkazů ve vztahu k inkriminované krádeži považována za důkaz nepřímý. V takovém případě by ovšem podle trestně právní nauky pro určení, zda je vinnou stíhaným skutkem, bylo nutno obstarat vícero důkazů, které by tvořily logický řetězec souvislostí, což se v daném případě nestalo. Nebylo prokázáno, jaké konkrétní věci měly být poškozenému odcizeny. Věci uváděné poškozeným - vyjma jednoho telefonu - nalezeny nebyly. Z předložených záručních listů nebylo možno určit, že jednotlivé přístroje byly v jeho vlastnictví. Ačkoliv soud na jejich základě rozhodl o náhradě škody, v případném civilním řízení by poškozený jako žalobce se svým návrhem doloženým pouze záručními listy, z nichž jeho vlastnictví k odcizeným věcem neplyne, uspěl jen stěží. Pokud jde o zbývající důkazy provedené v rámci hlavního líčení, které by mohly být důkazy nepřímými (např. úřední záznamy Policie ČR k šetření o odcizeném telefonu, zpráva operátora, šetření z kamerových systémů), ani jeden z nich nebylo podle dovolatelky možno použít jako indicii k učinění závěru o její vině. Oba soudy při svém rozhodování porušily závazné principy in dubio pro reo a presumpce neviny, na kterých je postaveno trestní řízení. Zároveň při hodnocení nepřímých důkazů postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3622/10, podle nějž nepřímé důkazy, které vedou k odsouzení obviněného, mají tvořit do té míry ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, že ve svém důsledku vylučují jakoukoli pochybnost o vině obviněného a zcela jej usvědčují. Pokud dokazování tomuto požadavku nevyhoví, je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v trestním řízení může vést k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny.
Byť si je dovolatelka vědoma skutečnosti, že v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze vady právní, odkázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž za určitých výjimečných okolností lze z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumat, zda skutek, tak jak byl popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. To se v daném případě nestalo.
Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky usnesením zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 35/2012, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 10 T 171/2011, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby celou věc znovu v celém rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který jej obdržel dne 24. 10. 2012. Dne 12. 11. 2012 pověřený státní zástupce dovolacímu soudu sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněná M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů . Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou dovolatelka ostatně ani nenamítla, v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal znovu její odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu , a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací , ovšem ve skutečnosti podaný mimořádný opravný prostředek založila na tvrzení, že se trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, nedopustila. V uvedeném směru pak dovolání představuje polemiku s hodnocením důkazů provedených k předmětnému skutku. Soudům obou stupňů v podstatě vytkla, že při hodnocení důkazů porušily zásadu in dubio pro reo , když ji uznaly vinnou pouze na základě - podle ní nic podstatného neprokazující - výpovědi poškozeného H. B. a protokolu o rekognici, kde ji poškozený podle fotografie označil jako jednu z žen, které v inkriminovaný den v ranních hodinách pozval do svého bytu. Teprve s existencí shora namítaného pochybení pak dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení inkriminovaného skutku.
Z uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem de facto domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně poukázal na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový nesoulad je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci se však podle Nejvyššího soudu o takový případ nejedná. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 3/4) dostatečně vysvětlil (§125 odst. 1 tr. ř.), z jakých důvodů uvěřil výpovědi poškozeného k okolnostem odcizení věcí z jeho bytu obviněnou a další nezjištěnou ženou, které tam pozval krátce předtím než usnul, a proč naopak obhajobu obviněné považoval za zcela nevěrohodnou. Odvolací soud pak neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a z nich dovozeným skutkovým zjištěním žádných výhrad, což ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. rovněž v potřebném rozsahu odůvodnil. Hodnocení důkazů ze strany soudů přitom neodporuje elementární logice a skutkový závěr, že k inkriminované krádeži skutečně došlo a že její pachatelkou (resp. spolupachatelkou) byla obviněná M. B. (dovolatelka), je z tohoto hlediska akceptovatelný. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by rozhodnutí soudů obou stupňů - jako projev nepřípustné libovůle - byla nespravedlivá a v tomto smyslu že nelze na jejich právní moci trvat.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněné M. B. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler