ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1481.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1481/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2012 o dovolání podaném obviněným A. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 206/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 35/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 7. 2011, č. j. 18 T 35/2010-601, byl obviněný A. S. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), v bodě ad 2/ výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., v bodě ad 3/ výroku o vině trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a v bodě ad 4/ výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že
„1/ umožnil vést zahálčivý život nezletilé tím, že dne 24. 7. 2006 po jejím útěku z Diagnostického ústavu pro mládež na ulici V. v B. ji naložil na M. náměstí v B. do svého motorového vozidla, kdy ji odvezl na neznámé místo na okrese Z. a následně přes svého kamaráda P. P. domluvil pro nezletilou úkryt u J. H. v obci L. na okrese T., kde nezletilá pobývala v přesně nezjištěné době od konce měsíce července 2006 do konce měsíce srpna 2006, tam za ní obviněný pravidelně dojížděl, pobýval s ní, hmotně ji zabezpečoval, kdy na konci měsíce 2006 ji odvezl z tohoto místa neznámo kam, přičemž bezpečně věděl, že v dané době nedosáhla věkové hranice 18 let a byla svěřena do péče uvedeného diagnostického ústavu a že je po ní po jejím útěku vyhlášeno celostátní pátrání,
2/ v přesně nezjištěné době měsíce srpna 2006 v obci L., okr. T., pohrůžkou násilí, a to zabitím dětí a bitím její osoby, nutil poškozenou J. H., aby proti němu nepodala trestní oznámení, a dále k tomu, že pokud proti němu bude svědčit na policii o pobytu tehdy pohřešované nezletilé, zabije její děti,
3/ umožnil vést zahálčivý život nezletilé tím, že od přesně nezjištěné doby na konci měsíce srpna 2006 do dovršení její zletilosti dne 1. 1. 2009, tuto ukrýval na různých místech na okrese Z., nejprve v obci D. v místě svého předchozího trvalého bydliště, poté v pronajatém bytě v obci U. na okrese Z. a následně v místě svého současného bydliště na ulici H. ve Z., kdy jí poskytoval úkryt a hmotné zabezpečení, kdy poškozená za celé období zanedbala školní docházku, nebyla zaměstnána a tímto svým jednáním v ní vzbuzoval nevhodné sociální návyky, přičemž bezpečně věděl, že v dané době nedosáhla věkové hranice 18 let a byla svěřena do péče uvedeného diagnostického ústavu a že je po ní po jejím útěku vyhlášeno celostátní pátrání,
4/ v přesně nezjištěné době od 24. 7. 2006 do 8. 7. 2009 v obci U., okr. Z., a následně na ulici H. ve Z. pod pohrůžkou násilí, a to zabitím členů rodiny a její osoby, nutil tehdy pohřešovanou poškozenou, kterou ukrýval, k tomu, aby z místa jeho bydliště neutekla a neřekla policii o svém pobytu u něj, kdy při tomto jednání použil facky, rány pěstí, kopání, dušení polštářem a škrcení a v několika případech jí vyhrožoval namířenou zbraní“.
Za to byl podle §235 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 206/2012, jímž z podnětu tohoto řádného opravného prostředku podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. zároveň sám nově rozhodl tak, že se obviněnému podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. ukládá úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 6. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezměněném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a ve spojení s ním i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. S. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutky popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nevykazují zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Poukázal na to, že v průběhu dosavadního řízení nepopíral, že se o nezletilou v průběhu roku 2006 staral, neboť měla špatný prospěch ve škole a bála se svých rodičů. Soudu prvního stupně vytkl, že při svém rozhodování o vině chybně vycházel z jejího nepravdivého svědectví, což sama potvrdila v hlavním líčení, a rozporných výpovědí příslušníků její rodiny. V úvahu pak nevzal ani skutečnosti, na které poukazoval v rámci přípravného řízení, zejména pokud jde o postup okresní státní zástupkyně Mgr. Reginy Hlouškové, která měla účelově manipulovat s důkazy v jeho neprospěch. Pochybení soudů prvního i druhého stupně pak dovolatel spatřuje v tom, že nebylo prokázáno „naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterých se měl dopustit, neboť došlo k pochybení při zjišťování jejich skutkových podstat“.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesením podle §265k odst. 1 tr. ř. „zrušil napadený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 18 T 35/2010-601, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 To 206/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek“. Dále učinil alternativní návrh, aby dovolací soud poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Jako součást dovolání učinil podnět ve vztahu k předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl dovolacímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává, a to až do konečného rozhodnutí, neboť nespáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 2. 11. 2012. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval případný zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutky popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nevykazují zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, avšak tuto obecně hmotně právní námitku opřel o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil, resp. že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů v jeho jednání. Soudu prvního stupně vytkl, že závěr o jeho vině založil na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, když vycházel z údajně nepravdivého svědectví N. S., rozporných výpovědí dalších svědků, jejích rodinných příslušníků a údajně účelově zmanipulovaných důkazů státní zástupkyní. Jinými slovy, v dovolatelův neprospěch měla být především porušena procesní zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak soudy měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve na podkladě shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků. De facto však svůj právní názor o existenci namítaného „důvodu nesprávného právního posouzení skutku“ neopřel o žádné konkrétní hmotně právní výtky (argumentaci).
Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však Nejvyšší soud názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a neobjektivně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle, nesdílí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě neuvěřil. Logicky se vypořádal i s obviněným (dovolatelem) namítanou nevěrohodností poškozené N. S. a svědkyně J. H. a vysvětlil, proč naopak neměl důvodu jejich výpovědím - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - nevěřit (viz str. 10 – 18 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutků, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. patřičně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě vysvětlil, proč ani on neměl pochybnosti o jeho vině a z jakých důvodů jeho obhajobě nepřisvědčil (viz str. 3/4 odůvodnění napadeného rozsudku).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného A. S. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podřadit nelze, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než které zákon uvádí v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět dovolatele k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci sám postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. V nyní projednávané trestní věci však předseda senátu Okresního soudu ve Znojmě takový návrh nepodal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler