ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1514.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1514/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání podaném obviněnou L. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 To 7/2012-1004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2011, č. j. 7 T 7/2011-959, byla obviněná L. B. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od počátku roku 2010 do 13. 7. 2010 v Č. S. jako zaměstnankyně obchodní společnosti Skaličan, a. s., se sídlem Č. S., Z., na pozici samostatné účetní pokladny na pracovišti pokladna, kde měla na základě dohody o hmotné odpovědnosti uzavřené dne 11. 1. 2006 hmotnou odpovědnost za svěřené hodnoty, si opakovaně neoprávněně přisvojovala různě vysoké finanční částky z pokladny společnosti Skaličan, a. s., které byla povinna vyúčtovat, kdy takto si celkem za uvedené období přisvojila 7,965.902,- Kč, tyto finanční prostředky použila nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, do současné doby je nevrátila a tímto svým jednáním způsobila společnosti Skaličan, a. s., škodu ve výši 7,965.902,- Kč“. Za to byla podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat zaměstnání nebo funkci spojené s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky , a to na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné současně uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti Skaličan, a. s., na náhradě škody částku 7,965.902,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 To 7/2012-1004, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání a zaměstnání spojeného s uzavřením dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty v trvání pěti let.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná L. B. následně dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že v řízení byla prokázána toliko existence účetního schodku v pokladně ve výši 7,965.902,- Kč, za který by odpovídala při splnění podmínek stanovených zákoníkem práce, a to společně s další odpovědnou pracovnicí, svědkyní B. K. Právě podle příslušných ustanovení zákoníku práce měly soudy odpovědnost za tento schodek posuzovat. To ale neučinily, byť bylo prokázáno, že klíče od trezoru byly k dispozici i dalším pracovníkům, kteří dohodu o hmotné odpovědnosti uzavřenou neměli, což bylo závažné pochybení zaměstnavatele. Odpovědnost dovolatelky podle zákoníku práce je za této situace velmi problematická a soud v civilním řízení by jí s největší pravděpodobností povinnost k náhradě škody neuložil. Dovolatelka je přesvědčena, že soud druhého stupně se zásadními námitkami uvedenými v odvolání náležitě nezabýval. Soudům obou stupňů pak vytkla, že byla uznána vinnou v rozporu se zásadou in dubio pro reo pouze na základě presumpce toho, že měla možnost inkriminovanou částku zpronevěřit. Rovněž odvolací soud nesprávně posoudil jednotlivé důkazy v neprospěch dovolatelky, ačkoliv podle jejího názoru nebylo spolehlivě prokázáno, a to ani nepřímými důkazy, že by si svěřené peněžní prostředky ve výši uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ponechala právě ona. V uvedené souvislosti poukázala na to, že nebyly zjištěny žádné její nedoložitelné příjmy či zvýšení jejího majetku, a to ani znaleckým posudkem Ing. Josefa Michálka. Sama skutečnost, že jako odpovědná pracovnice převážně hospodařila s finančními prostředky z pokladny, nemůže vést k závěru, že částku ve výši vzniklého schodku skutečně zpronevěřila, když navíc nebyla jedinou pracovnicí s uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Odvolací soud podle dovolatelky sice změnil výrok o trestu tak, aby formulace trestu zákazu činnosti byla v souladu s aktuálním zněním zákoníku práce, avšak zcela opomenul, že její odpovědnost za vzniklý schodek podle zákoníku práce dána není. I když na základě rozporných svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že dovolatelka si chybějící finanční prostředky přisvojila, nelze bez pochybností vycházet ani z toho, že si je přisvojila v celém rozsahu, což by nepochybně mělo významný dopad na právní kvalifikaci skutku z hlediska zákonného znaku způsobení škody velkého rozsahu. Dovolatelka však především zdůraznila, že si nepřisvojila vůbec žádné peníze. Schodek podle ní vznikl nezaúčtováním záloh, které byly vyplaceny na příkaz ředitele. Vyloučit podle ní nelze ani to, že někdo – patrně dne 14. 7. 2010 – část finančních prostředků odcizil. Dovolatelce bylo v rozporu s pracovněprávními předpisy navíc znemožněno účastnit se provedené inventury, aby mohla ztracené nebo odcizené výdajové doklady případně později dohledat a zaúčtovat. Za schodek tak podle pracovněprávních předpisů nemohla odpovídat, a proto není dána ani její odpovědnost v rovině trestněprávní, neboť fyzické přisvojení si chybějících finančních prostředků jí nebylo prokázáno.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 To 7/2012-1004, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k jejím výtkám předně zdůraznil, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze v dovolacím řízení připustit pouze tehdy, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, v řízení byly užity důkazy nezákonné, nebo je-li dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jeho názoru v posuzované věci nenastala a při hodnocení správnosti použité hmotně právní kvalifikace je tak nutno vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými ve věci a vyjádřenými zejména ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V tomto rámci bylo konstatováno, že obviněná si záměrně neoprávněně přisvojila částku ve výši 7,965.902,- Kč z pokladny společnosti Skaličan, a. s., kterou měla z pozice svého pracovního postavení svěřenou, přičemž zmíněný schodek nemohl podle zjištění soudů vzniknout jiným způsobem. Popsané jednání potom podle státního zástupce zcela nepochybně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
K dalším námitkám dovolatelky státní zástupce poukázal na to, že podstatou posouzení její viny je aplikace ustanovení trestního práva hmotného, nikoli předpisů pracovního práva. Byť její pracovní postavení, jakož i postavení dalších osob v rámci pracovně právních vztahů bylo také zjišťováno a mělo svůj význam pro konečné rozhodnutí (zejména stran hodnocení znaku svěření), nelze trestně právní a pracovně právní kvalifikaci zaměňovat. Ustanovení §252 zákoníku práce našlo svůj odraz zejména ve výroku o náhradě škody, který je činěn podle příslušných civilně právních předpisů. V daném případě přitom bylo zjištěno, že na hodnotách, které měla obviněná svěřeny a které byla povinna vyúčtovat, vznikl jejím jednáním schodek, proto ani ve výroku o náhradě škody není důvodu shledávat pochybení. Soudy dříve činné ve věci tak jednání obviněné (dovolatelky) posoudily správně a bez vad, což znamená, že není dána žádná vada tvrzená v podaném dovolání, které je tak zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatelka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice namítla, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností, konkrétně že ignorovaly úpravu odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách podle pracovněprávních předpisů, avšak tuto obecně hmotně právní námitku založila primárně na tvrzení, že se trestné činnosti v podobě a způsobem, jak jí bylo kladeno za vinu (tzn. konkrétním skutkem uvedeným ve výroku rozsudku), vůbec nedopustila. Soudům obou stupňů především vytkla, že závěr o její vině založily na nesprávném hodnocení důkazů, zejména na rozporných a tím i nevěrohodných výpovědích slyšených svědků. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelčin neprospěch významně porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítla v podstatě to, že soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k její tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastních dvou skutkových verzí, že manko na pokladně vzniklo buď nezaúčtováním záloh, které byly vyplaceny na příkaz ředitele společnosti Skaličan, a. s., případně že peníze z trezoru odcizil někdo ze zaměstnanců společnosti, kteří měli k pokladně přístup, pak obviněná (dovolatelka) ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přestože výsledky provedeného dokazování podle ní nedovolovaly, aby mohla být jeho spácháním uznána vinnou.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však Nejvyšší soud názor dovolatelky, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a neobjektivně, nesdílí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané a proč její obhajobu, resp. všechny jí předestřené verze vzniku schodku na pokladně, považoval za ryze účelová tvrzení a proč naopak výpovědím jednotlivých slyšených svědků, svědčícím v neprospěch obviněné, neměl důvodu - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - nevěřit (viz str. 11 – 12 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. patřičně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněné, které uplatnila i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě vysvětlil, proč ani on neměl pochybnosti o její vině a z jakých důvodů její obhajobě nepřisvědčil (viz zejména str. 3 a 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Rozhodnutí obou soudů tak rozhodně nelze, pokud jde o úvahy skutkové, považovat za projev nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněné L. B. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podřadit nelze, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než které zákon uvádí v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler