ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1653.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1653/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. ledna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 5 To 241/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 193/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2011, č. j. 2 T 193/2010-208, byl obviněný L. Č. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 9. 6. 2010 okolo 11:15 hodin v katastru obce M. N. V., okres B., na silnici I. třídy v km 122,139, řídil ve směru na H. nákladní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Atego, majitele fy Delimax, a. s., H., B., kdy na pravém kraji komunikace, v důsledku poruchy, stálo odstaveno ve stejném směru jízdy osobní motorové vozidlo tovární značky Alfa Romeo 164, majitele Ing. J. K., uvnitř seděla řidička Ing. R. K., se spolujezdcem, svým synem M. K., tento chtěl umístit za zadní část vozidla Alfa Romeo výstražný trojúhelník, což se mu však na poprvé nepodařilo a vrátil se do vozidla požádat svou matku o pomoc, v tu chvíli obžalovaný, který jejich vozidlo Alfa Romeo přehlédl, zezadu do jejich vozidla narazil, při nehodě došlo ke zranění Ing. K., která utrpěla mnohočetné tržné rány v obličeji, tržnou ránu nad pravým kolenním kloubem tvaru „V“, délky 8 cm, zhmoždění plic, roztržení sleziny s nutností odstranění, natržení jater, krvácení do tlustého střeva, krvácení do hrudníku, břicha a zapobřišnicového prostoru, průnik vzduchu do levé poloviny hrudníku, otok hrudní míchy, podlomení přední hrany těl 1. a 2. hrudního obratle, vpáčenou zlomeninu 3. hrudního obratle s vpáčením úlomku 4 mm do páteřního kanálu, zlomeninu pravostranného příčného výběžku 5. hrudního obratle, podélnou zlomeninu pravé strany kosti křížové, oboustrannou zlomeninu ramen kosti stydké vlevo zasahující až do pilíře jamky kyčelního kloubu, roztržení stydké spony, mnohočetné zlomeniny žeber s výrazným posunem úlomků (vpravo 6. – 10. žebro v oblouku, vlevo 2. – 11. žebro), tříštivou zlomeninu dolního konce levé kosti vřetenní s posunem úlomků, zlomeninu dolního konce levé kosti loketní, zlomeninu 2. – 5. záprstní kosti levé ruky, následné akutní selhání ventilace plic s nutností umělé plicní ventilace ve dnech 9. 6. 2010 až 12. 6. 2010, podle odborného lékařského vyjádření mají utrpěná zranění za následek citelné omezení v obvyklém způsobu života poškozené po dobu nejméně 3 – 4 měsíců, kdy bude poškozená výrazným způsobem odkázána na cizí pomoc v běžných životních potřebách, trvalým následkem je ztráta sleziny a zda i další utrpěná zranění zanechají či nezanechají trvalé následky, lze stanovit nejdříve za 1 rok od vzniku zranění, dále došlo ke zranění M. K., který utrpěl drobnou oděrku na nose, oděrku hřbetu levé ruky a oděrku na malíkové straně levé ruky, tržnou ránu na levém kolenním kloubu délky 2 cm, pravděpodobně lehký otřes mozku a podvrtnutí krční páteře, kterážto zranění omezila výrazněji v běžném způsobu života poškozeného po dobu nejméně dvou týdnů, a to v chůzi, trvalé následky by tato zranění zanechat neměla, na vozidle Alfa Romeo byla způsobena škoda ve výši 32.000,- Kč, na roztrženém tričku M. K. škoda ve výši 333,- Kč, na vozidle Mercedes škoda ve výši cca 50.000,- Kč a na mobilním telefonu zn. Sony Ericsson K550i a SIM kartě ve výši 1.445,- Kč ke škodě zaměstnavatele poškozené Ing. K., a to firmě Vodovody a kanalizace H., a. s., P.“ Za tento přečin byl obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 5 To 241/2011, jímž podle §256 tr. ř. odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že sice byl účastníkem dopravní nehody, při které poškozená utrpěla zranění, jež pro ni mají tíživé a trvalé zdravotní následky, nicméně z hlediska trestně právního se nedopustil žádného jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin (přečin). Je tedy přesvědčen, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu shora citovaného uplatněného důvodu dovolání. Soudu prvního stupně vytkl, že odmítl provést obhajobou navržené důkazy mající zásadní význam pro posouzení zejména jeho zavinění a v důsledku toho řádným způsobem nezjistil skutkový stav. Výrok o vině odsuzujícího rozsudku toliko kopíruje popis skutku z podané obžaloby, a to včetně časových zmínek o možném budoucím vývoji zdravotních následků poškozené, i když tyto skutečnosti byly známy již v době, kdy soud rozsudek vyhlašoval. Dovolatel dále poukázal na to, že v průběhu přípravného řízení nebyl proveden vyšetřovací pokus ani rekonstrukce dopravní nehody, jak je v obdobných případech naprosto běžné, přičemž k posouzení nehodového děje nebyl přibrán ani příslušný znalec, a to ani po opakovaných návrzích obhajoby. Ten přitom mohl na základě své odborné erudice posoudit, zda popis průběhu nehody předkládaný dovolatelem může ve světle dalších provedených důkazů obstát či nikoliv. Soud nepřipustil ani důkaz výslechem svědků M. a T. původně navržený i obžalobou. V důsledku takového postupu však porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 11 tr. ř. Dovolateli zároveň nedal příležitost se účinně hájit, ačkoli ten od počátku tvrdil, že vozidlo poškozené nepřehlédl, jak je mu kladeno za vinu, ale že ke střetu došlo jednak nevhodným odstavením tohoto vozidla, které částečně zasahovalo do vozovky, a jednak tím, že byl těsně předtím předjet jiným vozidlem, kterým byl omezen v jízdě a ve výhledu tak, že již nemohl vzniklou situaci řešit. Právě tato tvrzení mohla být prokázána nebo vyvrácena slyšením navrhovaných svědků, případně pořízeným znaleckým posudkem. Namísto toho soud dospěl k nepřesvědčivému závěru o vině dovolatele s tím, že jako důležité povinnosti uložené mu zákonem, které měl údajně zanedbat, jmenoval pouze povinnosti obecné, aniž by rozvedl, jakým konkrétním způsobem je dovolatel porušil. Odvolací soud pak pouze mechanicky přejal argumentaci soudu prvního stupně, přičemž námitky vůči absenci posudku znalce z oboru silniční dopravy shrnul do jediné - navíc málo srozumitelné - věty na straně 3 odůvodnění svého rozhodnutí. Nezabýval se tedy tím, zda k provedení důkazu znaleckým posudkem byly v daném případě dány důvody či nikoliv, resp. zda skutkový stav věci byl zjištěn v dostatečném rozsahu i bez uvedeného znaleckého posudku. Namísto toho se omezil pouze na konstatování, co je předmětem znaleckého zkoumání obecně. K neprovedení výslechů navrhovaných svědků se nevyjádřil v podstatě vůbec. Dovolatel na rozhodnutí o zamítnutí odvolání reagoval tak, že nechal sám vypracovat znalecký posudek z oboru dopravy pro účely dovolání. Z tohoto posudku je podle něj zřejmé, že nehodový děj nemohl proběhnout tak, jak bylo popsáno v obžalobě a zjištěno soudem. Vzhledem k tomu, že nebyl náležitě objasněn skutkový stav věci, bylo logicky jednání dovolatele také nesprávně právně posouzeno.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podanému dovolání vyhověl, a podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 5 To 241/2011, zrušil a tomuto soudu přikázal věc k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. odeslán dne 9. 12. 20011 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 19. 12. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, tak jak mu byla kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů především vytknul, že závěr o jeho vině skutkem popsaným v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na jeho nesprávném hodnocení. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a při odmítnutí provedení jím navrhovaných důkazů vyhodnotily důkazy provedené k jeho tíži, aniž byl takový způsob hodnocení namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při poukazování na vlastní verzi skutkového děje, podle níž se plně věnoval řízení vozidla, avšak dopravní nehodě ani tak nemohl z důvodů nezávislých na jeho vůli zabránit, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
V této souvislosti je třeba připomenout, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti, zejména pak z hlediska subjektivní stránky (zavinění), za prokázané. Ačkoliv v popisu skutku ve výroku rozsudku se soud omezil jen na konstatování, že obviněný vozidlo poškozené „přehlédl“, a proto do něho zezadu narazil, v odůvodnění rozsudku pak blíže rozvedl, které jednotlivé významné řidičské povinnosti uložené mu zákonem v souhrnu porušil (viz str. 5) a že v příčinné souvislosti s tím zapříčinil dopravní nehodu s těžkým následkem (viz str. 6). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 2, 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležité, aby rozhodnutí bylo v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě odůvodněno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje. Soud návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků P. M. a J. T. či vypracováním znaleckého posudku z oboru dopravy neponechal bez povšimnutí. Zároveň uvedl (viz str. str. 2, 3 odůvodnění usnesení), že důkazním návrhům nevyhověl především z toho důvodu, že je vzhledem k obsahu ve věci již provedených důkazů považoval za nadbytečné.
Jestliže po skončení odvolacího řízení byl z podnětu obviněného (dovolatele) dodatečně vypracován předmětný znalecký posudek, jedná se o tzv. nova, jimiž se Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání nemůže zabývat. Jejich význam by bylo možno posuzovat v rámci řízení podle §277 a násl. tr. ř. (obnova řízení), které lze konat na návrh oprávněných osob, mezi které patří i obviněný (§280 odst. 3 tr. ř.).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). Vzhledem k tomu, že zákonodárce omezil věcné projednání dovolání stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná, znamená to, že není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného L. Č. dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler