ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.279.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 279/2012 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2012 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 2. 2011, č. j. 13 To 564/2010-211, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 176/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2010, č. j. 2 T 176/2009-166, v trestní věci obviněných V. P., Z. A. a R. K. byl obviněný R. K. uznán vinným dvojí pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), a to k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 11. 8. 2006 ve S. a následně v H. zprostředkoval V. P. uzavření úvěrové smlouvy č. na částku 85.000,- Kč tím způsobem, že zajistil vyplnění II. části Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance obsahující nepravdivé údaje o zaměstnání a výši příjmu spočívající v uvedení té skutečnosti, že V. P. pracuje jako pracovnice živočišné výroby u A. U., provozovna S., P., IČ:, s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 14.730,- Kč, zajistil opatření předmětného potvrzení razítkem firmy A. U., IČ:, se sídlem podnikání S., okr. P., přičemž věděl, že V. P. pro tuto firmu nikdy nepracovala, a Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance předložil pracovnici Č. s. M. H. ke schválení, přičemž na základě uvedení těchto nepravdivých údajů byl úvěr č. V. P. Č. s., a. s., P. schválen, finanční prostředky ve výši 85.000,- Kč jí byly vyplaceny a úvěr splácí“ , a k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 27. 7. 2006 v P. pomohl Z. A. obstarat úvěr vyplněním tiskopisu „Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance“, kde jsou uvedeny nepravdivé údaje o trvalém pracovním poměru Z. A. v restauraci Z. s. v P. s výší čisté měsíční mzdy ve výši 6.500,- Kč a výší čistého průměrného měsíčního příjmu za poslední tři měsíce 8.200,- Kč, na základě kterého byla týž den nebo následující den na pobočce Č. s. v H., okr. P., nám. uzavřena se Z. A. smlouva o úvěru č. na částku 100.000,- Kč, která byla Z. A. vyplacena, úvěr jí nebyl řádně splácen a dluží tak, po odečtení zaplacených splátek, poškozené organizaci Č. s., a. s., P. přímou škodu ve výši 56.617,- Kč“. Za tuto trestnou činnost a dále za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ch. ze dne 13. 5. 2008, č. j. 12 T 222/2007-251, byl obviněný podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Soud současně ohledně obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. 5. 2008, č. j. 12 T 222/2007-251, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se poškozená Č. s., a. s., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a spoluobviněné Z. A. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 8. 2. 2011, č. j. 13 To 564/2010-211, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obou odvolatelů nabyl právní moci dne 8. 2. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný R. K. dovolání , které současně směřovalo i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně ohledně jeho osoby. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy v rozporu se zásadami trestního práva a v důsledku toho dospěly k nesprávným právním závěrům. Soudu prvního stupně vytkl, že své rozhodnutí o jeho vině odůvodnil tak, že v obou případech jednal podle stejného scénáře, a sice že spoluobviněným zajistil potvrzení o příjmech, přislíbil, že ony samy se o nic nemusí starat, odvezl je do Č. s., aby jim ukázal, kde má pracoviště svědkyně H., požadoval provizi ve výši 20.000,- Kč za zprostředkování úvěru atd., jakkoli jsou tyto skutkové závěry v rozporu s provedeným dokazováním. Žádným způsobem totiž nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Zjištěno bylo pouze tolik, že oběma spoluobviněným umožnil uzavření smluv o půjčce se s. tím, že je odvezl z místa jejich bydliště do pobočky v H. a zpět. Důvody, proč tak učinil, ačkoliv obě spoluobviněné pro něj byly neznámými osobami, hodnověrně vysvětlil již v přípravném řízení, a toto jeho vysvětlení nebylo žádným důkazem vyvráceno. Stejně tak žádný z provedených důkazů neumožňoval závěr, že by to byl právě on, kdo spoluobviněné A. obstaral falešné potvrzení o příjmech. Sama spoluobviněná potvrdila, že úvěr jí fakticky zajišťoval její kolega z práce, pan S., a dovolatel v její věci vystupoval pouze jako řidič. Dále uvedla, že razítko restaurace Z. s. bylo uzamčeno. Zároveň nebylo ničím prokázáno, že by se ho mohl dovolatel zmocnit a použít ho. Vyvrácena nebyla ani obhajoba dovolatele, že v inkriminované restauraci nebyl nikdy hostem a navštívil ji pouze za účelem odvozu spoluobviněné A. do s.. Přestože jmenovaná vypověděla, že půjčku (úvěr) za ni ve s. zařizoval právě on, z výpovědi svědkyně H. - byť si na žádný konkrétní případ uzavírání půjček nevzpomněla - jednoznačně vyplynulo, že podle standardního postupu se vždy jedná pouze s klientem a nikoli s další osobou. Také v případě spoluobviněné P. nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by se jakkoli aktivně podílel na získání úvěru v její prospěch. Spoluobviněná ve věci vypovídala k rozhodným skutkovým okolnostem velmi rozporně. Její výpověď se rozcházela s tvrzeními slyšených svědků, a to včetně její sestry, a proto je podle dovolatele krajně nevěrohodná. Ani zde nebylo prokázáno, že falešné potvrzení o příjmech jí zajistil právě on. Svědkyně U. ve své výpovědi uvedla, že nikdy nezaznamenala zmizení svého razítka ze statku či jeho neoprávněné použití třetí osobou. Dovolatele nikdy předtím neviděla. Stejně tak neexistuje důkaz, že by vůbec kdy navštívil obec S.. Rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho vině tak stojí výhradně na výpovědi spoluobviněné P..
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výrok soudu druhého stupně o zamítnutí jeho odvolání, a podle §265m odst. 1 věty první tr. ř. sám vynesl rozsudek, kterým ho zprostí obžaloby.
Opis dovolání obviněného (včetně jeho doplnění ze dne 21. 12. 2011) byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisy doručenými soudu prvního stupně ve dnech 27. 12. 2011 a 6. 2. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství opakovaně sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. V přípise ze dne 27. 12. 2011 vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení stíhaných skutků založil výlučně na polemice se správností hodnocení ve věci provedených důkazů. Soudu prvního stupně vytkl, že závěr o jeho vině založil zejména na údajně nevěrohodných výpovědích spoluobviněných Z. A. a V. P., zatímco jeho obhajobu, že v obou případech působil pouze jako jejich řidič při cestě do spořitelny, která podle něj nebyla provedeným dokazováním vyvrácena a navíc byla nepřímo podporována i výpověďmi svědkyň H. a U., bezdůvodně odmítl jako účelovou. Odvolacímu soudu pak vytkl, že nesprávnost v hodnocení důkazů soudem prvního stupně z podnětu jeho odvolání neodstranil, ač tak učinit měl. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač to nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlil, proč jeho obhajobě neuvěřil. Je zřejmé, že za důkazy, které ho usvědčují, nevzal pouze výpovědi spoluobviněných A. a P., ale také např. znalecký posudek z oboru písmoznalectví, z něhož jednoznačně vyplynulo, že tím, kdo vyplňoval nepravdivé údaje v potvrzení o příjmech spoluobviněné A., byl právě dovolatel (viz zejména str. 9 odůvodnění). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného R. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler