ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.360.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 360/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. R. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2011, č. j. 7 To 596/2011-129, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod pod sp. zn. 90 T 88/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2011, č. j. 90 T 88/2011-107, byl obviněný T. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 20. 4. 2011 v době kolem 22.45 hodin v B. na N. ulici na chodníku před domem č. za přítomnosti dalších osob, fyzicky napadl poškozeného P. P., nar., do poškozeného žduchnul, v důsledku čehož oba upadli na zem, a než se poškozený stačil opět postavit, tak jej obžalovaný několikrát udeřil pěstí do hlavy a poté jej několikrát kopl do hlavy, do zad a do nohou a následně značnou silou dupl stále ležícímu poškozenému na levou nohu v oblasti kotníku, čímž poškozenému způsobil vícečetné hematomy v obličeji a oblasti čela, krvácení z nosu, drobnou oděrku levé nohy v oblasti nad kotníkem a spirálovitou zlomeninu kosti holenní a kosti lýtkové vlevo, v důsledku čehož musel být poškozený po dobu dvou týdnů hospitalizován, zlomenina byla fixována tzv. nechodící sádrou sahající od prstů až po stehno, která byla teprve 8. 6. 2011 zkrácena a byl k ní přisádrován podpatek, přičemž se poškozený mohl nadále pohybovat pouze za pomoci francouzských berlí, čímž byl poškozený významně omezen v obvyklém způsobu života po dobu překračující tři měsíce;
a tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl trestním příkazem Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 291/2007, ze dne 29. 11. 2007, který nabyl právní moci dne 12. 1. 2008, odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3,5 roku se současným vyslovením dohledu“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR na náhradě škody částku 26.269,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 12. 2011, č. j. 7 To 596/2011-129, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 12. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. R. následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolání zároveň směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) připustil, že se s poškozeným P. P. inkriminovaného dne postrkovali a poté ho ležícího na zemi několikrát udeřil. K tomu se také doznal a svou vinu přečinem výtržnictví nijak nezpochybňuje. Trvá však na tom, že nebyla dostatečně prokázána jeho vina za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, když soud neměl k dispozici jediný přímý usvědčující důkaz. Závěr o vině pak opřel toliko o důkazy nepřímé, které podle názoru dovolatele netvořily ucelený řetězec. Provedené důkazy soud navíc hodnotil v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když z nich např. dovodil, že celý konflikt vyvolal dovolatel, ačkoli poškozený P. P. ve své výpovědi nevyloučil, že konflikt zahájil sám. Druhý svědek T. S. uvedl, že začátek incidentu neviděl. Současně si nevšiml, že by obviněný poškozenému dupl nebo skočil na nohu. Právě takovým mechanismem totiž měl podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného vážný úraz nohy poškozeného vzniknout. Úvahy soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku ke skutkovým závěrům, zda obviněný dupl či skočil na nohu poškozeného, jsou svědeckými výpověďmi nepotvrzené, nepřesvědčivé a vnitřně rozporné. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že pokud by skutečně poškozeného zranil způsobem, který popsal soudní znalec, je téměř vyloučeno, aby si toho svědek S. nevšiml. Pravděpodobnější se proto jeví spíše ta varianta, že zranění nohy poškozenému omylem přivodila některá z osob, které k nim přiskočily, aby je od sebe odtrhly a celý konflikt ukončily. Krajskému soudu v Brně, který rozhodoval o řádném opravném prostředku (odvolání), dovolatel vytkl, že výše konstatované vady provedeného dokazování nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl.
V další části dovolání pak obviněný vznesl námitku i vůči uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Poukázal na to, že trest mu byl dokonce uložen ve vyšší výměře, než navrhovala státní zástupkyně. Přes závažnost zranění poškozeného a délku následného léčení měl podle něj soud přihlédnout i k tomu, že jeho dřívější odsouzení se týkala majetkových deliktů. Protože nikdy předtím za trestný čin ublížení na zdraví odsouzen nebyl, je možno dovodit, že nemá sklony k agresivnímu a násilnickému jednání.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl podanému dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2011, č. j. 7 To 596/2011-129, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a dále aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby bylo rozhodnuto o tom, že obžalovaný není vinen zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl sám.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 13. 3. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný T. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na tvrzení, že se trestné činnosti v rozsahu, jak je mu kladeno za vinu, nedopustil. Soudu prvního stupně vytknul, že závěr o jeho vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku založil na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména na nepřesvědčivých výpovědích poškozeného P. P. a svědka T. S., které ho z útoku, který měl vést k vážnému úrazu nohy poškozeného, spolehlivě neusvědčovaly. Jinými slovy, že v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž měl konflikt vyvolat poškozený a jeho vážný úraz mohla nechtěně způsobit i některá ze zasahujících třetích osob, pak (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku i podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv výsledky provedeného dokazování podle něj tuto právní kvalifikaci nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných relevantních důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému jednání za prokázané (viz zejména str. 5/6 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Také on se zabýval konstantní obhajobou obviněného a vyložil, proč jeho námitkám - které jsou obsahem i nyní projednávaného dovolání - nepřisvědčil (viz zejména str. 2/3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o to, kdo způsobil závažné poranění nohy poškozeného, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38, §39, §40, §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou námitku však dovolatel nevznesl, když brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody, který mu byl ovšem uložen v rámci zákonné trestní sazby za zvlášť závažný zločin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jež činí tři léta až deset let. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že takovou námitkou by nenaplnil ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by na něj ve svém dovolání odkázal.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného T. R. bylo opřeno o námitky, které dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. - ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. - neodpovídají, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler