ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.378.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 378/2012 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2012 o dovolání, které podal obviněný I. D., nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2011, č. j. 5 To 53/2011-1917, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 13/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 1 T 13/2010, v trestní věci obviněných J. Š., D. D. a I. D. byl obviněný I. D. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že ad II/1) výroku o vině společně s obviněným J. Š. „po vzájemné dohodě společně s Mgr. R. K., nar., který hlídal, dne 26. 5. 2009 v době kolem 01:31 hodin v obci K. u B., na n. M., v budově střední odborné školy, vypáčili za pomoci nářadí trezorová dvířka bankomatu a z něj odcizili dvě plastové kazety s finanční hotovostí 588.000,- Kč ke škodě společnosti P. P., a. s., J., P. a poškozením bankomatu způsobili téže společnosti škodu ve výši 247.953,62 Kč, přičemž uvedené společnosti byla po odečtení spoluúčasti ve výši 68.800,- Kč uhrazena částka 819.200,- Kč společností A.– S., a. s., D., B.“, a ad II/3) výroku o vině „dne 17. 6. 2009 v době kolem 02:05 hodin v obci M., na ulici B., v prostorách prodejny potravin, za účasti dalšího dosud nezjištěného pachatele, vnikl do místnosti s bankomatem a za pomoci nářadí vypáčil jeho vnější i vnitřní dvířka a odcizil z něj dvě plastové kazety s finanční hotovostí 218.500,- Kč ke škodě společnosti P. P., a. s., J., P. a poškozením bankomatu způsobil téže společnosti škodu ve výši 326.795,29 Kč, přičemž uvedené společnosti byla po odečtení spoluúčasti ve výši 60.000,- Kč uhrazena částka 433.117,89 Kč společností A.– S. p., a. s., D., B.“. Popsaným jednáním se obviněný podle výroku rozsudku zmocnil částky 806.500,- Kč a způsobil na cizím majetku škodu ve výši 574.748,91 Kč. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 11 T 66/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 To 10/2010, trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle 249b tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 1 T 108/2009, a trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1, písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 92 T 52/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 7 To 406/2010, byl obviněnému podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, za současného zrušení všech výroků o trestech ze shora citovaných rozsudků, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti P. P. CZ, a. s., škodu ve výši 60.000,- Kč a poškozené A.– S. p., a. s., škodu ve výši 433.117,89 Kč, a dále společně a nerozdílně s obviněným J. Š. zaplatit poškozené společnosti P. P., a. s., škodu ve výši 68.800,- Kč a poškozené A.– S. p., a. s., škodu ve výši 767.153,62 Kč. O dalších nárocích poškozených bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. Rozsudek ohledně obviněného obsahoval i zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř. ve vztahu k jednomu ze žalovaných skutků.
O odvoláních obviněného I. D. a spoluobviněného J. Š. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 5 To 53/2011-1917, jímž napadený rozsudek částečně zrušil pouze ohledně obviněného J. Š. ve výroku o vině, trestu a náhradě škody, načež v tomto rozsahu rozhodl nově. Odvolání obviněného I. D. samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 19. 10. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný I. D. dovolání . Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolání zároveň (ohledně jeho osoby) směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že se žádného z jednání kladených mu za vinu v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Pokud jde o skutek spáchaný v obci K. u B., jediným důkazem proti němu byla výpověď spoluobviněného Š.. Tato výpověď je nevěrohodná už jen proto, že obviněný Š. ho „spoluobviňoval“ z trestné činnosti ve V. B., avšak jeho tvrzení byla nakonec provedeným dokazováním vyvrácena. Dále ho měl usvědčovat svědek M., který uvedl, že se skutku v K. u B. měl dopustit s nějakým I.. To však podle dovolatele neznamená, že oním I. byl právě on. Jméno I. je poměrně rozšířené. Dovolatel poukázal na výpověď své přítelkyně, svědkyně F., která vyloučila možnost, že by se nějaké trestné činnosti v rozhodné době mohl dopustit, neboť jí vždy dával peníze, pokud je měl, a tehdy jí nedal nic. Pokud jde o skutek spáchaný v obci M., potom jediným, a to nepřímým důkazem proti dovolateli, byla pachová stopa. Ta sama ovšem ve smyslu konstantní judikatury k odsouzení obviněného vést nemůže. Jestliže spoluobviněný Š. uvedl, že má zato, že bankomat v M. vykradl právě dovolatel, neboť potřeboval v té době peníze a měl na něj tlačit, aby ho „udělali“ společně, jedná se opět o výpověď nevěrohodnou. Dovolatel trvá na tom, že se žádného útoku na bankomat v M. nedopustil.
Soud prvního stupně podle něj zjevně nesprávně hodnotil provedené důkazy a v důsledku toho také nesprávně posoudil celou věc po stránce právní. Tím zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud pak z podnětu řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného tuto vadu neodstranil, když jej zamítl jako nedůvodný. Tím byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Oba dovolací důvody pak podle dovolatele naplňuje i okolnost, že částky uvedené v rozsudku, pokud jde o krádež v K. u B., neodpovídají skutečnosti, když po odečtu částky zaplacené pojišťovnou se jedná o 767.153,62 Kč.
S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve vztahu k jeho osobě zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2011, č. j. 1 T 13/2010-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2011, č. j. 5 To 53/2011-1917, ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a věc „vrátil“ Krajskému soudu v Brně k novému projednání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v něm prakticky doslovně opakuje námitky, které učinil předmětem přezkumu v rámci řízení před soudem druhého stupně, a to neúspěšně. Dovolání však není určeno k opakovanému projednání těchto námitek, protože Nejvyšší soud není třetí instancí trestního řízení a nemá důvod znovu přezkoumávat již jednou uplatněné námitky, pokud předešlé přezkumné řízení před soudem druhého stupně nevykazuje žádné vady. Tak je tomu i v této trestní věci. K argumentaci dovolatele, která se týká nesprávnosti hodnocení důkazů oběma soudy, jejímž prostřednictvím je napadána správnost skutkových zjištění soudu, státní zástupce uvedl, že ji pod uplatněný hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, podřadit nelze. Pokud jde o namítanou nesprávnost částky (výše způsobené škody) uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak se podle státního zástupce jedná toliko o nevýznamnou písařskou, resp. početní chybu, která však nemá na podstatu věci ani na její právní posouzení žádný vliv, přičemž ve výroku o náhradě škody je již příslušná částka uvedena správně.
Státní zástupce proto zastává názor, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného I. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž pokud jde o věcné námitky, bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí lze za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný I. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení stíhaných skutků založil na tvrzení, že se jich nedopustil, a v návaznosti na tom na polemice se správností hodnocení ve věci provedených důkazů. Namítl, že soud prvního stupně založil závěr o jeho vině zejména na údajně nevěrohodných výpovědích spoluobviněného J. Š., nic neprokazující výpovědi svědka M. M., že vykrádání bankomatu v K. u B. se účastnil jistý I., a v případě vykradení bankomatu v obci M. na pachové identifikaci, která však sama o sobě jako usvědčující důkaz podle soudní judikatury sloužit nemůže. Jeho obhajobu, která podle něj nebyla provedeným dokazováním vyvrácena a navíc byla nepřímo podporována i výpovědí svědkyně N. F., jeho družky, soud naopak bezdůvodně odmítl. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytkl, že nesprávnost v hodnocení důkazů soudem prvního stupně z podnětu jeho odvolání neodstranil, ač tak učinit měl a mohl. Jinými slovy, že v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač to nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na podkladě jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň pečlivě, v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě neuvěřil (viz str. 15 - 17 a 18 - 20 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a rovněž on v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil (viz str. 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Nad rámec hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k dovolatelově procesní námitce nedostatečnosti důkazu metodou pachové identifikace k usvědčení pachatele z trestného činu jako obiter dictum uvádí, že s důkazem pachovou zkouškou je skutečně nutno zacházet jen jako s důkazem podpůrným, který doplňuje a případně uzavírá důkazní řetězec na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, neboť z něj lze dovodit pouze skutečnost, že se určitá osoba v blíže neurčené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně alespoň zprostředkovaně vešla do kontaktu s předmětem nalezeným na místě činu (k tomu. srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 10/02). V tomto směru je tedy možno dovolateli přisvědčit. Nelze mu však již přisvědčit v tom, že důkaz pachovou zkouškou zůstal v případě vykradení bankomatu v obci M. zcela osamocen a že v tomto smyslu byl jedinou skutečností, na jejímž základě soud prvního stupně postavil výrok o jeho vině také skutkem ad II/3). Vedle usvědčující výpovědi spoluobviněného J. Š. soud vycházel i ze skutečnosti, že v inkriminovanou dobu byl na místě činu svědkem M. poznán vůz švagra dovolatele E. K., který si dovolatel, jak sám v jedné ze svých výpovědí připustil, občas půjčoval, a také ze zjištěných skutkových okolností týkajících se projednávané trestné činnosti dovolatele jako celku, zejména tedy shody v předmětech obou útoků (vloupání do bankomatů a odcizování peněz v nich uložených) a ve způsobu jejich provedení. V tomto celkovém kontextu pak soud hodnotil i pachovou stopu , která podle výsledků provedené zkoušky pocházela právě od osoby dovolatele.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá ani namítaná vada spočívající zjevně v písařské nebo početní chybě, kdy soud prvního stupně skutečně mylně v popisu skutku ve výroku o vině pod bodem ad II/1) (vloupání do bankomatu v K. u B. a odcizení tam uložených peněz) omylem uvedl, že poškozené společnosti P. P., a. s., byla po odečtení spoluúčasti ve výši 68.800,- Kč uhrazena z titulu pojistného plnění společností A.– S. p., a. s., částka 819.200,- Kč. Tato vada totiž zjevně neměla vliv na právní posouzení jednání dovolatele ani na výrok o náhradě škody, který je, jak správně podotkl vyjadřující se státní zástupce, zcela správný. Dovolateli a spoluobviněnému J. Š. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené pojišťovně částku 767.153,62,- Kč, která skutečně odpovídala skutkovým zjištěním soudu, pokud jde o součet odcizené finanční hotovosti a výše škody způsobené poškozením bankomatu, od nichž byla odečtena již zmíněná částka 68.800,- Kč představující spoluúčast poškozené společnosti P. P., a. s.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného I. D. bylo opřeno o námitky, které dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. - ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. - neodpovídají, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler