ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.467.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 467/2012 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 To 26/2012-147, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 91/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 10. 2011, č. j. 2 T 91/2011-116, byl obviněný M. G. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009) na tom skutkovém základě, že „v době od 5. 7. 2007 do 10. 4. 2009, kdy byl vzat, v místě trvalého bydliště, v místě současného pobytu ani nikde jinde jako otec neplnil řádně a včas svoji vyživovací povinnost na svého nezletilého syna, ačkoliv mu povinnost přispívat na jeho výživu v obecné rovině ukládá ustanovení §85 zákona o rodině a v konkrétní výši pak rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. Nc 512/2004-27 ze dne 24. 2. 2005, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2005, jímž byla soudem schválena dohoda obou rodičů o tom, že obžalovaný bude přispívat na výživu svého syna měsíčně částkou ve výši 1.500,- Kč, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky Š. R., trvale bytem H. K., fakticky bytem T. n. O., přičemž za uvedené období neuhradil jednu jedinou platbu výživného, třebaže tak bez problému činit mohl, čímž způsobil celkový dluh na nezaplaceném výživném ve výši 31.500,- Kč“ , a v bodě ad 2/ výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v období od 22. 1. 2010, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do 7. 6. 2011, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, v místě trvalého bydliště, v místě současného pobytu ani nikde jinde jako otec neplnil řádně a včas svoji vyživovací povinnost na svého nezletilého syna, ačkoliv mu povinnost přispívat na jeho výživu v obecné rovině ukládá ustanovení §85 zákona o rodině a v konkrétní výši pak rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. Nc 512/2004-27 ze dne 24. 2. 2005, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2005, jímž byla soudem schválena dohoda obou rodičů o tom, že obžalovaný bude přispívat na výživu svého syna měsíčně částkou ve výši 1.500,- Kč, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky Š. R., trvale bytem H. K., fakticky bytem T. n. O., přičemž za uvedené období neuhradil jednu jedinou platbu výživného, třebaže tak bez problému činit mohl, čímž způsobil celkový dluh na nezaplaceném výživném ve výši 25.500,- Kč,
uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 2 T 99/2007-104, ze dne 1. 11. 2007, který nabyl právní moci dne 20. 5. 2008, odsouzen pro spáchání trojnásobného trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, za což byl potrestán alternativním trestem obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který nevykonal“.
Za to byl obviněný podle §196 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 To 26/2012-147, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. G. následně dovolání , které zároveň směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že hlavní líčení dne 27. 10. 2011 proběhlo v jeho nepřítomnosti, přestože se za své zpoždění na cestě k soudu způsobené dopravní zácpou omluvil a požádal o posunutí doby zahájení hlavního líčení s tím, že se ho chce zúčastnit. Důvodem dopravních obtíží byly stavební úpravy vozovky a stavba kruhového objezdu v Týništi nad Orlicí. Za dané situace měl soud jeho příjezdu vyčkat a pokud by to nebylo z časových důvodů možné, měl hlavní líčení odročit. Tímto postupem by totiž náležitě šetřil jeho právo na obhajobu, aniž by současně vznikly nepřiměřené náklady, neboť k hlavnímu líčení byla předvolána jediná svědkyně. Dovolatel v této souvislosti připomněl, že se jednalo o první hlavní líčení v dané věci a že s orgány činnými v trestním řízení do té doby spolupracoval řádně. Ačkoli soud prvního stupně formálně neporušil ustanovení §202 tr. ř., bylo mu upřeno právo být přítomen hlavnímu líčení, klást svědkyni otázky, vyjádřit se k její výpovědi a případně navrhovat v návaznosti na průběh hlavního líčení důkazy, což mu zaručuje ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V důsledku postupu soudu pak podle dovolatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a veškeré okolnosti případu. Nesprávná skutková zjištění se současně měla promítnout i do vadného právního posouzení otázky jeho úmyslného zavinění, což nakonec vedlo i k nesprávnému výroku o trestu. Uvedená pochybení přitom nenapravil ani odvolací soud, když jeho řádný opravný prostředek zamítl s tím, že měl s všeobecně známou dopravní situací mezi Hradcem Králové a Rychnovem nad Kněžnou počítat. Dovolatel trvá na tom, že tuto situaci předem neznal. Připustil, že měl vyjet z domova dříve, ale tuto chybu se snažil napravit telefonickou omluvou a žádostí o posečkání se zahájením hlavního líčení. Odvolací soud proto své rozhodnutí zatížil vadou předpokládanou v uplatněném důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že mu nebylo možno přičítat úmysl neplnit vyživovací povinnost na syna. Ve své výpovědi ze dne „7. 6. 2001“ sice přiznal, že v předmětném období nehradil výživné na svého syna, ale činil tak pouze s ohledem na dohodu s matkou nezletilého. Ta mu v roce 2007 zakázala, aby se synem stýkal, a sdělila mu, že má partnera, za kterého se hodlá provdat a který se o nezletilého postará. Současně ho požádala o souhlas k osvojení dítěte s tím, že od něho nic nechce, ani peníze. Poté s ním již nijak nekomunikovala. Až po téměř čtyřech letech, v době, kdy se jí zřejmě rozpadlo manželství, začala tuto věc řešit prostřednictvím policie. Dovolatel nepopírá, že věděl o své vyživovací povinnosti stanovené mu soudem, nicméně se domníval, že výživné není povinen hradit, když matka dítěte uvedla, že žádné nechce a nepotřebuje a navíc mu odepřela styk s dítětem. Toto jeho přesvědčení pak ještě prohloubila tím, že ho po více než tři roky nekontaktovala se žádostí výživné hradit. Tyto skutečnosti vyplývají z provedeného dokazování. Svědkyně při své výpovědi u hlavního líčení potvrdila, že její nový manžel si chce syna osvojit a že o tom s dovolatelem hovořila. Připustila také to, že v minulosti mu na sebe nepřenechala žádný kontakt. O ten se pokusila až voláním na telefonní číslo, které jí předala policistka. Soudy tyto skutečnosti posoudily jako jednání úmyslné, ačkoli se mohlo jednat nanejvýše o jednání nedbalostní, když dovolatel nevěděl, že ústní dohodou, případně pokynem matky dítěte jeho vyživovací povinnost nezaniká (na tuto skutečnost ho upozornila až vyšetřující policistka), ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí soudů obou stupňů v návaznosti na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou věc znovu projednat v hlavním líčení, při něm vyslechnout obviněného a znovu svědkyni Š. R. a rozhodnout“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 5. 4. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami spočívajícími jednak v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a jednak v nesprávném právním posouzení skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., anebo alespoň některou z těchto vad.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravuje trestní řád poměrně striktně v ustanovení §202 odst. 2. Z předloženého procesního spisu je především zřejmé, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou konal dne 27. 10. 2011 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného za splnění jak materiálních, tak formálních podmínek (k nim srov. především §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Z materiálního hlediska jde především o to, že soud musí dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného (obžalovaného), tzn. že jeho nepřítomnost nepoznamená průběh a případně výsledky hlavního líčení do té míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav věci a spravedlivě rozhodnout. Z formálního hlediska se vyžaduje řádné doručení obžaloby obviněnému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení. Dále je nezbytné, aby obviněný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, už některým orgánem trestního řízení vyslechnut a byla mu tak dána možnost se k obvinění vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování.
Konečně sám dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku výslovně připustil, že ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení v jeho případě porušena nebyla .
K námitce, že bylo přesto porušeno jeho právo vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, je pak nutno uvést následující:
Z protokolu o hlavním líčení založeném na č. l. 114 procesního spisu je zřejmé, že samosoudkyně vyhověla telefonické prosbě dovolatele o posunutí začátku hlavního líčení nařízeného na 13. 30 hod. o jím požadovaných deset minut , navzdory tomu, že tuto žádost učinil bezprostředně před zahájením hlavního líčení a uvedl důvody, které nutně nemusela považovat za omluvitelné (údajné problémy s dopravou). Hlavní líčení pak bylo zahájeno ve 13. 40 hod., přičemž podle §202 odst. 2 tr. ř. bylo usnesením rozhodnuto o jeho konání v nepřítomnosti dovolatele (tehdy v procesním postavení obžalovaného). Byla vyslechnuta svědkyně Š. R. a prováděny listinné důkazy, přičemž ve 14.05 hod. - tj. více než půl hodiny po telefonátu obviněného - se samosoudkyně znovu přesvědčila, zda obviněný je či není přítomen v budově soudu, a to s negativním výsledkem. Teprve poté podle §207 odst. 2 tr. ř. přistoupila ke čtení protokolu o jeho výslechu policejním orgánem (č. l. 6 - 9 spisu). Obviněný se k hlavnímu líčení dostavil až poté, co bylo dokazování prohlášeno za skončené, konkrétně při vyhlašování rozsudku ve 14.28 hod (č. l. 115 spisu).
Vzhledem k takto zjištěným okolnostem konání hlavního líčení v předmětné trestní věci Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že by Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou svým postupem dostatečně nešetřil jeho výše zmíněné ústavně zaručené právo, neboť řádným předvoláním mu jednak dal možnost, aby byl hlavnímu líčení přítomen, a plně vyhověl též jeho žádosti o posunutí doby jeho začátku. Námitce, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy přisvědčit nelze. Na tomto místě je třeba poznamenat, že obviněný uplatnil výtku, že hlavní líčení nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání), Krajský soud v Hradci Králově ji neponechal bez povšimnutí a vypořádal se s ní na str. 2, 3 napadeného rozhodnutí způsobem, který lze akceptovat jako správný.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu. Absenci svého úmyslu neplnit vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi, vyplývající mu přímo ze zákona o rodině a konkretizovanou co do výše rozhodnutím soudu, založil primárně na tvrzení, že vycházel z ústní dohody mezi ním a matkou nezletilého, která mu měla sdělit, že po něm na výživném ničeho nepožaduje. Měl tedy jednat v mylném přesvědčení, že mu tím vyživovací povinnost zanikla, a proto mělo být na jeho jednání nahlíženo toliko jako na nedbalost, což je významné z hlediska právní kvalifikace i ukládaného trestu. Soudům pak vytkl, že k jeho tíži porušily zásadu in dubio pro reo , když tuto jeho obhajobu - podporovanou dalšími ve věci provedenými důkazy - bezdůvodně odmítly. Teprve s existencí shora uvedené vady pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení otázky formy jeho zavinění.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem mimo jiné domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že by zjišťovaly skutkový stav věci, včetně otázky zavinění dovolatele, povrchně, nebo že by jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku zabýval provedenými důkazy dostatečně podrobně a zároveň přesvědčivě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané a z jakých důvodů (viz rozsudek zejména na str. 3/4). Vypořádal se prakticky s totožnou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v tomto mimořádném opravném prostředku, a přesvědčivě vysvětlil, proč jeho obhajobu spočívající v tom, že vycházel z ústní dohody s matkou nezletilého, podle níž nadále výživné na dítě platit nemusí, měl za vyvrácenou. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Náležitě se vypořádal i se všemi návrhy obviněného na doplnění dokazování (viz str. 2, 3 napadeného usnesení).
K argumentaci obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože obviněný M. G. opřel své dovolání jednak o námitku, kterou nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. relevantně uplatněné části - nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler