ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.508.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 508/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovolání podaném obviněným O. L., nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2012, č. j. 6 To 577/2011-160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 163/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 11. 2011, č. j. 1 T 163/2011-139, byl obviněný O. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 5. 10. 2011 kolem 01.00 hodin v K., okres B., na ulici B., po předchozím požití alkoholických nápojů v blízkosti domu č., s úmyslem zmocnit se věcí poškozeného J. S., tomuto z podpaží vytrhl dřevěnou hůl, na které měl zavěšenu cestovní tašku, následkem toho poškozený ztratil rovnováhu a upadl, zůstal ležet na zádech, obžalovaný jej zalehl svým tělem, čímž mu znemožnil jakýkoli pohyb, poškozenému vyhrožoval, že jej zabije, současně jej prohledával a z levé náprsní kapsy bundy mu vytáhl pánskou peněženku hnědé barvy, z níž vyňal finanční hotovost ve výši 7.720,- Kč v různých bankovkách a dále neplatné staré bankovky různé české měny a z levé kapsy kalhot mu vytáhl dámskou koženkovou peněženku šedé barvy, určenou na drobné mince, z níž vyňal minci v hodnotě 20,- Kč, uvedené věci si ponechal pro svou potřebu a poškozenému J. S. tak způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 7.740,- Kč“. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozenému J. S., nar., na náhradě škody částku 7.020,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně o něm rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2012, č. j. 6 To 577/2011-160, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 6. 1. 2012 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ve výroku o trestu právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. L. následně dovoláním , které zaměřil současně do výroků o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil v něm důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že odvolací soud se v rámci prováděného přezkumu musel zabývat též správností a úplností skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, tedy prokázání jeho viny, byť jeho odvolání směřovalo pouze do výroku o uloženém trestu, resp. jeho výši. V dovolání proto podle jeho názoru lze s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, že s ohledem na skutková zjištění soudu nebyla právní kvalifikace jeho jednání, které bylo posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zcela jednoznačná a správná. V uvedené souvislosti poukázal na to, že oba soudy vycházely zejména z tvrzení poškozeného J. S., který uváděl, že obviněný (dovolatel) měl v úmyslu zmocnit se jeho věcí za situace, kdy oba byli dosti ovlivněni požitým alkoholem. Obviněný mu nejprve z podpaží vytrhnul dřevěnou hůl. V důsledku toho měl poškozený ztratit rovnováhu, upadnout na zem na záda, načež ho obviněný měl zalehnout svým tělem, vyhrožovat mu zabitím a současně ho prohledávat. Z levé kapsy bundy mu měl vytáhnout pánskou peněženku a z ní vyjmout finanční hotovost ve výši 7.720,- Kč a následně ještě z levé kapsy kalhot peněženku šedé barvy a z ní odcizit ještě 20,- Kč. Tento úmysl však obviněný od počátku popíral. Hájil se tím, že startovacím momentem šarvátky s poškozeným byla podnapilost a rozepře o přízeň ženy, která navštívila restauraci, v níž oba seděli, a o níž bylo známo, že poskytuje sexuální služby za úplatu. Strkali se, zavrávorali a oba upadli. Právě proto se ocitl na ležícím poškozeném a teprve v tomto okamžiku mu sáhl do kapsy, vyňal z ní peněženku, z peněženky hotovost a s tou pak odešel. Rozhodně však poškozeného nezalehl s loupežným záměrem a v žádném případě mu verbálně nevyhrožoval zabitím ani jiným násilím. Nepatrné násilí, které spočívalo pouze v tom, že poškozenému vytáhl hůl z podpaží, což mělo za následek společný pád na zem, nemělo být právně kvalifikováno jako loupež, když teprve poté obviněný z nepochopitelných důvodů ležícímu poškozenému odcizil peníze, tedy pouze využil vzniklé situace. Spíše bylo namístě toto jednání právně posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tj. jako přisvojení si cizí věci zmocněním a spáchání činu na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. S takovou právní kvalifikací by pak nutně muselo dojít k uložení výrazně nižšího trestu odnětí svobody.
V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatel vznesl námitky proti výrazné nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, jenž se mu jeví jako příliš tvrdý i za předpokladu, že by zůstala zachována právní kvalifikace jeho jednání podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel znovu zdůraznil, že se snažil hodnověrně vysvětlit, jak k celému skutku došlo, že neměl prvotní zájem oloupit či okrást svého známého, se kterým předtím v restauraci požíval alkoholické nápoje. Neměl k tomu ostatně ani důvod, pracoval jako svářeč, měl výborné zázemí, které mu vytvořila jeho družka. Připomněl také, že v posledním výkonu trestu obdržel okolo padesáti kázeňských pochval. Ačkoliv byl vícekrát soudně trestán za obdobnou trestnou činnost, je přesvědčen, že nyní uloženým trestem je odsuzován spíše za svoji minulost, než za skutek, který se stal dne 5. 10. 2011, za nějž se v současnosti sám stydí. Měl mu však být uložen přiměřený a okolnostem celého případu odpovídající trest.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení §265m tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl ve věci rozsudkem. Současně se s odkazem na §265r odst. 4 „tr. zákoníku“ Pozn.: Dovolatel měl zřejmě na mysli ustanovení §265r odst. 4 tr. ř. výslovně vzdal své účasti při případně konaném veřejném zasedání dovolacího soudu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 4. 2012. Do doby konání neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný O. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v tomto ustanovení zákona, lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Dovolání je tedy přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.
Z předloženého spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 1 T 163/2011, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný O. L. podal řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 1 T 163/2011-139, kterým napadl pouze výrok o uloženém trestu . Argumentaci svého odvolání opřel o názor, že uložený trest odnětí svobody je v jeho případě nepřiměřeně přísný vzhledem k nízké intenzitě násilí užitého proti poškozenému. Navrhoval snížení uloženého trestu a zařazení pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Státní zástupce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal.
Odvolání obviněného tak vymezilo podmínky budoucího přezkumu soudem druhého stupně. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky . Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o uloženém trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž obviněný také mohl podat odvolání a na který napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci nebylo podáno odvolání do výroku o vině.
Shora uvedené zásady (v judikatuře srov. též usnesení Nejvyššího soudu ve věci 5 Tdo 82/2003 ze dne 5. 2. 2003, publikované pod R 20/2004 SbRt. ) pak mají význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich plyne, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozsudek soudu prvního stupně.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný - a to z vlastní vůle - v posuzované věci omezil přezkumnou povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na výrok o trestu. Proto své pozdější dovolací námitky mohl uplatnit pouze v tom směru, že Krajský soud v Ostravě zamítl jeho odvolání do výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, případně proti průběhu řízení, které tomuto výroku předcházelo. Jestliže v dovolání přesto uplatnil také výhrady týkající se otázek viny, aniž by předtím napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (řádným opravným prostředkem) proti výroku o vině (a neučinil tak ani státní zástupce), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání v této části není přípustné.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný opírá dovolání v části směřující do výroku o uloženém trestu, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Námitky dovolatele vůči uloženému trestu nelze v posuzovaném případě podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť dovolatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit v základní sazbě trest odnětí svobody v rozmezí dvě léta až deset let. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody (navíc za splnění podmínek podle §59 odst. 1 tr. zákoníku pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody) ve výměře deseti let, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Poněvadž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného O. L. bylo dílem nepřípustné a dílem nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler