ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.689.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 689/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání podaném obviněným O. Š., nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 67 To 52/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 37/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 1 T 37/2011, byl obviněný O. Š. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod 2/), a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. na tom skutkovém základě, že
„1) dne 23. 11. 2008 v době mezi 10:00 hod. až 16:00 hod. na P., S., v bytě poškozené J. M., nar., kde byl na návštěvě, využil nepozornosti poškozené J. M., nar., a ze šuplíku v ložnici jí vzal finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč,
2) dne 28. 11. 2008 v době mezi 18:00 hod. a 21:20 hod. na P., J. Z. v bytě č., kam pozval poškozenou H. A., nar., na návštěvu, využil chvilkové nepozornosti poškozené a z kabelky jí odcizil peněženku v hodnotě 500,- Kč s finanční hotovostí ve výši 5.000,- Kč a platební kartou č. vystavenou K. b., a. s., na jméno poškozené a poté
- dne 28. 11. 2008 ve 22:02 hod. na P., D. se pokusil z bankomatu K. b., a. s., prostřednictvím odcizené platební karty vybrat z účtu poškozené částku 5.000,- Kč,
- dne 28. 11. 2008 ve 22:41 hod. na P., D. se pokusil z bankomatu K. b., a. s., prostřednictvím odcizené platební karty vybrat z účtu poškozené částku 5.000,- Kč,
- dne 28. 11. 2008 ve 22:24 hod. na P., D. se pokusil z bankomatu K. b., a. s., prostřednictvím odcizené platební karty vybrat z účtu poškozené částku 4.000,- Kč,
přičemž svým jednáním způsobil na majetku poškozených J. M. a H. A. škodu v celkové výši 16.500,- Kč“.
Za to mu byl podle §247 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené J. M. škodu ve výši 7.000,-Kč a poškozené H. A. škodu ve výši 9.000,- Kč. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byly poškozené odkázány podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 67 To 52/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. Š. následně dovoláním , které současně směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předeslal, že hlavní líčení před soudem prvního stupně proběhlo v jeho nepřítomnosti a nemohl tak na svou obranu použít důkazní prostředky, které by svědčily v jeho prospěch. Připomněl zásadu, že orgány činné v trestním řízení mají shromažďovat nejen důkazy, které prokazují vinu obviněného, ale i důkazy, které svědčí v jeho prospěch. Tu měl soud prvního stupně v jeho trestní věci porušit, neboť o jeho vině rozhodl pouze na základě výpovědí poškozených. Jeho výpověď z přípravného řízení nepovažoval za nutné prověřit. Nevyslechl ani svědky Š. M. a F. M., kteří byli inkriminovaným situacím přítomni a jejich výpovědi by tak mohly důkazní stav zcela zvrátit. Orgány činné v trestním řízení přesně neobjasnily ani datum, kdy mělo dojít k předmětné krádeži peněženky a k zneužití platební karty. Ve spise navíc existují rozpory v časových intervalech, kdy mělo docházet ke spáchání trestných činů. K povinnosti orgánů činných v trestním řízení objektivizovat obhajobu obviněného dovolatel připomněl usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1010/2011. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil, když jeho důkazní návrhy považoval za nadbytečné a rozhodl o zamítnutí odvolání, vzhledem k tomu, že akceptoval závěry soudu prvního stupně o jeho vině, aniž by se ovšem předtím pokusil jeho obhajobu prověřit. Dovolatel poukázal na to, že obě ve věci vypovídající svědkyně byly blízkými kamarádkami a mohly mít na jeho odsouzení společný zájem. V jejich výpovědích je podle jeho názoru celá řada rozporů v zásadních údajích, zejména časových. Policii se v přípravném řízení nepodařilo zajistit podstatný důkaz, a to videozáznam z nákupního centra P., který tak nemohl být soudem proveden. Dovolatel současně vyložil ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. o účelu trestního řízení, kterého v dané věci podle jeho přesvědčení dosaženo nebylo. Mělo tak dojít k porušení zásady spravedlivého procesu, zejména nedostatečně provedeným dokazováním. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tyto vady řízení neodstranilo a potvrdilo neúplná skutková zjištění jako správná. V návaznosti na tom pak podle dovolatele došlo i k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že se nezúčastnil hlavního líčení, přičemž soudu prvního stupně bylo známo, že pobývá na Slovensku. Přesto bylo v trestním řízení pokračováno, aniž by bylo rozhodnuto o tom, že se nadále povede jako řízení proti uprchlému. Pokud by tomu tak bylo, soud by mu byl povinen podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. zajistit obhájce , který by ho zastupoval, navrhoval důkazy v jeho prospěch a hlídal dodržování zákona orgány činnými v trestním řízení při všech prováděných úkonech.
Závěrem dovolatel uvedl, že se jednání, pro které byl trestně stíhán, nedopustil, a je tedy nevinný. Proto navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 31. 5. 2012 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný O. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný zdůvodnil tvrzením, že pokud pobýval v době konání hlavního líčení na Slovensku a soudu prvního stupně byla tato skutečnost známa, mělo být rozhodnuto o tom, že se proti němu nadále trestní řízení povede jako proti uprchlému, což by zakládalo důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. Jinými slovy, jestliže nebyl přítomen hlavnímu líčení, měl v něm být zastoupen obhájcem, avšak nebyl.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Pravidla pro řízení proti uprchlému upravují ustanovení §302 až 306a tr. ř. Trestní řád jejich prostřednictvím umožňuje vést výjimečně řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stádiu řízení, ani mu nebylo sděleno osobně obvinění z trestného činu, protože se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Právě tento úmysl, resp. snaha obviněného uprchnout nebo vyhnout se trestnímu stíhání, musí být v řízení zjištěn. Samotný pobyt v cizině důvodem pro vedení řízení proti uprchlému není (k tomu viz. Šámal P. a kol.: Trestní řád – komentář, 6. Doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 2303).
V projednávané trestní věci soud prvního stupně žádný důvod k rozhodnutí, že se trestní řízení proti obviněnému (dovolateli) povede nadále jako proti uprchlému, neměl. Dovolatel uvedl jako adresu pro doručování ul. K., R. S., S. r., a na této adrese také poštu skutečně přebíral. To ostatně nepřímo vyplývá i z mezinárodního dokladu o doručení na č. l. 107 spisu, podle nějž obžalobu společně s předvoláním k hlavnímu líčení převzal dne 26. 5. 2011, což stvrdil vlastnoručním podpisem. Soud prvního stupně tedy neměl důvodu – pouze proto, že se dovolatel přes včasné předvolání k hlavnímu líčení nedostavil – postupovat podle §305 tr. ř. a rozhodnout o tom, že další řízení proti němu bude konáno jako proti uprchlému (tzn. proti osobě, která se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá). Proto nepřicházela v úvahu ani nutná obhajoba podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. Pokud tedy samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 konala dne 17. 6. 2011 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (§202 odst. 2 tr. ř.), aniž by ten byl zastoupen obhájcem, její postup nezaložil dovolatelem namítanou vadu předpokládanou v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem ad 2/ výroku rozsudku dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na nepřesvědčivých a rozporných výpovědích svědkyň – poškozených J. M. a H. A.. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži a v důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být jeho spácháním uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem promárně domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Logicky vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného z přípravného řízení za vyvrácenou a proč o věrohodnosti výpovědí poškozených, podporovaných dalšími ve věci provedenými důkazy, neměl důvodu pochybovat (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které shledal úplnými a správnými, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými skutkovými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, a přesvědčivě vysvětlil, proč i on považoval jeho obhajobu za nepřesvědčivou a účelovou (viz str. 2 dole a str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jak již bylo naznačeno shora, odvolací soud ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč považoval důkazy provedené soudem prvního stupně za dostačující pro závěr o vině obviněného stíhanou trestnou činností, a to bez důvodných pochybností. Současně vysvětlil (viz str. 3 napadeného usnesení), proč nepřistoupil k provedení obhajobou navrhovaných důkazů výslechem svědků Š. a F. M.. Přitom nelze přehlédnout ani to, že sám obviněný ve svém důkazním návrhu blíže nespecifikoval, k jakým konkrétním (rozhodným) skutkovým okolnostem se tito svědci vlastně měli vyjádřit.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože obviněný O. Š. opřel své dovolání jednak o námitky, které nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. relevantně uplatněné části - nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler