ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.690.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 690/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání podaném obviněným J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 4 To 477/2011-157, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 140/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 T 140/2010-133, byl obviněný J. Č. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/ a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 17. 4. 2010 v době od 02.00 do 02.20 v T. v ulici J. K., v restauraci L. C., v chodbě u vstupu do restaurace, při odchodu z restaurace fyzicky napadl úderem ruky sevřené v pěst, v níž mezi prsty svíral svazek klíčů, poškozeného P. L., který útok nečekal, a tímto mu způsobil vpáčenou uzavřenou zlomeninu nadočnicové části čelní kosti s četnými úlomky, spojenou s lehkým otřesem mozku a vniknutím vzduchu do pravé očnice, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici a následný operační zákrok na specializovaném lékařském pracovišti, spojený s pooperační komplikací – infekcí postiženého místa, s nejméně tříměsíční celkovou dobou doposud trvajícího léčení a pracovní neschopnosti“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, částku 75.377,- Kč a poškozenému P. L. částku 145.160,- Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal soud poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 26.400,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný, tak v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích, který je směřoval pouze do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 4 To 477/2011-157, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině nově podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích také rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. Č. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy v jeho trestní věci rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který posléze nutně nesprávně posoudily po stránce hmotně právní. Dokazování je podle jeho názoru natolik neúplné, že dává vzniknout extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů. Soudům vytkl, že především dostatečně nezkoumaly otázku subjektivní stránky trestného činu (zavinění) a kauzální souvislosti mezi vznikem zranění poškozeného a jeho jednáním. Dovolatel v prvé řadě zpochybnil závěr soudu prvního stupně, že poškozeného napadl úderem rukou sevřenou v pěst, v níž měl podle svědků držet svazek klíčů. Poukázal na to, že si ruku nijak neporanil, k čemuž by podle něj při takovém způsobu vedení útoku muselo nepochybně dojít. Namístě tedy bylo přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, aby řádně zodpověděl otázku mechanismu vzniku zranění poškozeného, tj. zda k němu nemohlo dojít případně i jiným způsobem. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a cévní chirurgie, MUDr. Jiříček ostatně sám ve své výpovědi před soudem uvedl, že není oprávněn vyjadřovat se k mechanismu vzniku zranění poškozeného. Mohl se vyjádřit toliko k závažnosti zranění, ale nikoli posoudit, jak k němu došlo. Tato otázka měla ovšem zásadní vliv na právní kvalifikaci jednání dovolatele jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Při jejím vyřešení pak nebylo možno vycházet pouze z výpovědí svědků. Kdyby dovolatel skutečně vedl útok způsobem, jakým popisovali svědci, tedy že by v ruce svíral klíče kulatou stranou ven a zoubky směrem k dlani, musel by si ji nutně poranit, což se však nestalo.
Další pochybení soudu spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně se nedostatečně zabýval otázkou jeho možné nepříčetnosti z důvodu komplikované opilosti. Znalec MUDr. Hron při vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, po výtce dovolatele nevážil všechny - pro danou situaci podstatné - informace, zejména jeho předchozí zkušenosti s návykovými látkami (mimo jiné pervitinem, o kterém je známo, že může vyvolat schizofrenii) a dále se nijak nevypořádal s tím, že v mládí utrpěl zranění hlavy, když obě tyto skutečnosti mohly vést k opilosti komplikované a nikoli prosté a tedy k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Dovolatel zdůraznil, že bezdůvodně na lidi neútočí. Přestože je soud povinen zjišťovat „skutečný stav věci“, neučinil tak ani v tomto směru. V řízení tudíž byla v neprospěch dovolatele porušena zásada in dubio pro reo. Skutkový stav musí soud zjišťovat pomocí prováděných důkazů, přičemž jsou povinny provést i důkazy navržené obviněným, prošetřit jeho verzi, a pokud některé důkazy neprovedou, musí tento svůj postup řádně zdůvodnit.
Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že ačkoli měl možnost shora konstatované vady napravit, neučinil tak a jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodný, čímž své rozhodnutí zatížil vadou předpokládanou v druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Zcela v rozporu se všemi zásadami trestního řízení, především pak zásadou zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, je podle dovolatele argument odvolacího soudu, že pokud měl obviněný námitky proti znaleckému posudku, měl trvat na výslechu znalce a nikoli souhlasit se čtením znaleckého posudku.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i řízení mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby podle §265l odst. 4 tr. ř. nebyl vzat do vazby. Součástí dovolání obviněného byla i žádost o přerušení výkonu trestu postupem podle §265o odst. 1 tr. ř., který mu byl napadeným rozhodnutím uložen.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 5. 2012. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek primárně opřel o svou dosavadní obhajobu, že se trestné činnosti v rozsahu a s následkem, jak je mu kladeno za vinu, nedopustil, a současně, že pokud na poškozeného zaútočil, stalo se tak v důsledku jeho komplikované (tzn. nikoliv prosté) opilosti spojené s vymizením ovládacích či rozpoznávacích schopností. Soudům obou stupňů současně vytknul, že závěr o jeho vině založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení části provedených důkazů. Jinými slovy, v dovolatelův neprospěch měla být především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících a navíc neúplných skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil de facto na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku způsobem uvedeným ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno, popř. že jednal ve stavu nepříčetnosti vlivem tzv. komplikované opilosti. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k žalované trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 - 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě zdůvodnil, proč neměl pochybnosti o věrohodnosti výpovědí poškozeného P. L. a svědka P. Š., pokud jde o způsob útoku dovolatele a použití klíčů sevřených v ruce tak, aby jej učinil důraznějším, ani o erudici a kvalitě znaleckého posudku MUDr. Michala Hrona z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a námitkám obhajoby tak nepřisvědčil (viz str. 5 - 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Z podnětu odvolání státního zástupce pak napravil jen některá dílčí pochybení přezkoumávaného rozsudku (ve výroku o trestu). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují, když jak soud prvního stupně (viz str. 5 rozsudku), tak zejména soud odvolací (viz příslušné pasáže na str. str. 6 a 7 rozsudku) nejenže návrhy obhajoby na doplnění dokazování neopomenuly, ale současně dostatečně rozvedly důvody, pro které jim nevyhověly.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Poněvadž Nejvyšší soud dospěl ve věci obviněného J. Č. k závěru, že jeho dovolací námitky nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemohl podanému dovolání přiznat opodstatnění ani z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k přerušení výkonu rozhodnutí soudu druhého stupně, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení dovolání obviněného nepodala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler