ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.703.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 703/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 9 To 514/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 25/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 T 25/2011, v trestní věci obviněných J. G., M. B. , Z. M. a B. Ř. byl obviněný M. B. v bodech ad 1), 2) výroku o vině uznán vinným účastenstvím na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku dopustil v bodě ad 1) společně s obviněnými J. G., Z. M. a B. Ř. tím, že „dne 5. 2. 2010 v P. na L. o. v sídle autobazaru A., s. r. o., obž. J. G. po předchozí domluvě s obž. M. B. na základě jeho pokynů, při jednání o smluvním poskytnutí úvěru na úhradu části kupní ceny motorového vozidla zn. Škoda Octavia, vedeném se spol. V. L., a. s., IČ, v rozporu se skutečností uvedl a svým podpisem na formuláři „Žádost o poskytnutí půjčky/Žádost o poskytnutí leasingu, fyzická osoba-nepodnikatel (zaměstnanec)“ stvrdil, že je od 1. 10. 2007 na dobu neurčitou zaměstnán u spol. F. P., s. r. o., H., P., s měsíčním příjmem ve výši 49.152,- Kč, což bylo rovněž doloženo vůči společnosti V. L., a. s., nepravdivým „Potvrzením o výši příjmu zaměstnance“, na základě těchto údajů neodpovídajících skutečnosti byly shledány podmínky pro poskytnutí úvěru obž. G. a společností V. L., a. s., byla s obž. J. G. téhož dne úvěrová smlouva „Smlouva o půjčce k nákupu vozidla č.“ znějící na půjčku k nákupu vozidla ve výši 266.000,- Kč, účelově vázanou na úhradu části kupní ceny motorového vozidla zn. Škoda Octavia, VIN, uzavřena, kterážto částka ve výši 266.000,- Kč byla, jako část kupní ceny za vozidlo přímo společnosti A. s. r. o., vyplacena a ačkoli se obž. G. zavázal ji splácet v rámci 60-ti měsíčních plateb po 10.086,- Kč, zahrnujících kromě splátek jistiny úvěru další položky jako pojištění, tak do dne doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. do dne 6. 1. 2011, žádnou splátku neuhradil, čímž způsobil pošk. spol. V. L., a. s., IČ, se sídlem P., M. H., škodu ve výši 266.000,- Kč, kterou dosud ani zčásti neuhradil a která nebyla uhrazena ani z případného prodeje vozidla, které se nedostalo do dispozice poškozeného, přičemž shora uvedené nepravdivé potvrzení zaměstnavatele bylo obstaráno tak, že na žádost obž. M. B. jej zprostředkoval obž. Z. M., a to tím způsobem, že v době okolo 3. 2. 2010, v P., vyžádal potvrzení těchto nepravdivých údajů od jednatelky spol. F. P., s. r. o., obž. B. Ř., která nepravdivé údaje v „Potvrzení o výši příjmu zaměstnance“, potvrdila na naléhání obž. Z. M. nejméně tak, že toto vyplněné potvrzení podepsala, a která následně dle instrukcí obž. Z. M. při telefonickém ověřování ze strany společnosti V. L., a. s., tyto údaje potvrdila poškozené společnosti V. L.. a. s., i telefonicky, ačkoliv si všichni byli vědomi skutečnosti, že obž. J. G. v této společnosti nepracuje a že účelem předmětného potvrzení je jeho použití při žádosti o úvěrovou smlouvu“ a v bodě ad 2) společně s obviněným J. G. tím, že „dne 10. 2. 2010 v P. na L. o., v sídle autobazaru A., s. r. o., obž. J. G. po předchozí domluvě s obž. M. B. na základě jeho pokynů, při jednání o smluvním poskytnutí úvěru na úhradu části kupní ceny motorového vozidla zn. Škoda Octavia, vedeném se spol. S A., a. s., IČ, v rozporu se skutečností uvedl a svým podpisem na formuláři „Žádost o úvěr na dopravní techniku pro fyzické osoby nepodnikatele“ stvrdil, že je zaměstnán jako koordinátor zakázek s měsíčním příjmem ve výši 49.152,- Kč u spol. F. P., s. r. o., což rovněž bylo doloženo vůči spol. S A., a. s., nepravdivým „Potvrzením o výši příjmů zaměstnance“ deklarujícím, že je zaměstnán u tohoto zaměstnavatele, s výší příjmů 49.152,- Kč na pracovní pozici koordinátor zakázek – staveb s trváním zaměstnání od 1. 10. 2007, na základě těchto obžalovaným J. G. tvrzených a potvrzením nepravdivě dokladovaných údajů neodpovídajících skutečnosti byly shledány podmínky pro poskytnutí obž. J. G. úvěru a společností S A., a. s., byla s obž. G. téhož dne úvěrová smlouva č. znějící na poskytnutí úvěru ve výši 192.000,- Kč účelově vázaného na úhradu části kupní ceny motorového vozidla zn. Škoda Octavia Combi II Diesel 1.9 TDI PD Elegance, VIN, uzavřena a úvěr v této výši byl vyplacen jako část kupní ceny za vozidlo přímo společnosti S A., a. s., ve výši 192.000,- Kč, a ačkoli se jej zavázal obž. G. splácet v rámci 72 pravidelných měsíčních plateb po 6.263,- Kč, zahrnujících kromě splátek jistiny úvěru další položky jako pojištění, tak do dne doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. do dne 6. 1. 2011, žádnou splátku neuhradil, čímž způsobil pošk. spol. S A., a. s., se sídlem P., S., škodu ve výši 192.000,- Kč, kterou dosud ani zčásti neuhradil a která nebyla uhrazena ani z případného prodeje vozidla, které se nedostalo do dispozice poškozeného, přičemž pro účely získání, tohoto úvěru bylo opět využito nepravdivé potvrzení zaměstnavatele spol. F. P., s. r. o., ačkoliv si byli oba vědomi, že v této společnosti nikdy nepracoval“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §24 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva roky, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost nahradit ve zkušební době poškozeným společnostem škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, za použití §39 odst. 7 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč představující sto denních splátek po 250,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání padesáti dnů. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. současně obviněnému uložil povinnost společně a nerozdílně s obviněnými J. G., Z. M. a B. Ř. (bod 1/) resp. pouze s obviněnými J. G. nahradit poškozeným společnostem V. L., a. s., a S A., a. s., způsobenou škodu.
O odvolání obviněného M. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 9 To 514/2011, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně něho nabyl právní moci dne 18. 1. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal tento obviněný následně dovolání , které ve vztahu k jeho osobě současně směřovalo i proti z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy zjištěný skutkový stav byl v jeho případě nesprávně právně kvalifikován jako účastenství na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv jeho jednání nevykazovalo všechny zákonné znaky předmětné skutkové podstaty. Soudy podle něj zejména pochybily v tom, pokud dospěly k závěru o jeho úmyslném zavinění. Závěr o naplnění subjektivní stránky činu totiž založily pouze na výpovědích ostatních spoluobviněných a jediném listinném důkazu. Dovolatel setrval na tom, že o domluvě obviněných G. a M. nic nevěděl, neměl s jejich podvodným záměrem nic společného a neměl ani nejmenší důvod myslet si, že doklady mu předložené obviněným G. za účelem vyřízení úvěrů obsahují nepravdivé informace. Nepopřel, že se na sjednávání obou úvěrových smluv jako jednatel společnosti A., s. r. o., která se zabývá údržbou motorových vozidel a jejich zprostředkováním, aktivně účastnil, ovšem jednání probíhala standardním způsobem, což je patrné i z výpovědí svědků, a to jmenovitě M. D., M. B. a V. E., kteří si, jak uvedli při hlavním líčení, ničeho podezřelého nevšimli. Ani v dovolateli samotném spoluobviněný G. nevzbudil nejmenší podezření z podvodného úmyslu. Dovolatel dále poukázal na to, že soud prvního stupně vyhodnotil výpověď spoluobviněného M. jako zčásti věrohodnou a z části nevěrohodnou. Tato výpověď pak de facto měla podle odůvodnění usnesení odvolacího soudu posloužit jako důkaz proti jeho osobě, když soud dovodil pravdivost usvědčující výpovědi spoluobviněného G. s ohledem na výpověď spoluobviněné Ř., ale také s ohledem na tvrzení spoluobviněného M., který se však nedostavil k hlavnímu líčení a nemohly mu tak být obhajobou kladeny otázky. Takový postup soudů obou stupňů považuje dovolatel za nepřípustný. K listinnému důkazu, který měl prokázat jeho vinu, a sice ručně psanému lístku s textem „Škoda Octavia combi, 4x4, zaměstnán od 01. 10. 2007, F. P., s. r. o., sjednání zakázky+dozor staveb“ uvedl, že konstatování soudu, že uvedený listinný důkaz neodpovídá jeho běžným poznámkám, je nedostatečně odůvodněný a v tomto smyslu nepřesvědčivý. Jak dovolatel sdělil již při hlavním líčení, poznámky si dělá vždy, když sjednává pro zákazníka úvěr.
Rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o jeho osobu, považuje dovolatel navíc za nedostatečně odůvodněná a tudíž nepřezkoumatelná. Proto navrhl, „ aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 514/2011, Nejvyšším soudem zrušeno a věc přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí věci.“
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 11. 5. 2012 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice obviněný (dovolatel) s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací , ovšem námitku nesprávného právního posouzení skutku založil na polemice se správností hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy. Soudu prvního stupně vytkl, že závěr o jeho vině založil zejména na údajně nevěrohodných svědeckých výpovědích spoluobviněných J. G. a Z. M. a na listinném důkazu v podobě osobních ručně psaných poznámek, který ho však z trestné činnosti nijak neusvědčoval. Pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že nesprávnost v hodnocení důkazů soudem prvního stupně z podnětu jeho odvolání neodstranil, ač tak učinit mohl a měl. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač to nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž jednal v dobré víře o pravdivosti údajů obsažených v žádostech o úvěry obviněného J. G., pokud jde o jeho zaměstnání a výši dosahovaných příjmů, pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako účastenství (organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jí nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti, včetně jeho podvodného úmyslu, za prokázané. Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. podrobně vysvětlil, proč jeho konstantní obhajobě neuvěřil (viz zejména str. 8 dole až str. 13 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil (viz str. 3/4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, popř. že své úvahy, pokud jde o hodnocení důkazů, rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí nedostatečně a že by tak byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler