ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.723.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 723/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 o dovolání podaném obviněným J. N. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 5 To 75/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu Pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 86/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 12. 2011, č. j. 1 T 86/2011-141, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 24. 7. 2011 krátce po desáté hodině ranní, jako strážník Městské policie hl. m. P., v P., na přesně nezjištěném místě v H. u., ve směru na ulici W., zastavil pomocí zastavovacího terče vozidlo Jeep Cherokee, r. z., které řídil poškozený M. R., nar., a to z důvodu nerozsvícených potkávacích světel, načež po zastavení vozidla sdělil obžalovaný řidiči vozidla, že mu může být za tento přestupek udělena pokuta až do výše 2.000,- Kč a může mu být strženo několik bodů, následně zjišťoval u poškozeného, kolik má u sebe finanční hotovosti, a když poškozený uvedl, že má u sebe pouze 200,- Kč v hotovosti, obžalovaný reagoval tak, že sdělil poškozenému, že tedy vypíše blokovou pokutu ve výši 200,- Kč, a to pouze za špatné parkování, s čímž poškozený souhlasil a předal obžalovanému finanční částku ve výši 200,- Kč, kterou si obžalovaný uložil do pravé náprsní kapsy, následně vrátil poškozenému zajištěné doklady k řízení silničních motorových vozidel a uvedl, že může z místa odjet, přičemž poškozený se obžalovaného zeptal, zda dostane doklad stvrzující uhrazení pokuty v blokovém řízení, na což obžalovaný žádným způsobem nereagoval a z místa odešel, přičemž podle zák. č. 200/1990 Sb. uvedený přestupek (nerozsvícená potkávací světla) není obecní policie oprávněna a příslušná projednávat v blokovém řízení, nýbrž je podle §58 odst. 1 cit. zákona její povinností oznámit přestupek příslušnému správnímu orgánu, v daném případě Magistrátu hl. m. P.“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost nahradit poškozenému M. R., nar., trvale bytem P., , škodu ve výši 200,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 5 To 75/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. N. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že si je vědom skutečnosti, že dovoláním se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění soudu. Přesto však setrval na tom, že skutku, který je mu kladen za vinu, se nedopustil. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel z vadných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, logicky nesprávně v návaznosti na tom posoudil jeho jednání i po stránce hmotně právní. Tvrzení uvedená v obžalobě nebyla podle dovolatele ve skutečnosti ničím prokázána. Poukázal na to, že obžaloba byla postavena na výpovědi poškozeného a svědků, jakož i na ohledání místa činu a na výkazu pohybu radiostanice CEDR 103 R1. V době kolem 10.30 hodin inkriminovaného dne byl však jeho pohyb zaznamenán v jiném místě, než které svědci a poškozený označili při ohledání místa činu. Jejich tvrzení a obžaloba byly touto skutečností vyvráceny a závěr soudu prvního stupně tak musel být upraven „na přesně nezjištěné místo v H.“ a na jinou dopolední hodinu. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že v dobu uváděnou svědky a poškozeným dovolatel se svým kolegou, svědkem B., byl na běžné hlídkové činnosti. Její náplní byla kontrola závadových osob a parkování v parkovacích zónách. Při kontrolách se sice od sebe vždy trochu vzdálili, ale neustále na sebe viděli. Jeho kolega si přesto nevšiml, že by dovolatel vůbec zastavoval nějaké vozidlo, natož pak vozidlo tak nepřehlédnutelné, jako je Jeep. Navíc jako svědek uvedl, že H. ulice je v místech, kde měl dovolatel stavět svědka R., dost frekventovaná a není zde možné provést zastavení vozidla, neboť zastavující policista by stál v silnici a ohrožoval by silniční provoz. V rozporu s výpovědí svědka B. i objektivně zjištěnými povětrnostními podmínkami, které panovaly v inkriminovaný den, popsal poškozený i oblečení strážníka, který ho měl zastavit. Pokud jednoznačně vypověděl, že strážník byl oblečen do dvou vrstev a měl rozepnutou bundu, ačkoli z dalších důkazů vyplynulo, že bylo slunečno a denní teploty se pohybovaly mezi 13 – 19 stupni celsia, nemohl odvolací soud tento rozpor v provedených důkazech překlenout úvahou, že poškozený se při jednání s dovolatelem nepochybně soustředil na vytýkané pochybení, které je předmětem skutku, a nikoliv na přesný popis jeho oblečení, včetně toho, zda měl na hlavě čepici či nikoliv. Z výpovědí svědků K., P. a Š. pak bylo zjištěno, že na služebně Městské policie jim byly dovolatelem předloženy pokutové bloky, z nichž mělo vyplynout, že předmětného dne uložil pokuty za špatné parkování a mezi doklady měl být nalezen i doklad, v němž byly uvedeny údaje oznamovatele činu, tj. poškozeného. Tento doklad však nikdy nebyl soudu předložen. Nebylo tudíž prokázáno, že by obviněný (dovolatel) převzal od poškozeného částku 200,- Kč. Pokud odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně potvrdil jako správné, zatížil tím své rozhodnutí vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, „aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu (zde samosoudkyní) soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek primárně opřel o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů pak vytknul, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů. Jinými slovy, v dovolatelův neprospěch měla být především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů tak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil de facto na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku způsobem uvedeným ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně a přesvědčivě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 - 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě zdůvodnil, proč ani on (s ohledem na další důkazy) neměl pochybnosti o věrohodnosti výpovědí poškozeného M. R. a svědka J. R. žádných a námitkám obhajoby nepřisvědčil (viz str. 4, 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Poněvadž Nejvyšší soud dospěl ve věci obviněného J. N. k závěru, že jeho dovolací námitky nelze podřadit pod důvod dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., nemohl podanému dovolání přiznat opodstatnění ani z důvodu dovolání podle §2665b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler