ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.746.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 746/2012 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 2. 2012, č. j. 6 To 589/2011-192, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 31/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 6. 2011, č. j. 18 T 31/2011-156, byl obviněný P. K. v bodě ad 1/ výroku o vině uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), na tom skutkovém základě, že „ve Z. v průběhu měsíce února roku 2010 si bez povolení opatřil předměty sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu pervitinu, jež přechovával do dne 18. 5. 2010 na adrese Z. –P., N. čp., a na této adrese vyráběl ve shodnou dobu nejméně v sedmi případech z volně prodejných léků, zejména N., psychotropní látku metamfetamin, která je uvedena v seznamu č. II, přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., kdy část použil pro vlastní potřebu a zčásti za úplatu tento poskytl J. H., nar., a to ve dvou případech za částku nejméně 400,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 10. 2009, č. j. 31 T 184/2009-37, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 6 To 6/2010, odsouzen pro trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest propadnutí věci“ , a v bodě ad 2/ výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „ve Z. dne 6. 4. 2010 převzal výzvu Okresního soudu ve Zlíně k nastoupení trestu ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 31 T 184/2009, s tím, že má povinnost do 14-ti dnů, tedy do 20. 4. 2010, nastoupit do věznice v B. výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 10. 2009, č. j. 31 T 184/2009-37, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 2. 2010, č. j. 6 To 6/2010-62, což však neučinil až do dne 19. 5. 2010, kdy byl do výkonu trestu dodán na základě příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 5. 2010“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud zároveň uložil trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 6 To 589/2011-192, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. následně dovolání, které obsahově směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění soudem popsán, ve skutečnosti nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K tomu, aby se jednalo o tento zločin, by musel neoprávněně vyrobit dovézt, vyvézt, provézt, nabídnout, zprostředkovat, prodat nebo jinak jinému opatřit nebo pro jiného přechovávat omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. V průběhu přípravného řízení, konkrétně v rámci své prvotní výpovědi, sice nepopřel činnost, která je popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nicméně následně ještě v přípravném řízení a poté v hlavním líčení před soudem tuto výpověď změnil a nadále již uváděl, že se inkriminované činnosti nedopustil. Změnu své výpovědi přitom zdůvodnil. Dovolatel trvá na tom, že žádné psychotropní nebo omamné látky či jedy nevyráběl ani s nimi neoprávněně nenakládal nějakým jiným v zákoně předpokládaným způsobem. Pokud byl za těchto okolností přesto uznán vinným, je zřejmé, že zároveň došlo i k nesprávné aplikaci hmotného práva, tj. že skutek byl vadně posouzen jako výše uvedený trestný čin (zločin). Odvolací soud tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv z podnětu dovolatelova řádného opravného prostředku takto postupovat měl. Naopak, podané odvolání neshledal důvodným a napadeným usnesením chybně rozhodl o jeho zamítnutí.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 2. 2012, č. j. 6 To 589/2011-192, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující. Důvodnost svého návrhu opírá o přesvědčení, že zločin podle §283 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nespáchal a že vzhledem k podstatně mírnější sazbě za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku lze v jeho případě předpokládat uložení nového trestu v mnohem kratší výměře.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 11. 6. 2012 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá - dovolatelem uplatněná - alternativa tohoto dovolacího důvodu, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě obviněný (dovolatel) s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítl rozpor mezi skutkovým stavem věci popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a jím použitou právní kvalifikací , ovšem námitku vadného právního posouzení skutku založil výhradně na polemice se správností (resp. nesprávností) hodnocení důkazů soudem prvního stupně a dále na vlastní verzi celého případu, podle níž se inkriminovaného skutku nedopustil. Pochybení odvolacího soudu pak spatřoval v tom, že vytýkané nedostatky nezjistil a nenapravil, ač to z podnětu jeho řádného opravného prostředku (odvolání) učinit měl a mohl. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač to nebylo namístě. V důsledku toho měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti popsané pod bodem ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jí nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vysvětlil, proč jeho obhajobě, že se policii při prvním výslechu v přípravném řízení k výrobě pervitinu přiznal pod nátlakem a pod vlivem drog, neuvěřil a proč hodnotil i změněnou výpověď svědkyně K. S. a výpověď její sestry H. S. - s ohledem na další důkazy - jako nevěrohodné, účelové a vedené snahou dovolatele vyvinit (viz zejména str. 9 - 10 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil (viz str. 2 - 3 shora odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, popř. že své úvahy, pokud jde o hodnocení důkazů, rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí nedostatečně a nepřesvědčivě a že by tak byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Poněvadž Nejvyšší soud dospěl ve věci obviněného Petra Kučery k závěru, že jeho dovolací námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemohl podanému dovolání přiznat opodstatnění ani z hlediska dovolacího důvodu podle §2665b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler