ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1081.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1081/2012-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovolání obviněného L. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 8 To 28/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 4 T 10/2011, byl obviněný L. Z. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 5. 11. 2010 v přesně nezjištěné době po 17.00 hodině v obci Ch., okres P.-j., v kanceláři firmy FRÜHAUF TRANSPORT, s.r.o. nacházející se v přízemí obytné buňky umístěné v bývalém areálu zemědělského družstva, se záměrem přivodit smrt, nejméně dvakrát vystřelil ze samonabíjecí pistole ČZ, model 45, ráže 6,35 Browning, na M. F., s nímž měl déletrvající rozepře a s nímž si na uvedeném místě dohodl schůzku, a způsobil mu zranění, v důsledku kterého poškozený krvácel a následně zemřel, poškozeného pak z místa odvezl, přičemž po smrti poškozeného za užití ostrého řezného nástroje a sečného nástroje oddělil od jeho těla pravou horní končetinu pod ramenním kloubem a pravou dolní končetinu nad kolenním kloubem, které vhodil do řeky B., když pravá horní končetina byla nalezena dne 11. 12. 2010 zachycena v česlech na náhonu vodní elektrárny u obce N., okres P.-s., pravá dolní končetina byla nalezena dne 5. 2. 2011 na břehu řeky u obce N., okres P.-s., levá dolní končetina byla nalezena dne 4. 7. 2011 poblíž kempu N. R. v katastru obce B., okres P.-s., zbývající ostatky těla poškozeného ani věci se doposud vypátrat nepodařilo, dále v přesně nezjištěné době si opatřil a do 22. 2. 2011 ve svém bydlišti v P., P., přechovával střelbyschopnou palnou krátkou kulovou zbraň - samonabíjecí pistoli ČZ, model 45, ráže 6,35 Browning, dále zakázané střelivo se střelou určenou ke zvýšení ranivého účinku, a to 3 kusy ostrých kulových nábojů ráže 6,35 Browning podomácky upravených odstraněním přední části ogiválu střely, dále zakázané zbraně ruční granát a 5 kusů třecích zapalovačů, ačkoli k držení uvedených zbraní a střeliva nebyl oprávněn.
Za uvedené jednání byl obviněný L. Z. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zabrání věci - samonabíjecí pistole ČZ model 45 ráže 6,35 Browning, ručního granátu a 5 kusů třecích zapalovačů.
Současně byla obviněnému L. Z. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby zaplatil na náhradu škody poškozeným: 1) M. F., částku ve výši 240.000,- Kč, 2) J. F., částku ve výši 240.000,- Kč, 3) J. F., částku ve výši 175.000,- Kč, 4) L. F., částku ve výši 175.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. F., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 4 T 10/2011, podali jak obviněný L. Z., tak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 8 To 28/2012, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradové povinnosti. Poté podle §259 odst. 3 tr. ř. po dílčí úpravě popisu skutku uznal obviněného opět vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a za tento zločin a sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ohledně předmětů původně postižených trestem zabrání věci vyslovil ochranné opatření zabrání věci a nově rozhodl také o uplatněných nárocích na náhradu škody. Odvolání obviněného L. Z. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Následně podal obviněný L. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 8 To 28/2012, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Dle jeho názoru je ze skutkového stavu v předmětné věci zřejmé, že nalézací i odvolací soud nevzal na zřetel skutečný stav důkazního řízení, zejména je nutno poukázat na nepodložená tvrzení obou soudů, že obhajoba obviněného není smysluplná, a dále na výpověď týkající se nálezu střelné zbraně, která nebyla dokazováním vyvrácena. Soud podle obviněného také nevzal v úvahu jeho návrhy na provedení dalších důkazů, především těch, které se týkaly objasnění okolností nálezu nábojnic a střely. Dále obviněný napadl dovoláním i změnu rozsudku odvolacím soudem, když původně nebyl odvoláním státního zástupce napaden výrok o výši trestu odnětí svobody, rozsah odvolání státního zástupce v tomto směru byl rozšířen až při vlastním jednání před odvolacím soudem.
Vzhledem k výše popsaným skutečnostem obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 8 To 28/2012, v rozsahu, který je dovoláním napadán, zrušil a aby ho podle §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že výhradám obviněného vysloveným v podaném dovolání přisvědčit nelze. Dovolatel svými argumenty nenapadá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž své výhrady směřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a případně též způsobu, kterým oba soudy hodnotily provedené důkazy. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství deklarovanému dovolacímu důvodu nevyhovuje ani další dílčí argument obviněného, že je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o zpřísnění trestu odnětí svobody, pokud tímto směrem nemířilo již původní odvolání státní zástupkyně.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. Z. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že soudy nevzaly na zřetel skutečný stav důkazního řízení (v této souvislosti odvolatel poukazuje na tvrzení obou soudů, že obhajoba obviněného není smysluplná, a dále na výpověď týkající se nálezu střelné zbraně, která nebyla dokazováním vyvrácena), a dále, že soud nevzal v úvahu jeho návrhy na provedení dalších důkazů, tak i jeho výhrady, že dokazováním nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výhradám obviněného vysloveným v dovolání tak přisvědčit nelze, což ostatně sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku deklaruje.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný L. Z. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a dále je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu ohledně užití přísnější právní kvalifikace, pokud by tomu nebránil zákaz reformace in peius.
V průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině pod bodem II) rozsudku odvolacího soudu. Obhajoba obviněného, když tvrdil, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil a z předmětné zbraně, která byla nalezena při prohlídce jeho bytu, nestřílel, a dále tvrzení o podvrhu této zbraně, byly soudy obou stupňů zhodnoceny jako nepravdivé a účelové, čemuž je třeba plně přisvědčit. K námitkám obviněného, že již ve stádiu před jeho vlastním trestním stíháním uvedl na policii do protokolu o podání vysvětlení shodně skutečnosti, které potom uváděl v hlavním líčení, a dále k výpovědi týkající se nálezu střelné zbraně, se odvolací soud velmi podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, na které lze beze zbytku odkázat (viz s.7-9 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 8 To 28/2012). Rovněž s námitkou týkající se neprovedení dalších důkazů na návrh obhajoby a dalšími námitkami obviněného obsaženými v jeho odvolání, se odvolací soud podrobně a důsledně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz s.6-9 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 8 To 28/2012) a Nejvyšší soud České republiky se s argumentací odvolacího soudu ztotožnil.
Dále obviněný napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu o zpřísnění trestu odnětí svobody, neboť původně nebyl odvoláním státního zástupce napaden výrok o výši trestu odnětí svobody a rozsah odvolání státního zástupce v tomto směru byl rozšířen až při vlastním jednání před odvolacím soudem. Ani této námitce nelze dle názoru Nejvyššího soudu České republiky přisvědčit. Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Takové odvolání bylo státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni nepochybně podáno. V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, a to směrem k horšímu postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, druhu a výměře trestu, ochranném opatření i v náhradě škody. Vzhledem k tomu, že ustanovení §249 tr. ř. neomezuje dobu, po kterou lze měnit rozsah a důvody odvolání, Nejvyšší soud České republiky se touto problematikou zabýval v rámci své zobecňovací činnosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že právní úprava tohoto řádného opravného prostředku umožňuje měnit rozsah a důvody odvolání i po uplynutí lhůty k podání odvolání, popřípadě lhůty k odstranění vad odvolání. Tento názor se opírá o srovnání úpravy odvolání s ostatními opravnými prostředky, jež vyznívá jednoznačně tak, že v těch případech, kdy měla být možnost měnit rozsah a důvody opravného prostředku omezena, bylo to výslovně stanoveno (srov. ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. o dovolání a ustanovení §267 odst. 2 tr. ř. o stížnosti pro porušení zákona)-viz R 36/2004, s. 280, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/2004.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal