ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1334.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1334/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2012 o dovolání obviněného L. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 116/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 2 T 116/2009, byl obviněný L. Č. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že 1. dne 7. 8. 2008 ve 22.00 hodin při řízení osobního motorového vozidla tov. zn. a typu Volkswagen Sharan, na silnici č. I/62 ve směru jízdy od D. do Ú. n. L., v místech cca 500 m před obcí P., část R., počal předjíždět tři před ním jedoucí vozidla a při zařazování zpět do svého jízdního pruhu nezvládl řízení a vyjel vpravo mimo vozovku, kde se s vozidlem převrátil na střechu, přičemž při dopravní nehodě došlo k těžkému zranění spolujezdce P. B., který byl z místa nehody převezen k ošetření do Masarykovy nemocnice v Ú. n. L., kde byl operován a hospitalizován, přičemž při nehodě utrpěl zlomeninu levé kosti stehenní, zlomeninu hlezna vpravo, zlomeninu patní kosti vpravo, s nutností upoutání na lůžko nejméně po dobu 2 měsíců, přičemž léčení zranění není dosud ukončeno; na místě dopravní nehody byl obviněný Policií ČR vyzván k dechové zkoušce přístrojem Dräger, kterou nebyl schopen opakovaně provést, z tohoto důvodu byla provedena orientační dechová zkouška trubičkou Altest s výsledkem pozitivním, načež však obviněný v lékařském zařízení odmítl odběr krve a moči, svým jednáním porušil důležité povinnosti i další povinnosti, které mu jako řidiči ukládají ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), f), §6 odst. 8 písm. a), §17 odst. 5 písm. a), b), §18 odst. 1 a §47 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu.
Dále 2. dne 3. 10. 2008 kolem 15.10 hodin v Ú. n. L., v ulici u V., odcizil z prodejny K. H. gola sadu zn. Tona v hodnotě 2.630,- Kč, ke škodě podnikatele V. H., s místem podnikání N. S., Ú. n. L., přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2006, č. j. 2 T 72/2003-161, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2007, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Za uvedená jednání a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 27 T 170/2009, byl obviněný L. Č. podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let. Dále byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 27 T 170/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 2 T 116/2009, podal obviněný L. Č. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2. a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný L. Č. uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 3. 10. 2008 kolem 15.10 hodin v Ú. n. L., v ulici u V., odcizil z prodejny K. H. gola sadu zn. Tona v hodnotě 2.630,- Kč, ke škodě podnikatele V. H., s místem podnikání N. S., Ú. n. L., přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2006, č. j. 2 T 72/2003-161, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2007, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonal dne 14. 9. 2007.
Při nezměněném výroku o vině pod bodem 1. byl obviněný L. Č. za uvedené jednání a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, č. j. 27 T 170/2009-134, podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, č. j. 27 T 170/2009-134, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Následně podal obviněný L. Č. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 6 To 36/2012, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že při projednávání odvolání Krajským soudem v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání žádal o to, aby ustanovený obhájce JUDr. V. Peřina byl zproštěn povinnosti jej obhajovat a aby byl následně ustanoven obhájce jiný. Krajský soud v Ústí nad Labem však nesprávně konstatoval, že nebyly zjištěny žádné důležité důvody pro zproštění povinnosti obhajování ustanoveného obhájce JUDr. V. Peřiny, a při svém rozhodnutí nezohlednil ani faktickou ztrátu důvěry ve vztahu advokáta a jeho klienta, která je dle názoru obviněného základním předpokladem pro obhajobu v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ústí nad Labem nesprávně posoudil nutnost výměny obhájce, nemohl dovolatel v průběhu trestního řízení prosazovat svoje práva tak, jak mu zaručuje Listina základních práv a svobod. Dále obviněný namítl, že soud nesprávně hmotněprávně posoudil naplnění jednotlivých skutkových podstat jeho jednání, neboť to provedeným dokazováním nebylo prokázáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v postupech upravených předpisy trestního práva procesního. Pokud tedy obviněný zpochybňoval dostatečnost respektování jeho práva na obhajobu, je zřejmé, že takové námitky proti aplikaci hmotně právních předpisů nesměřují a proto k nim nelze přihlížet. Dále obviněný konstatoval, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno, neboť znaky skutkových podstat trestných činů uvedených v rozhodnutí jím nebyly naplněny. Tato argumentace je však zcela nedostatečná, neboť kromě obecného konstatování, že skutkový děj byl chybně posouzen, zde absentuje jakékoli bližší odůvodnění.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný v dovolání vytýkal, že při projednávání odvolání ve veřejném zasedání žádal o to, aby ustanovený obhájce JUDr. V. Peřina byl zproštěn povinnosti jej obhajovat a aby byl následně ustanoven obhájce jiný, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem nesprávně konstatoval, že nebyly zjištěny žádné důležité důvody pro zproštění povinnosti obhajování ustanoveného obhájce JUDr. V. Peřiny. Z uvedeného obviněný dovozoval, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Nejvyšší soud České republiky považuje za nutné uvést, že tímto pojetím námitky se obviněný ocitl zcela mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný namítal porušení procesních ustanovení, ačkoli dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva.
Nejvyšší soud České republiky dále po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obecnou námitku obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by jeho jednáním byly naplněny skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., je nutno považovat za námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně správně právně kvalifikoval předmětné jednání obviněného L. Č. jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především svědecké výpovědi poškozeného P. B. a svědků T. P., T. Ř., M. M., E. H., dále zasahujících policistů P. B. a M. H., a dále listinné důkazy (viz s. 12-15 rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky neshledal žádné pochybení ohledně právní kvalifikace předmětného jednání obviněného L. Č., v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.
Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal