ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1549.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1549/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2012 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 3 To 378/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 45/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 15 T 45/2011, byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 26. 10. 2010 kolem 15.40 hodin v O.-P. n. O., na křižovatce ulic O. a P., po zastavení na daném místě po provedení zkušební jízdy s osobním motorovým vozidlem zn. Kia Sorento, bez RZ, v úmyslu získat toto vozidlo požádal prodejce vozidla L. Z., jež předmětné vozidlo předtím řídil, zda by mu neukázal funkčnost otevírání okna pátých dveří, načež když se oba nacházeli venku u zadní části vozidla, nečekaně vytrhl L. Z. klíče od vozidla z ruky a ihned jej jednou rukou udeřil do ramene, čímž jej od sebe odstrčil, zároveň jej druhou rukou udeřil do žeber na levé boční straně, v důsledku čehož tento upadl do přilehlého příkopu, poté nasedl do vozidla na místo řidiče, přičemž ve chvíli, kdy se s vozidlem rozjížděl, L. Z. přiskočil k vozidlu ze strany spolujezdce a chytil se jednou rukou bočního sloupku u sedadla spolujezdce a druhou rukou dveří, aby tím zabránil v odjetí vozidla či do něj naskočil, avšak obviněný s vozidlem dále zrychloval, důsledkem čehož se L. Z. nejprve pustil jednou rukou dveří, poté upadl na zem a kousek byl tažen za vozidlem, když se druhou rukou pustil až po chvíli, kdy tímto svým jednáním způsobil L. Z. naražení a povrchní poranění dolní části zad, hrudníku vlevo a levé kyčle, bolestivou a nekrvavou odřenině kůže na ploše 15 x 10 cm a podvrtnutí a natažení krční páteře, kterážto zranění si vyžádala pracovní neschopnost v době od 26. 10. 2010 do 21. 11. 2010, a škodu poškozením riflových kalhot zn. Mustang, které se roztrhaly pod koleny, a bot zn. Nike, jež se odřely a znečistily, v celkové výši 3.600,- Kč a dále majiteli vozidla firmě R. K.-A. K., škodu odcizením vozidla ve výši 191.400,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost zaplatit L. Z., na náhradě škody 9.960,-Kč, podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tentýž poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. K. – A. K., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 15 T 45/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 3 To 378/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 3 To 378/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že předmětnou trestnou činnost nespáchal, že k žádnému násilnému převzetí vozidla nedošlo, že zranění poškozeného logicky nezapadá do výpovědi poškozeného, nebyl proveden důkaz rekonstrukcí události na místě samém, znalecký posudek z oboru zdravotnictví a dopravy ani posudek na věrohodnost výpovědi poškozeného. Obviněný má za to, že v rámci trestního řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, nebyla prokázána jeho vina a byla tak porušena jedna ze základních zásad trestního řízení, a to zásada „in dubio pro reo“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že k dovolání obviněného M. M. se nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst.1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že spáchal předmětnou trestnou činnost, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když při zjišťování skutkového stavu vycházel zejména z výpovědi poškozeného L. Z. Jeho výpověď učiněná u hlavního líčení se naprosto shoduje s jeho výpovědí z přípravného řízení a není pochyb o její věrohodnosti. Navíc výpověď tohoto svědka je podporována výpovědí svědka A. L., který jako první viděl svědka L. Z. a který potvrdil, že L. Z. byl zraněn, měl poškozený oděv, stěžoval si na bolesti a odřený bok, a to za situace, kdy se před danou předváděcí jízdou oba jmenovaní svědci viděli a svědek L. Z. byl zdravotně v pořádku a stejně tak i jeho oděv nebyl nijak poškozen. Zdravotní stav a vzhled poškozeného L. Z. (jeho oděv) je zřejmý také z fotodokumentace pořízené Policií ČR a z lékařské zprávy. Ze záznamů kamerového systému bylo zjištěno, že obviněný skutečně ve firmě R. K.–A. K. byl a z odborných vyjádření byla zjištěna škoda na poškozených věcech svědka L. Z. a hodnota odcizeného vozidla. Není tedy pochyb o tom, že jednotlivé důkazy na sebe ve svém souhrnu navazují a tvoří ucelený řetězec vedoucí k jednoznačnému závěru o vině obviněného. Obhajoba obviněného spočívající v tom, že předmětné vozidlo získal na základě předchozí dohody se svědkem L. Z. za finanční odměnu 50.000,- Kč, kdy poškozený měl následně nahlásit odcizení vozidla a jeho hodnota měla být zaplacena pojišťovnou, byla jednoznačně vyvrácena, neboť vozidla ve firmě K. nebyla pro takovou událost pojištěna a přímou odpovědnost za vozidlo měl poškozený Z., který také hodnotu vozidla musí majiteli firmy uhradit. V kontextu uvedených skutečností nelze nic namítat ani proti postupu rozhodujících soudů ohledně zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování, neboť tyto by byly ve světle již provedených důkazů zcela nadbytečnými.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal