ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.361.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 361/2012-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovolání obviněného V. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 368/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 154/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 2 T 154/2011, byl obviněný V. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 12. 6. 2011 v 11.30 hodin řídil ve stavu indispozice po požití alkoholického nápoje motorové vozidlo zn. VW Transporter, neboť byl v takovém stavu v obci I., okr. P., před domem, přistižen hlídkou Policie ČR, když provedenou dechovou zkoušku přístrojem Alcoqant 6020 v 11.31 hodin bylo naměřeno 1,69 promile alkoholu a opakovanou dechovou zkouškou v 13.01 hodin bylo naměřeno 1,72 promile alkoholu.
Za uvedené jednání byl obviněný V. Z. odsouzen podle §274 odst. 1 a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb ve výši jedné denní sazby 300 Kč, tj. v celkové výši 30.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně stanoven pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 dnů a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 2 T 154/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 368/2011, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný V. Z. prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 368/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jejichž obsah dle jeho názoru vesměs svědčil v jeho prospěch, avšak soudy obou stupňů se těmito důkazy (svědčícími ve prospěch obviněného) v podstatě nezabývaly s poukazem na nevěrohodnost svědků a vzaly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Dále obviněný uvedl, že ví přesně, že když dne 12. 6. 2011 v 11.30 hodin přijel s matkou před dům, žádný z policistů před domem nebyl a nikdo je nelegitimoval. Z výpovědi svědka pprap. M. S. vyplynulo, že obviněného neviděl řídit předmětné vozidlo a že ho nemohl vidět ani další z příslušníků policie, který vyběhl z domu až společně s ním. Za této situace je podle obviněného zřejmé, že výpověď svědka R., že viděl obviněného přijíždět a za volantem, je nepravdivá, stejně jako výpověď pprap. R. B. Naopak za věrohodné obviněný považuje výpovědi E. Z., K., M. a dalších svědků. Rozhodující soud tedy vytrhl ze zjištěného pouze to, co považoval za usvědčující, nevypořádal se se zásadními rozpory ve výpovědích svědků a postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný V. Z. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného, že předmětné vozidlo neřídil a že soudy nižších stupňů vzaly v úvahu pouze důkazy svědčící v jeho prospěch a nezabývaly se důkazy svědčícími v jeho neprospěch, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný V. Z. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný v průběhu celého trestního řízení tvrdil, že předmětné vozidlo dne 12.6.2011 v 11.30 hodin neřídil, že řídila jeho matka. Stěžejním důkazem obhajoby byla výpověď právě matky obviněného J. Z. Nejvyšší soud České republiky se však přiklonil k názoru soudů prvního a druhého stupně rozhodujících ve věci v tom, že výpověď jmenované svědkyně nelze považovat za věrohodnou, resp. jedná se o výpověď značně nelogickou a je zřejmé, že svědkyně vypovídala ve snaze pomoci svému synovi (obviněnému). I ve výpovědích dalších svědků podaných ve prospěch obviněného (tj. zejména výpovědi manželky obviněného E. Z., J. K., D. B., F. K., O. D., M. M.) je celá řada rozporů, na které podrobně poukázal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, proto ani tyto výpovědi nelze považovat za věrohodné. V tomto směru je tedy možno beze zbytku odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
V průběhu řízení bylo výpověďmi svědků, tj. policistů, kteří na místě zasahovali (pprap. Mgr. P. R., pprap. M. S., pprap. R. B.) a jejichž výpovědi jsou ve shodě s provedenými listinnými důkazy, prokázáno, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se stal a že ho spáchal obviněný. Zmínění svědci popisují danou událost shodně a z jejich výpovědí je zřejmé, že příslušné vozidlo řídil obviněný V. Z., a to jako jediná osoba, která se ve vozidle nacházela. Policisté provedli u obviněného na místě 2x dechovou zkoušku na alkohol (v 11.30 hodina a v 13.01 hodin) a u obou zkoušek naměřené hodnoty výrazně převýšily hranici 1 promile.
Závěr o vině obviněného byl tak učiněn na základě logického a uzavřeného řetězce důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu. V daném případě se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný V. Z. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného V. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal