ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.528.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 528/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovolání obviněného F. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 9 To 268/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.5.2011, sp. zn. 3 T 22/2011, byl obviněný F. T. (vedle dalších obviněných – P. M. a D. K.) uznán vinným ze spáchání pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a k pokusu přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvedeného jednání se obviněný F. T. podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že obviněný P. M. a D. K. společně dne 21. 12. 2010 v době od 18.20 hodin do 18.30 hodin v P. – Z., v ulici D. Ch., za pomoci sněžného hrábla a kopy do dveří se pokusili vniknout do bytové jednotky v úmyslu zde něco odcizit, přičemž poškodili vstupní dveře bytové jednotky, do ní však nevnikli, přičemž obviněný F. T. u místa činu hlídal, zda někdo nejde a poté, kdy se na místo dostavil poškozený D. S., tak obvinění P. M. a F. T. utekli a na místě zůstal pouze obviněný D. K., přičemž poškozením dveří způsobili obvinění škodu ve výši 2.000,- Kč.
Za popsané jednání byl obviněný F. T. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne18. 1. 2011, sp. zn. 6 T 165/2010, v právní moci dne 18. 1. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 T 22/2011, podali obvinění F. T. a D. K. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 9 To 268/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 9 To 268/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že byl v podstatě odsouzen za to, že měl rozhodného dne jít po ulici společně s obviněnými D. K. a P. M. a poté, kdy z jejich jednání usoudil, že se hodlají dopustit trestného činu, se od nich vzdálil a zdržoval se nedaleko místa činu, kde jej měl zahlédnout poškozený. Dle obviněného nebyla prokázána předchozí dohoda mezi obviněným a zbylými dvěma pachateli ani skutečnost, že by se obviněný jakkoli účastnil jednání zbylých dvou pachatelů. Proti obviněnému přímo nesvědčí žádný důkaz a jeho výpověď, tj. že neměl v úmyslu se jakkoliv podílet na páchání předmětného skutku, tak nebyla vyvrácena. Obviněný má proto za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Pouhé uvedení, že soud prvního stupně obviněnému neuvěřil, a to bez jakékoliv odůvodnění, je podstatnou vadou soudního řízení. Za důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“ a nevyužití zásady in dubio pro reo je dle mínění obviněného řízení před soudy obou stupňů stiženou vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, resp. došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 29. 2. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný F. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se jakkoli účastnil jednání zbylých dvou pachatelů, že proti němu přímo nesvědčí žádný důkaz a že v řízení došlo k porušení zásady in dubio pro reo, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný popírá, že by se dopustil předmětného jednání, avšak ze spáchání dané trestné činnosti je usvědčován zejména výpovědí poškozeného D. S., podle kterého obviněný F. T. postával na místě, odkud měl přehled o příchozích osobách s tím, že v okamžiku, kdy kolem něj poškozený procházel, začal se obviněný halit do kapuce a telefonovat. Naproti tomu obviněný vypověděl, že nechtěl jít dělat trestnou činnost či „blbosti“, pouze šel po schodech, když uslyšel rány. Z hlediska předmětného jednání je důležité zmínit, že poté, co byl obviněný M. při pokusu o vloupání do bytu poškozeného D. S. vyrušen příchodem poškozeného, utekl k obviněnému F. T. a následně byli tito obvinění společně zadrženi v blízkých ulicích policejní hlídkou. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, je nepochybné, že pokud by obviněný T. neměl nic společného s jednáním obviněného M., neměl by logicky důvod společně s ním utíkat před policejní hlídkou. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný byl s obviněným D. K. již dříve opakovaně společně odsouzen za páchání jiné trestné činnosti.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně správně hodnotil obhajobu obviněného jako účelovou, nevěrohodnou a provedeným dokazováním vyvrácenou. Je třeba zdůraznit, že poškozený D. S. popsal chování všech obviněných v logických souvislostech a nebyly zjištěny žádné okolnosti, na základě kterých by měla být jeho výpověď posouzena jako nevěrohodná.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného F. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal