ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.772.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 772/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2012 o dovolání obviněného L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 7 To 330/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný L. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 3 T 8/2010 uznán vinným tím, že jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona s místem podnikání P. n., R. n. L., v období od 1. 1. 2008 do 30. 11. 2008 provozoval čerpací stanice pohonných hmot v obcích B. n. O., justiční okres L., a T., justiční okres P. – z., které měl pronajaté od společnosti KM – PRONA, a. s., se sídlem B., a to čerpací stanici v B. n. O. na základě smlouvy o provozu čerpací stanice č. 10/2008 a čerpací stanici v T. na základě smlouvy o provozu čerpací stanice č. 19/2008, přičemž na základě těchto smluv byl povinen denně odvádět hotovostní tržby za prodané pohonné hmoty na účet společnosti KM – PRONA, a. s. jako pronajímatele, což však v přesně nezjištěné době v roce 2008 neučinil a ponechal si část tržeb, které následně hradil z tržeb následujících dnů a tržby za dobu od 27. 10. 2008 do 30. 11. 2008 již neodvedl vůbec, čímž si ke škodě společnosti KM – PRONA, a. s. ponechal z peněz za prodané pohonné hmoty u čerpací stanice v T. částku 2.424.265,- Kč a u čerpací stanice v B. n. O. částku 1.486.615,- Kč, tedy celkem částku 3.910.880,- Kč.
V tomto jednání byl soudem spatřován zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 7 To 330/2011, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto znovu tak, že obviněný L. K. byl uznán vinným stejným jednáním, jak bylo uvedeno výše, které odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) a obviněnému uložil podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na tři a půl roku, k jehož výkonu jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Citované rozhodnutí krajského soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, a to z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud jednal ve veřejném zasedání bez přítomnosti obviněného. Odvolací soud dovodil, že přítomnost obviněného není třeba a že je možno jednat v jeho nepřítomnosti z toho důvodu, že, ač obeslán na adresu R. n. L., D. S., si předvolání k veřejnému zasedání před odvolacím soudem na této adrese nepřevzal a že se k tomuto jednání nedostavil a že je tedy možno za této situace jednat i bez jeho přítomnosti. Obviněný však vůbec doručování na tuto adresu nezaznamenal a vůbec neví, že byl k odvolacímu jednání předvoláván, nebylo mu doručeno nejen toto předvolání, nebyla mu však doručena ani žádná výzva o tom, že by předvoláván byl a o žádném předvolání nevěděl a neví. Vzhledem k tomu, že v průběhu pracovního týdne se nachází mimo R. n. L., neměl ani možnost se o případném předvolávání dozvědět. Za dané situace pak nemohl uplatnit svá práva na řádnou obhajobu, zejména pak v tom směru, aby osvětlil svůj současný způsob života a z toho vyplývající možnost a schopnost splácet náhradu škody. Z vydaného rozsudku a zejména pak z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že právě nepřítomnost obviněného u hlavního líčení (správně u veřejného zasedání) a jeho nemožnost reagovat na průběh veřejného zasedání byla jedním z hlavních důvodů toho, proč odvolací soud rozhodl o změně ukládaného trestu z trestu odnětí svobody s podmíněně odloženým výkonem na trest odnětí svobody nepodmíněný.
Dalším důvodem, ve kterém spatřuje obviněný nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, je posuzování jeho trestné činnosti ve smyslu trestního zákona, tedy zákona číslo 140/1961 Sb. Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvého stupně posuzoval trestnou činnost obviněného již podle stávající právní úpravy, neboť dospěl k názoru, že takovéto posouzení je pro něho příznivější a právě ve smyslu tohoto právního předpisu rozhodl i o trestu, neboť dospěl k závěru, že uložený trest je pro obviněného příznivější, než kdyby byl ukládán podle zákona číslo 140/1961 Sb. Odvolací soud však zaujal postoj zcela opačný a podle názoru obviněného nesprávný. Je nepochybné, že pokud lze v jeho případě za jím spáchanou trestnou činnost udělit trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, je to příznivější posouzení než takové, kdy podobný postup zvolit nelze. Lze-li tedy podle nové právní úpravy zvolit takovýto postup a podle právní úpravy platné v době spáchání trestné činnost nikoliv, je nepochybné, že nová právní úprava je pro obviněného jako pachatele příznivější a má být použita před méně příznivou. Takto postupoval Okresní soud v Litoměřicích, Krajský soud v Ústí nad Labem však zvolil postup naprosto opačný a výkladem dospěl k závěru, proč nelze použít nový trestní zákoník a proč je nutno použít předchozí právní úpravu. V důsledku tohoto však rozhodl o tom, že udělený trest, který ještě navýšil, bude jako nepodmíněný. Podle názoru obviněného je takovýto postup nesprávný a v rozporu se zákonem.
Z důvodů uvedených shora dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 330/2011-206 ze dne 26. 1. 2012 podle §265k tr. ř. zrušil ve všech jeho výrocích a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k věci nevyužil a prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že se k dovolání obviněného vyjadřovat nebude. Současně byl vysloven souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Jak bylo již zmíněno výše, dovolání obviněného bylo podáno z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Takové dovolání obviněného proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musel dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tak zabýval předmětnou otázkou, tedy souladností v dovolání uvedené argumentace s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Dovolatel zastává názor, že uvedený dovolací důvod byl naplněn tím, že odvolací soud projednal odvolání státního zástupce ve veřejném zasedání, u něhož ale obviněný nebyl přítomen, přičemž předvolání k veřejnému zasedání na určené adrese nepřevzal a vůbec nevěděl, že byl k odvolacímu řízení předvoláván. Nemohl tak uplatnit řádně své právo na obhajobu.
Takovouto dovolací námitku je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou a to z následujících důvodů.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná též tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání nejsou, oproti hlavnímu líčení, tak rigorózně vymezeny. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal tím soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Z obsahu předloženého spisového materiálu lze zjistit, že odvolací soud (a to již opakovaně) nařídil veřejné zasedání na den 26. 1. 2012 v 08.00 hod., přičemž státní zástupce, obhájce obviněného i zmocněnec poškozeného vzali tento termín na vědomí dne 29. 11. 2011, v rámci předchozího veřejného zasedání, které bylo odročeno za účelem opětovného vyrozumění obviněného, který se nedostavil. V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná. Proto byl obviněný znovu obeslán vyrozuměním o konání veřejného zasedání vzorem č. 7a podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 - org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení (dále jen „Sdělení“), a to na adresu, která byla obhájcem obviněného krajskému soudu písemně oznámena, jako adresa obviněného pro doručování (viz č. l. 201). Podle doručenky založené ve spise nebyl obviněný na uvedené adrese zastižen, a proto byla zásilka uložena na poště v R. n. L. dne 7. 12. 2011 s tím, že adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Jelikož si obviněný předmětnou zásilku v desetidenní úložní lhůtě na poště nevyzvednul, byla dne 20. 12. 2011 vložena do domovní schránky užívané adresátem.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2012 vyplývá, že obviněný se k němu bez jakékoli omluvy nedostavil. Odvolací soud poté vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (viz protokol na č. l. 202), když bylo zároveň konstatováno, že všem oprávněným osobám, tedy i obviněnému byla zachována zákonná lhůta k přípravě na veřejné zasedání. (Přítomný obhájce obviněného proti takovému postupu soudu nevznesl jakoukoli námitku).
Lze tudíž konstatovat, že v souladu s ustanovením §64 odst. 4 tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 26. 1. 2012 bylo obviněnému doručeno fikcí dnem 17. 12. 2011, tedy s dostatečným časovým předstihem významně převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. Pokud se přesto obviněný k veřejnému zasedání bez omluvy nedostavil, bylo právem odvolacího soudu provést odvolací řízení v jeho nepřítomnosti, neboť z jeho strany byly vůči obviněnému zachovány veškeré nezbytné procesní podmínky a předpoklady k tomu, aby se obviněný mohl zúčastnit projednání podaného odvolání a osobně se hájit. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konal.
Pouze na okraj lze poznamenat, že o pravdivosti tvrzení dovolatele, že obviněný se o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu nedověděl, nebyla mu doručena žádná výzva apod., lze důvodně pochybovat, jelikož z obsahu spisu je patrné, že obviněný si i v průběhu předchozího řízení zásilky od soudu často nevyzvedával. Přesto se ale k jednání dostavoval, případně na ně jiným způsobem reagoval, např. omluvou z jednání. Pravděpodobně v tomto případě předpokládal, že pokud soud nebude mít doklad o tom, že vyrozumění o konání veřejného zasedání osobně převzal, nebude moci veřejné zasedání provést a o podaném odvolání rozhodnout. Taková úvaha ale není v souladu s trestním řádem a o možnosti, že odvolací soud o podaném odvolání státního zástupce za splnění předepsaných procesních podmínek může rozhodnout i v nepřítomnosti obviněného jej měl informovat jeho obhájce. K tomu je namístě též dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného, případně vždy a za všech okolností snášet obstrukce obviněného, mající pouze za cíl protahovat trestní řízení. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. Tím spíše pokud odvolací soud již předtím nařízené veřejné zasedání na den 29. 11. 2011 odročil za účelem „opětovného obeslání“ obviněného na adresu, kterou si sám k tomuto účelu určil. Z takového postupu odvolacího soudu je evidentní, že bylo jeho snahou, aby se obviněný dostavil k veřejnému zasedání, aby mohl být jeho průběhu přítomen a využít práv, která mu trestní řád přiznává. Že této možnosti obviněný nevyužil, nelze odvolacímu soudu rozhodně klást za vinu.
Za tohoto stavu pak nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván opravný prostředek (odvolání) státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolatel pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil tvrzení o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jeho protiprávní jednání posoudil podle trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), a nikoli podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), jak to učinil soud prvního stupně.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu ( a před ním i z rozsudku okresního soudu) je patrné, že obviněný se skutku za nějž byl odsouzen dopustil v období měsíců ledna až listopadu 2008, tedy za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. v tehdy účinném znění). I když soudy ve věci rozhodovaly až po 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.), přesto i v takovém případě platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (viz §16 odst. 1 tr. zák.; §2 odst. 1 tr. zákoníku).
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu lze zjistit, že trestní zákoník v daném případě aplikoval výhradně proto, že byl přesvědčen o dostatečnosti postihu obviněného v rámci zákonné trestní sazby §206 odst. 4 tr. zákoníku od dvou do osmi let odnětí svobody a to konkrétně v trvání tří let, za současného vyslovení podmíněného odkladu výkonu tohoto trestu na zkušební dobu, aniž by bylo nutné obviněnému zároveň stanovovat dohled. To umožňovalo ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní zákon pak podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody bez současného vyslovení dohledu připouštěl pouze v případě trestu odnětí svobody nepřekračujícího výměru dvou roků.
Odvolací soud naproti tomu na podkladě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného učinil závěr, že výše uvedený rozhodovací postup okresního soudu nebyl v souladu se zákonem. Vzhledem ke všem okolnostem případu a k dosažení nápravy obviněného označil mj. výměru uloženého trestu odnětí svobody, jakož i výrok o jeho podmíněném odkladu za nesprávné. Podle názoru krajského soudu měl být obviněnému uložen přísnější trest odnětí svobody a to jako nepodmíněný. Dospěl proto zároveň k závěru, že nebylo důvodné v případě obviněného aplikovat trestní zákoník, ale naopak měl být užit trestní zákon. Zrušil tak rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám pak znovu rozhodl podle zákona účinného v době spáchání činu, tedy podle zák. č. 140/1961 Sb. o vině i trestu obviněného. Konkrétně obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.
Lze konstatovat, že při shodnosti trestních sazeb odnětí svobody u trestného činu zpronevěry při naplnění znaku způsobení značné škody podle trestního zákona i podle trestního zákoníku (dva až osm let), bylo pro aplikaci příslušného zákona v daném případě určující konkrétní rozhodnutí o trestu. Jestliže odvolací soud zaujal názor, že obviněnému je třeba uložit přísnější trest odnětí svobody, než jak to učinil soud prvního stupně, byla odvolacím soudem důvodně aplikována právní úprava účinná v době spáchání činu. Konkrétní rozhodnutí o vině a trestu učiněné podle trestního zákoníku by totiž pro obviněného nebylo v ničem výhodnější, oproti rozhodnutí podle trestního zákona, tedy zákona účinného v době spáchání činu. Odvolací soud tak nic neopravňovalo k tomu, aby ve věci obviněného užil pozdějšího zákona, tedy trestního zákoníku. Svým postupem a rozhodnutím se rozhodně nedopustil pochybení, které bylo v dovolání namítáno.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl poznamenán v něm vytýkanými vadami, které by naplňovaly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Proto N ejvyšší soud označil citované dovolací důvody za zjevně neopodstatněně uplatněné a jako takové podané dovolání obviněného L. K. odmítl p odle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí pak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 18. července 2012
Předsedseda senátu:
JUDr. František H r a b e c