ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.787.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 787/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. července 2012 o dovolání obviněného V. D. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 18/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 144/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 5 T 144/2011, byl obviněný V. D. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1)
dne 23. 4. 2011 kolem 2.40 hod. v P., ve vnitrobloku za domem v ulici K., přiběhl zezadu k poškozené M. K., jdoucí k tomuto domu, skočil jí na záda či do ní strčil tak, že ji povalil na zem, následně se jí snažil vzít kabelku, kterou měla přes rameno, se záměrem si poté ponechat případně v ní nalezené pro něj vhodné věci, chvíli se s poškozenou o tuto kabelku přetahoval, až praskl její popruh, pročež se mu podařilo poškozené ji vytrhnout, ale nic z ní poté nevzal, následně poškozené vzal z pravé kapsy bundy koženou peněženku nezjištěné hodnoty obsahující platební kartu Komerční banky, a. s., typ VISA Mastercard, vystavenou na jméno poškozené k jejímu účtu, finanční hotovost ve výši nejméně 400,- Kč, osobní doklady poškozené, a to občanský průkaz, řidičský průkaz, kartu pojištěnce VZP, Plzeňskou kartu a JIS kartu, a poté z místa činu utekl, neboť byl vyrušen T. U., který uslyšel křik poškozené a na místo činu přiběhl,
2)
dne 27. 6. 2011 kolem 13.00 hod. v P. – K., Ch. ulice, v prostoru autobusové zastávky K. – rozvodna přiběhl zezadu k poškozené B. V., jdoucí směrem do centra K. podél vozovky, chytil ji za její kabelku, kterou měla zavěšenou na rameni, a začal se s poškozenou o ni přetahovat se záměrem jí kabelku vzít, prohledat a odcizit z ní případně v ní nalezené peníze, které by si ponechal pro svou potřebu, během tohoto přetahování poškozenou strhl do příkopu, kde se mu podařilo poškozené kabelku vytrhnout, načež ji odhodil na zem, poté poškozenou povalil do příkopu tak, že do ní strčil oběma rukama, a když upadla na zem na záda, obkročmo jí přisedl nohy a zatímco poškozená stále volala o pomoc, plakala a snažila se mu vyprostit a vylézt z příkopu nahoru, rozepnul jí pásek s kovovou přezkou na jejích kalhotách, které se jí poté snažil stáhnout se záměrem poškozenou obnažit v dolní polovině těla, v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení tím, že poškozenou bude nejméně osahávat na hýždích a genitáliích, kalhoty poškozené se mu však z ní stáhnout nepodařilo, jednak vzhledem k její obraně a jednak s ohledem na to, že byl vyrušen J. K., který uslyšel volání poškozené o pomoc, přiběhl na místo činu, obviněného od poškozené odtrhl a zadržel do příjezdu na místo přivolané hlídky Policie ČR.
Za popsané jednání byl obviněný V. D. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř roků a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené M. K. částku ve výši 400,- Kč s tím, že ve zbývající části uplatněného nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 5 T 144/2011, podal obviněný V. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 18/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 7 To 18/2012, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že dle jeho názoru soudy prvního i druhého stupně věc nesprávně právně posoudily, a to v otázce zákonnosti rekognic prováděných v souvislosti se skutkem uvedeným pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se domnívá, že nedošlo k řádnému výslechu svědků ohledně okolností, za nichž osobu vnímali ve smyslu §104b odst. 2 tr. ř. a rovněž nedošlo ke splnění podmínky §104b odst. 3 tr. ř., neboť figuranti se od sebe lišili výškou i vypracovaností postavy. Obviněný je toho názoru, že svědek T. U., který ho při rekognici bezpečně poznal, ve skutečnosti pachatele dané trestné činnosti neviděl, takže ho ani nemohl při rekognici označit. Stejně tak svědkyně M. K. několikrát uvedla, že by útočníka nepoznala, přesto obviněného označila jako možného pachatele s tím, že vypadá jako typ muže, který ji napadl. I to vede dle obviněného k závěru, že podmínky provedených rekognic nebyly splněny a není je tedy možno použít jako důkaz. Oba soudy navíc údajně nepovažovaly za nutné odstranit rozpory ve výpovědích svědků a dovolatel se neztotožňuje ani s názorem rozhodujících soudů ohledně podobnosti činu stíhaného pod bodem 1) se spáchaným skutkem uvedeným pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu (byly spáchány v jinou denní dobu, na jiném místě a okolnosti napadení poškozené K. nelze považovat za unikátní způsob provedení). Obviněný je proto přesvědčen, že ohledně skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně měl být předmětné obžaloby zproštěn a z uvedených důvodů nesouhlasí ani s výší uloženého trestu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby přikázal Okresnímu soudu Plzeň – město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný V. D. v podaném dovolání uplatnil námitky pouze proti skutku uvedenému pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného týkající se údajného nesplnění zákonných podmínek při provádění rekognic, rozporů ve svědeckých výpovědích a zpochybnění podobnosti činu stíhaného pod bodem 1) se spáchaným skutkem uvedeným pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit ani namítanou nepřiměřenost uloženého trestu.
Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, námitky obviněného týkající se provedených rekognic je nutno bez ohledu na uplatněný dovolací důvod považovat za irelevantní, neboť obě provedené rekognice byly učiněny v souladu se zákonem, oba svědci (tj. T. U. i M. K.) byli před rekognicí řádně vyslechnuti k popisu poznávané osoby a z fotodokumentace založené na č. l. 89 spisu je zcela zřejmé, že nelze nic namítat ani proti přibraným figurantům (jednalo se o osoby podobné výšky i tělesné konstituce). Navíc obviněný nebyl ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčen pouze na základě provedených rekognic, ale i svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. V tomto směru je proto možno beze zbytku odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně správně hodnotil obhajobu obviněného jako účelovou a provedeným dokazováním vyvrácenou. Je třeba dodat, že rozhodující soudy prvního i druhého stupně postupovaly správně i v otázce ukládání trestu obviněnému a své rozhodnutí podrobně zdůvodnily v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je na tomto místě možno beze zbytku odkázat.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného V. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal