ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.848.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 848/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2012 o dovolání obviněné I. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 12 To 15/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 10 T 11/2011, byli obvinění I. M. a E. B. uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4, písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 3 písm. b) alinea 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili společně tím, že v přesně nezjištěné době před dnem 28. 5. 2009 si nezjištěným způsobem opatřili padělané formuláře používané Českou spořitelnou, a.s., konkrétně příkazy k úhradě, ve kterých byl vyplněn podpis majitelky účtu MUDr. Z. M. dle podpisového vzoru uloženého v datech České spořitelny, a.s., které svým obsahem splňovaly veškeré, Českou spořitelnou, a. s., požadované náležitosti a byly tedy způsobilé k uskutečnění platebního styku, když dne 28. 5. 2009 v pobočce ČS, a.s., v Brně, J. ul. byly podány do podacích boxů příkazy k úhradě :
č. 0, kterým byla převedena částka 212 800,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 196 400,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 231 800,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 168 200,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 137 660,- Kč na účet
a dne 28. 5. 2009 v pobočce ČS, a.s., v Brně, P. ul., byly podány do podacích boxů příkazy k úhradě
č.0, kterým byla převedena částka 268 900,- Kč na účet
č.0, kterým byla převedena částka 119 200,- Kč na účet
č.0, kterým byla převedena částka 196 700,- Kč na účet
č.0, kterým byla převedena částka 198 200,- Kč na účet
č.0, kterým byla převedena částka 242 520,- Kč na účet
a dne 29. 5. 2009 v pobočce ČS, a.s., v Brně, pobočka H., byly podány do podacích boxů příkazy k úhradě
č. 0, kterým byla převedena částka 258 650,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 156 700,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 279 600,- Kč na účet
č. 0, kterým byla převedena částka 181 300,- Kč na účet
přičemž k podání příkazů využil obžalovaný E. B. Z. F., a to pod záminkou fiktivního rozvodu obžalovaného B. a získání finančních prostředků bez vědomí jeho údajné manželky ještě před rozvodovým řízením a za úplatu, když finanční prostředky byly zasílány na účty založené na pokyn obžalovaného E. B. pod totožnou záminkou Z. F., těmito příkazy k úhradě bylo ve dnech 29. 5. 2009, 30. 5. 2009 a 1. 6. 2009 za přítomnosti a dohledu obžalovaného E. B. provedeno Z. F. z těchto účtů celkem 10 výběrů hotovostí na různých pobočkách České spořitelny, a. s., v B. a P., jmenovitě :
- 29. 05. 2009 v 10.03 hod na pobočce v Brně, J., částka 100.000,- Kč z účtu
- 29. 05. 2009 v 10.54 hod na pobočce v Brně, K. - částka 500.000,- Kč z účtu
- 29. 05. 2009 v 11.15 hod na pobočce v Brně, K. - částka 200.000,- Kč z účtu
- 29. 05. 2009 v 14.00 hod na pobočce v Brně, Ž. - částka 100.000,- Kč z účtu
- 29. 05. 2009 v 14.23 hod na pobočce v Brně, V. - částka 200.000,- Kč z účtu
- 29. 05. 2009 v 15.33 hod na pobočce v Brně, P. - částka 300.000,- Kč z účtu
- 30. 05. 2009 v 09.43 hod na pobočce v Praze,OC Ch. - částka 145.000,- Kč z účtu
- 30. 05. 2009 v 12.15 hod na pobočce v Praze,OC L. - částka 425.000,- Kč z účtu
- 01. 06. 2009 v 10.06 hod na pobočce v Praze 1, N. P. - částka 456.000,- Kč z účtu
- 01. 06. 2009 v 10.21 hod na pobočce v Praze, R. - částka 418.000,- Kč z účtu
přičemž vybrané finanční prostředky předal Z. F. obžalovanému E. B. a ten následně část takto získaných prostředků předal obžalované I. M. a tyto prostředky pak obžalovaní použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili České spořitelně, a.s., škodu ve výši 2.844.000 Kč.
Za uvedené jednání byla obviněná I. M. odsouzena podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za užití 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s dozorem a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech funkcí v bankovních službách spojených s manipulací s penězi a účty na dobu 7 let. Obviněný E. B. byl podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za užití 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let, podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu pobytu na území hl.m. Prahy na dobu 5 let. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozené České spořitelně, a.s., částku 2.848.630,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 10 T 11/2011, podali obvinění I. M. i E. B. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3.4.2012, sp. zn. 12 To 15/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněné I. M. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněné I. M. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou I. M. podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 let, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon uloženého trestu podmíněně odložen, podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu všech funkcí v bankovních službách spojených s manipulací s penězi a účty na dobu 7 let. Odvolání obviněného E. B. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Následně podala obviněná I. M. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 12 To 15/2012, dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná má poněkud rozporně za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale oba soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když ji uznaly vinnou ze spáchání předmětného jednání. Obviněná zkráceně namítá, že trestnou činnost nespáchala a že neexistuje ani žádný přímý důkaz, pouze nepřímé důkazy a domněnky. Domnívá se, že z důkazů je nesporné, že se nepodílela na vyhotovení padělaných příkazů k platbám, na jejich předkládání na pobočkách v Brně, nezúčastňovala se výběrů finančních prostředků ani souvisejících akcí pachatelů a nenaplnila ani jednu ze skutkových podstat souzených zločinů. Skutečnost, že se zná se spoluobviněným E. B., údajně nedokazuje, že by se na trestné činnosti v jakékoliv formě podílela, navíc E. B. je usvědčován pouze výpovědí svědka F., který nebyl soudem vyslechnut. Dále soud prvního stupně dovozuje její spolupachatelství na trestné činnosti tím, že pro spolupachatele získala podpisový vzor z účtu poškozené MUDr. M., což obviněná popírá s ohledem na značný časový odstup (náhled učinila dne 20. 2. 2009) a s tím, že daný podpisový vzor mohl získat kterýkoliv zaměstnanec České spořitelny, a.s. Podatelka poukazuje na skutečnost, že obdobná trestná činnost byla páchána po celém území ČR i ke škodě dalších poškozených. Z toho dovozuje, že existuje skupina neznámých pachatelů, kteří se dopustili i této trestné činnosti, která je na základě pochybných důkazů kladena za vinu jí. Uvádí, že na padělání podpisů na formulářích se nepodílela, zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by získala finanční prostředky z uvedené trestné činnosti, když takovéto finanční prostředky u ní nebyly zajištěny v hotovosti a nedostala je ani na účet. Popisuje svoji verzi založení bezpečnostní schránky na jméno J. F. a prezentuje ji jako standardní bankovní operaci. Dle obviněné soudem nebyl proveden žádný přímý důkaz, provedené důkazy jsou pouze nepřímé, netvoří ucelený řetěz, jsou nepřesvědčivé a do řetězu byly účelově složeny a neusvědčují ji ze spáchání souzených zločinů. Soudy při hodnocení důkazů nepřihlédly k základní zásadě trestního řízení „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, u všech provedených důkazů je řada pochybností a nelogičností (viz výše).
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby obviněnou podle §226 písm. c) tr. ř. předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatelka nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkala nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzených trestných činů. Obviněná brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy. O ryze skutkovém charakteru námitek ostatně dle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství svědčí i petitní část dovolání, ve které se obviněná domáhá zprošťujícího výroku podle §226 písm. c) tr. ř., tj. proto že nebylo prokázáno, že souzený skutek spáchala obviněná /pokud by soudní rozhodnutí trpěla vadou uvedenou v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přicházelo by v úvahu zproštění toliko podle §226 písm. b) tr. ř., tj. proto, že žalovaný skutek není trestným činem/. Podatelka tedy uplatňuje výlučně námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Na okraj státní zástupce dodal, že skutková věta odsuzujícího rozsudku není ve vztahu k obviněné M. výstižná a pochybnosti vzbuzuje i právní kvalifikace. V těchto směrech však dovolání žádné námitky neobsahuje a nelze se touto problematikou tedy v dovolacím řízení zabývat.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání s tím, že s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky /§265r odst.1 písm. c) tr. ř./.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná I. M. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, že předmětnou trestnou činnost nespáchala, že neexistuje žádný přímý důkaz, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a při hodnocení důkazů nepřihlédly k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Je třeba zdůraznit, že veškeré námitky uváděné obviněnou v dovolání byly uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení i v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodující soudy se s nimi řádně, přesvědčivě a dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost poznamenává, že obviněná od počátku trestního řízení popírá, že by se dopustila jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu řízení však bylo prokázáno, že Z. F. založil pro obviněného E. B. účty u České spořitelny, a.s. a rovněž pro něj vybíral peníze z účtů MUDr. Z. M. Dále byla zjištěna souvislost mezi obviněnou I. M. (pracovnicí České spořitelny, a.s.) a obviněným E. B. Ze záznamů telefonních hovorů vyplynulo, že obviněná I. M. s obviněným E. B. komunikovala v době, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a že tématem jejich hovorů byla příprava na nějakou akci, o níž ale nechtěli mluvit otevřeně do telefonu. V řízení bylo zjištěno, že obviněnou I. M. se Z. F. seznámil obviněný E. B. Obhajobě obviněné, že do účtu poškozené MUDr. Z. M. nahlížela dávno předtím, než došlo k vysátí peněz z jejího účtu, nelze přisvědčit, neboť nebyl shledán žádný důvod k tomu, proč by právě obviněná měla do daného účtu nahlížet. Pokud se týká dalších z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantních námitek obviněné (tj. že k prokázání její viny nestačí, že se znala s E. B., že byla pracovnicí České spořitelny, a.s., v době, kdy došlo k příslušné trestné činnosti, apod.), s těmi se dostatečně vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je možno v tomto směru v plném rozsahu odkázat. Závěr o vině obviněné byl učiněn na podkladě řady důkazů (byť i nepřímých), na základě kterých je nutno uzavřít, že obviněná se dopustila jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Navíc je třeba dodat, že obviněná v rámci své obhajoby jednotlivé důkazy vytrhává ze vzájemných souvislostí, hodnotí každý důkaz zvlášť a některé důkazy účelově vypouští (např. záznamy telefonních hovorů, otázku jejího seznámení s Z. F., apod.), takový postup však nelze akceptovat. Dovolatelka odmítá téměř všechna skutková zjištění a prosazuje svoji verzi průběhu skutkového děje, podle které byla předmětná trestná činnost spáchána jinými osobami bez její účasti.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněnou uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněná na jedné straně deklarovala zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnila námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost zbývá dát za pravdu státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství ohledně nevýstižnosti skutkové věty odsuzujícího rozsudku ve vztahu k obviněné I. M. a nedokonalé právní kvalifikaci jednání obviněné (správně dle §234 odst. 3 tr. zákoníku), avšak tyto nedostatky odsuzujícího rozsudku nebyly v dovolání vytýkány, takže se jimi Nejvyšší soud nemůže zabývat (§266 odst. 3 tr. ř.).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné I. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal