ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.10.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 10/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2012 o dovolání obviněného E. G. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 10 To 324/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 52/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 52/2011, byl obviněný E. G. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že v době od 17. 9. 2010 do 16. 11. 2010 v H. K. ani jinde nenastoupil bez závažného důvodu výkon trestu odnětí svobody, uložený trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 4 T 44/2006, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2006, jímž byl odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), účinného do 31. 12. 2009, mimo jiné k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, přičemž usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 5. 2009, č. j. 26 Nt 3031/2007-67, které nabylo právní moci dne 12. 8. 2010, mu byl trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, uložený mu shora uvedeným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně, přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 150 dní, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, když výzvu k nastoupení trestu převzal dne 16. 9. 2010.
Za tento přečin byl obviněný E. G. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 10 (deset) měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného E. G. , rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 10 To 324/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 10 To 324/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 52/2011, podal obviněný E. G. prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Čapka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že skutek, který je mu kladen za vinu, se skutečně odehrál. Dovolatel však nebyl řádně poučen o skutečnosti, že mu hrozí trest odnětí svobody za předpokladu, že nenastoupí trest odnětí svobody ve stanoveném termínu „ihned“. Ve výzvě k nastoupení trestu ze dne 10. 9. 2010, kterou dovolatel prokazatelně převzal, je nesprávné poučení. Ve výzvě k nastoupení trestu je uvedeno, že nenastoupení trestu odnětí svobody ve stanovené lhůtě může být posouzeno jako trestný čin podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, avšak toto ustanovení trestního zákoníku v účinném znění ke dni převzetí výzvy k nastoupení trestu se vztahuje k naprosto odlišné právní úpravě, navíc §171 odst. 1 v platném znění neobsahuje písmeno g). Dovolatel je tak přesvědčen, že nemůže být vinen ze skutku, který je mu přičítán k tíži na základě nesprávného poučení. Dovolatel se nemohl řídit poučením uvedeným ve výzvě k nastoupení trestu, a proto nemůže být jeho jednání považováno za úmyslné a tudíž splňující požadavky na potrestání jeho osoby. Navíc samotná výzva k nastoupení trestu je nejednoznačná, když užívá pojmu „může“, ale také termín nástupu trestu „ihned“, který je zcela neuchopitelný.
V závěru dovolání proto obviněný E. G. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2011, č. j. 10 To 324/2011-69, a aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2011, č. j. 2 T 52/2011-52, neboť důvody, pro které by mělo být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí nalézacího soudu, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a vydání nového rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného E. G. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že uplatněné námitky lze obsahově podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nepovažuje je za důvodné. Uplatnění trestní odpovědnosti za přečin podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku není podmíněno skutečností, že odsouzený byl výslovně poučen o tom, že nenastoupením trestu odnětí svobody se vystavuje nebezpečí trestního postihu. Povinnost soudu odsouzeného v tomto směru poučovat nevyplývá ani z ustanovení §320 a násl. tr. ř. V předmětné trestní věci ovšem obviněný na možnost trestního postihu v případě nenastoupení trestu odnětí svobody upozorněn byl a nepřesná právní kvalifikace takového jednání je z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele bez významu. Správně byl poučen v tom smyslu, že nenastoupení trestu odnětí svobody „může“ být posouzeno jako trestný čin. Soud nemůže dát předem dovolateli kategorické ujištění, že v případě nenastoupení trestu odnětí svobody bude trestně stíhán. Při zaslání výzvy k nástupu trestu odnětí svobody soud nemůže presumovat, že za nerespektování této výzvy bude odsouzenému uložen právě další nepodmíněný trest odnětí svobody.
Státní zástupce nepovažuje za vhodnou formulaci, podle níž byl obviněný vyzván, aby výkon trestu nastoupil „ihned“ po doručení výzvy, když výzva by podle §321 odst. 1 tr. ř. měla obsahovat konkrétní lhůtu, ve které má být trest nastoupen. Podle běžného významu výraz „ihned“ označuje krátké časové období a uvedená nepřesnost výzvy by podle názoru státního zástupce mohla mít z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele význam v případě, že by do výkonu trestu nastoupil s časovým průtahem v trvání řádově několika dnů. Obviněný ale byl do výkonu trestu dodán až dne 16. 11. 2010, navíc byl zatčen na místě vzdáleném od místa trvalého bydliště. Dovolatel nepochybně věděl, že má výkon trestu odnětí svobody nastoupit, a jeho jednání, kdy se nástupu trestu vyhýbal po dobu dvou měsíců, podle názoru státního zástupce jednoznačně svědčí o jeho úmyslu mařit výkon rozhodnutí soudu a výkon trestu odnětí svobody nenastoupit vůbec. Výše uvedené ne zcela pregnantní stanovení termínu pro nástup výkonu trestu odnětí svobody ve výzvě pro nástup tohoto trestu proto nemůže zbavit obviněného G. trestní odpovědnosti.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného G. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoliv jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný E. G. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Ustanovení §337 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje uložit pachateli přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání trest odnětí svobody až na tři léta. Nalézací soud uložil obviněnému G. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, tedy ještě pod třetinou trestní sazby, přičemž přihlédl vedle délky trestu odnětí svobody, který měl nastoupit, rovněž k tomu, že se obviněný k trestné činnosti v podstatě doznal a do jisté míry přihlédl také k důvodům, které ho k tomu vedly, ale na druhou stranu musel vzít v potaz i trestní minulost obviněného, který je mimo obecné recidivy i speciálním recidivistou ve vztahu k maření výkonu úředního rozhodnutí, kterého se dopouští opakovaně a projevuje tím jednoznačnou snahu nerespektovat předchozí rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nalézací soud trest vyměřený mírně pod třetinou zákonné trestní sazby považoval za zcela přiměřený, odpovídající všem zjištěným okolnostem, jakož i osobě obviněného (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v otázce uloženého trestu obviněnému G. konstatoval, že tento odpovídá všem zákonným kritériím a ačkoliv se jeví s ohledem na délku nenastoupeného trestu trestem poměrně přísným, není trestem nepřiměřeným ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na vymezení a rozsah případů, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného E. G. svým obsahem nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a jednalo se o trest ve výměře v rámci trestní sazby, kterou trestní zákon stanoví na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný E. G. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu [obdobné znaky obsahovalo i předchozí ustanovení §171 odst. 1 písm. g) tr. zák. o maření výkonu úředního rozhodnutí]. Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze například nedodržováním omezení uložených v souvislosti s trestem zákazu pobytu. K trestnosti se vyžaduje úmysl. Podle §321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil. Odsouzený je povinen výzvu uposlechnout. Závažným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení bude především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit nebo přechodná těžká situace v rodině (potřeba zajistit péči o bezvládného partnera nebo rodiče, úmrtí v rodině) apod. Pokud pachatel nepřebírá výzvu k nástupu trestu nebo ji výslovně odmítne převzít nebo účelově mění místo svého pobytu, aby jej výzva k nástupu trestu nezastihla, naplňuje znak, jiným způsobem se neoprávněně brání nástupu výkonu trestu. Naplněním tohoto znaku je i jednání, při kterém pachatel používá různé účelové obstrukce, jejichž smyslem je vzbudit u soudu zdání, že uložený trest odnětí svobody objektivně nemůže ze závažných důvodů nastoupit.
Předně je třeba uvést, že nalézací soud se k námitce obviněného o tom, že si nebyl vědom případné trestnosti nenastoupení výkonu trestu, vyjádřil v tom smyslu, že neznalost zákona nemůže obviněného vyvinit, navíc výzva k nástupu trestu obsahuje poučení v tom smyslu, že nenastoupení trestu odnětí svobody může být posouzeno jako trestný čin (srov. str. 2 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v napadeném usnesení zdůraznil, že nalézací soud správně uvedl, že obviněný byl vyzván k nástupu trestu odnětí svobody ihned po doručení výzvy. Neznalost trestnosti činu nemůže obviněného vyvinit, stejně jako nepřesné poučení na výzvě. Podstatné je, že obviněný se dopustil trestného skutku, o jehož trestnosti byl navíc výslovně poučen (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu).
Podle ustanovení §321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu se do ustanovení §321 odst. 1 tr. ř. výrazně promítá zásada rychlosti řízení a zásada oficiality. S ohledem na to je nutno výkon trestu nařídit po právní moci rozsudku co nejrychleji, zejména je-li odsouzený ve vazbě. V nařízení výkonu trestu je třeba vyznačit den, kdy má odsouzený trest nastoupit, do kterého typu věznice je zařazen, započítání vazby nebo trestu, jakož i předchozí tresty odsouzeného s uvedením, zda byly vykonány. Není-li odsouzený ve vazbě, je třeba výkon trestu nařídit v co možná nejkratší době, v každém případě před uplynutím lhůty, která je odsouzenému poskytnuta podle §321 odst. 2 tr. ř., popřípadě před uplynutím doby, na kterou byl povolen odklad výkonu trestu. Nařízení výkonu trestu, stejně jako výzva adresovaná odsouzenému, mají povahu opatření, proti kterým není opravný prostředek přípustný. Současně s nařízením výkonu trestu odnětí svobody soud zašle odsouzenému výzvu k nástupu trestu, ve které uvede věznici, v níž má odsouzený trest nastoupit, a stanoví mu lhůtu k nástupu končící konkrétním datem. Zároveň odsouzeného poučí, že pokud ve stanovené lhůtě trest nenastoupí, bude do výkonu trestu na základě §321 odst. 3 tr. ř. dodán.
Ačkoliv oba soudy nižších stupňů posuzují upozornění na výzvě k nastoupení trestu ve znění, že „nenastoupení trestu odnětí svobody ve stanovené lhůtě může být posouzeno jako trestný čin dle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák.“, jako poučení, ve smyslu shora citovaných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, je třeba zdůraznit, že soud nemá povinnost odsouzeného poučovat o těchto skutečnostech. Navíc, jak již bylo shora uvedeno, výzva adresovaná odsouzenému, má povahu opatření, proti kterému není opravný prostředek přípustný. Jinými slovy řečeno, protože se nejedná o rozhodnutí, nelze tyto procesní úkony napadat opravným prostředkem. Opatření jsou méně formalizovanými a operativními procesními úkony soudu, která nejsou rozhodnutími, a protože jde zpravidla o neformální úkony spíše organizačně technické povahy, trestní řád ani jiný předpis neobsahuje jejich obecnou úpravu, tedy jinými slovy obsahové a formální náležitosti opatření nejsou blíže vymezeny. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné dodat, že pokud doručená výzva k nástupu trestu obsahovala poučení, v němž bylo uvedeno chybné označení ustanovení trestného činu [§171 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, který je zjevně převzat z trestního zákona účinného do 31. 12. 2009], pro který může být obviněný stíhán při nenastoupení trestu odnětí svobody ve stanovené lhůtě, nejde o takovou vadu, která by měla za následek nemožnost odsouzení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť poučení o možnosti naplnit znaky tohoto trestného činu není povinnou obsahovou náležitostí tohoto procesního úkonu a trestní zákoník, trestní řád ani jiný zákon, takovou povinnost soudu v souvislosti s výzvou k nástupu výkonu trestu odnětí svobody neukládá. Navíc takovým poučením byl upozorněn na možnost trestního postihu, byť s nesprávným vyznačením již neplatného zákonného ustanovení. Právě s ohledem na to, že i trestní zákoník obsahuje obdobnou právní úpravu trestného činu maření výkonu rozhodnutí a vykázání, jaká byla v dříve platném §171 odst. 1 písm. g) tr. zák., a to v ustanovení §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, nemá tato zjevná nesprávnost význam ani z hlediska úmyslného zavinění trestného činu. Obviněný byl obecně upozorněn, že nenastoupení trestu odnětí svobody může mít za následek trestní postih, i když se paragrafové vyjádření týkalo dřívější, v době převzetí výzvy obviněným již neplatné, právní úpravy trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Tato okolnost není v žádném případě způsobilá ovlivnit trestní odpovědnost pachatele za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Jestliže v dovolatelem napadané formulaci bylo použito výrazu „může“, je třeba souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že soud nemůže předjímat, zda v případě nenastoupení trestu odnětí svobody bude dovolatel trestně stíhán, zvláště když toto je v kompetenci orgánů činných v přípravném řízení, zejména s ohledem na zásady legality a obžalovací (§2 odst. 3, 8 tr. ř.) příslušného státního zástupce, a nikoli soudu.
Nejvyšší soud opětovně opakuje, že podle §321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil a odsouzený je povinen výzvu uposlechnout. V tomto ohledu je možné odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který vyjádřil, že obviněný nemohl předpokládat, že soud nebude trvat na výzvě k okamžitému nástupu trestu, naopak, pokud nebylo stanoveno jinak, byl povinen řídit se termínem nástupu trestu, což mu muselo být zcela jasné (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu). Nic na tom nemění fakt, že soud by měl podle ustálené praxe ve výzvě k nástupu trestu stanovit odsouzenému lhůtu k nástupu končící konkrétním datem. Jestliže bylo na výzvě uvedeno „ihned“, je třeba z toho dovodit, že soud měl na mysli především den, kdy si obviněný G. předmětnou výzvu převzal, tj. 16. 9. 2010, resp. den bezprostředně následující po převzetí výzvy, což vyplývá z obecného významu slova ihned ve spojení s nástupem trestu odnětí svobody, tedy jinými slovy bez zbytečného odkladu. O úmyslu obviněného vyhnout se nástupu výkonu trestu odnětí svobody pak svědčí zejména fakt, že sám vůbec do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, ale byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán až o dva měsíce později (tj. 16. 11. 2010), kdy k jeho zatčení došlo mimo místo jeho trvalého bydliště. S ohledem na to nevznikají ani podle názoru Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o úmyslu obviněného nenastoupit na výzvu soudu bez závažného důvodu trest odnětí svobody a tím mařit výkon rozhodnutí soudu, čímž beze zbytku naplnil všechny znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 10 To 324/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 52/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného E. G. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.