ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1079.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1079/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2012 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 31 To 99/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 147/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 6 T 147/2011, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že dne 12. 2. 2011 kolem 14:40 hodin v L., v ulici K B. napadnul V. L., tak, že po předchozím incidentu ohledně nedání přednosti v jízdě na kruhovém objezdu v L., u čerpací stanice A. S. se svým vozidlem zn. Volvo, reg. zn. ........., dojel vozidlo V. L., který už zastavil na parkovišti před OD Bauhaus, kde ho následně nejprve verbálně napadnul, ten začal ustupovat, ale dostihnul ho a nejméně dvakrát mu nastříkal do obličeje slzotvorný prostředek, a to za přítomnosti manželky poškozeného a nejméně dalších dvou návštěvníků OD Bauhaus.
Za tento přečin byl obviněný P. Š. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. Š., rozhodl usnesením ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 31 To 99/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 31 To 99/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 6 T 147/2011, podal obviněný P. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Šímy dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že pro posouzení stíhaného přečinu má základní význam objasnění okolností užití spreje, podstatných pro rozhodnutí, zda došlo ze strany P. Š. o projev zjevné neúcty a neukázněného postoje k zásadám občanského soužití, kterým byl závažným způsobem narušen veřejný klid a pořádek, tedy o výtržnost, či zda byl sprej použit za okolností vylučujících podle §29 tr. zákoníku protiprávnost činu. Následně se dovolatel zabýval svými výpověďmi učiněnými v trestním řízení, výpovědí svědka D. H., kterou označil za nepravdivou, poté se zabýval výpovědí poškozeného V. L., která se měla lišit od toho, co vypověděl svědek H., a výpovědí svědkyně P. L. Soud prvního stupně měl podle dovolatele při hodnocení důkazů přehlédnout rozpory ve výpovědích svědků, nadto v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dovolatel se pohybuje ve světě organizovaného zločinu, jako kamaráda označuje T. P., nepochybně proto se dostal do mnoha konfliktů. Podle názoru soudu údajný odchod poškozeného do prodejny a jeho následný pokus napadnout obviněného postrádá logiku. Obhajobu obviněného hodnotil soud na základě úvahy: „tento typ uvažování obviněného, který žije v napětí díky pohybu v podsvětí a očekává neustálá napadání, nelze připustit“. Uvedená tvrzení soudu jsou nepřezkoumatelná a chybí jim logický základ. Následně dovolatel odkázal na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 3094/08, III. ÚS 398/97). Nalézací soud se při hodnocení důkazů neřídil postuláty Ústavního soudu spojenými s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Informace vyplývající z provedených důkazů v průběhu jejich hodnocení interpretoval předpojatě. Skutkový základ odsuzujícího rozsudku je vzdálen postulátu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Odvolací soud nedostatky nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci a jeho hmotně právním hodnocení přehlédl. Závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný spáchal přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je v extrémním rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z důkazů provedených při hlavním líčení, z nichž nelze bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že se obviněný dopustil skutku, který by vykazoval beze zbytku znaky uvedeného přečinu. Dovolatel má za to, že napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím, které vzešlo z řízení, jež ve svém celku porušilo právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V závěru dovolání proto obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 31 To 99/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc obviněného P. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. Š. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný P. Š. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Uvedené dvě formy jednání jsou upřesněny příkladným výčtem, v němž jsou zejména uvedeny: napadení jiného, kterým je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod.; hanobení historické nebo kulturní památky, kterým je projev subjektivní nevážnosti směřující k hrubému znevážení a často i poškození takové památky; hanobení hrobu, jímž je obdobný projev směřující proti hrobu, náhrobnímu kameni a jiným náhrobním deskám, sochařské, květinové a jiné výzdobě; rušení hrubým způsobem přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, jímž se rozumí jakékoli jednání mající charakter hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, které hrubě narušuje přípravu nebo průběh např. fotbalového či hokejového zápasu, popř. jiného sportovního utkání, dále slavnostní shromáždění občanů k uctění významného výročí nebo náboženský nebo jiný slavnostní obřad apod. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost).
Především je třeba uvést, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, a kterou se již odvolací soud v zásadě zabýval. Pokud dovolatel namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle ustanovení §29 tr. zákoníku, nejen nalézací soud (srov. str. 4 až 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), ale rovněž i odvolací soud, vyvrátily, že se v tomto případě jednalo o nutnou obranu, když nelze zejména přehlédnout, že obviněný celou situaci vyprovokoval. Byl to právě obviněný, kdo po konfliktu na kruhovém objezdu pokračoval dále v jízdě za poškozeným až k obchodnímu domu. Tvrzení obviněného, že i on chtěl nakoupit v Bauhausu, se nejeví věrohodné, neboť v takovém případě, pokud by se obviněný chtěl konfliktu vyhnout, mohl zaparkovat kdekoliv jinde na parkovišti, přičemž obviněný ihned po ukončení incidentu místo nákupu z místa odjel. Z výpovědí svědků je přitom zřejmé, že obviněný ani nezaparkoval, vozidlo jen ponechal v jízdním pruhu a ihned zamířil k poškozenému a začal ho slovně napadat (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu). Nutnou obranou se podle §29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jelikož bylo spolehlivě prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo od počátku sporu vystupoval jako agresor, dojel poškozeného na parkovišti před obchodním domem Bauhaus, nepřiměřeně vzniklé situaci použil slzný plyn proti poškozenému, ačkoliv sám neutrpěl žádné zranění, a jak správně poznamenal odvolací soud, po incidentu neuskutečnil žádný nákup a odjel, nelze dovodit, že by obviněnému ze strany poškozeného hrozil jakýkoliv útok, který by byl oprávněn odvracet. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí, které je úmyslné a protiprávní (nedovolené). Poškozený však na dovolatele nijak neútočil, jeho aktivita spočívala pouze v tom, že se bránil napadení ze strany obviněného. Obrana bývá zpravidla činěna konáním, směřuje proti útočníkovi a zpravidla jej postihuje na jeho tělesné integritě. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Ani tato podmínka pro uplatnění nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost nemohla nastat, neboť pokud v jednání poškozeného nebyl shledán žádný útok, ale pouze obrana, není možné hovořit ani o bezprostředně hrozícím či trvajícím útoku.
K namítanému posouzení svědeckých výpovědí zejména ze strany nalézacího soudu Nejvyšší soud předně podotýká, že touto námitkou dovolatele se již velmi obšírně zabýval odvolací soud. Jak správně poznamenal odvolací soud, na průběhu počátku konfliktu na parkovišti před obchodním domem se shodli jak manželé L., tak i manželé H. Přitom shodně uvedli, že obviněný přijel za poškozeným a ihned po vystoupení z vozu začal poškozeného verbálně napadat. Hádka poté přerostla ve fyzický konflikt, který opět vystupňoval obviněný. Odvolací soud uznal, že svědci a poškozený se neshodují, pokud jde o závěrečnou fázi konfliktu. Současně však upozornil, že svědek D. H. měl možnost vše sledovat a lépe si upamatovat, zatímco poškozený byl již paralyzován zásahem spreje. Nadto výpověď svědka H. je dále potvrzována lékařskou zprávou o poranění poškozeného. V podstatných věcech se však všichni vypovídající shodli (v podrobnostech srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud se jedná o výpovědi svědků H., je možné připustit v jejich případě určitou dávku dramatičnosti a emotivnosti, neboť se jedná o náhodné svědky, kteří vnímali vzniklou situaci jako nezúčastnění pozorovatelé, kteří neznali důvody vzniku hádky a následného fyzického konfliktu mezi dovolatelem a poškozeným, a tak jim v mnoha ohledech situace, kterou vnímali na parkovací ploše před obchodním domem Bauhaus, mohla připadat závažnější či tragičtější. Významnou okolností také je, že manželé H. měli u sebe děti, o které se báli a které ze strachu před obviněným schovali ve svém vozu. Také to ovšem vypovídá o intenzitě napadení a výtržnického chování ze strany obviněného.
Obviněný také napadal hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí v odůvodnění odsuzujícího rozsudku své závěry logicky a přesvědčivě vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud detailně přezkoumal odůvodnění jak rozsudku nalézacího soudu, tak i usnesení soudu odvolacího, a dospěl k zjištění, že nalézacím soudem byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v nezbytném rozsahu pro jeho rozhodnutí (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů také v zásadě odpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Dovolatel se konečně také ohrazoval proti některým výrokům nalézacího soudu, a to, že obviněný se pohybuje ve světě organizovaného zločinu, jako kamaráda označuje T. P. a že se proto nepochybně dostal do mnoha konfliktů, ale to není důvodem k napadání jiných. Typ chování obviněného ukazuje způsob jeho uvažování, když žije v napětí díky pohybu v podsvětí a očekává neustálá napadání, ale nelze připustit, aby řádní občané trpěli útoky od takto uvažujících jedinců. Nalézací soud rovněž uvedl, že těžko lze co uvést k jeho propagování socialistické zákonnosti (srov. str. 4 až 5 rozsudku). Je zřejmé, že nalézací soud při těchto svých úvahách vycházel ze závěrečné řeči dovolatele, která však není důkazním prostředkem a její obsah důkazem, a nalézací soud se tak dostal nad rámec své činnosti, pokud do svého rozhodnutí pojal uvedená konstatování, která v některých směrech již přesahují rámec a potřebu zdůvodnění závěrů týkajících se výtržnického chování obviněného. Nicméně ani toto konstatování určitého nevhodného odůvodnění, nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že nalézací soud, pokud jde o průběh a vyhodnocení vlastního výtržnického jednání obviněného P. Š., učinil správná a skutková zjištění, která nevzbuzují pochybnosti o vině obviněného P. Š., když nalézací soud v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. správně vyhodnotil, že skutek se stal a že jej spáchal obviněný. S ohledem na to považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že provedené dokazování, ani vlastní hodnocení důkazů nevykazuje žádné známky toho, že by je oba nižší soudy interpretovaly předpojatě. Ani obsah spisu, či jiné okolnosti nevedou k závěru o podjatosti samosoudce Mgr. Richarda Skýby, zvláště když se shora uvedenou výhradou údaje, které obviněný v dovolání napadá, tento samosoudce čerpal ze závěrečné řeči samotného obviněného a konfrontoval je i s jeho vlastními tvrzeními ve výpovědi obviněného, kde je možno např. poukázat na jeho tvrzení, že nemohl vědět, co na něj z kufru vytáhne, zda „nějakou montpáku, samopal nebo F1 granát“ (viz č. l. 68 p. v.).
Pokud se obviněný v dovolání vyjádřil v tom směru, že jeho jednání nenaplňovalo znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přehlédnout, že jeho veřejné jednání, které navíc bylo spácháno na místě veřejnosti přístupném, a to na parkovišti před obchodním domem v době, kdy se tam pohybovalo více spoluobčanů, značně gradovalo od hrubých vulgárních výrazů pronesených před přítomnými občany k pronásledování poškozeného, který před obviněným ustupoval, dále k fyzickému napadání poškozeného až k opakovanému použití slzotvorného prostředku. Takové jednání na uvedeném místě má všechny znaky typické pro výtržnost. Zváží-li se i motiv obviněného, který od počátku celého incidentu jednal se záměrem „vše si vyřídit s poškozeným“, který ho měl podle jeho názoru „pustit na kruhový objezd“, jak správně uvedl odvolací soud (str. 5 usnesení), pak je třeba považovat závěry obou nižších soudů o právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za zcela správné. Náležitě se pak k námitkám obviněného zejména odvolací soud vypořádal i se škodlivostí jednání obviněného, neboť je třeba s ním souhlasit, že jednání, kdy si řidiči vyřizují své záležitosti vzniklé v silničním provozu agresivním způsobem, je třeba považovat při intenzitě, jakou zvolil obviněný za natolik společensky škodlivé, že je nelze přehlížet, zvláště když jde o vystupňovanou agresivitu, jako tomu bylo v posuzovaném případě, a proto je nelze v rámci civilizované společnosti tolerovat. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný hnal vše až do krajnosti, nespokojil se s verbálním konfliktem, ale pokračoval až k intenzivnímu fyzickému napadení zakončenému opakovaným použitím slzotvorného prostředku. Takový projev správně odvolací soud vyhodnotil, jako závažné porušení zásad občanského soužití a projev výrazné neúcty k běžným společenským normám chování (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 31 To 99/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 6 T 147/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě zvážil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku nalézacího soudu a obsahu spisu odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.