ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.280.2012.2
sp. zn. 5 Tdo 280/2012-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2012 o dovolání obviněného Hazira S p a h i j i , nar. 20. 11. 1972 v Kosteci, Kosovo, bytem Obvodová 599/24, Havířov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 2 To 45/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Hazira Spahiji odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 48 T 7/2009, byl obviněný Hazir Spahija uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že v době nejméně od 28. 4. 2004 do 27. 7. 2005 v České republice, v Ostravě a jinde, po předchozí vzájemné dohodě společně s dalšími osobami albánské, polské, české národnosti stíhanými samostatně prostřednictvím najatých kurýrů zejména Cezary Adkiewicze, Zbigniewa Glajc, Marzeny Glajc a Tomáše Lečbycha bez oprávnění dováželi z Nizozemského království do Polské republiky, Rakouské republiky, Spolkové republiky Německo a do České republiky kokain, omamnou látku, uvedenou tehdy v příloze č. 1 zák. č. 167/1998 Sb., zařazenou do seznamu I. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách tak, že :
poté, co s dalšími osobami stíhanými samostatně pronajali byt č. 39 na ul. Karpatské č. 2857/20 v Ostravě – Zábřehu, obviněný Hazir Spahija do 23. 2. 2005 sám a prostřednictvím dalších osob opatřovali kokain v Nizozemském království za nákupní cenu cca 27 - 28,5 tisíc EURO za 1 kg kokainu, kdy prostřednictvím dalších osob také zajišťoval kurýry v Polské republice, zejména Cezary Adkiewicze, Zbigniewa Glajc a Marzenu Glajc a v České republice Tomáše Lečbycha, kdy tito kurýři instruovaní obviněným či dalšími osobami vycestovali z Nizozemského království, kde na různých místech docházelo k předání předem sjednaného množství kokainu, který kurýrům předávaly další osoby za účelem převozu a prodeje v jiných státech zejména v České republice, Rakouské republice a Spolkové republice Německo a tito kurýři, kteří převezli kokain v osobních motorových vozidlech tento sami předali obviněnému Haziru Spahija nebo jiným osobám s tím, že tento kokain po rozředění v poměru 50:50 případně 70:30 příměsí „mist“ v bytě č. 39 na ulici Karpatské č. 2857/20 v Ostravě – Zábřehu byl ukrýván ve schránkách pod zemí na přesně nezjištěném místě v zalesněné části poblíž Havířova, případně na jiných přesně nezjištěných místech a následně prodáván dalším osobám či konzumentům na území zejména Polské republiky prostřednictvím Stanislawa Adkiewicze a České republiky v součinnosti s dalšími osobami a takto do České republiky dopravili za uvedené období nejméně 10 kg kokainu blíže nezjištěné koncentrace, čímž získali přesně nezjištěný prospěch,
přičemž kurýr Tomáš Lečbych byl dne 5. 11. 2004 zadržen ve Spolkové republice Německo u hraničního přechodu Elten po příjezdu z Nizozemského království, když v jeho vozidle Renault 19 RZ 1T2 6332 bylo zajištěno 994 g bílého, do dvou bloků slisovaného prášku o obsahu 49,7% +-2,5 hydrochloridukokainu, tedy 494,4g +- 25,2 g hydrochloridukokainu.
Za tento trestný čin byl obviněný Hazir Spahija odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému Haziru Spahija dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to
- 1,2613 g pseudoefedrinu, uloženého v bezpečnostní obálce Orgatech č. 0082271 ve skladu HOA OKTE Frýdek-Místek.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného Hazira Spahiji, rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 2 To 45/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 2 To 45/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 48 T 7/2009, podal obviněný Hazir Spahija prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Kausty dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že procesním postupem orgánů činných v tomto trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozsudek nalézacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není patrno, jakým způsobem se nalézací soud vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil. Stejně tak odvolací soud převzal závěry soudu nalézacího, aniž by se dostatečně zabýval skutkovými zjištěními a na ně navazujícími důkazy. Rovněž odvolací soud se nevypořádal s námitkami obhajoby a s rozpory ve výpovědi svědka Stanislawa Adkiewicze. Oba soudy nižších stupňů také nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
Proti výpovědi dovolatele postavily soudy výpověď svědka Stanislawa Adkiewicze, která však stojí osamocena a není podporována žádnými jinými důkazy. Soudy nedostatečně zdůvodnily, proč nevyslechly svědka Cezary Adkiewicze. Neobstojí ani tvrzení odvolacího soudu, že nalézací soud učinil dostatečná šetření ohledně pobytu svědka Cezary Adkiewicze. Stejně tak nalézací soud neprověřoval věrohodnost osoby Adriana Adkiewicze, bratra Cezaryho, který měl sdělit, že Cezary je neznámého pobytu. Stejně tak oba soudy podle jeho názoru naivně uvěřily Stanislawu Adkiewiczovi, že neví, kde se jeho syn zdržuje.
Ze skutkové věty napadeného rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že skutky, kterých se měl dovolatel dopustit, jsou vymezovány velmi neurčitě. Skutková věta obsahuje mnoho neurčitých tvrzení, jako např. „případně“, „nezjištěných osob“, neztotožněnému odběrateli“, „na přesně nezjištěném místě“ atd. V daném případě se tak nejedná o vylíčení skutkového děje, ale pouze o nepodložené domněnky a úvahy. Celé trestní stíhání dovolatele je založeno pouze na domněnkách německé policie, když tyto převzaly české orgány činné v trestním řízení. Ve skutkové větě je uvedeno, že dovolatel se trestné činnosti dopouštěl v době nejméně od 28. 4. 2004 do 27. 7. 2005. Uvedená data však nemají oporu v žádném důkazu a ani události, které by byly předmětem dokazování v této věci. Není tedy zřejmé jaké konkrétní listiny a jaké části výslechu konkrétního svědka (vyjma lháře Stanislawa Adkiewicze) prokazují dovolatelovo protiprávní jednání. Tytéž námitky uplatnil dovolatel ve vztahu i k ostatním částem skutkové věty, a to konkrétně k těm částem, kde se uvádí, že se měl vzájemně dohodnout s dalšími osobami albánské, polské a české národnosti na dovozu kokainu do Polska, Rakouska, Německa a České republiky, kdy soudy navíc neuvádí, s kterými osobami, které jsou stíhány samostatně, se měl na uvedené trestné činnosti domlouvat a kdy se tak mělo stát, dále se jednalo o ty části skutkové věty, kde je uvedeno, že měl domlouvat nějaké kurýry, kdy osoby, které jsou ve skutkové větě uvedeny jako kurýři, nezná s výjimkou Zbygniewa Glajc, že měl údajně organizovat dovoz kokainu z Nizozemského království do Polska, Rakouska, Německa a do České republiky, že si s údajně dalšími osobami stíhanými samostatně pronajali byt č. 39 na ulici Karpatské 2857/20 v Ostravě – Zábřehu, že si měl sám i prostřednictvím dalších osob opatřovat kokain v Nizozemském království za nákupní cenu cca 27 až 28,5 tis. EUR za 1 kg kokainu, že prostřednictvím dalších osob měl zajišťovat kurýry v Polské republice, že měl kurýry osobně instruovat, případně tyto instruovat prostřednictvím dalších neidentifikovaných osob, kdy před soudem nebylo prokázáno na jakých místech mělo dojít k předávání kokainu a které osoby měly předávat kokain v Nizozemském království za účelem jeho převozu a prodeje do České republiky, Rakouska a Polska, rovněž není konkrétně tvrzeno kdy, kde a kdo měl dovolateli předat jakékoliv množství kokainu, nebylo ani prokázáno, že by měl v zalesněné části poblíž Havířova ukrývat kokain. Stejné výhrady měl dovolatel k těm částem skutkové věty, kde je tvrzeno, že měl do České republiky dopravit nejméně 10 kg kokainu a získat přesně nezjištěný prospěch.
Soudy nižších stupňů nikde neuvádějí, kdo všechno měl být členem údajné organizované skupiny, jaká měla být její hierarchie, jaké postavení a úlohu měli její jednotliví členové a jakou konkrétní úlohu a postavení měl dovolatel. Zejména potom soudy neuvádějí, z jakých důkazů má tato skutečnost vyplývat. Z napadeného rozsudku se dovolatel ani nedověděl kdo, a kdy organizovanou skupinu řídil, kdo, kdy a jak jí financoval a jakým způsobem mezi sebou jednotliví členové komunikovali.
Následně se dovolatel zabýval osobou svědka Stanislawa Adkiewicze, kterého považuje za naprosto nedůvěryhodného. Předně dovolatel poukázal na doplnění obvinění prokurátora Okrengové prokuratury v Katovicích ze dne 2. 6. 2008 a na skutky, z nichž byl jmenovaný svědek obviněn, zejména skutek č. 37, podle nějž se měl Stanislaw Adkiewicz dopustit trestného činu křivé svědecké výpovědi. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku také pozastavoval nad tím, jak je možné, že proti Stanislawu Adkiewiczovi a Cezary Adkiewiczovi nebylo českými orgány činnými v trestním řízení zahájeno trestní stíhání. Dovolatel se velmi obsáhle zabýval i jinými důvody, na základě nichž dovozuje nevěrohodnost svědka Stanislawa Adkiewicze. Předně se dovolatel zabýval tou částí výpovědi svědka Stanislava Adkiewicze ze dne 2. 2. 2011, v níž se měl svědek rozdílně vyjadřovat k tomu, kdy se seznámil s dovolatelem. V dalším dovolatel dokazoval nevěrohodnost Stanislawa Adkiewicze porovnáváním skutečností plynoucích z již výše zmíněného obvinění prokurátora Okrengové prokuratury v Katovicích ze dne 2. 6. 2008 a z výpovědí svědka v přípravném řízení dne 18. 3. 2009, v hlavním líčení probíhajícím ve dnech 24. – 25. a 27. 1. 2011 ve věci sp. zn. 48 T 2/2009, v níž bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému Florianovi Hamzai a Davidovi Bystrianskému a v hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2011 v této věci. Konkrétní rozpory dovolatel ve výpovědích Stanislawa Adkiewicze shledává zejména v tom, zda Stanislav Adkiewicz obchodoval s jinými drogami (heroin, paracematol, metamfetamin, amfetamin, extáze, rozpouštědla či desinfekce) a zda také sám nějaké drogy převážel, jak docházelo k přebírání kokainu od Cezary Adkiewicze v České republice, kdo a kdy jel do Holandska, zda a jak se obviněný Hazir Spahija účastnil a podílel na převozu kokainu, pokud začali převážet kokain z Holandska do České republiky, konkrétně kdy se Stanislav Adkiewicz přestěhoval z Bohumína do Ostravy a kdy jel jeho syn Cezary poprvé pro kokain do Holandska, dále jaké množství kokainu bylo převezeno a kým byl pronajat byt č. 39 na ulici Karpatské č. 2857/20 v Ostravě – Zábřehu a také kdo platil nájem. Konečně dovolatel k výpovědím Stanislawa Adkiewicze namítal, že jeho bratr mohl jen těžko předávat kokain manželům Glajcovým, když byl v únoru 2005 zatčen.
Podle dovolatele není nijak potvrzeno tvrzení Stanislawa Adkiewicze, že jeho syn Cezary dovážel kokain, když německá policie u něj žádný kokain nenašla. Zejména ale podle dovolatele nelze výpověď Stanislawa Adkiewicze ověřit a potvrdit jinými důkazy.
Dovolatel také vyslovil přesvědčení, že jako důkaz nemohou sloužit domněnky orgánů cizích států, konkrétně kriminální policie Spolkové republiky Německo, které mají podobu úředních záznamů a různých podnětů a nejsou rozhodnutími ve věci samé. Dovolatel poukázal na rozsudek ve věci jeho bratra Tafila Spahiji, z něhož je zřejmé, že dovolatel se na žádné činnosti týkající se drog, nepodílel. Stejně tak nebyla předmětným rozsudkem prokázána součinnost dalšího jeho bratra Jashara Spahiji. Dovolatel se tak nemohl společně se svými bratry Tafilem a Jasharem Spahijou dopouštět trestné činnosti spočívající v opatřování a dovozu kokainu do České republiky, Polska a Rakouska. Nebylo tak ani prokázáno, že by se svými bratry měly kontakty i ostatní osoby, a to Tomáš Lečbych, Stanislaw Adkiewicz, Florian Hamzai, David Bystriansky, Zbigniew Glajc, Marzena Glajc či Cezary Adkiewicz. Pokud se týká odsouzení Tomáše Lečbycha, v jeho trestní věci se nikde nehovoří o jeho osobě, případně o jeho rodinných příslušnících.
Soudy nižších stupňů nevzaly v potaz výsledky znaleckých posudků Ing. Stanislava Blažka, Ph. D. a PhDr. Marie Svobodové, Ph. D., které svědčí v dovolatelův prospěch a prokazují jeho nevinu. Poté se dovolatel věnoval svědeckým výpovědím jednotlivých kurýrů. Svědci Tomáš Lečbych a Zbigniew Glajc odmítli vypovídat. Svědkyně Marzena Glajc - Ligocka odmítla u hlavního líčení vypovídat, z její výpovědi z přípravného řízení však nelze dovodit, že by se dovolatel dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání. Ani z výslechu ostatních svědků (Irena Lečbychová, Kateřina Müllerová, Beáta Smolenová, Lenka Spahija a Ladislav a Jaroslava Staňkovi) nebylo zjištěno, že by se dovolatel dopouštěl trestné činnosti. Konečně svědkyně Petra Pekarovičová uvedla, že v bytě č. 39 na Karpatské 2857/20 v Ostravě – Zábřehu, nikdy žádné drogy a nic podezřelého neviděla.
Obecné soudy podle jeho názoru pochybily, pokud neprovedly důkaz výslechem svědka Cezary Adkiewicze a nepřipojily ke spisu svědeckou výpověď Stanislawa Adkiewicze z řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2009.
Z těchto důvodů v závěru dovolání obviněný Hazir Spahija navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 2 To 45/2011, a současně i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 48 T 7/2009, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci, příp. Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Hazira Spahiji doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že pokud obviněný v rámci svého dovolání napadl zejména rozsah dokazování, hodnocení provedených důkazů soudy činnými ve věci, resp. porušení některých procesních pravidel (stanovených v §2 odst. 5 a §125 odst. 1 tr. ř.), nelze k takovým tvrzením přihlížet. Podle státního zástupce je s jistou mírou tolerance možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného týkající se jednak nedostatečnosti skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k vyslovené právní kvalifikaci, popřípadě týkající se (s ohledem na údajně nedostatečná skutková zjištění) nesprávnosti hmotně právního posouzení jednání obviněného jako spáchaného v rámci organizované skupiny. K tomu státní zástupce uvedl, že popis skutkového děje ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě skutečně obsahuje některá nikoli zcela konkrétní tvrzení, což ovšem není samo o sobě dostatečně významné – rozhodné totiž je, zda je z učiněných skutkových zjištění možné dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. či nikoli.
Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný působil ve skupině osob různých národností, jejichž společným cílem bylo organizovat přepravu kokainu z Nizozemí do České republiky za účelem jeho dalšího prodeje především v České republice a v Polsku. Obviněný proto získával a řídil kurýry, kteří dojížděli pro kokain a vozili do Ostravy, kde byl obviněným či dalšími osobami do jisté míry dále zpracován, ukrýván a poté předáván k další distribuci. Průběh skutkového děje je tedy poměrně zřejmý a není podstatné, že nejsou známa přesná místa předání kokainu v Nizozemí, jména všech kurýrů a dalších spolupracujících osob apod. Stran právní kvalifikace je potom nutné dovodit, že obviněný nakládal s kokainem, a to tak, že ho zejména opatřoval (prostřednictvím kurýrů z Nizozemska) a poté přechovával (před další distribucí). Tohoto jednání se přitom obviněný dopouštěl v rámci organizované skupiny, která pro svoji existenci nevyžaduje zvláštní hierarchii, ale může vzniknout zcela neformálně, konkludentně i pro jen ojedinělý útok (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Postačuje tedy zjištění, že pro výše uvedený obchodní řetězec bylo postupně a zcela vědomě aktivních více osob, jejichž činnost na sebe za účelem úspěšné realizace distribuce navazovala, a to ve formě organizace, převážení, zpracování a ukrývání a dalšího prodeje. Tato skupina potom zcela zjevně působila na území Nizozemského království, České republiky a Polské republiky (resp. i dalších), tedy na území více států. Konečné právní kvalifikaci podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. proto nelze ničeho vytknout.
Státní zástupce proto dovodil, že námitkám obviněného není možné přisvědčit, protože soudy dříve činné ve věci se nedopustily nesprávnosti v hmotně právním posouzení. Podaný mimořádný opravný prostředek tudíž shledal zjevně neopodstatněným a navrhl jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Hazir Spahija uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, jak bude ještě dále v podrobnostech uvedeno.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu, a spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Zprostředkováním se rozumí jakékoliv zajištění kontaktu mezi jednotlivými osobami zabývajícími se nakládáním s omamnou nebo psychotropní látkou, přípravkem obsahujícím omamnou nebo psychotropní látku, prekursorem nebo jedem, jestliže předmětem je dodání takové látky. Ten, kdo zprostředkuje dodání takové látky, sám s ní nenakládá, tedy ji neprodává, nedaruje, nekupuje apod. Zprostředkováním je i zajištění kontaktu mezi osobou, která jiným způsobem obstará některou omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed jinému. Pod pojmem neoprávněně jinak jinému opatří se rozumí neoprávněné obstarání jedu, omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru jinému jiným způsobem než je výslovně v §187 odst. 1 tr. zák. uvedeno, tedy např. darováním, výměnou za jinou věc apod. Přechováváním je jakýkoli způsob držení jedu, omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo prekursoru. Pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1986, sp. zn. 11 To 51/85, publikované pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. je spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí z činu uvedeného v odst. 1 značně vysoký, zejména tehdy, vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje nebo jinak jinému opatří anebo přechovává pro jiného omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí. Mimo množství je třeba hodnotit i druh a kvalitu látky, způsob provedení činu apod. Pachatel musí čin uvedený v §187 odst. 1 tr. zák. spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a proto musí vědět, že jde o organizovanou skupinu v shora uvedeném smyslu, která působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky.
Obviněný Hazir Spahija ve svém dovolání nejprve namítal, že soudy nedostatečně zdůvodnily, proč nevyslechly svědka Cezary Adkiewicze. Stejně tak nebyla prověřena věrohodnost Adriana Adkiewicze, bratra Cezaryho, který měl sdělit, že Cezary je neznámého pobytu. Nalézací soud pouze poznamenal, že důvodem, proč nebyl vyslechnut Cezary Adkiewicz, byl jeho dlouhodobý nezjištěný pobyt v zahraničí (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud nepřisvědčil námitce obviněného, že nalézací soud pochybil, když neprovedl výslech svědka Cezary Adkiewicze. Bylo zjištěno, že tento je pro orgány činné v trestním řízení nedostupný, a to pro dlouhodobý nezjištěný pobyt v zahraničí. Tato skutečnost byla zjištěna nejen z výpovědi svědka Stanislava Adkiewicze, ale i z dokladů předložených v rámci právní pomoci Polskou republikou. Osoba jménem Adrian Adkiewicz, bratr Cezary Adkiewicze, sdělila, že asi od roku 2006 je Cezary Adkiewicz v zahraničí, přičemž nezná místo jeho pobytu. Krajová prokuratura, oddělení pro boj s organizovanou trestnou činností, III. oddělení v Katovicích, byla požádána o výslech svědka Cezary Adkiewicze, přičemž žádosti nebylo vyhověno s tím, že Cezary Adkiewicz se nedostavil na předvolání, má se zdržovat nastálo v zahraničí a jeho místo pobytu není známo. Odvolací soud proto zamítl návrh obviněného na provedení výslechu svědka Cezary Adkiewicze (srov. str. 16 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud posoudil tyto důkazy, tj. sdělení Krajové prokuratury, oddělení pro boj s organizovanou trestnou činností, ze dne 23. 3. 2009 (č. l. 687 spisu) a záznam o výpovědi Adriana Adkiewicze, který uvedl, že si je jist, že jeho bratr, Cezary Adkiewicz, po odjezdu do zahraničí před třemi léty, nebyl v Polsku, ale s bratrem si občas telefonují (srov. č. l. 766 spisu), přičemž dospěl k závěru, že tyto informace získané cestou právní pomoci z Polska jsou dostačující, soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily, proč upustily od výslechu Cezary Adkiewicze, a dále nepochybily, pokud neprověřovaly věrohodnost osoby Adriana Adkiewicze, neboť o ní ohledně těchto údajů nevznikají pochybnosti. Konečně je také nutné uvést, že Nejvyšší soud považuje výpověď Stanislava Adkiewicze za věrohodnou, jak o tom pojedná níže. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal tyto námitky dovolatele důvodnými.
Pokud se týká neurčitosti skutkové věty a závěrů, které z ní plynou, kdy podle dovolatele není zřejmé, na základě jakých důkazů k nim soudy nižších stupňů dospěly, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující. Podle skutkové věty jednání obviněného Hazira Spahiji zkráceně spočívalo v tom, že v době nejméně od 28. 4. 2004 do 27. 7. 2005 v České republice, v Ostravě a jinde, po předchozí vzájemné dohodě společně s dalšími osobami albánské, polské a české národnosti, stíhanými samostatně, prostřednictvím najatých kurýrů zejména Cezary Adkiewicze, Zbigniewa Glajc, Marzeny Glajc a Tomáše Lečbycha bez oprávnění dováželi z Nizozemského království do Polské republiky, Rakouské republiky, Spolkové republiky Německo a do České republiky kokain, že poté, co s dalšími osobami stíhanými samostatně pronajali byt č. 39 na ul. Karpatské č. 2857/20 v Ostravě – Zábřehu, obviněný Hazir Spahija do 23. 2. 2005 sám a prostřednictvím dalších osob opatřovali kokain v Nizozemském království za nákupní cenu cca 27 až 28,5 tisíc EUR za 1 kg kokainu, kdy prostřednictvím dalších osob také zajišťoval kurýry v Polské republice zejména Cezary Adkiewicze, Zbigniewa Glajc a Marzenu Glajc a v České republice Tomáše Lečbycha, kdy tito kurýři instruovaní obviněným či dalšími osobami vycestovali z Nizozemského království, kde na různých místech docházelo k předání předem sjednaného množství kokainu, který kurýrům předávaly další osoby za účelem převozu a prodeje v jiných státech zejména v České republice, Rakouské republice a Spolkové republice Německo a tito kurýři, kteří převezli kokain v osobních motorových vozidlech, tento sami předali obviněnému Haziru Spahijovi nebo jiným osobám s tím, že tento kokain po rozředění byl ukrýván ve schránkách pod zemí na přesně nezjištěném místě v zalesněné části poblíž Havířova, případně na jiných přesně nezjištěných místech, a následně prodáván dalším osobám či konzumentům na území zejména Polské republiky prostřednictvím Stanislawa Adkiewicze a také České republiky a takto do České republiky dopravili za uvedené období nejméně 10 kg kokainu blíže nezjištěné koncentrace, čímž získali přesně nezjištěný prospěch.
Předně je nutné uvést, že soudy nižších stupňů nevycházely pouze z „domněnek“ německé policie, jak uvádí dovolatel, ale zejména z důkazů zajištěných a opatřených v České republice a dále z materiálů poskytnutých polskými orgány činnými v trestním řízení. Skutková věta je postavena na zjištěních nalézacího soudu, jak je konstatuje na stranách 14 až 15 svého rozsudku, kde uvádí, že vzal za prokázané, že obviněný Hazir Spahija se seznámil se svědkem Stanislavem Adkiewiczem nejpozději v lednu roku 2004, což odpovídá dalším údajům svědkem uváděným ohledně zakoupení vozidla pro syna Cezary Adkiewicze v dubnu 2004, týden před tím než začal Cezary s pašováním, jakož i nájemním smlouvám ohledně bytu č. 39 na ulici Karpatská 2847/20 v Ostravě – Zábřehu od 28. 4. 2004, od kdy se svědek Stanislaw Adkiewicz po přestěhování z Bohumína zdržoval v Ostravě až do konce pronájmu 27. 7. 2005. Svědek Stanislaw Adkiewicz ve své výpovědi dále potvrdil, že po dohodě s obviněným Hazirem Spahijou a Florianem Hamzai nejprve sjednal jako kurýra pro převoz kokainu z Holandska do Česka svého syna Cezary Adkiewicze, který s pašováním započal asi týden poté, co mu koupil vozidlo VW Golf registrované v dubnu 2004. Potvrdil i účast obviněného Hazira Spahiji při předávání kokainu v Holandsku společně s Florianem Hamzai. Svědek Stanislaw Adkiewicz také popsal, jakým způsobem a kdo domlouval předání drog v Holandsku, které pak převzal kurýr, tento kokain dopravil do České republiky, kde ho svědek Adkiewicz převzal a následně předal obviněnému Spahija a Hamzai v bytě v Ostravě – Zábřehu, kde jak svědek také popsal obviněný Spahija a Hamzai kontrolovali čistotu drogy, v mlýnku drogu mleli, ředili mistem, lisovali v lisu a následně v menších balíčcích z bytu odnášeli a to do tajných skrýší. Množství drogy, kterou převážel jeho syn Cezary Adkiewicz asi v 5 až 7 případech stanovil svědek v rozpětí jednoho a půl až dvou kilogramů na jeden převoz, avšak nedokázal přesně říci, jaké množství bylo určeno pro dovoz do Česka a jaké do Rakouska. Soud vycházel z nejmenšího možného množství s přihlédnutím k hmotnosti zásilek a jejich počtu, nejméně 10 kilogramů. Poté, co byl jeho syn zadržen a kontrolován orgány v Spolkové republice Německo zjednal svědek Stanislaw Adkiewicz přes známého Rudolfa Trombika dalšího kurýra Zbigniewa Glajce. Jak potvrdila i svědkyně Marzena Glajc-Ligocka, která se účastnila společně se svým manželem Zbigniewem Glajcem nejméně dvou převozů kokainu a pak již v převozech pokračoval její manžel sám. Svědek Adkiewicz opět potvrdil, že se jednalo o pět až sedm převozů, jak do Česka tak i Rakouska, kdy do Česka mělo být takto přepraveno nejméně celkem 10 kilogramů kokainu, který svědek předával obviněnému Haziru Spahijovi či Hamzai. Obviněného Hazira Spahiju svědkyně znala pouze pod přezdívkou „Sony“, kterého také podrobně popsala a identifikovala. Soud tak dovodil, že obviněný Hazir Spahija se účastnil na převozu nejméně 10-ti kilogramů kokainu z Holandska do České republiky, které přepravil jako kurýr Zbigniew Glajc sám nebo s manželkou. S odkazem na citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2006, č. j. 2T 77/2006-101, a jeho odůvodnění mohl soud i s přihlédnutím k dalším důkazům opatřeným právní pomocí uzavřít, že na pašování kokainu do SRN se podílel nejméně v jednom případě jako kurýr i Tomáš Lečbych, který byl navázán na osoby albánské národnosti působící jak v Holandsku, tak v Německu. Je zjevné, že se jednalo buď o rodinné příslušníky obviněného Hazira Spahiji nebo další osoby z albánské komunity podílející se na pašování kokainu. Celkový počet osob, který se nejméně na pašování kokainu podílel různými formami rozhodně přesahuje počet tří osob, neboť zahrnuje obviněného Hazira Spahiju, Floriana Hamzai, Cezary Adkiewicze, Zbigniewa Glajc, Mrzenu Glajc - Ligockou, Tomáše Lečbycha, jakož i další blíže neustanovené osoby, včetně bratra obviněného Tafila Spahiji. Současně je nepochybné také to, že tato skupina osob působila ve více státech, zejména Holandsku, Německu, Polsku, Česku a Rakousku (srov. str. 14 až 15 rozsudku nalézacího soudu).
Podle Nejvyššího soudu měl nalézací soud dostatek důkazů k tomu, aby učinil skutková zjištění, jež potom odpovídajícím způsobem zachytil ve skutkové větě, a z nichž je zřejmé, že obviněný Hazir Spahija spolupracoval s osobami polské národnosti (Stanislav Adkiewicz) a národnosti albánské (Florian Hamzai, Tafil Spahija) při přepravě kokainu z Holandska do České republiky. Pro posouzení viny není rozhodné, zda jsou známa konkrétní místa v Holandsku, kde docházelo k předání drog sjednaným kurýrům. Kokain, který převáželi kurýři, a to Cezary Adkiewicz, Zbigniew Glajc, Mrzena Glajc - Ligocká a Tomáš Lečbych, poté obviněný Hazir Spahija společně s Florianem Hamzai dále ředili a prodávali svým odběratelům. Časové vymezení skutku od 28. 4. 2004 do 27. 7. 2005 odpovídá obdobím, na něž byly uzavírány jednotlivé nájemní smlouvy Petrou Pekarovičovou (srov. účinnost první nájemní smlouvy od 28. 4. 2004; viz č. l. 2095) a Florianem Hamzai (srov. poslední nájemní smlouvu, kterou uzavřel Florian Hamzai a která končila ke dni 27. 7. 2005; srov. č. l. 2108). Pokud se ve skutkové větě uvádí, že obviněný se měl dohodnout s dalšími osobami stíhanými samostatně, potom se jedná minimálně o Floriana Hamzai, jehož trestní věc je vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2009, a Stanislava Adkiewicze, stíhaného v Polského republice (srov. č. l. 486 spisu). Výše ceny, za jakou byl kokain v Nizozemí pořízen a jaké množství jej bylo přivezeno do České republiky vyplývá ze svědecké výpovědi Stanislawa Adkiewicze. Tento svědek také ve svých výpovědích popsal, že to byl pokaždé on, kdo předával Florianovi Hamzai a Hazirovi Spahijovi kokain, který přebíral od kurýrů, a to buď zpočátku na domluveném místě v Ostravě, nebo později přímo v pronajatém bytě na ulici Karpatské v Otravě – Zábřehu. Svědek Stanislaw Adkiewicz však nedokázal konkrétně určit, kde byl kokain v lese ukrýván. Nejvyšší soud je tak v souladu s odvolacím soudem toho názoru, že popis skutkových zjištění ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu sice není zcela perfektní, avšak lze konstatovat, že nebyly shledány důvodné pochybnosti o skutkovém závěru soudu prvního stupně, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu tímto rozhodnutím za vinu, přičemž popis skutku v potřebné míře vystihuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž obviněným uváděná nekonkrétní vyjádření v popisu skutku, která odpovídají utajenému provádění posuzované rozsáhlé drogové trestné činnosti, nemohla s ohledem na uvedené skutečnosti zpochybnit správnost závěru o vině obviněného Hazira Spahiji trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (srov. str. 16 usnesení odvolacího soudu).
Ohledně námitek dovolatele týkajících se jeho členství v organizované skupině Nejvyšší soud plně odkazuje na správné závěry obou soudů nižších stupňů, s nimiž se plně ztotožňuje. Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný působil ve skupině osob, jejichž společným cílem bylo organizovat a zajišťovat opatření a přepravu kokainu z Nizozemského království do Polské republiky, Rakouské republiky, Spolkové republiky Německo a do České republiky za účelem jeho dalšího prodeje. Podle nalézacího soudu celkový počet osob, které se na pašování kokainu podílely různými formami rozhodně přesahuje počet tří osob, neboť zahrnuje obviněného Hazira Spahiju, Floriana Hamzai, Cezary Adkiewicze, Zbigniewa Glajc, Mrzenu Glajc - Ligockou, Tomáše Lečbycha, jakož i další blíže neustanovené osoby, včetně bratra obviněného Tafila Spahiji. Jisto je, že se jednalo o vysoce organizovanou skupinu osob s přesnými pravidly spolupráce a rozdělením úloh, což mělo ztížit nebo zabránit odhalení a objasnění této trestné činnosti. Je nepochybné, že všechny uvedené osoby se do tohoto obchodu s kokainem zapojily s tím, že věděly, že se jedná o nelegální činnost, a to s úmyslem se obohatit. Rovněž bylo spolehlivě zjištěno, že tato skupina osob působila ve více státech, zejména Holandsku, Německu, Polsku, Česku a Rakousku (srov. str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že obviněný se daného jednání dopustil jako člen organizované skupiny, ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, přičemž tyto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby byly naplněny po stránce formální i materiální. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se v dané trestní věci jednalo o sdružení více než 3 osob konkrétně uvedených ve výroku napadeného rozsudku, mezi nimiž byla provedena dělba úkolů. Jednotliví členové se na činnosti skupiny aktivně podíleli, přičemž není pochyb o tom, že věděli, že jde o organizovanou skupinu. Rovněž není pochyb o tom, že se v daném případě jednalo o organizovanou skupinu působící ve více státech, neboť bylo prokázáno, že kokain byl opatřován v Nizozemském království na základě předchozí dohody uvedených osob, kokain byl předáván kurýrům za účelem převozu do České republiky a následně byl prodáván zejména v České republice, Rakouské republice, Spolkové republice Německo a v Polsku (v podrobnostech srov. str. 17 až 18 usnesení odvolacího soudu). S těmito závěry obou soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, přičemž k tomu ještě dodává, že průběh skutkového děje dostatečně vyplývá ze skutkové věty výroku o vině a není podstatné, že nejsou známa přesná místa předání kokainu v Nizozemí, jména všech dalších kurýrů a spolupracujících osob apod. Tohoto jednání se přitom obviněný dopouštěl v rámci organizované skupiny, která pro svoji existenci nevyžaduje zvláštní hierarchii, ale postačí, že jde o sdružení více osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). V daném případě byly tyto znaky organizované skupiny nepochybně naplněny na základě zjištění, že pro výše uvedený „nelegální obchodní řetězec“ bylo postupně a zcela vědomě aktivních více osob, jejichž činnost na sebe za účelem úspěšné realizace distribuce kokainu navazovala, a to ve formě organizace, převážení, zpracování a ukrývání a dalšího prodeje. Tato skupina potom zcela zjevně působila zejména na území Nizozemského království, Spolkové republiky Německo, Rakouské republiky, České republiky a Polské republiky, tedy na území více států. Použité právní kvalifikaci podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. ze strany nalézacího soudu proto nelze z těchto hledisek ničeho vytknout.
Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku velmi obsáhle zabýval také věrohodností svědka Stanislawa Adkiewicze, když především namítal, že v jeho výpovědi jsou shora zmíněné rozpory, že tento svědek je lhářem a je naprosto nedůvěryhodný, a proto mu nelze věřit a postavit výlučně na jeho svědectví jeho odsouzení.
Nalézací soud zachycuje podstatný obsah výpovědi Stanislawa Adkiewicze na stranách 11 až 12 svého rozsudku. K tomu na straně 14 uzavírá, že z výpovědi svědka Stanislawa Adkiewicze, který uváděl nepřesně dobu, kdy se měl seznámit s obviněným Hazirem Spahijou soud vzal za prokázané, že se tak stalo nejpozději v lednu roku 2004, což odpovídá dalším svědkem uváděným údajům ohledně zakoupení vozidla pro syna Cezary Adkiewicze v dubnu 2004, týden před tím než začal Cezary s pašováním, jakož i nájemním smlouvám ohledně bytu č. 39 na ulici Karpatská 2847/20 v Ostravě – Zábřehu uzavřeným od 28. 4. 2004, od kdy se svědek Stanislaw Adkiewicz po přestěhování z Bohumína zdržoval v Ostravě až do konce pronájmu 27. 7. 2005. Soud považuje za vcelku pochopitelné, že svědek Stanislaw Adkiewicz pod tlakem opakovaných dotazů znejistěl a uváděl jiný rok, kdy se měl seznámit s obviněným Spahijou. Odvolací soud se podrobně zabýval námitkami dovolatele týkajícími se nevěrohodnosti Stanislawa Adkiewicze, přčemž uvedl následující. Ve shodě se soudem nalézacím považuje odvolací soud výpověď tohoto svědka za věrohodnou a pravdivou, neboť nebyly v jeho výpovědích zjištěny žádné podstatné rozpory, které by svědčily závěru opačnému. Současně je nutno uvést, že nebyly shledány podstatné rozpory mezi výpovědí tohoto svědka z přípravného řízení a z řízení před soudem, kterou učinil dne 2. 2. 2011 prostřednictvím videokonference, jež byla rovněž provedena v souladu s požadavky zákona. Výpověď svědka ze dne 18. 3. 2009 lze označit za přesnější, což je logické s ohledem na časový odstup mezi oběma výslechy. Pokud obviněný poukazuje na nesoulad v časových údajích uvedených tímto svědkem, je nutné podotknout, že s ohledem na časový odstup od spáchání předmětného trestného jednání je logické, že svědek mohl nepřesně uvádět jiné časové rozpětí, jinak však je výpověď svědka Stanislawa Adkiewicze v podstatných hlediscích stejná (srov. str. 10 až 11 usnesení odvolacího soudu). Dále odvolací soud uvedl, že porovnáním výpovědí svědka Stanislawa Adkiewicze v předmětné trestní věci a ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2009, nebyly shledány takové rozpory, které by zpochybňovaly pravdivost a věrohodnost výpovědí tohoto svědka. Je nutno si uvědomit, že svědek Stanislaw Adkiewicz v trestní věci vedené pod sp. zn. 48 T 2/2009 vypovídal ve vztahu k obžalovaným Florianu Hamzai a Davidu Bystrianskému, kterým je kladen za vinu jiný rozsah trestné činnosti, než obviněnému Haziru Spahijovi. Současně je nutno poukázat na časový odstup mezi spácháním předmětného trestného jednání a výslechy svědka v rámci videokonferencí, přičemž obviněný výpověď svědka ve svém dovolání vysvětluje v jiných logických souvislostech, než se podává z jejího obsahu (srov. zejména str. 13 usnesení odvolacího soudu).
Jak vyplývá z obsahu spisu, byl svědkovi Stanislawovi Adkiewiczovi v Polské republice přiznán statut korunního svědka, kterým se zpravidla rozumí pachatel trestného činu (resp. obviněný), jemuž byl dán příslib, že nebude stíhán nebo že bude mírněji potrestán, dopomůže-li svou výpovědí k objasnění závažné (zejména organizované) trestné činnosti, tj. usvědčí-li její (další) pachatele či spolupachatele. Je to tedy obviněný, který zcela výjimečným způsobem přispěje k objasnění zvlášť závažného trestného činu, spáchaného členem organizované skupiny nebo ve prospěch zločinného spolčení, a také k odhalení jeho pachatelů nebo k zamezení přípravy, pokusu nebo spáchání takového trestného činu, a o těchto skutečnostech podá úplnou a pravdivou výpověď. V tomto institutu je třeba hledat účinné nástroje boje proti závažné organizované kriminalitě, kdy její pachatele lze často usvědčit právě jen prostřednictvím dalších spolupachatelů čí účastníků, kteří ovšem za tuto spolupráci „něco“ žádají (v podrobnostech srov. Válková, H., Stočesová, S. (eds.) Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře konaného 6. února 2003 na Právnické fakultě ZČU v Plzni. Plzeň: 2003). Pojem korunního svědka se také někdy vymezuje obecně tak, že jde o spolupachatele nebo účastníka na trestném činu, který uzavře s orgány činnými dohodu o tom, že bude pravdivě vypovídat a přispěje tak k odhalení nebo usvědčení jiného spolupachatele (účastníka). Korunní svědek je za podání takového svědectví „honorován“ tím, že se mu poskytne privilegium nestíhatelnosti, beztrestnosti nebo zmírnění trestu či eventuálně též zvláštní ochrana před pomstou. Smyslem využití korunního svědka je především objektivita jeho svědecké výpovědi jakožto důkazního prostředku, pokud možno co nejméně deformovaná motivem vlastní obhajoby, jinak přirozené každému obviněnému.
K institutu korunního svědka považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že použití svědecké výpovědi učiněné výměnou za beztrestnost, nestíhatelnost nebo zmírnění trestu, může představovat zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, vůči němuž takový korunní svědek vypovídá, a tedy porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak dříve Komise pro lidská práva, tak dnes Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zdůrazňuje, že použití výpovědi takového korunního svědka samo o sobě nedostačuje k tomu, aby k porušení práva na spravedlivý proces došlo, ale současně na druhé straně rozeznávají několik podmínek, za nichž je korunní svědek s Úmluvou slučitelný. ESLP v rozhodnutí Atanasov proti Bulharsku (rozhodnutí ESLP ze dne 3. března 2009, č. stížnosti 20309/02), konstatoval, že použití výpovědi podezřelého, který byl zbaven obvinění, samo o sobě nedostačuje k tomu, aby k porušení práva na spravedlivý proces došlo. V tomto případě ESLP zohlednil skutečnost, že a) rozhodnutí prokurátora o zastavení trestního řízení proti korunnímu svědkovi stálo na přesvědčivých argumentech dokazujících, že se nepodílel na trestném činu stěžovatele; a b) vnitrostátní soudy si byly vědomy dvojaké role korunního svědka, analyzovaly věrohodnost jeho výpovědi a přihlédly ke skutečnosti, že svědek v řízení před soudem zopakoval výpověď, kterou učinil již několik dní po svém zadržení. V dalším rozhodnutí v případě Cornelis proti Nizozemsku (rozhodnutí ESLP ze dne 25. května 2004, č. stížnosti 994/03) se ESLP zabýval stížností pro porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku odsouzení na základě (mj.) videozáznamu výpovědi svědka před policií, jež vnitrostátní soud shlédl na neveřejném jednání. Stěžovatel namítal, že tím došlo k porušení jeho práva na efektivní obhajobu. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. ESLP zde uznal, že využití svědeckých výpovědí výměnou za imunity nebo jiné výhody je důležitým nástrojem domácích orgánů v boji proti vážným zločinům. Použití takových výpovědí však může zpochybnit spravedlivost řízení proti obviněnému a vzbudit citlivé otázky, protože obdobné výpovědi jsou ze své povahy náchylné k manipulaci, nebo vytvoření pouze za cílem získat výhodu, anebo osobní pomstu. Nejednoznačná povaha podobných výpovědí a riziko, že dojde k obvinění a stíhání jednotlivce na základě neověřených tvrzení, která nemusí být nezaujatá, nelze podcenit (srov. mutatis mutandis rozsudek ESLP ze dne 6. dubna 2000, ve věci Labita proti Itálii , č. stížnosti 26772/95). Nicméně, využití podobných výpovědi samo o sobě nezakládá nespravedlivost procesu a řízení (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Lorsé proti Nizozemsku , č. stížnosti 44484/98; a rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Verhoek proti Nizozemsku , č. stížnosti 54445/00). Eventuální porušení článku 6 Úmluvy tak závisí vždy na konkrétních okolnostech toho kterého případu (srov. k tomu i Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2012, s. 781).
Z hlediska obviněným v podstatě namítnutého extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí právě a také s přihlédnutím k tomu, že svědek Stanislaw Adkiewicz měl v této věci postavení korunního svědka přistupoval Nejvyšší soud k hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi zvlášť opatrně a na základě níže uvedeného detailního rozboru jednotlivých svědeckých výpovědí Stanislawa Adkiewicze, zejména v částech namítaných obviněným Hazirem Spahijou v dovolání, a to v návaznosti na hodnocení jeho výpovědi oběma nižšími soudy, přičemž si byl vědom toho, že k výpovědi korunního svědka je třeba vždy přistupovat s ohledem na shora uvedené skutečnosti s maximální obezřetností. Nejvyšší soud tak postupoval přesto, že prokurátor Leszek Golawski před zahájením výslechu Stanislawa Adkiewicze u hlavního líčení dne 2. 2. 2011 uvedl, že v této věci svědek Adkiewicz vystupuje čistě jako svědek (srov. č. l. 2847 spisu), čímž měl zřejmě na mysli, že postavení korunního svědka měl ve své věci projednávané v Polské republice. Skutečnost, že svědek Stanislaw Adkiewicz má v Polsku statut korunního svědka vyplývala a byla potvrzena jak v této věci pod sp. zn. 48 T 7/2009 u hlavního líčení dne 2. 2. 2011 (srov. č. l. 2847 až 2848 spisu), tak u hlavního líčení konaného dne 25. 1. 2011 u Krajského soudu v Ostravě ve věci obviněných Floriana Hamzai a Davida Bystrianskeho vedené pod sp. zn. 48 T 2/2009 (srov. č. l. 9079 spisu).
Nejvyšší soud provedl důkaz podstatnými částmi procesního spisu Krajského soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 48 T 2/2009 ve věci obviněných Floriana Hamzai a Davida Bystrianského, jehož součástí je také protokol o hlavním líčení konaném ve dnech 24. až 25. a 27. 1. 2011, v němž byl vyslýchán svědek Stanislaw Adkiewicz. Nejvyšší soud následně porovnal výpovědi svědka Stanislawa Adkiewicze, které podal v přípravném řízení dne 18. 3. 2009 (č. l. 698 až 707 spisu), v hlavním líčení probíhajícím ve dnech 24. až 25. a 27. 1. 2011 ve věci pod sp. zn. 48 T 2/2009, v níž bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému Florianovi Hamzai a Davidovi Bystrianskému, a v hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2011 (č. l. 2847 až 2861 spisu) v této věci, z nichž zjistil následující informace.
Svědek Stanislav Adkiewicz v přípravném řízení vypověděl, že se s Florianem Hamzai seznámil prostřednictvím Ahima v Holandsku v roce 2004. Florian Hamzai jej potom seznámil s Hazirem Spahijou. S Florianem Hamzai byl v kontaktu do prosince roku 2006, s Hazirem se viděl naposledy 2 až 3 měsíce před podanou výpovědí v přípravném řízení. Následně ve své výpovědi z přípravného řízení upřesnil, že s Hazirem obchodoval do začátku roku 2006. U hlavního líčení ve věci Floriana Hamzai a Davida Bystrianského uvedl, že Floriana poznal v Nizozemí v roce 2004 přes Achima. Davida Bystrianského poznal na podzim 2006, kdy jej Florian Hamzai poslal do Ustrona s kokainem. Bystrianský přijel spolu se Zbigniewem Glajcem. Dále potvrdil, že s Florianem se naposledy viděl v prosinci 2006. S Glajcem se seznámil na podzim roku 2004, naposledy se s ním viděl na podzim roku 2006. V rámci hlavního líčení dne 2. 2. 2011 Stanislaw Adkiewicz vypověděl, že David Bystriansky mu dovezl kokain od Floriana Hamzai na podzim 2006 do Polska a jednou do Českého Těšína. U téhož hlavního líčení vypověděl, že když byl s Achimem v Holandsku, poznal Floriana Hamzai, s Glajcem se potkali na podzim 2004. Je tak možné uzavřít, že jednotlivé svědecké výpovědi Stanislava Adkiewicze si neodporují v tom, že s Florianem Hamzai se seznámil v Holandsku v roce 2004 a vídal se s ním do prosince roku 2006. Davida Bytsrianského poznal na podzim roku 2006 a Zbigniewa Glajc na podzim roku 2004 s tím, že naposledy se s ním viděl na podzim 2006.
U hlavního líčení dne 2. 2. 2011 Stanislaw Adkiewicz nejprve vypověděl, že Hazira Spahiju poznal v Ostravě v zimě 2004 v pizzerii, kde seděl s Achimem (srov. č. l. 2848). K následnému dotazu předsedy senátu svědek Adkiewicz opět uvedl, že s Hazirem Spahijou se seznámil v pizzerii v zimě roku 2004 (srov. č. l. 2854). Následně se jmenovaného svědka začal dotazovat obhájce Mgr. Petr Kausta a požadoval po něm, aby vyjádřil měsíc, který svědek považuje za zimu 2004. Na to mu svědek Adkiewicz odpověděl: „To nejsem schopen přesně říct. Mohl to být listopad, prosinec nebo leden. Z tohoto důvodu jsem řekl, že jsme se seznámili v zimě“. V další otázce se jej Mgr. Kausta optal, zda měl na mysli leden 2005, na což mu svědek odpověděl, že ano (srov. také č. l. 2854 spisu). Na dotaz státní zástupkyně opět odpověděl: „Uvedl jsem, že Hazira i Floriana jsem poznal na začátku roku 2004. Bylo to v zimě. Hazira jsem možná poznal v listopadu, prosinci 2003, leden 2004“ (srov. č. l. 2860 spisu). Z takto učiněné svědecké výpovědi není podle Nejvyššího soudu možné dovozovat, že by se jednalo o nevěrohodnou výpověď. Svědek znejistěn pokládanými otázkami sice trochu vybočil z jím udávané doby, kdy se seznámil s dovolatelem, ale jinak opakovaně uváděl zimu 2004, a to konkrétně začátek roku 2004. Jak již bylo správně vyhodnoceno nalézacím soudem, je nezbytné vycházet také z těch prokázaných skutečností, podle nichž bylo vozidlo pro Cezaryho zakoupeno v dubnu 2004 a byt č. 39 na ulici Karpatská 2847/20 v Ostravě – Zábřehu byl pronajímán od 28. 4. 2004.
Pokud se týká obchodování svědka Stanislava Adkiewicze s jinými drogami (heroin, paracematol, metamfetamin, amfetamin, extáze, rozpouštědla či desinfekce) a otázky zda Stanislav Adkiewicz sám převážel nějaké drogy, tento v přípravném řízení vylíčil, že Florian a Hazir mu navrhli, aby efedrin, který dodával do Česka, předával jim. Následně uvedl, že když „vycouval“ z dovozu kokainu, začal se v Polsku věnovat výrobě amfetaminu. Při převozu zkušební dávky kokainu z Holandska byly přivezeny také tablety extáze, které zůstaly v Polsku, kokain převezl svědek z Polska do Česka. Rovněž ve věci vedené proti Florianovi Hamzai a Davidovi Bystrianskému uváděl, že dodával efedrin Achimovi. Jednou s Glajcem vezl kokain na Slovensko. Efedrin neprodával Hamzai, ale Achimovi. Glajc s ním převážel drogy na Slovensko. U hlavního líčení dne 2. 2. 2011 vypověděl, že efedrin přes hranici nikdy nevezl sám, vždy mu ho převážel někdo jiný. Achimovi dodával efedrin v letech 2003 – 2004. Efedrin nebo jinou látku do Holandska nepřivážel. Florianovi a Hazirovi efedrin nedodával. Nikomu jinému drogy, tj. psychotropní látky nedodával. Dvakrát mu Achim koupil v Holandsku extázi a on ji svým dopravním prostředkem dovezl do Polska. Z takto učiněných výpovědí je tedy zřejmé, že svědek v těchto výpovědích, které si vzájemně neodporují, potvrdil, že se zabýval obchodem i s jinými drogami, kdy detailně popsal kde a s kým obchodoval a s jakými drogami a jaké drogy byly kým a kam převáženy.
K převozu kokainu z Holandska do České republiky svědek uvedl, že nejprve převezli zkušební dávku do Polska a potom do Česka prostřednictvím řidiče, kterého mu půjčil kamarád. Kokain zařídil Florian. Řidič přivezl kokain do Polska, odkud jej svědek převezl do České republiky a předal jej Florianovi a Hazirovi. Když tento kurýr následně „vycouval“, svědek se domluvil se svým synem Cezarym. Když probíhalo první pašování, svědek, Florian Hamzai a Hazir Spahija jeli do Holandska, aby obstarali kokain. Jakmile jej obstarali, svědek zavolal synovi, aby pro něj přijel do Holandska. Potom se potkali až v České republice, kde mu syn předal kokain, který svědek následně předal v bytě Florianovi Hamzai a Hazirovi Spahijovi (srov. výpověď z přípravného řízení). Ve věci Hamzai a Bystriansky uvedl, že když se naskytla možnost nákupu kokainu v Nizozemí (pozn. Nejvyššího soudu – svědek jednoznačně neuváděl, že se jednalo o první pašování kokainu, když do Holandska se jezdilo opakovaně), jel svědek, Florian a Achim, na nizozemsko-německých hranicích přebral zásilku Cezary a zásilku odvezl do bytu v Ostravě (k tomu dále srov. ty části výpovědí svědka Adkiewicze, kde uvádí, že mu jeho syn zpočátku předával kokain mimo byt, kde docházelo k jeho ředění, až později předával balíčky přímo v bytě). Do Nizozemí jezdili vždy ve třech – svědek, Hazir a Florian, ve dvou případech vystoupil Hazir už v Německu u svého bratra. U hlavního líčení dne 2. 2. 2011 svědek potvrdil, že pro první nákup kokainu do Holandska jel on, Florian a Hazir, na místě zajišťoval kokain Florian s nějakým mladým Albáncem. Ještě párkrát jeli do Holandska pro kokain, párkrát zůstal Hazir u bratra v Německu, potom už tam nemuseli jezdit, kokain byl zajišťován přes bratra Hazira. Z takto učiněných svědeckých výpovědí se podává, že kokain v Nizozemí zajišťoval Florian Hamzai a bratr dovolatele Tafil Spahija. Do Holandska se jezdilo opakovaně, proto je nutné u jednotlivých výpovědí sledovat, o kterou konkrétní cestu se jednalo a kdo v kterém konkrétním případě jel do Holandska, když složení pasažérů se mohlo měnit. Také v tomto případě je možné říci, že si Stanislaw Adkiewicz v jednotlivých výpovědích o tom kdo a kdy jel do Holandska, zda a jak se obviněný Hazir Spahija účastnil a podílel na převozu kokainu, v zásadě neodporuje, naopak tyto výpovědi jsou v podstatných bodech v souladu a v podrobnostech se dále doplňují.
Pokud se týká doby, kdy začali převážet kokain z Holandska do České republiky, konkrétně kdy se Stanislav Adkiewicz přestěhoval z Bohumína do Ostravy a kdy jel jeho syn Cezary poprvé pro kokain do Holandska, Stanislaw Adkiewicz v přípravném řízení uvedl, že pašování začalo od okamžiku, kdy pronajali byt v Ostravě, do roku 2006, jeho syn Cezary jezdil od doby zaregistrování vozidla v Polsku, trvalo to několik měsíců, tedy v roce 2005. Ve věci Hamzai a Bytriansky svědek uvedl, že první cesta pro kokain byla v roce 2005, kdy jej Florian a Hazir oslovili, že pro něj mají byt, tak se z Bohumína přestěhoval do Ostravy. Když se přestěhoval do Ostravy, uplynulo několik měsíců, než jel Cezary pro první kokain. Cezary začal jezdit v květnu nebo červnu a Glajc na podzim v říjnu, listopadu nebo prosinci 2004. U hlavního líčení dne 2. 2. 2011 potvrdil, že první nákup se uskutečnil v létě 2004. Současně také uvedl, že Cezary jezdil zhruba od května 2004 do podzimu 2004. V další části výpovědi opět uvedl, že Cezary jezdil zhruba od června do září 2004, potom už jezdil Glajc. V jiné části výpovědi svědek zase uvedl, že týden po tom, co měl Cezary auto, podnikl první cestu do Holandska. Ačkoliv se svědek plete v roce, kdy mělo být započato s převážením kokainu z Holandska, je nutné vyjít z toho, že svědek pokaždé uvádí, že se jednalo o dobu, kdy bylo zakoupeno auto pro Cezaryho a pronajat byt v Ostravě, tedy o rok 2004. Na věrohodnosti výpovědi Stanislawa Adkiewicze tento fakt nemůže nic změnit, když tento si je jistý, že to bylo v době po podpisu nájemních smluv a koupě předmětného vozidla, a proto tento dílčí rozpor, pokud jde o roky 2004 a 2005 s ohledem na odstup času zejména k výpověím učiněným v uvedených v hlavních líčeních, nelze považovat za natolik zpochybňující jeho svědeckou výpověď, aby v důsledku toho ji bylo třeba považovat za nevěrohodnou, jak požaduje v dovolání obviněný Hazir Spahija.
Na otázky, kdo zajišťoval kokain v Holandsku, kdo jej předával kurýrům a jak za něj bylo placeno, svědek Stanislaw Adkiewicz uvedl následující. Ve své výpovědi učiněné v přípravném řízení poznamenal, že dalších předávání v Holandsku Cezarymu se neúčastnil, Cezary tam jezdil sám a odebíral kokain od Hazirova bratra, který bydlel v Německu, také jezdil s kokainem do Rakouska, ten kokain mu dával starší Hazirův bratr. Když jel Zbigniew Glajc poprvé do Holandska, tak mu kokain předal starší Hazirův bratr. Zpočátku v Holandsku objednával Florian, potom Hazir u bratra, který žije v Německu. Ve věci Floriana Hamzai a Davida Bystrianského také uváděl, že v Holandsku opatřovali kokain Hazir a Florian za 28 tisíc EUR. Pravděpodobně Hazirův starší bratr zajistil kokain v Holandsku a předával ho Cezarymu a Glajcovi. Při objednávání kokainu nebyl, byl jen v Holandsku při předání. Hazir se nepodílel na převozu, ale podílel se na koupi kokainu v Holandsku. Také u hlavního líčení dne 2. 2. 2011 vypověděl, že Glajcovi předával kokain v Holandsku bratr Hazira. Bratra Hazira v Německu kontaktovali a domlouvali se s ním jen Florian a Hazir. V Holandsku předání kokainu zajišťovali Hazir a Florian. K oběma bratrům Hazira Spahiji dále podotknul, že u mladšího bratra Hazira v Holandsku jednou s Hazirem a Florianem bydleli, spíše si myslí, že tento bratr se na kokainu nepodílel. U staršího bratra v Německu nebyl, ten zajišťoval kokain v Holandsku. Za kokain v Holandsku předával peníze Florian, kdo poté předával peníze bratru Hazira, nevěděl. Odpovědi Stanislawa Adkiewicze na shora předestřené otázky jsou tedy zásadně konstantní a shodné.
K počtům převozů kurýry, množství převezeného kokainu a zisku na prodeji kokainu jmenovaný svědek v přípravném řízení poznamenal, že kurýři měli dostávat 1500 EUR za cestu. Cezary převezl cca 10 kg kokainu, všechen od něj převzal v Ostravě. Glajc jel asi 6 – 7 jízd, přepašoval minimálně 10 kg kokainu. Florian převážel kokain do Polska sám nebo prostřednictvím Bystrianského. Svědek měl zisk 2,5 EUR za gram kokainu. Ve věci Florian Hamzai a David Bystriansky uvedl, že Cezary udělal 4 – 5 možná více cest, Glajc jel 5 – 6 krát. Když bydlel v Polsku, asi 5krát mu přivezl kokain Florian, později Bystriansky. Cezary i Glajc přivezli cca po 20 kg kokainu. Svědek osobně kokain z Holandska nikdy nepřivážel. Jurkovi prodával kokain, který kupoval od Floriana. Na dotaz Hamzaiovi odpověděl, že mu z Holandska kokain nikdy nepřivezl, vždy tam byli společně, a to několikrát v roce 2004. Kokain začal předávat Jurkovi v zimě 2004, 2005. Cezary vezl kokain 5 – 7 krát. U hlavního líčení dne 2. 2. 2011 zkonstatoval, že on sám z Holandska do Česka nebo do Polska nikdy nic osobně nepřevážel (Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že svědek hovoří o cestě Holandsko – Polská republika nebo Česká republika, což je potřeba odlišit od jeho výpovědí týkajících se směru Polsko – Česko nebo jeho dodávky na Slovensko). Cezary jel asi v 5 – 7 případech, převezl zhruba 15 – 20 kg). Glajc jel zhruba 7 krát, dovezl asi 15 – 20 kg kokainu, ale jak do Česka, tak i do Rakouska, z toho do Česka něco přes 10 kg. Kurýrům platili 1500 EUR. Jelikož prodával v Polsku, měl zisk 2 zloté za gram. Z těchto výpovědí je patrné, že jelikož se jednalo o dovoz kokainu jak do České republiky, tak do Rakouska, je nutné vyjít z toho, že konkrétně do České republiky bylo převezeno jak Cezarym Adkiewiczem, tak Zbigniewem Glajc 10 kg kokainu. Svědek se ani příliš neliší v odhadu udávaných cest Cezaryho a Zbigniewa Glajc do Holandska pro kokain, kdy kurýři pokaždé dostali zaplaceno 1500 EUR za jednu cestu. Pokud se týká zisku svědka Adkiewicze, tento uváděl zisk 2 zloté nebo 2,5 EUR za gram, tedy aniž by se Nejvyšší soud domníval, že tato rozdílnost by snižovala věrohodnost výpovědi Stanislawa Adkiewicze, je naopak možné říci, že zisk svědka by v případě 2,5 EUR za gram kokainu nebyl tak nízký, aby se mu, jak se domnívá dovolatel, nevyplatilo vystavovat se riziku při dovozu kokainu z Holandska.
K pronájmu bytu č. 39 na ulici Karpatské č. 2857/20 v Ostravě – Zábřehu svědek Stanislav Adkiewicz v přípravném řízení poznamenal, že byt mu vyřídil Florian a pronajal jej na svou holku jménem Petra. Pronájem financovali společně, nájemné bylo rozděleno mezi 3 osoby (pozn. Nejvyššího soudu – což znamená, že nájem mohla platit i Petra Pekarovičová). Ve věci Florian Hamzai a David Bystrianský svědek popsal, že byt byl napsán na přítelkyni Floriana, která hradila nájem. U hlavního líčení dne 2. 2. 2011 uvedl, že v dubnu 2004 se přestěhoval do Ostravy a byl zde do konce roku 2005, za byt platili společně, byl pronajat na přítelkyni Floriana Hamzaie, nájem činil 10.000 Kč a byl rovnoměrně rozdělen mezi svědka, Floriana a Hazira. Ačkoliv svědek rozdílně vypovídal, kdo konkrétně platil nájem, jeho výpovědi se naopak shodovaly v tom, na koho byl předmětný byt pronajat a v zásadě i ohledně toho, že náklady za byt byly rozděleny mezi více osob. Ani uvedená drobná rozdílnost ve výpovědích svědka Stanislava Adkiewicze s ohledem na význam této skutečnosti a již zmíněný odstup času nemůže vést v souladu s obecnými postupy při hodnocení provedených důkazů a jejich vzájemné návaznosti k závěru o nevěrohodnosti tohoto svědka, který jinak vypovídal, pokud jde o podstatné skutečnosti, v zásadě shodně (srov. §2 odst. 6 tr. ř.).
Dovolatel také namítal, že jeho bratr mohl jen těžko předávat kokain manželům Glajcovým, když byl v únoru 2005 zatčen. Také podle rozsudku ve věci Tafila Spahiji je zřejmé, že dovolatel se s ním na žádné činnosti nepodílel. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že podle rozsudku Zemského soudu Düsseldorf byl Tafil Spahija předběžně zatčen 23. 2. 2005, přičemž znovu dopaden byl až zatykačem Okresního soudu Düsseldorf ze dne 26. 9. 2005 (srov. č. l. 1833 spisu). Dále pokud se týká samotného rozhodnutí ve věci Tafil Spahija, již sám nalézací soud konstatoval, že v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl Tafil Spahija odsouzen, nefiguruje jméno jeho bratra obviněného Hazira Spahiji, i když u jednotlivých skutků jsou uváděna časová rozpětí, množství a kvalita drogy, účel užití a eventuální zisk ve vztahu ke konzumentům či dalším distributorům (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Podle Nejvyššího soudu je však nutné vnímat trestnou činnost dovolatele v širších souvislostech a v souladu s ostatními důkazy, které byly v tomto trestním řízení provedeny. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s tím, co namítal dovolatel, zkonstatoval, že výpověď svědka Stanislawa Adkiewicze není osamocena, ale je podpořena a je v souladu s dalšími procesně využitelnými důkazy, zejména plně koresponduje s výpovědí svědkyně Marzeny Glajc - Ligocké, z jejíž výpovědi bylo mj. zjištěno, že se účastnila společně se svým manželem Zbigniewem Glajcem nejméně dvou převozů kokainu, přičemž dále již v převozech pokračoval její manžel sám. Obviněného svědkyně podrobně popsala a identifikovala. Pravdivost výpovědi svědka Stanislawa Adkiewicze je potvrzena mj. i kupní smlouvou a časovou registrací, z nichž bylo zjištěno, že jeho syn Cezary Adkiewicz se stal vlastníkem vozidla VW Golf III19G, RZ SK 9963, dne 19. 4. 2004. Pravdivost výpovědi svědka je podpořena i dalšími důkazy. Jedná se o rozsudek Zemského soudu v Düsseldorfu ze dne 23. 3. 2005, z něhož bylo zjištěno, že Tafil Spahija byl odsouzen za nedovolené obchodování s omamnými látkami v 75 případech, z toho ve 38 případech za ne nepatrné množství k celkovému trestu odnětí svobody na 6 let a 4 měsíce (srov. str. 13 až 14 usnesení odvolacího soudu). Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 77/2006, zejména z rozsudku Zemského soudu v Kleve, Spolková republika Německo, ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 110 KLs 103 Js 800/04, navazujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 3 Nt 364/2005, o uznání rozsudku, jakož i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2006, č. j. 2 T 77/2006-101, bylo zjištěno, že Tomáš Lečbych byl uznán vinným spácháním skutku právně kvalifikovaného jako trestný čin dovozu omamných látek nikoliv v malém množství a napomáhání provozování obchodu s omamnými látkami v nikoliv malém množství za úplatu podle §30 odst. čl. 4, §29a odst. 1 čl. 2, §1, §3, §33 zákona o omamných prostředcích a §27, §52 tr. zákoníku Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody na 4 roky. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se Tomáš Lečbych zkráceně dopustil trestné činnosti tím, že dne 5. 11. 2004 převezl osobním motorovým vozidlem, tovární značky Renault 19, z Nizozemí do Spolkové republiky Německo celkem 994 g kokainu. V odůvodnění rozsudku Zemský soud v Kleve pod bodem II. uvedl, že obžalovaný Tomáš Lečbych byl ve své vlasti v Česku najat členem jedné skupiny albánských obchodníků s drogami jako kurýr, aby za příslušnou úplatu zajel pro drogy do Holandska a zavezl je do Německa, popř. do jiných zemí. Tato skupina, jejíž členové pocházeli převážně z jedné rodiny, opatřovala kokain v Holandsku a dávala jej dovážet kurýry do Německa, odkud byl obchod organizován a řízen, ale také do jiných zemí, mj. i do Rakouska. Dne 4. 11. 2004 jel Tomáš Lečbych z Ostravy přes Prahu do Holandska. Tam dopoledne dne 5. 11. 2004, nedaleko Ultrechtu přijel do hotelu Ibis. Tam mu jiný člen skupiny pachatelů, snad Jashar Spahija, předal sáček asi se 1000 g kokainu. Na str. 5 překladu rozsudku se pak uvádí, že Policejní úřad v Düsseldorfu prováděl na základě výpovědi jednoho italského státního příslušníka, v té době již delší dobu šetření proti skupině pachatelů albánského původu. Bylo zjištěno podezření, že hlavní osobou je Tafil Spahija, bratr možného dodavatele drog Jashara Spahiji. Další bratr těchto dvou jménem Hazir se zdržuje občas v Česku a má tam být odpovědný za získávání kurýrů. Během sledování telefonátů prováděných v průběhu šetření vzniklo v říjnu 2004 podezření, že další kurýr této skupiny pachatelů má z Německa do Holandska zavézt heroin a na zpáteční cestě přivést kokain. Tento kurýr Cezary Adkiewicz byl kontrolován dne 29. 10. 2004 při vstupu do Holandska. Nebyla však u něj nalezena žádná droga. Z domu byl dne 15. 11. 2004 proveden odposlech hovoru Tafila Spahiji, v němž kromě jiného řekl: „Ten chlapec je v kriminále v Kleve“. Z materiálů poskytnutých cestou právní pomoci ze Spolkové republiky Německo bylo zjištěno, že při prohlídce bytu Tafila Spahiji bylo mj. nalezeno „sdělení věznice Kleve matce Tomáše Lečbycha, žijící v Česku“, přičemž toto sdělení bylo nalezeno ukryté na spodní straně desky jídelního stolu (srov. str. 14 až 15 usnesení odvolacího soudu, dále také str. 8 až 10 rozsudku nalézacího soudu). Z těchto skutkových zjištění, které učinily soudy nižších stupňů a jimiž je Nejvyšší soud vázán, vyplývá, že jestliže jednou německá policie kontrolovala Cezary Adkiewicze, u kterého však nebyl nalezen kokain, neznamená to, že by tím bylo vyvráceno tvrzení Stanislawa Adkiewicze, že jeho syn dovážel kokain. Navíc dovolatel nemá pravdu, pokud ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že ve věci odsouzeného Tomáše Lečbycha se nikde nehovoří o osobě dovolatele, případně o jeho rodinných příslušnících.
Obviněný také namítal, že svědek Stanislaw Adkiewicz byl mimo jiné obviněn pro skutek č. 37, podle nějž se měl dopustit trestného činu křivé svědecké výpovědi. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné ještě dodat, že je sice pravdou, že se jmenovaný svědek měl podle skutku č. 37 usnesení o změně a doplnění obvinění Krajové prokuratury, odbor organizované trestné činnosti, III. pracoviště Katovice ze dne 2. 6. 2008 dopustit trestného činu křivé svědecké výpovědi, ale v této souvislosti nelze přehlédnout konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu. Podle uvedeného skutku se jednalo o delikt spočívající v tom, že měl, ač věděl, že nebyl spáchán trestný čin krádeže jeho vozidla, oznámit tento trestný čin a učinit o tom svědeckou výpověď (srov. č. l. 353 spisu). Učinění takové svědecké výpovědi by sice vzhledem ke své povaze mohlo obecně zpochybnit jeho výpověď, ale tuto skutečnost, která je výrazně vztahována k údajné krádeži jeho vozidla, není možno hodnotit bez souvislosti s ostatními skutečnostmi vztahující se k věrohodnosti výpovědi svědka Stanislawa Adkiewicze v této posuzované věci, jak na ně bylo shora poukázáno. S ohledem na to není tato skutečnost sama o sobě způsobilá k tomu, aby z ní soudy vyvodily závěry o nevěrohodnosti Stanislawa Adkiewicze v této předmětné trestní věci.
Nelze souhlasit ani s těmi námitkami dovolatele, podle nichž soudy nevzaly v potaz znalecké posudky Ing. Stanislava Blažka, Ph. D. a PhDr. Marie Svobodové, Ph. D., když nalézací soud na straně 5 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, kybernetická odvětví různá, umělá inteligence, neuronové sítě, rozpoznávání řeči, analýza hlasu znalce Ing. Stanislava Blažka, Ph. D. (čl. 2780 až 2788), soud zjistil, že nelze identifikovat hlasové projevy sporných nahrávek obsahujících část vybraných zaznamenaných telefonických hovorů s osobou obviněného Hazira Spahiji z důvodu zejména špatné kvality hlasového záznamu, kde jsou potlačeny frekvence, které jsou pro identifikaci mluvčího rozhodující. Stejné srovnávací materiály byly předloženy i znalkyni z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertiza PhDr. Marii Svobodové, Ph. D., která v písemně vypracovaném znaleckém posudku (čl. 2795 až 2806), uvedla, že provedenou analýzou sluchovou metodou nelze stanovit jednoznačnou identifikaci mluvčího a identifikaci s určitým stupněm pravděpodobnosti, kdy nelze vyloučit, že jeden z mluvčích je totožný s mluvčím Hazir Spahija, eventuálně se k totožnosti ani jednoho z mluvčích nelze vyjádřit (č. l. 2802 spisu). Důvod k těmto velice nepřesným závěrům je jediná skutečnost - velice nízká technická a tím i jazyková úroveň nahrávek telefonních odposlechů. Ani v návaznosti na lokalitu buněk odkud měly být tyto hovory obviněného Spahiji vedeny (místa, kde měla být páchána trestná činnost eventuálně se měl obviněný pohybovat) nemohou vést k jednoznačnému závěru, že mluvčím byl právě obžalovaný Hazir Spahija. Nalézací soud se tedy shora uvedenými znaleckými posudky zabýval, když dále uvedl, že takto nesrozumitelné záznamy telefonických rozhovorů, které nebylo možné přetlumočit a tím ani potvrdit správnost jejich přepisu, při své rozhodovací činnosti, co do jejich obsahu nepoužil, a to ani v případě, že se jednalo o přetlumočení přepisů z legálně pořízených materiálů opatřených formou právní pomoci ze SRN přeložených do češtiny (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
Konečně také dovolatel poukazoval na to, že z výpovědí ostatních slyšených svědků nevyplývá, že by se dopouštěl trestné činnosti, za kterou je stíhán. Nalézací soud se jednotlivými svědky a jejich výpověďmi či odepřením jejich výpovědi zabývá na stranách 8 až 12 rozsudku. S tímto hodnocením se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, přičemž zejména upozorňuje na výpověď Marzeny Glajc – Ligocké, která ve své výpovědi pořízené cestou právní pomoci ze dne 18. 3. 2009 uvedla, že jméno Hazir jí nic neříká, ale „Sony“ ano. Podle svědkyně se „Sony“ na pašování účastnil finančně, osobně nic nevozil (srov. č. l. 756 spisu). Pokud se jedná o vztah mezi Florianem a „Sonym“, zezačátku byli jen známí, ale později mezi nimi došlo ke konfliktu. O tom věděla od Floriana. Byl to spor o peníze nebo samotný kokain (srov. č. l. 757 spisu). Na otázku odkud ví, že se „Sony“ podílel na financování, svědkyně odpověděla, že to ví buď od Stanislawa nebo od Zbigniewa (srov. č. l. 758 spisu). Svědkyni bylo předloženo fotoalbum, které bylo zasláno v rámci právní pomoci. Ve fotoalbu byly na dvou listech fotografie od čísla 1 do čísla 6. Svědkyně prohlásila, že na první straně na fotografii č. 2 je „Sony“. Pokud se jedná o druhou stranu, kde je fotografie č. 5, tak tam je rovněž „Sony“. Úředně bylo stvrzeno, že na fotografii č. 2, kterou označila svědkyně, je fotografie Spahija Hazir a na fotografii č. 5 je rovněž Hazir Spahija (srov. č. l. 2426 spisu). I toto tvrzení dovolatele tak bylo spolehlivě vyvráceno, když jeho účast na převážení kokainu z Nizozemí byla potvrzena mj. svědeckou výpovědí svědkyně Marzeny Glajc-Ligocké. Je tedy zřejmé, že výpověď svědka Stanislawa Adkiewicze není osamocená, naopak je potvrzována dalšími ve věci provedenými důkazy, které byly oběma nižšími soudy náležitě zhodnoceny. Pokud pak někteří svědci, jako např. obviněným uváděná svědkyně Petra Pekarovičová, uvedli, že v bytě č. 39 na ulici Karpatské 2857/20 v Ostravě Zábřehu neviděla žádné drogy, ani nic podezřelého, resp. že neví nic o tom, že by obviněný Hazir Spahija byl zapojen do obchodu s drogami, nemůže to již z povahy věci zpochybnit ostatní ve věci provedené a obviněného usvědčující důkazy, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, obviněný si byl nelegálnosti svého počínání vědom, a proto své zapojení do předmětné trestné činnosti utajoval. Stejně tak není porušením práva na spravedlivý proces obviněným namítaná skutečnost, že neměl možnost být jako veřejnost přítomen výslechu svědka Stanislawa Adkiewicze v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2009 ve věci obviněných Florian Hamzai a David Bystranský, neboť šlo o zcela samostatné trestní řízení proti těmto obviněným, které nebylo vedeno proti obviněnému Haziru Spahijovi.
Ze shora uvedené judikatury ESLP lze podle názoru Nejvyššího soudu vyvodit obecné základní podmínky přípustnosti použití svědecké výpovědi tzv. korunního svědka, a to i podle zahraniční právní úpravy (v tomto případě Polské republiky) v trestním řízení, kterými jsou a) otevřený přístup prokuratury (státního zastupitelství) k dohodě s korunním svědkem a informování o jeho postavení v řízení, b) zaručení přístupu obhajoby k výslechu takového svědka, a to včetně možnosti mu klást potřebné otázky, c) informovanost soudů o takové dohodě a dostatečné přezkoumání výpovědi korunního svědka, d) podpoření tvrzení korunního svědka jinými důkazy (výpověď korunního svědka je tedy důležitým, ale ne jediným důkazem, na základě kterého dojde k odsouzení). Připuštění výpovědi korunního svědka tak může být odůvodněno použitím dostatečně uvážené kombinace výše uvedených skutečností.
K těmto podmínkám je třeba uvést, že jak vyplývá z obsahu spisu není sporu o tom, že přístup shora uvedené polské prokuratury byl k údajům o postavení Stanislawa Adkiewicze jako korunního svědka v Polské republice zcela otevřený a obhajoba byla o tomto jeho postavení náležitě informována, o čemž svědčí nejen shora zmíněné protokoly o hlavních líčeních, ale nakonec i námitky vznášené obhajobou v odvolání. Rovněž tak v tomto směru byly informovány i příslušné české orgány činné v trestním řízení, a to včetně soudů všech stupňů, které se na řízení vedeném proti obviněnému Haziru Spahijovi podílely. Obhájcům obviněného byla vždy umožněna nejen přítomnost u výslechu Stanislawa Adkiewicze, ale bylo jim umožněno i klást tomuto svědkovi potřebné otázky, přičemž při jeho výslechu v hlavním líčení za využití videokonference byl přítomen i obviněný Hazir Spahija, který se tak mohl k obsahu jeho výpovědi bezprostředně vyjádřit (srov. č. l. 689 až 707 a 2845 a 2847 až 2861 spisu). Oba nižší soudy pečlivě hodnotily svědeckou výpověď Stanislawa Adkiewicze ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, a to jak jednotlivě, tak i ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy, kdy jednoznačně z provedeného dokazování a jeho vyhodnocení vyplývá, že jeho výpověď, byť je mimořádně důležitá, není osamocená a naopak je v souladu se shora uvedenými důležitými svědeckými výpověďmi a dalšími provedenými podstatnými a navazujícími důkazy. Přezkum tohoto jejich hodnocení provedl zejména z hlediska námitek uplatněných obviněným Hazirem Spahijou v dovolání i Nejvyšší soud v tomto usnesení, a to právě z hledisek vyžadovaných judikaturou ESLP ohledně možností využití korunního svědka v trestním řízení. Ze všech shora uvedených důvodů je třeba uzavřít, že v tomto projednávaném případě bylo vyhověno všem požadavkům plynoucím z judikatury ESLP ohledně korunního svědka.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 2 To 45/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 48 T 7/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Hazira Spahiji o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.