ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.4.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 4/2012-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2012 o dovolání obviněného P.B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 71/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 5/2011, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že dne 29. 11. 2010 kolem 18.00 hod. v bytě poškozené H. N., nar. 28. 1. 1931, na adrese Klatovy, Plánická č. 80, kde v té době bydlel se svým partnerem T. P., nar. 6. 1. 1977, vnukem poškozené, po předchozí slovní hádce fyzicky napadl poškozenou H. N., kterou porazil na zem tak, že upadla na záda, čímž si způsobila krevní výron v měkkých pokrývkách lebních a se záměrem ji usmrtit, poškozenou H. N. čtyřikrát bodl kuchyňským nožem o délce čepele 175 mm do hrudníku a pořezal na krku a pravé ruce, čímž jí způsobil čtyři bodnořezné rány na přední straně hrudníku, tři povrchní řezné rány na přední straně krku a řeznou ránu na zevní ploše levé ruky; poškozená H. N. v důsledku vnitřního vykrvácení způsobeného bodnou ranou, která směřovala doprostřed hrudníku a pronikla hrudní kostí a následně přední stěnou hrudní srdečnice, na místě zemřela.
Za tento zločin byl obviněný P. B. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené A. Š., nar. 28. 10. 1952, bytem Prostějov, Dr. Beneše 14/20, škodu ve výši 240.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Z. N., nar. 6. 10. 1954, bytem Klatovy, M. Gorkého 733, škodu ve výši 254.240,- Kč.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. B., rozhodl usnesením ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 71/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 71/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 5/2011, podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájců Mgr. Davida Kramného, LL.M. a Mgr. Nadi Severinové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přitom v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak rozsudek nalézacího soudu, tak usnesení odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně na nesprávném jiném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy, ačkoli takový závěr soudu není a nebyl podložen žádnými přímými či nepřímými relevantními důkazy. Trestní spis neobsahuje jediný důkaz, který by mohl být považován za důkaz svědčící o vině odsouzeného, a žádný takový důkaz nebyl proveden ani v průběhu hlavního líčení. Vzhledem k provedeným důkazům, zejména k závěrům znalce o silném rozrušení obviněného v době činu, nemohlo být jednání obviněného právně vyhodnoceno jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku, ale maximálně jako účastenství na trestném činu zabití podle §141 tr. zákoníku. Nalézací soud neprováděl hodnocení důkazů v souladu se zásadami hodnocení důkazů, naopak hodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. a tato chyba nebyla odvolacím soudem odstraněna, dále oba soudy nižších stupňů podle dovolatele nerespektovaly princip presumpce neviny, z něhož se odvíjí subprincip in dubio pro reo a subprincip, podle kterého musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Soudy nižších stupňů neumožnily provedení žádných důkazů navrhovaných obhajobou. V důsledku toho bylo dovolateli odepřeno využití jeho práva zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Nalézací soud neobjasňoval okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele. Dovolatel byl tedy uznán vinným pouze na základě svého předchozího doznání, které následně odvolal.
Důsledkem výše uvedených vad bylo jednak nesprávné právní posouzení jednání obviněného, podle kterého se měl dopustit trestného činu vraždy, a současně nesprávné hmotně právní hodnocení možného (avšak dosud neprokázaného) účastenství obviněného na usmrcení poškozené. Dovolatel není pachatelem trestného činu vraždy a mohl být trestně stíhán maximálně pro účastenství na trestném činu spáchaném jinou osobou ve formě pomoci. Orgány činné v trestním řízení přítomnost druhé osoby, T. P. zcela opominuly, stejně jako zkoumání podílu této osoby na daném trestném činu.
V závěru dovolání proto obviněný P. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 71/2011, a vadné řízení mu předcházející včetně rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 5/2011, a řízení tomuto rozsudku předcházející, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a rozsudek, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného P. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že do rámce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) [potažmo §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] zapadá námitka týkající se nesprávně použité právní kvalifikace, když jednání obviněného mělo být s ohledem na závěry znaleckého posudku posouzeno podle §141 tr. zákoníku jako zabití, a námitka tzv. opomenutých důkazů. Z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku je zřejmé, že v ustanovení §141 tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou, která má postihovat nižším trestem případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Cílem zákonodárce bylo postihnout rozdíly mezi plánovitostí vraždy či naopak spontánností smrtícího útoku a má zohlednit i úmyslné usmrcení, k němuž došlo na základě tzv. viktimologického zavinění, kdy poškozený sám svým zavrženíhodným jednáním vytváří kriminogenní situaci.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který zpracoval Doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. vyplývá, že struktura psychické variability obviněného nevykazuje charakteristiky, které by signalizovaly obecné sklony či potencionální inklinaci k extrémně silným afektivním stavům ani k extrémně silnému zkratkovitému jednání, které by snižovalo u obviněného odpovědnost za jeho jednání. Spíše jde o zvýšenou inklinaci k občasným výskytům prostého afektu a jeho zvýšenou sociální rizikovost. Silnou vnitřní psychickou tenzi a následnou iritabilitu, stejně jeho emoční instabilitu však nelze v případě obviněného považovat za charakteristiky, které by vedly k afektivním stavům (jedná se o pouhý prostý situační afekt), jež by snižovaly jeho příčetnost. S vysokou pravděpodobností lze konstatovat, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, nebyl u obviněného přítomen afekt a nebylo přítomno ani zkratkovité jednání, které by snižovaly příčetnost obviněného. Obviněný se svého jednání dopustil v opilosti prosté. V daném případě tedy nebyly dány zákonné podmínky pro to, aby jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako trestný čin zabití podle §141 tr. zákoníku.
V projednávané věci se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť nalézací soud se s veškerými návrhy na doplnění dokazování vypořádal. Z dostupných spisových materiálů nevyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Závěrem státní zástupkyně navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto posledně uvedenou okolnost uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný P. B.. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoli zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Vzhledem k tomu, že v odstavci 2 §140 tr. zákoníku je postihován pachatel, který jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude postihován podle odstavce 1 pachatel, který takto jedná v náhlém hnutí mysli. Může jít i o jednání v afektu nebo v podobném stavu. Jako privilegovaná skutková podstata k vraždě je pak formulováno zabití podle §141 tr. zákoníku, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Vztah pachatele k následku musí být soudem řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z kterých musí logicky vyplynout. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že např. bodl napadeného větším nožem do prsou, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl eventuální či nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popř. jeho pokusem.
Právně relevantní námitka obviněného P. B. spočívala v tom, že vzhledem k provedeným důkazům, zejména k závěrům znalce o silném rozrušení obviněného v době činu, nemohlo být jeho jednání právně vyhodnoceno jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku, ale maximálně jako účastenství na trestném činu zabití podle §141 tr. zákoníku. Podle názoru dovolatele tedy soudy nižších stupňů provedly nesprávné hmotně právní hodnocení možného (avšak dosud neprokázaného) účastenství obviněného na usmrcení poškozené. Dovolatel není pachatelem trestného činu vraždy a mohl tak být trestně stíhán maximálně pro účastenství na trestném činu spáchaném jinou osobou ve formě pomoci.
Trestného činu zabití podle ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Ustanovení obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení. Trestný čin zabití je trestným činem úmyslným (srov. §15 tr. zákoníku). Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka, ale na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), což jsou souhrnně řečeno subjektivní stavy na straně pachatele, které ho z pohledu trestního postihu výrazně privilegují. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Z hlediska jeho trvání půjde zpravidla o krátce trvající stav, ale zejména u afektivních reakcí se může jednat i o stav déle trvající (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Naproti tomu pod takové silné rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku nelze zařadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu ze zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod., anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd. Proto je třeba jednání pachatele v takovém nikoli omluvitelném stavu mysli podřadit pod trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku, neboť nespadají pod privilegovanou skutkovou podstatu zabití. Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Při zabití v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání není třeba, aby pachatel jednal „v silném rozrušení“ nebo v jiném podobném stavu, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Z hlediska účastenství na trestném činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vyjít z toho, že jde o privilegovanou skutkovou podstatu jako delikt sui generis, a proto je třeba vycházet z názoru, že silné rozrušení z omluvitelného hnutí mysli, popř. i předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného prospívá jen těm pachatelům, kteří se pod vlivem těchto okolností dopustili trestného činu, a proto nepovede k použití privilegované skutkové podstaty u těch účastníků, kteří se pod vlivem těchto okolností trestného činu nedopustili.
Nejvyšší soud předně odkazuje na vyjádření odvolacího soudu, který uvedl, že ze závěrů obou dušezpytných znaleckých posudků na osobu obviněného, je zřejmé, že obviněný se trestného jednání dopustil v tzv. prosté opilosti a v tzv. prostém afektu, tedy ve stavech, které forenzně významně nesnižovaly jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací, tj. příčetnost. Takový závěr vyslovuje jak znalec z odvětví psychiatrie (viz č. l. 292 spisu, resp. č. l. 19 znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, kde uvádí, že se jednalo o jednání v prosté opilosti a v prostém afektu), tak znalec z odvětví psychologie (viz např. právě č. l. 336 spisu, resp. č. l. 44 znaleckého posudku z odvětví psychologie). Znalec z odvětví psychologie pak označuje jednání obviněného za jednání v prostém situačním afektu. Podle odvolacího soudu obhajobou tvrzená neexistence afektu s citací č. l. 44 znaleckého posudku z odvětví psychologie se ve skutečnosti týká neexistence takového afektu (či zkratkovitého jednání), který by signifikantním způsobem snižoval příčetnost obviněného. Takový afekt pak u obviněného znalci skutečně neshledali (srov. str. 8 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud zejména zdůrazňuje, že kvalifikace jednání obviněného P. B. jako účastenství na trestném činu zabití podle §141 tr. zákoníku je vyloučena jednak tím, že provedeným dokazováním a hodnocením důkazů, jak jej učinily soudy nižších stupňů (o čemž bude podrobněji pojednáno níže), bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že pachatelem trestného činu vraždy poškozené H. N. byl právě obviněný P. B., a dále tím, že na základě znaleckých posudků vypracovaných MUDr. Michalem Hronem a Doc. PhDr. Pavlem Prunnerem, CSc. nebylo u dovolatele prokázáno silné rozrušení z omluvitelného hnutí mysli. MUDr. Michal Hron ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 274 až 293 spisu) uvedl, že obviněný B. netrpěl v inkriminované době duševní chorobou v pravém slova smyslu, tj. psychotickým onemocněním. Obviněný byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání i ovládat. Z psychiatrického hlediska se nejednalo o chorobnou motivaci jednání obviněného, tj. takovou, která by vycházela z duševní choroby. Rovněž se nejednalo o patologické jednání, např. v rámci patické opilosti nebo v patickém afektu. Jednalo se o jednání v prosté opilosti, v prostém afektu (srov. č. l. 292 spisu, str. 19 předmětného znaleckého posudku). Doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. ve svém znaleckém posudku z psychologie konstatoval, že struktura psychické variability osobnosti obviněného nevykazuje charakteristiky, které by signalizovaly obecné sklony či potencionální inklinaci k extrémně silným afektivním stavům ani potencionální inklinaci k extrémně zkratkovitému jednání, které by signifikantním způsobem snižovalo u obviněného odpovědnost za své jednání. Prokázanou emocionální instabilitu, zvýšenou iritabilitu, nedostatečně vykrystalizovaný „selfkoncept“ projevující se ve výrazně snížené schopnosti sebekontroly a maximálně situačním jednáním nelze z forenzně psychologického hlediska vnímat jako inklinaci k afektivním stavům či inklinaci ke zkratkovitému jednání (srov. č. l. 335 spisu, str. 43 předmětného znaleckého posudku). Silnou vnitřní psychickou tenzi a následnou iritabilitu, stejně tak jeho emoční instabilitu však nelze v případě obviněného považovat za charakteristiky, které by vedly k afektivním stavům (jedná se o pouhý prostý situační afekt), jež by snižovaly příčetnost obviněného (toto platí i ve vazbě na zjištěnou zvýšenou inklinaci k situačně afektivním reakcím). Na základě výše uvedených prokázaných aspektů lze s vysokou pravděpodobností konstatovat, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, nebyl u obviněného přítomen afekt a nebylo přítomno ani zkratkovité jednání, které by signifikantním způsobem snižovaly příčetnost obviněného (srov. č. l. 336 spisu, str. 44 znaleckého posudku). Na základě komplexního posouzení všech získaných údajů je možné konstatovat, že struktura psychické variability osobnosti obviněného nevykazuje charakteristiky, které by signalizovaly, že obviněný v době páchání trestného činu nebyl schopen uvědomit si dosah a význam svého jednání, zejména z hlediska nebezpečnosti pro společnost (srov. č. l. 47 spisu, str. 47 znaleckého posudku). Na základě komplexního posouzení všech získaných údajů nelze předpokládaný výskyt prostého situačního afektu v době předmětné události a případnou zátěž vzniklou na základě celodenní konzumace alkoholu z forenzně psychologického považovat za natolik intenzivní intervenující faktory, aby bylo možno vyslovit konstatování, že posuzovaný nebyl schopen v dostatečné míře uvědomit si dosah a význam svého jednání (srov. č. l. 340 spisu, str. 48 znaleckého posudku). Závěry obou předestřených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, svědčí o tom, že v případě obviněného P. B. se nejednalo o omluvitelná hnutí mysli, která by navazovala na podněty mimořádné intenzity a závažnosti. Obviněný nejednal v důsledku strachu, soucitu, žalu či smutku. Naopak jednal ze vzteku, hněvu a z nenávisti vůči poškozené H. N., a proto jeho jednání nelze podřadit pod silné rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů bylo soudy nižších stupňů jednání obviněného správně kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku.
Doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. ve svém znaleckém posudku dále poznamenal, že z forenzně psychologického hlediska se s vysokou pravděpodobností reálným spouštěčem silně maladaptivního jednání obviněného mohla stát samotná oběť. Obviněný k této ženě zaujímal silně negativně vyhrocený postoj (srov. č. l. 338 spisu, str. 46 znaleckého posudku). K tomu dále poznamenal, že je možno se s vysokou pravděpodobností domnívat, že na motivaci trestného činu vraždy se v daném případě u obviněného spolupodílelo více aspektů. Vedle rizikové osobnostní konfigurace obviněného prožívajícího velmi silné frustrace, to byla dále zvýšená hladina alkoholu a postoj obviněného k paní N., kterou velmi silně nenáviděl (srov. č. l. 338 až 339 spisu a str. 46 až 47 spisu). Avšak ani přes toto vyjádření znalce nelze dovodit, že by obviněný P. B. jednal v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené, neboť v projednávané věci nenastaly okolnosti spočívající v tom, že by se před činem poškozená H. N. chovala v příkrém rozporu s morálkou. Její postoj vůči obviněnému P. B. nelze v žádném případě považovat za svědčící o její morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví, neúctě k ostatním osobám či obviněnému nebo společnosti.
Dovolatel dále namítal, že byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy, ačkoli takový závěr soudu není a nebyl podložen žádnými přímými či nepřímými relevantními důkazy. Trestní spis neobsahuje jediný důkaz, který by mohl být považován za důkaz svědčící o jeho vině, a žádný takový důkaz nebyl proveden ani v průběhu hlavního líčení. Nalézací soud neprováděl hodnocení důkazů v souladu se zásadami hodnocení důkazů, naopak hodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. a tato chyba nebyla odvolacím soudem odstraněna.
Předně Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Nalézací soud zajistil a provedl dostatečné množství důkazů svědčících o vině obviněného P. B.. Následně se jimi jednotlivě i v jejich souhrnu zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím zjištěním. Z výpovědí obviněného, které soud citoval v odůvodnění tohoto rozsudku, je zřejmé, že se obviněný v přípravném řízení doznal k trestné činnosti, která mu je kladena za vinu v podané obžalobě. Ve své první výpovědi se nezmiňoval o jakékoliv úloze svědka T. P. při likvidaci těla poškozené a při odstraňování krevních stop vzniklých v souvislosti s usmrcením poškozené. Při svém výslechu před soudem Okresního soudu Plzeň-město toto vysvětloval tím, že chtěl svého tehdejšího partnera ochránit a chtěl to vzít celé na sebe. Ve své výpovědi ze dne 1. 12. 2010, která byla učiněna v souladu se všemi příslušnými ustanoveními trestního řádu a je tudíž relevantní pro toto trestní řízení a lze z ní vycházet, se obviněný sice doznal k vraždě poškozené H. N., ovšem mechanismus jejího usmrcení popsal způsobem, který byl v rozporu s objektivní realitou, který byl v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy, především s tak zásadním důkazem, kterým byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V řízení před soudem pak v jeho výpovědi došlo k tak zásadnímu posunu, že popřel trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu a uvedl, že se zločinu vraždy dopustil svědek T. P.. Při této výpovědi pak mechanismus usmrcení poškozené H. N. popsal způsobem, který již nebyl v rozporu se shora uvedeným důkazem. Soud tedy musel řešit nejenom otázku, která z výpovědí obviněného je výpovědí odpovídající skutečnosti a je v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy, ale musel též vyřešit problém spočívající v tom, že pokud je prvotní výpověď obviněného, ve které se doznal k vraždě poškozené, pravdivá, tak proč obviněný popisoval odlišně od objektivní reality způsob usmrcení poškozené. Odpověď na obě otázky soud našel v rámci hodnocení provedených důkazů a mohl uzavřít, že zmíněnými důkazy, jež dále podrobně hodnotil v odůvodnění svého rozsudku, byla vina obviněného bez jakýchkoliv pochybností prokázána. Z výpovědí obviněného je totiž vidět zřetelný posun zmírňování své viny za vraždu poškozené až k posunu o snahu vyvinit se ze žalované trestné činnosti a svést ji na jinou osobu. Posun ve výpovědích obviněného podle názoru nalézacího soudu je v souladu s tím, jaké znalosti spisového materiálu, resp. shromážděných důkazů obviněný postupně nabýval a svoji výpověď v tomto smyslu upravoval. Tento závěr nalézacího soudu pak byl podrobněji rozebrán v dalších odstavcích odůvodnění tohoto rozsudku.
Vzhledem k tomu, že v inkriminovanou dobu, kdy došlo ke spáchání trestné činnosti obviněného, tedy k vraždě poškozené H. N., se v bytě na adrese Klatovy, Plánická 80 nacházel ještě svědek T. P., partner obviněného, pak by se jevilo, že jeho výpověď bude zásadním přímým usvědčujícím důkazem o vině obviněného. Svědek T. P. byl sice opakovaně vyslechnut v přípravném řízení, z obsahu jeho výpovědí je však zřejmé, že nalézací soud z nich nemohl získat konkrétní informace o usmrcení poškozené H. N., tedy jeho babičky. Svědek okolnosti tohoto druhu nepopsal, a podle názoru soudu je nerozhodné, zda to bylo proto, že je skutečně nevnímal a o usmrcení své babičky se dozvěděl až od obviněného, ať již to bylo vlivem léků či alkoholu, či zda to bylo proto, že na počátku trestního řízení nechtěl usvědčovat svého tehdejšího partnera, kterým byl obviněný. V těchto souvislostech byl soud povinen hodnotit důvěryhodnost takovéhoto důkazu, jeho vypovídací hodnotu. Toto musel nalézací soud učinit v rámci hodnocení provedených důkazů, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, a tedy nejen proto, že nevěrohodnost výpovědi svědka T. P. v řízení před soudem především namítal obviněný P. B., který si byl vědom, že i takto podaná výpověď svědka T. P. je v jeho neprospěch, zvláště za situace, kdy se rozhodl žalovanou trestnou činnost svalovat na osobu svědka (srov. č. l. 12 až 13 spisu).
Podle nalézacího soudu o tom, že obviněný P. B. přizpůsoboval své výpovědi vývoji důkazní situace, svědčí paragon zažurnalizovaný na č. l. 195 spisu, podle nějž, stejně jako podle účtenky ze dne 30. 11. 2010, zakoupil dovolatel 8 kusů balení hydroxidu sodného, nikoliv 2 kusy, jak zprvu uváděl ve své první výpovědi v přípravném řízení (k tomu také srov. str. 29 rozsudku nalézacího soudu). Dále je z fotodokumentace na č. l. 147 až 194 zřejmé, v jaké poloze byla ve vaně s napuštěnou vodou a hydroxidem sodným nalezena poškozená H. N.. Nalézací soud dále konstatoval, že její nález odpovídal tomu, co uváděl o manipulaci s mrtvým tělem poškozené obviněný P. B.., a také skutečnostem, které o nálezu poškozené vypovídal svědek Z. N. a svědek J. G. (srov. str. 29 rozsudku nalézacího soudu). Kromě protokolu o ohledání místa činu ze dne 2. 12. 2010 (č. l. 130 spisu) a výše uvedené fotodokumentace, byly mimo jiné ve věci zajištěny a provedeny další významné důkazy, svědčící o vině obviněného P. B., a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 228 až 230 spisu) včetně pitevního protokolu. Nalézací soud vyhodnotil tento důkaz tak, že tento jednoznačně prokázal mechanismus vzniku poranění poškozené a příčinu její smrti. Závěry znalců byly v rozporu s výpovědí obviněného ze dne 1. 12. 2010, při které líčil způsob, kterým poškozenou usmrtil. V souladu se závěry znalců pak líčil způsob usmrcení poškozené až při své výpovědi u hlavního líčení, avšak ze strany svědka T. P.. Je tedy zcela evidentní, že při svém doznání obviněný líčil způsob usmrcení poškozené nepravdivě. Především na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný poškozenou usmrtil tak, že ji porazil na zem, když ji předtím fyzicky napadl, o čemž svědčí nejen krevní výron v záhlaví měkkých pokrývek lebních, ale též krevní výron na přední ploše krku. Posléze ji v poloze, kdy ležela na zemi na zádech, zasadil čtyři bodnořezné rány do přední strany hrudníku, jak bylo objektivně zjištěno. Je zcela evidentní, že poškozenou napadl nožem i do oblasti krku, kde ji pořezal, avšak nebylo možné zjistit, ve které fázi útoku k tomuto došlo, zda v době, kdy oba proti sobě stáli a obviněný ji fyzicky napadl, či až v době, kdy ležela na zemi, zdali to bylo před ranami do hrudníku nebo až poté. Nalézací soud musel nalézt odpověď na otázku, proč při svém doznání, které jinak zapadlo do souvislosti s jinými ve věci provedenými důkazy, obviněný zcela nepravdivě líčil útok na poškozenou. To, že tento útok popisoval ve shodě s realitou, byť ze strany jiné osoby, při své výpovědi u hlavního líčení, je vysvětlitelné tím, že již znal spis, byl seznámen s důkazy včetně znaleckého posudku a věděl tedy, že k útoku nemohlo dojít tak, jak původně líčil. Svoji výpověď tedy musel dát do souladu s tímto důkazem. Odpověď na otázku, proč při svém doznání dne 1. 12. 2010 obviněný líčil útok na poškozenou výše popsaným způsobem, nalezl soud v dalších důkazech, které jednoznačně potvrdily závěr, že to byl právě obviněný P. B., který se dopustil trestné činnosti, byť při svém doznání útok popisoval odlišně od reality (srov. str. 32 rozsudku nalézacího soudu). Těmito důkazy byly znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, které vypracovali MUDr. Michal Hron a Doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který zpracoval MUDr. Michal Hron (č. l. 274 až 293 spisu), vyplynulo, jak již také Nejvyšší soud výše popsal, že obviněný netrpěl v inkriminované době duševní chorobou v pravém slova smyslu, tj. psychotickým onemocněním. Obviněný byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat. Rozpoznávací a ovládací schopnosti lze hodnotit jako plně zachovalé. Konzumace alkoholu v inkriminované době neovlivnila forenzně významně rozpoznávací ani ovládací schopnosti obviněného ve vztahu k trestnímu jednání. Užití alkoholu se mohlo uplatnit pouze v uvolnění zábran chování obviněného, což nemá z forenzně psychiatrického hlediska význam. Na události má zachovalou vzpomínku, resp. neuváděl ztrátu vzpomínky. Z psychiatrického hlediska se nejednalo o chorobnou motivaci jednání, tj. takovou, která by vycházela z duševní choroby. Rovněž se nejednalo o patologické jednání, např. v rámci patické opilosti nebo patickém afektu. Jednalo se o jednání v prosté opilosti v prostém afektu. V řízení před soudem u hlavního líčení znalec potvrdil závěry svého znaleckého posudku (č. l. 566 a násl. spisu). Dodal, že z psychiatrické dokumentace bylo zjištěno, že obviněný sám kontaktoval ambulantního psychiatra v Klatovech pro úzkostně depresivní symptomatiku nebo převážně pro projevy úzkostné symptomatiky. Proto byl také ambulantně léčen lékem Fetralin, což je antidepresivum s protiúzkostným účinkem. Při vyšetření obviněného byly zjištěny rysy svědčící pro poruchu osobnosti.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypracovaném Doc. PhDr. Pavlem Prunnerem, CSc. se podává, že obviněný vykazuje dostatečný potenciál, aby byl zcela odpovědný za své jednání. Prokázané charakterové rysy a individuální odlišnosti signalizují, že při zvýšené psychické variabilitě osobnostního profilu se u obviněného jedná o osobu se zvýšeně psychopatickými a sociopatickými rysy. Obviněný má dostatečné předpoklady reprodukovat údaje vztahující se k událostem, jež jsou předmětem vyšetřování. S ohledem na prokázanou strukturu psychické variability osobnosti nelze s ohledem na charakter předmětné události vyloučit, že v době přímo těsně související s okamžikem násilného usmrcení člověka mohlo dojít k částečnému snížení kvality kognitivních procesů ve fázi registrace jevů a i následného uložení prožitého zážitku. Struktura psychické variability obviněného nevykazuje charakteristiky, které by signalizovaly obecné sklony či potencionální inklinaci k extrémně silným afektivním stavům ani k extrémně silnému zkratkovitému jednání, které by snižovalo u obviněného odpovědnost za své jednání. Spíše jde o zvýšenou inklinaci k občasným výskytům prostého afektu a jeho zvýšenou sociální rizikovost. Silnou vnitřní psychickou tenzi a následnou iritabilitu stejně jako emoční instabilitu však nelze v případě obviněného považovat za charakteristiky, které by vedly k afektivním stavům (jedná se o pouhý prostý situační afekt), jež by snižovaly jeho příčetnost. Zásadně lze konstatovat, jak již shora podotknul Nejvyšší soud, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, nebyl u obviněného přítomen afekt a nebylo přítomno ani zkratkovité jednání, které by snižovaly příčetnost obviněného. Ve struktuře psychické variability osobnosti obviněného se nacházejí vlastnosti a osobnostní rysy, které se mohly s vysokou pravděpodobností nezanedbatelným způsobem spolupodílet na motivaci jeho jednání vedoucího k trestnému činu, ze kterého je usvědčován. Je možné konstatovat, že ve struktuře psychické variability obviněného byla prokázána zvýšená inklinace k agresivnímu jednání v okamžiku, kdy se vyskytne v extrémně vypjaté situaci. Struktura psychické variability osobnosti obviněného nevykazuje charakteristiky, které by signalizovaly, že v době páchání trestného činu nebyl schopen uvědomit si dosah a význam svého jednání z hlediska nebezpečnosti pro společnost. Znalec také uvedl, že je nutno některá sdělení obviněného mající přímé či nepřímé vazby na předmětnou událost, označit jako nedostatečně věrohodná. Závěry svého znaleckého posudku pak znalec potvrdil při svém výslechu u hlavního líčení (č. l. 567 a násl. spisu). Znalec zopakoval, v čem spatřuje u obviněného psychopatickou osobnost, resp. osobu se smíšenou poruchou osobnosti. Pokud mu někdo říká, že je outsider, tak samozřejmě na to může reagovat maladaptivně s tím, že v první fázi se to kumuluje, protože jako slaboch to neumí řešit přímo. Když dojde ke střetu, tak by se v prvopočátcích bránil, ale když se to nakumuluje, tak reaguje maladaptivně. Jeho struktura osobnosti nevylučuje skutečnost, že by se mohl dopustit skutku, který je popsán v obžalobě. To, že obviněný změnil výpověď až v řízení před soudem, je třeba hodnotit z toho hlediska, kdo s ním manipuluje. Jeho současná prezentace může být reálná, ale může to být systém obhajoby, protože už v posudku je uvedeno, že on může své výpovědi měnit v souvislosti např. s tím, co mu poradí spoluvězni. Na druhou stranu v případě jeho profilu se jeví zvýšeně pravděpodobná první varianta. Protože není žádný recidivista, tak pokud došlo k výslechům bezprostředně poté, co byl trestný čin zjištěn, tak u těchto jedinců vykazuje vyšší pravděpodobnost to, co uváděl poprvé, než se dostal do vlivu osob, které jej mohly vést k manipulaci. Osobnost obviněného je více manipulovatelná s tím, že mohl být spolupodíl jeho milence výrazně vyšší, než je ochoten v dané fázi připustit, protože ho prostě kryje. Na druhou stranu to neznamená, že on tím jedincem, který zabil, nebyl. To zapadá do jeho osobnosti včetně toho, že T. P. je jedincem, který má duševní problémy, tak nelze vyloučit, že to může být součást taktiky tuto tragédii přesunout na osobu, která bude zbavena odpovědnosti, a tudíž nemůže být žádný viník. Pokud způsob usmrcení poškozené nejprve líčil tak, jak se to stát nemohlo a nyní to líčí jinak, tak to může být tím, že v prvém případě to nemusel tak vnímat, kdežto v druhém případě už byl seznámen se spisem a věděl, že to takhle být nemohlo. U těchto případů bývají výrazně vyšší věrohodnostně první výpovědi, které jsou nenávodné. Na základě diagnostických nástrojů, které měl znalec k dispozici, se jeví věrohodnější to, že se svědek P. mohl pouze více podílet, ale ne v tom smyslu, že by obviněný vzal vinu na sebe. Vzhledem k profilu, který obviněný P. B. má, je méně pravděpodobné, že vrahem by byl vnuk babičky a obviněný by vzal vinu na sebe.
Uvedené znalecké posudky poté vyhodnotil nalézací soud tak, že obviněný disponuje takovou strukturou osobnosti, která nevylučuje skutečnost, že se mohl dopustit skutku popsaného v obžalobě. Dále je zde jednoznačný závěr, že to byl právě obviněný, který měl motiv ke spáchání popsané trestné činnosti. Obviněný ve stavu prostého situačního afektu se současnou zvýšenou hladinou alkoholu byl schopen se rozhodnout poškozenou H. N. jako zdroj svých problémů odstranit. Tyto závěry lze těžko vztáhnout ke svědkovi T. P., který byl vnukem poškozené a neměl se svou babičkou problémy. Skutečnost, že to byl právě obviněný, který se dopustil žalované trestné činnosti, byla prokázána i v podobě odpovědi na otázku, proč obviněný při svém doznání dne 1. 12. 2010 popisoval mechanismus usmrcení poškozené v rozporu s realitou, jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Odpověď je zcela jednoduchá a nalézací soud ji nalezl v citovaných závěrech posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. V době přímo těsně související s okamžikem trestného činu mohlo dojít k částečnému snížení kvality kognitivních procesů ve fázi registrace jevů a i následného uložení prožitého zážitku. Obviněný se nacházel ve velkém situačním afektu v souvislosti s tím, že usmrtil poškozenou, takže jeho vnímání bylo narušeno. Ze znaleckého posudku tedy vyplynulo, že pokud jde o mechanismus usmrcení, pak obviněný nemusí lhát, ale prostě si to nepamatuje. Pokud mechanismus usmrcení v řízení před soudem, kdy odvolal své doznání, líčil v souladu s realitou, tak to bylo proto, že byl seznámen se spisem a věděl, že se to takhle stát nemohlo. Lze tedy podle závěrů nalézacího soudu uzavřít, že pokud by obviněný nebyl pachatelem trestné činnosti, pak by se nenacházel ve stavu silného situačního afektu a nedošlo by u něho k tomu, co je popsáno výše. Pokud by tedy nevraždil, a toliko sledoval svědka T. P. při této trestné činnosti, pak by u něj nedošlo k afektivnímu stavu, ale ve své výpovědi by popsal mechanismus usmrcení zcela reálně. K tomu však nedošlo. Z toho vyplývá, že to byl právě obviněný, který se při usmrcení poškozené dostal do zmíněného stavu a nebyl při své první výpovědi schopen přesně popsat, k čemu v bytě vlastně došlo. Postupem doby, kdy se rozhodl z výše popsaných důvodů vzhledem k postoji svědka P. změnit svoji výpověď v jeho neprospěch, byl již seznámen se shromážděnými důkazy a věděl tedy, že svá tvrzení musí dát do souladu s nimi, aby popis událostí odpovídal realitě. Jinými slovy, pokud by obviněný nevraždil, nebyl by v afektivním stavu popsaným znalcem, jeho vnímání by nebylo narušeno a on by byl schopen již při první výpovědi popsat reálně způsob usmrcení poškozené. K tomu však nedošlo a proto lze jednoznačně uzavřít, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, je jedním z dalších důkazů, na základě kterého mohl nalézací soud učinit spolehlivý závěr o vině obviněného v souladu s podanou obžalobou (srov. str. 38 až 39 rozsudku nalézacího soudu).
K námitkám ohledně hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem uvedeným v dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že je třeba souhlasit s nalézacím soudem, že tento soud měl k dispozici všechny shora uvedené důkazy, které provedl v řízení před soudem podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a podrobil je hodnotícímu procesu tak, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba si uvědomit, že obviněný se v přípravném řízení třikrát doznal ke spáchání trestné činnosti, jeho doznání bylo v souladu s informacemi svědka T. P., byť je třeba na druhé straně hodnotit jeho svědeckou výpověď z těch hledisek, které nalézací soud podrobně popsal ve svém rozsudku. K těmto důkazům pak přistupuje zásadní důkaz v podobě citovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a především odvětví psychologie, ze kterých vyplynulo výše uvedené stanovisko nalézacího soudu. Obhajoba obviněného uplatněná v rámci hlavního líčení je v mnohých směrech nelogická a rozporuplná a je vyvrácena dalšími důkazy. V tomto směru je třeba připomenout především výpověď svědka P. P., který vyvrátil tvrzení obviněného o své údajné činnosti při jeho návštěvě v bytě (tvrzení obviněného byla vedena snahou co nejvěrohodněji popsat aktivity svědka při likvidaci těla poškozené), dále je třeba připomenout v rozsudku nalézacího soudu zmíněnou lékařskou zprávu chirurgické ambulance Klatovské nemocnice, a. s. Její obsah je naprosto jednoznačný a vysvětlení obviněného je třeba v tomto směru odmítnout a učinit závěr, že jeho tvrzení ohledně způsobených poranění byla opětovně pouze součástí jeho obhajoby ve snaze se vyvinit. K tomu všemu pak přistupuje prokázaný motiv, který měl obviněný P. B. k tomu, aby se zbavil poškozené. O jeho negativním postoji k poškozené H. N. a o jeho nenávisti k její osobě svědčí i skutečnost, jakým způsobem po jejím usmrcení naložil s jejím tělem. Asociálnost obviněného, ale samozřejmě i svědka T. P. nabyla vrcholu v té podobě, že 24 hodin setrvávali v bytě s mrtvolou poškozené, jejíž tělo se pomalu rozkládalo ve vaně a přitom konzumovali alkohol, vařili, jedli, sledovali televizi, prostě běžně existovali. Z těchto hledisek nejsou důvodné námitky obviněného v odůvodnění dovolání, ve kterém uvedl, že byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy, ačkoli takový závěr soudu není a nebyl podložen žádnými přímými či nepřímými relevantními důkazy, a že trestní spis neobsahuje jediný důkaz, který by mohl být považován za důkaz svědčící o vině odsouzeného, a žádný takový důkaz nebyl proveden ani v průběhu hlavního líčení, když opak je pravdou, neboť nalézací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku důkazy, ze kterých při svém závěru o vině obviněného P. B. vycházel, tyto důkazy náležitě, logicky a přesvědčivě vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a proto nepochybil, pokud dospěl k závěru, že to byl právě obviněný P. B., který usmrtil způsobem podrobně uvedeným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu poškozenou H. N. a tím spáchal zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný P. B. se ve svém mimořádném opravném prostředku také zabýval tím, že orgány činné v trestním řízení zcela opominuly přítomnost svědka T. P., stejně jako zkoumání podílu této osoby na daném trestném činu.
Pokud se týká osoby T. P., nalézací soud poznamenal, že z jeho výpovědí z přípravného řízení, které velmi podrobně následně zachytil v odůvodnění svého rozsudku, nemohl získat žádné konkrétní informace ohledně usmrcení poškozené H. N.. Tento svědek okolnosti usmrcení jmenované poškozené nepopsal, kdy podle nalézacího soudu nebylo rozhodné, zda to bylo proto, že je skutečně nevnímal a o usmrcení poškozené se dozvěděl až od obviněného, ať již to bylo vlivem léků či alkoholu, či zda to bylo proto, že na počátku trestního řízení nechtěl usvědčovat svého tehdejšího partnera, kterým byl obviněný. V těchto souvislostech byl nalézací soud povinen hodnotit důvěryhodnost takovéhoto důkazu, jeho vypovídací hodnotu, a to v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. (v podrobnostech srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Pokud se týká psychického stavu svědka T. P., dne 15. 3. 2011 došla nalézacímu soudu zpráva Psychiatrické léčebny Dobřany (č. l. 538 spisu), ze které vyplynulo, že svědek je zde hospitalizován, a podepsaná MUDr. Jitka Fritzová omlouvá jeho neúčast u soudního jednání vzhledem k tomu, že jeho psychický stav není zatím plně stabilizován a účast na soudním jednání by pro něj představovala nadměrnou psychickou zátěž. Ze zprávy Psychiatrické léčebny v Dobřany, která došla soudu 8. 4. 2011 (č. l. 556 spisu), je zřejmé, že podepsaná MUDr. Jitka Fritzová sděluje, že vzhledem k zatím kolísavému psychickému stavu se svědek T. P. není schopen zúčastnit hlavního líčení. Výpověď trvale odmítá, event. účast na soudním jednání by vedla k dekompenzaci psychického stavu. Obhájce obviněného namítl, že pokud by svědek P. nebyl předvolán, pak by řízení bylo postiženo vadou, neboť svědek nebyl poučen v hlavním líčení. Státní zástupce se pak připojil s tím, že nikdo neví, za jakých okolností svědek své písemné prohlášení učinil. Navrhl také vyžádat si zdravotnickou dokumentaci z Psychiatrické léčebny Dobřany ohledně aktuálního zdravotního stavu svědka P., tzn. nejen vyjádření k tomu, zda je či není schopen výslechu, ale podrobnější zprávu, z jakého důvodu je hospitalizován, a to i s ohledem na kvalitu jeho případné svědecké výpovědi, zda jeho terapie probíhá směrem, že by měl zapomenout na případný stresový zážitek z minulosti. Obhájce také navrhl, aby byli přibráni znalci z oboru psychologie a psychiatrie za účelem vypracování posudku na svědka s ohledem na to, že je to klíčový svědek, když jeho výpověď z přípravného řízení je v rozporu s tím, co uvedli svědci v hlavním líčení. Soud rozhodl svědka předvolat k hlavnímu líčení, což také učinil na den 16. 5. 2011. Podle zprávy Psychiatrické léčebny Dobřany, která došla soudu dne 6. 5. 2011 (č. l. 607 spisu), MUDr. Jitka Fritzová sděluje, že svědek byl do léčebny přijat 1. 12. 2010 po vyšetření na psychiatrické klinice FN v Plzni, kam byl převezen z cely předběžného zadržení poté, co se po výslechu psychicky zhroutil. Byla popisována úzkostně depresivní dekompenzace a sebevražedné proklamace. Během hospitalizace u něj nebyla shledána vážná duševní porucha. Diagnosticky je veden jako porucha osobnosti s emočně nestabilními a histrionskými rysy a porucha přizpůsobení s úzkostně depresivními příznaky. Byl propuštěn dne 2. 5. 2011 v celkově stabilizovaném stavu. V době propuštění byl již schopen účasti na soudním jednání. Nalézací soud uvedl, že neměl v tomto případě důvod jako svědkyni vyslýchat ošetřující lékařku MUDr. Jitku Fritzovou, neboť jí zpracované zprávy o zdravotním stavu svědka T. P. byly srozumitelné a pro soud měly odpovídající vypovídací hodnotu. Svědek T. P. se poté dostavil k hlavnímu líčení dne 16. 5. 2011 (č. l. 618), přičemž využil svého zákonného práva podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. a odmítl ve věci vypovídat (v podrobnostech srov. str. 16 až 18 rozsudku nalézacího soudu).
Ke svědkovi T. P. nalézací soud uzavřel, že jelikož tento využil svého zákonného práva podle §100 odst. 2 tr. ř. a odmítl ve věci vypovídat, musel se uvedený soud smířit s tím, že žádné další informace ohledně trestné činnosti obviněného P. B. od svědka T. P. nezíská. V rámci hodnocení důkazů musel tedy vycházet z jeho původních výpovědí z přípravného řízení, a samozřejmě je musel hodnotit nikoli pouze samostatně, ale i v souhrnu s ostatními ve věci shromážděnými důkazy. Lékařské zprávy zaslané Psychiatrickou léčebnou Dobřany měly pro nalézací soud dostatečnou vypovídací hodnotu o aktuálním zdravotním stavu svědka T. P., takže v tomto směru se soudu jevilo nadbytečným, aby byl opatřován další důkaz k tomuto směřující, ať již v podobě znaleckého posudku z oboru psychiatrie nebo psychologie. Jistě nelze namítat to, že by během pětiměsíční hospitalizace v Psychiatrické léčebně Dobřany příslušní lékaři nerozpoznali jakoukoli duševní chorobu zmíněného svědka a že by tedy lékařské zprávy jimi zpracované neodpovídaly realitě. Pokud jde pak o to, že navrhované znalecké posudky měly prokázat věrohodnost či nevěrohodnost svědka T. P., pak i tento požadavek se soudu jevil nadbytečný. Osoba svědka T. P. je zásadním nosičem důkazu, neboť nikdo jiný vraždě poškozené přítomen nebyl. Důkaz v podobě jeho svědecké výpovědi pak podle názoru soudu sám o sobě tak zásadní není. Svědek vypovídal stručně, nekonkrétně, ba i vyhýbavě, což mohlo být způsobeno jednak obavou o osud svého partnera, jednak požitými medikamenty v kombinaci s alkoholem. Z jeho výpovědí je evidentní, že svědek o některých, především časových posloupnostech a s tím souvisejících okolnostech, nevypovídá, přestože tyto skutečnosti jsou prokazovány jinými důkazy, a to svědeckými výpověďmi jeho příbuzných, ať již bratra, matky či strýce. Je třeba si také uvědomit, že svědek od okamžiku smrti poškozené H. N. až do okamžiku svého zadržení požil značné množství alkoholických nápojů, což je zřejmé nejenom ze záznamu o dechové zkoušce (č. l. 19 až 20 spisu), ale také z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (č. l. 428 spisu) a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. l. 356 a násl. spisu). Svědkovi byla odebrána krev dne 30. 11. 2010 v 21.15 hod. a koncentrace etylalkoholu byla stanovena na 3,11 g/kg. Současně byly v moči svědka prokázány účinné látky antidepresiva a hypnotika. Jeho údaje o tom, že si po činu vzal léky a konzumoval ve větší míře alkohol, lze tedy pokládat za prokázané. Nalézací soud musel vycházet z toho, že svědek nevypovídá o usmrcení poškozené, z jeho výpovědí vyplynulo toliko to, že mu tuto skutečnost sdělil obviněný P. B. a že viděl usmrcenou poškozenou na podlaze ve svém pokoji. Ohledně věrohodnosti svědka T. P. si soud nemusel opatřovat žádné další důkazy. Vždyť je zřejmé, že svědek v časovém období od usmrcení poškozené do nálezu jejího těla ve vaně svědkem Z. N., evidentně lhal. Z dalších svědeckých výpovědí, ať již jeho bratra P. P. či jeho matky H. R., je totiž zřejmé, že při osobních i telefonických hovorech jim nesdělil, že poškozená H. N. byla usmrcena obviněným P. B., ale tohoto kryl a sděloval jim lživé informace o tom, kde poškozená je a co dělá. Svědek tak jistě činil proto, že jeho psychický stav vlivem usmrcení babičky, požití léků a alkoholu nebyl v pořádku a svědek zcela evidentně nechtěl prozradit svého partnera P. B.. Podle názoru nalézacího soudu je zcela nerozhodné, zda svědek T. P. pomáhal se zahlazováním stop a likvidací těla poškozené, zvlášť za situace, kdy je zřetelný zásadní posun ve výpovědích obviněného P. B. v neprospěch tohoto svědka. Je třeba si uvědomit, že činnost po usmrcení poškozené nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu s tou jedinou výjimkou, že by svědek T. P. mohl být stíhán za neoznámení trestného činu podle §368 odst. 1 tr. zákoníku (srov. však i §368 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k osobě blízké a jejímu trestnímu stíhání). Nalézací soud měl k dispozici dvě výpovědi svědka T. P. z přípravného řízení a k dalším jiným informacím z jeho strany se z hlediska příslušného ustanovení trestního řádu již dostat nemohl. Proto musel pracovat s informacemi, které svědek podal na počátku trestního řízení a porovnávat je s ostatními informacemi, které poskytly jiné ve věci shromážděné důkazy (srov. str. 18 až 20 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud se velmi podrobně a důsledně vypořádal se všemi skutečnostmi týkajícími se osoby svědka T. P.. Při hodnocení jeho zdravotního stavu a chování poté, co byla usmrcena jeho babička H. N., vycházel jak ze zpráv Psychiatrické léčebny Dobřany, tak i z jeho výpovědí v přípravném řízení a z výpovědí ostatních v projednávané věci slyšených svědků. Současně vyloučil, že by to byl T. P., kdo usmrtil jmenovanou poškozenou, když v návaznosti na ostatní získané a provedené důkazy bez jakýchkoliv pochybností prokázal, že H. N. ubodal P. B.. Nalézací soud také správně vyzdvihnul, že svědek T. P. byl neochotný vypovídat u hlavního líčení, dále upozornil na jeho psychický zdravotní stav a množství požitého alkoholu, které mu bylo po zadržení policií naměřeno. S ohledem na tyto skutečnosti se také zabýval jeho věrohodností. Nelze tedy souhlasit s námitkami dovolatele, že by se soud svědkem T. P. a jeho aktivitou zejména po usmrcení poškozené N. nezabýval. Navíc nalézací soud mohl i podle názoru Nejvyššího soudu na základě zhodnocení uvedených svědeckých výpovědí T. P., a to i ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy, na které již bylo shora v podrobnostech poukázáno a které byly i náležitě zhodnoceny, učinit relevantní závěr, že výpovědi svědka T. P. nenaznačují, že by se trestné činnosti dopustil on a nikoliv obviněný P. B..
Odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněného B. doplnil, že není pravdou, že nebyly provedeny důkazy, kterými by mohlo být objasněno, k čemu v předmětný den (tedy 29. 11. 2010) v bytě poškozené skutečně došlo. Těmito důkazy jsou zejména výpovědi obviněného B., svědka T. P., ohledání místa činu, znalecký posudek z odvětví soudního lékařství (srov. str. 7 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí také zdůraznil, že nalézací soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, nejde tedy o žádné jeho spekulace. Dále odvolací soud zdůraznil, že nalézací soud jednoznačně uvedl, jakým způsobem a proč ten který důkaz hodnotil tak, jak jej hodnotil. Šlo tedy o zcela zákonnou činnost soudu zahrnutou do tzv. zásady volného hodnocení důkazů (srov. str. 8 usnesení odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud dále poznamenává, že sám již po přezkoumání postupu nalézacího soudu dospěl ke stejnému závěru, a to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku důvodně uvedl, že měl k dispozici všechny potřebné důkazy, které postupně v odůvodnění rozsudku popsal, tyto důkazy v řízení před soudem provedl podle §2 odst. 5 tr. ř. a podrobil je hodnotícímu procesu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z těchto důvodů nejsou ani námitky vznesené obviněným v dovolání vůči přezkumnému postupu odvolacího soudu ve smyslu §254 tr. ř. důvodné.
Dovolatel konečně také namítal, že soudy nižších stupňů neumožnily provedení žádných důkazů navrhovaných obhajobou. V důsledku toho bylo dovolateli odepřeno využití jeho práva zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Nalézací soud podle jeho názoru neobjasňoval okolnosti svědčící v jeho prospěch, a proto dovolatel byl uznán vinným pouze na základě svého předchozího doznání, které následně odvolal.
Pokud se týká důkazů, které navrhovala provést obhajoba, nalézací soud se k nim vyjádřil v dostatečném rozsahu. Podle nalézacího soudu je zásadním důkazem vyvracejícím obhajobu dovolatele lékařská zpráva chirurgické ambulance Klatovské nemocnice, a. s., ze dne 29. 11. 2010 (č. l. 536 spisu), přičemž o návštěvě lékaře začal obviněný vypovídat až u hlavního líčení, tedy poté, kdy mu byla známa existence této lékařské zprávy. Jedná se o lékařskou zprávu chirurgické ambulance Klatovské nemocnice, a. s., ze dne 29. 11. 2010 (č. l. 536 spisu). Tato lékařská zpráva byla předložena PČR právě svědkem P. P., který ji dne 19. 2. 2011 našel společně se svědkem Z. N. při návštěvě bytu poškozené H. N.. Zpráva byla nalezena v pokoji svědka T. P. pod oblečením na židli. Zmíněná lékařská zpráva byla Krajskému soudu v Plzni předložena Krajským státním zastupitelstvím v Plzni dne 14. 3. 2011. Z této zprávy jednoznačně vyplynulo, že obviněný uváděl, že se dne 29. 11. 2010 řízl nožem na levém předloktí. Zjištěna byla 1 cm řezná ranka na distální polovině levého předloktí na volární straně. Jednalo se o povrchovou ranku, hybnost a citlivost prstů byla zachována. Otok předloktí až do úrovně lokte, předloktí palpačně citlivé bez zarudnutí. Současně v prvém meziprstí přítomna rána po kousnutí psem před 14 dny, hojí se per secundam, kryta zčásti krustou, okolí klidné, bez zarudnutí. Jednalo se o vlastního psa, který je očkován. Ze zprávy dále vyplynulo, že rána byla vyčištěna a sešita a obviněný byl vyzván na další dny ke kontrole a na vyndání stehů za 8 až 10 dní. O této lékařské zprávě, resp. o návštěvě Klatovské nemocnice dne 29. 11. 2010, se obviněný ve svých výpovědích v přípravném řízení vůbec nezmiňoval. V přípravném řízení byla pořízena toliko fotografická dokumentace zranění obviněného (č. l. 434 spisu), ze které obě poranění jasně vyplývají, pochopitelně však nebyly známy okolnosti jejich vzniku, popř. skutečnosti související s jejich ošetřením. O návštěvě lékaře začal obviněný vypovídat až u hlavního líčení, tedy poté, kdy mu byla známa existence této lékařské zprávy.
Obviněný B. musel na tuto lékařskou zprávu reagovat způsobem, který by zapadal do jím použité obhajoby. Podle nalézacího soudu je však naprosto nerozhodné, zda do nemocnice šel obviněný sám či se svědkem T. P., a proto se mu jevilo jako nadbytečné vyžádat si videozáznam z chodby chirurgické ambulance Klatovské nemocnice, jak to obviněný navrhoval. Tvrzení obviněného P. B. ohledně obsahu lékařské zprávy a jeho vysvětlení, jak k poraněním přišel, se jevilo soudu jako nelogické až absurdní, když nalézací soud nemohl uvěřit jeho tvrzení, že neví, co u ošetřující lékařky uváděl, neboť byl opilý, ale že se řízl jindy, rána se zhojila a při konfliktu s poškozenou si z ní strhl strup a začala krvácet. Stejně tak nemůže obviněný po soudu požadovat, aby se spokojil s vysvětlením, že jej vlastně nekousl pes, přestože to zpočátku tvrdil i u hlavního líčení, ale že jej kousl svědek T. P.. Údaje z lékařské zprávy jsou naprosto jednoznačné. Nalézací soud také považoval za nadbytečné vyslýchat v pozici svědka MUDr. Evu Prouzovou, neboť její lékařská zpráva byla naprosto jasná a logická a lze si jen těžko představit, že by zmíněná lékařka uvedla jiné údaje, než ty, které zachytila v lékařské zprávě z 29. 11. 2010 (srov. str. 28 až 29 rozsudku nalézacího soudu). K ostatním důkazům navrženým obhajobou zaujal nalézací soud stanovisko o jejich nadbytečnosti na stranách 39 až 40 odůvodnění svého rozsudku. Pokud byl navrhován výslech MUDr. Květoslavy Štefkové, babičky obviněného, která měla poskytnout poznatky k soužití obviněného P. B. a T. P., nalézací soud dospěl k závěru, že takovýchto poznatků měl nadbytek, přitom ani tyto poznatky nemohly ovlivnit závěr soudu. Obviněný navrhoval výslech Z. D., které měl T. P. zhruba 2 hodiny po usmrcení poškozené telefonovat, aby byl zjištěn jeho duševní stav, vyžádat nahrávku telefonického rozhovoru uskutečněného dne 30. 11. 2010 v 8.15 hod. z pevné linky poškozené H. N. na linku společnosti Télefonica O2, Czech Republic, a. s., za stejným účelem. Nalézacímu soudu nebylo zřejmé, co tím mělo být prokazováno, neboť o duševním stavu svědka T. P. a o skutečnosti, že uváděl nepravdivé informace svým příbuzným o poškozené, měl soud již dostatek důkazů. Totéž platí o posledním důkazním návrhu, aby si soud vyžádal informaci o uživateli čísla 004961965233842, z něhož bylo na pevnou linku v bytě poškozené voláno dne 30. 10. 2010 v 7.05 hodin. Tím bylo reagováno na tvrzení svědkyně H. R., že ona z tohoto čísla nevolala. Z výpisu telefonických hovorů je zcela zřejmé, že z tohoto telefonního čísla svědkyně R. volala opakovaně, proto její informace v hlavním líčení vzhledem k jejímu psychickému stavu mohla být mylná. Především pak nemá tento důkaz relevantní vztah k prokázání viny obviněného P. B., neboť je třeba si uvědomit, že tento hovor se uskutečnil více než 12 hodin po usmrcení poškozené (srov. č. l. 39 až 40 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí stran námitek o neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, s nímž se plně ztotožnil, přičemž dále rozvedl, že nalézací soud pečlivě a jednotlivě vždy odůvodnil, proč shledává návrh na provedení toho kterého důkazu nadbytečným či nedůležitým. Nalézací soud postupoval nepochybně tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud připomněl, že není namístě a povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat všechny skutečnosti a okolnosti případu a objasnit zcela všechny souvislosti. Jinými slovy, dokazování je třeba provádět „pouze“ v míře potřebné pro objasnění celého případu a zejména z toho hlediska (zvláště pokud jde o činnost soudu), zda to byl obviněný, kdo je pachatelem, a jaký trestný čin spáchal. Tyto záležitosti spadají nepochybně pod pojem soudcovské nezávislosti a je pouze na úvaze (samozřejmě ne libovůli) soudu, jakými důkazními prostředky bude skutečnosti důležité pro trestní řízení zjišťovat. V dané věci se pak nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť nalézací soud se s veškerými návrhy na doplnění dokazování vypořádal (srov. str. 13 až 14 usnesení odvolacího soudu).
Oba soudy nižších stupňů již jasně vysvětlily, které důkazy a proč byly v trestním řízení vedeném proti obviněnému P. B. provedeny a kterým návrhům obhajoby naopak vyhověno nebylo a proč takové důkazy provedeny nebyly. Nalézací soud ve svém rozsudku v dostatečném rozsahu odůvodnil proč a které důkazy, jejichž provedení navrhovala obhajoba, jsou pro rozhodnutí soudu nepotřebné. Odvolací soud přezkoumal postup soudu prvního stupně, v němž neshledal žádných pochybení a postup nalézacího soudu posoudil jako zákonný, přičemž současně vyloučil, že by se mohlo jednat o tzv. opomenuté důkazy. Nejvyšší soud souhlasí s úvahami nižších soudů, nadto dodává, že není pravdou, že by obviněný P. B. byl uznán vinným pouze na základě svého dřívějšího a následně popřeného doznání stíhané trestné činnosti, když byl usvědčen celou řadou důkazů, jak již bylo rozebráno v předchozích odstavcích. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, oba nižší soudy dodržely judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Podle této judikatury Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další), který podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V tomto směru se zejména nalézací soud v podrobnostech, jak již bylo uvedeno, jednotlivými návrhy obhajoby dostatečně zabýval, vysvětlil z hlediska těchto tří uvedených možností, proč ten který důkaz neprovedl, neboť ho považoval buď za důkaz s nedostatečnou vypovídací potencí, nebo za důkaz, který nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, popř. byla již tvrzená skutečnost v dosavadním řízení s praktickou jistotou ověřena či vyvrácena. Odvolací soud tento postup nalézacího soudu při odmítnutí obhajobou navrhovaných důkazů ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumal a neshledal z hlediska viny obviněného a trestu mu uloženého žádné podstatného pochybení. Nelze proto ani z tohoto hlediska oběma nižším soudům ničeho zásadního vytknout.
Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný P. B. byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku na základě řady důkazů opatřených orgány činnými v trestním řízení, které byly nalézacím soudem řádně provedeny v průběhu hlavního líčení, a že v projednávané věci soudy nižších stupňů postupovaly nejen ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ale i v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vymezenou v §2 odst. 6 tr. ř., když přihlédly ke všem významným okolnostem případu a své závěry řádně odůvodnily, přičemž ani z hlediska namítaného opomenutí provedení navrhovaných důkazů se nedopustily žádného relevantního pochybení. S ohledem na to má Nejvyšší soud za bezpečně a spolehlivě prokázané, že poškozená H. N. byla úmyslně usmrcena pouze obviněným P. B. a že o jeho vině z hlediska jím uplatněných námitek nevznikají pochybnosti.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 71/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 5/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.