ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.419.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 419/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2012 o dovolání obviněného M. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 84/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 84/2010, byl obviněný M. F. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že dne 9. 7. 2008 z nezjištěného místa z účastnického čísla 774 419 194 telefonicky oznámil na zákaznickou linku společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Templová č. 747, 110 01 Praha 1, IČ: 47116617, pojistnou událost – požár zemědělské budovy č. p. … (bývalého teletníku) v katastrálním území L. u V., okr. Opava, a se záměrem docílit tak výplaty vyššího pojistného plnění ze vzájemně sjednané pojistné smlouvy č. …, než jaké by mu jinak náleželo, lživě uvedl, že došlo ke zničení v požárem zasažené budově uskladněného nábytku v množství 5-ti kusů kožených sedacích souprav, 30-ti kusů skříní, 15-ti kusů postelí, 40-ti kusů židlí a 40-ti kusů kuchyňských desek, přestože ve skutečnosti tam žádný takový nábytek nebyl a vylákal tak na označené pojišťovně částku ve výši 450.000,- Kč, když ta tento obnos na záloze na pojistné plnění dne 15. 10. 2008 ke své škodě poukázala na jím určený účet, přičemž dne 17. 12. 2008 uplatnil u téže pojišťovny nárok na poskytnutí pojistného plnění v celkové výši 767.000,- Kč, avšak rozdíl mezi touto částkou a částkou 450.000,- Kč ve výši 317.000,- Kč mu již pro obezřetnost pracovníků pojišťovny vyplacen nebyl a vzniku další škody na jejím majetku tak bylo zabráněno, když měla být způsobena společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617 se sídlem Praha 1, Templova 747, škoda ve výši nejméně 619.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. F. odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. soud obviněnému stanovil pro případ, že by uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. F., rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. F. v napadeném rozsudku zrušil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. F. podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) pro účely výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 84/2010, podal obviněný M. F. prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Lukšíka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud konstatuje, že žádný ze zasahujících hasičů na místě nezaznamenal torza sedačky či jiného druhu nábytku, což vyvrací na následující straně konstatováním, že jeden ze svědků zaznamenal na místě činu pružinové matrace, které podle dovolatele za součásti nábytku označit lze. Následně se dovolatel zabýval odborným vyjádřením Hasičské záchranné služby ze dne 27. 8. 2003, kdy si pokládá otázku, zda tvrzení zpracovatelů odborného vyjádření je možno považovat za relevantní s přihlédnutím k tomu, že soudní znalec Ing. Jan Česelský v konečné fázi konstatoval, že ani z hlediska jeho odbornosti se takto vyjádřit nemůže. Následně se dovolatel věnoval znaleckým posudků, které vypracovali Petr Kupka, Ing. Milan Macura, Ph. D. a Ing. Jan Česelský, k nimž uzavírá, že se soudy nižších stupňů nezaměřily na jejich odlišná stanoviska. Svědeckou výpověď M. F. měl odvolací soud vytrhnout z kontextu. Podle odvolacího soudu nalézací soud pochybil, pokud odečetl cenu sedacích souprav, které mohly připomínat sedací soupravy údajně zakoupené dovolatelem, když nebylo prokázáno, že se předmětné sedací soupravy v době požáru v nemovitosti skutečně nacházely, na což dovolatel navázal námitkou, že v trestním řízení nebylo jeho povinností prokazovat svou nevinu, zatímco povinností orgánů činných v trestním řízení bylo prokázat dovolatelu vinu, pokud byl pravomocně odsouzen. Podle dovolatele se skutkové závěry soudů nižších stupňů výrazně liší. Nalézací soud alespoň částečně respektoval zásadu presumpce neviny a pravidlo „in dubio pro reo“, pokud dospěl k závěru, že část nábytku v objektu uskladněna byla, což nalezlo odraz alespoň v korekci výše škody. Odvolací soud, který si v odůvodnění svého rozhodnutí protiřečí, dochází k závěru, že žádný nábytek v objektu uskladněn nebyl. Skutkové závěry soudů obou stupňů se liší, ačkoliv odvolací soud uvádí, že nové rozhodnutí mohl učinit na podkladě skutkového stavu, jenž byl jinak správně zjištěn. Je zcela zřejmé a vyplývá to mimo jiné i ze závěru znalců, že nábytek v objektu objektivně být mohl a v určitém množství i byl, což je podpořeno řadou svědeckých výpovědí. Na základě provedených důkazů je zřejmé, že přinejmenším nelze vyloučit, že se v době požáru v objektu nábytek nacházel.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, zrušil, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil také s projednáním věci u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. F. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný M. F. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit se ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Objektem tu tedy je ochrana plnění poskytovaných na podkladě pojistných událostí, bez ohledu na to, zda jde o pojištění smluvní (dobrovolné či povinné) nebo pojištění zákonné, tedy v konečném důsledku opět cizí majetek. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření pojistné smlouvy. Způsobením značné škody se míní škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč. Jestliže pachatel naplnil znaky základní skutkové podstaty podle §250a odst. 1 tr. zák., ale jeho úmysl směřoval ke způsobení značné škody, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Otázka, zda zamýšlenou škodu mohl pachatel takového činu vzhledem k jeho okolnostem skutečně způsobit, kdyby se mu podařilo čin dokonat, je významným hlediskem pro hodnocení materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty odpovídající záměru pachatele (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1993, sp. zn. 3 To 47/93, publikované pod č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k závěrům znalce Ing. Milana Macury, Ph. D. uvedl, že tento dospěl k závěru, že s největší pravděpodobností se v prostoru požáru nemohlo vyskytovat tak velké množství nábytku, jak uváděl obviněný ve svých výpovědích. K dotazu předsedy senátu znalec uvedl, že se ve zbytcích po požáru nacházely nějaké pružiny a rámy. Dále dospěl k tomu, že při hoření většího množství nábytku by muselo dojít k vývinu intenzivního kouře a zplodin, což na požářišti nikde není zaznamenáno. Pokud jde o hořící plasty, musel by se tam vyskytnout hustý černý dým, saze, které vznikají hořením PVC. Tyto zbytky se nikde ve výpovědích ani při ohledání nenašly. O kovových zbytcích se hovoří, že tam byly jedině ty po matracích s kovovými pružinami. Pokud je stříkáno vodou, tak dřevo nehoří, proto tam zůstaly zbytky trámů. Plasty jsou hořlavější, proto hoří velice rychle a intenzivně. Kůže hoří obtížnější a musí po ní zůstat zbytky. Není možné, pokud bylo hašeno vodou, že by shořelo všechno. Nemůže však na 100 % vyloučit, že by se tak stalo, ale s největší pravděpodobností tam kožené sedačky nebyly, jelikož tam nezbylo nic z tohoto materiálu. Pravděpodobnost, že tam nebylo uváděné množství nábytku je 90 %. Vychází z toho, co mu bylo předloženo. Že tam byly zbytky trámů, z toho pak usuzuje, že by tam musely zůstat i zbytky nábytku. Připustil, že nějaký nábytek tam mohl být, o čemž svědčí i zbytky matrací, ale není schopen konkretizovat, jaký nábytek tam byl. Neví, jestli tam byly kovové rámy před požárem, proto nechává určité % na tom, že tam nějaký nábytek mohl být (srov. str. 8 až 9 rozsudku nalézacího soudu). Ing. Jan Česelský uvedl, že ve věci by nechtěl vypovídat jako znalec, když ho kontaktoval obviněný, který mu sdělil, že má k dispozici materiály potvrzující to, co obviněný při svých výsleších tvrdil. Šlo o to, že tvrdil, že v objektu byl uskladněn nábytek, což je v rozporu se závěrem znaleckého posudku. To by mohlo mít vliv na to, že by se změnil i závěr znaleckého posudku. Znalec vypověděl, že si uvědomil jednu zásadní věc, že ten požár byl zhruba rok předtím, než byl sám na tom místě při obhlídce. Nemohl si udělat po požáru svou prohlídku a fotodokumentaci, tak vycházel ze spisového materiálu. Může se vyjádřit k požáru, nikoli ke shořelému nábytku, protože by to bylo spekulativní. Se vznikem požáru nemá znalec problém. Trvá na tom, že požár byl založen úmyslně. K nábytku se nemůže vyjádřit s ohledem na to, že nemá vlastní poznatky, vlastní dokumentaci k tomu, jaké tam zůstaly zbytky. Z fotek Policie České republiky není nic patrné a z materiálu není možné určit nic (srov. č. l. 9 až 10 rozsudku nalézacího soudu). Znalec Petr Kupka zjistil, že z předloženého množství ohořelých kovových součástí nelze přesně určit, jakému druhu nábytku patří. Znalec uvedl, že některé pocházejí ze skříní, některé z matrací. Z množství vyšetřeného kovového odpadu znalec mohl těžko dovodit množství nábytku tak, jak tento je prezentován obviněným (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Na základě zejména těchto předestřených znaleckých posudků a ve věci slyšených svědků nalézací soud vyhodnotil, že ve vyhořelém teletníku se před požárem nenacházely nábytkové součásti, o kterých obviněný vypovídal a které mu měly být poškozeny nebo zničeny požárem. Navíc když obviněný oznamoval pojistnou událost, nebyl schopen uvést, které věci mu shořely (srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud také podotkl, že z předložených prospektů nelze zjistit výrobce sedacích souprav, skladba nábytku, kterou oznamoval pojišťovně při telefonickém hlášení pojistné události, neodpovídá tomu, co obviněný vypovídal v přípravném řízení a u hlavního líčení. Nevěrohodnost tvrzení obviněného také vyplývá z toho, že na ploše 126 m² nelze umístit tvrzené množství nábytku, zvláště když v místě pozednic nebylo možné skládat nábytek na sebe, jak tvrdil obviněný (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud nevyloučil, že se v podkroví nějaký nábytek nacházel, avšak rozhodně ne v množství, jaké uváděl obviněný. Svědectvím S. J. bylo vyvráceno, že by byl nábytek do kravína navážen polskou firmou. Druh nábytku tvrzený svědky, kteří svědčili ve prospěch obviněného, neodpovídá fakturaci vyhotovené svědkem Z. P. (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). V závislosti na provedeném dokazování soud připustil, že před požárem mohly být v objektu tři sedačky (srov. č. l. 14 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak považuje postup nalézacího soudu za souladný s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nalézací soud zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro Nejvyšším soudem přezkoumané správné rozhodnutí. Nejvyšší soud se také zabýval znaleckými posudky Petra Kupky (č. l. 764 až 767 spisu), Ing. Jana Česelského (č. l. 233 až 250 spisu) a Ing. Milana Macury, Ph. D., a nedospěl ke zjištění, že by se tyto znalecké posudky ve svých zjištěních rozcházely či že by vzájemně kolidovaly. Ostatně rozpory nejsou ani mezi těmito posudky a odborným vyjádřením HZS Moravskoslezského kraje, územní odbor Opava (č. l. 23 až 27 volné přílohy spisu). Současně Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud velmi detailně a přesvědčivě vyhodnotil provedené důkazy, kdy pečlivě uvážil všechny okolnosti případu.
Pokud dovolatel namítal, že soud odmítl provést jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud ani v tomto směru neshledal důvod pro nesprávnost závěrů nalézacího soudu, který uvedl, že jednak provedl i další důkazy navrhované státním zástupcem a obviněným včetně jeho obhájce, avšak nevyslechl svědkyni V. K., když tato doložila svou omluvu a neúčast u hlavního líčení lékařským nálezem, z něhož vyplynulo, že vhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu je pacientka trvale neschopna účasti při soudním jednání. V souvislosti s hlavním líčením, které bylo konáno 23. 6. 2011 soud upustil od výslechu uvedené svědkyně, když státní zástupce, obviněný ani obhájce na tomto důkazním návrhu netrvali. Nelze tak přisvědčit námitce dovolatele, když jinak soudy provedly vyčerpávajícím způsobem všechny v úvahu přicházející relevantní důkazy.
K odůvodnění rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud předně poznamenává, že nepovažuje za rozporné tvrzení odvolacího soudu na straně 4, kde uvádí, že žádný ze zasahujících hasičů, a to ať již dobrovolných či profesionálních, v průběhu hašení požáru a následně na požářišti nezaznamenal žádný předmět, který by bylo možno označit za torzo sedačky či jiného druhu nábytku, a tvrzení na straně 5, kde popisuje, že tak mj. svědek J. K. (č. l. 45 až 47, 731) uvedl, že v půdním prostoru byla jen sláma; stejné pak potvrdili svědkové M. K. (č. l. 58 až 61, 721 p. v.), R. K. (č. l. 63 až 65, 721 p. v.), D. K. (č. l. 67 až 70, 722), J. M. (č. l. 72 až 75, 722), T. M. (č. l. 77 až 79, 722), P. R. (č. l. 108 až 111, 730 p. v.) či P. V. (č. l. 113 až 116, 723) a že posledně citovaný svědek kromě slámy na místě činu zaznamenal toliko pružinové matrace, které jsou zachyceny i na fotodokumentaci na č. l. 216. Pokud odvolací soud namítal, že soud nalézací neměl zadávat Petrovi Kupkovi vypracování znaleckého posudku, pramenilo to z těch správných úvah soudu, podle nichž vůbec nebylo postaveno najisto, že dovolatelem předložený materiál byl skutečně posbírán na požářišti, kdy objekt byl ohledán odborníky nejen HZS, ale i orgány policie. Tyto fundované složky na místě žádný takovýto materiál nenašly, přičemž je přinejmenším s podivem, že byly nalezeny dovolatelem a předloženy nalézacímu soudu s časovým odstupem téměř tří let od šetřené události (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho odvolací soud upozornil na rozdíly ve výpovědích svědka O. S., které učinil v této projednávané věci a v rámci projednávání trestního oznámení ve věci vedené u Policie České republiky, Městské ředitelství Ostrava, č. j. KRPT-1625-47/TČ-2009-070772-210 (srov. str. 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dovodil, že jediné, co lze připustit, je, že v době před požárem se v podkroví objektu nacházely jedna, maximálně dvě sedací soupravy, jak o tom hovoří ve svých výpovědích svědkyně K. K. (č. l. 721 až 722) a S. J. (č. l. 749). Tato okolnost však ještě nepotvrzuje, že by sedací souprava byla v objektu uskladněna také v době, kdy fakticky k požáru došlo. Pro tyto závěry svědčí i vyjádření obviněného M. F. ze dne 7. 2. 2010 (č. l. 666 p. v.), kdy usoudil, že před požárem muselo dojít k odcizení sedací soupravy zelené barvy (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Nelze vyloučit, že obviněný v objektu dočasně umístil jednu až dvě sedací soupravy, které zaznamenaly svědkyně K. K., S. J., A. P. a svědek M. F., nicméně tato skutečnost neprokazuje, že by v době požáru byl v objektu uskladněn nejen popsaný, ale ani další nábytek (srov. str. 7 až 8 rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí o vině obviněného tak bylo odvolacím soudem shledáno správným a důvodným, třebaže nalézací soud rozhodl velmi výrazně ve prospěch obviněného, pokud odečetl cenu sedacích souprav, které „by mohly vzdáleně připomínat“ sedací soupravy údajně zakoupené dovolatelem. Okresní soud od uplatněné škody ve výši 767.000,- Kč odečetl sumu 148.000,- Kč a dospěl tak k závěru, že společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., měla být dovolatelem způsobena škoda ve výši nejméně 619.000,- Kč. Postupoval tak přesto, že žádným objektivním důkazem nebylo prokázáno, že se označené sedací soupravy v době požáru v nemovitosti dovolatele skutečně nacházely. Při absenci odvolání státního zástupce však toto pochybení již nemohlo být odstraněno, stejně jako chybné užití právní kvalifikace (srov. str. 9 až 10 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na takto provedené odůvodnění odvolacím soudem Nejvyšší soud poznamenává, že jmenovaný soud při respektování skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem pouze dále dovodil, že ačkoliv, jak již řekl i nalézací soud, nelze vyloučit, že obviněný v objektu dočasně umístil jednu až dvě sedací soupravy, není tím současně prokázáno, že se zde nacházely i v době požáru. Z tohoto v dovolání obviněným namítaného postupu odvolacího soudu tak v žádném případě nelze dovodit naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak ani žádného jiného dovolacího důvodu, které jsou uvedeny v §265b tr. ř., zvláště když se tyto v podstatě nikoli zcela vhodné a zásadně jen hypotetické úvahy, jež by jinak mohly být v neprospěch obviněného, nepromítly do rozhodnutí o vině a trestu u obviněného M. F., které ponechal odvolací soud z těchto hledisek beze změny. Navíc je třeba zdůraznit, že naopak odvolací soud rozhodl svým napadeným rozsudkem ve prospěch obviněného, neboť ho pro výkon nalézacím soudem uloženého trestu odnětí svobody zařadil do mírnější věznice s dozorem. Rozhodně tak nelze dospět k závěru, že by odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, která vyplývá z ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
Závěrem je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ohledem na obsah přezkoumaného spisového materiálu zásadně ztotožňuje se závěry soudů obou nižších stupňů, přičemž dále podotýká, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumané odvolacím soudem jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou logicky odůvodněná. Nalézací soud a v návaznosti na něj i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, jak na ně poukázal dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, který byl navíc v zásadě zaměřen pouze na skutkové námitky. Ze strany Nejvyššího soudu potom nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i v rozhodnutí nalézacího soudu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 84/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání k odvolání obviněného pouze podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. F. podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro účely výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem a v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů, jejich věrohodnosti a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se ovšem týká pouze hmotně právního posouzení (viz podrobněji shora), bylo dovolání obviněným ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.