ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.541.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 541/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2012 o dovolání obviněné Ing. M. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 7 To 511/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 29/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 3 T 29/2011, byla obviněná Ing. M. V. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchala tím, že v době od 2. ledna 2010 do 29. dubna 2011 jako bývalá správkyně konkursní podstaty úpadce spol. SACAR, s. r. o., se sídlem Praha 1, Žitná 49, IČ: 25610503, která byla této funkce zproštěna usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2009, č. j. 98K 33/2001-192, s právní mocí dne 17. 12. 2009, nesplnila řádně a zcela svou povinnost, stanovenou v §8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, totiž předat ve lhůtě do 15 dnů po nabytí právní moci zmíněného usnesení svou funkci nově jmenovanému správci konkursní podstaty JUDr. P. B., advokátu se sídlem Praha, B., a poskytnout mu součinnost, svou funkci nepředala a součinnost neposkytla i přesto, že ke splnění této povinnosti byla JUDr. P. B. prokazatelně vyzvána nejprve doporučeným dopisem, který převzala dne 28. 12. 2009, a opakovanou výzvou, kterou převzala dne 1. 3. 2010 a dále emailovými výzvami, kdy však obviněná na žádnou z těchto výzev nereagovala, nově ustanoveného správce konkursní podstaty až do 15. 7. 2010 vůbec nekontaktovala, po tomto datu s ním sice vstoupila do kontaktu a deklarovala ochotu svou povinnost splnit, přesto však až do 29. 4. 2011 JUDr. B. nepředala ani část konkursní dokumentace a nepředala mu řádně ani hotovost z pokladny úpadce ve výši 155.763,- Kč, kterou držela u sebe až do 2. 12. 2010, kdy ji vložila na bankovní účet úpadce, aniž by JUDr. B. o existenci tohoto bankovního účtu vyrozuměla, a obviněná takto jednala i přesto, že si musela být vědoma toho, že bez její součinnosti nebude současný správce konkursní podstaty úpadce SACAR, s. r. o., moci zpracovat návrh konečné zprávy a rozvrhového usnesení, které slouží k určení poměru rozdělení zbylých peněz mezi věřitele, a bez nichž nelze konkursní řízení ukončit, v důsledku čehož zůstane nenaplněn účel konkursního řízení, spočívající zejména v poměrném uspokojení věřitelů a v uspořádání majetkových poměrů dlužníka v úpadku.
Za tento přečin byla obviněná Ing. M. V. odsouzena podle §225 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněné povolen podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba byla stanovena na 1 (jeden) rok.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněné Ing. M. V., rozhodl usnesením ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 7 To 511/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 7 To 511/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 3 T 29/2011, podala obviněná Ing. M. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Císaře dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatelka nejprve zkonstatovala, že si je vědoma, že měla být poté, co se dozvěděla o svém zproštění z funkce konkursní správkyně důslednější, aby tak eliminovala případné negativní důsledky, spojené s prodlením v rámci předání konkursní dokumentace, což však současně neznamená, že by jakékoliv pochybení konkursního správce bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu ve smyslu §255 tr. zákoníku. Ze strany obviněné došlo k úplnému zjištění a soupisu konkursní podstaty, jakož i ke zpeněžení majetkových hodnot. Obviněná tedy předala novému správci konkursní podstaty podklady ve stádiu řízení bezprostředně před vypracováním konečné zprávy a tedy i definitivním ukončení konkursního řízení. Na tomto základě tedy neohrozila úplné a správné zjištění majetku náležejícího do soupisu majetkové podstaty, ani žádným způsobem neohrozila či neznemožnila zpeněžení tohoto majetku. Odvolací soud nenabídl jakýkoliv výklad předmětné skutkové podstaty a nezdůvodnil řádně, z jakého důvodu pokládá jednání obviněné za spáchání přečinu podle §255 tr. zák. Obviněná nebyla v průběhu procesu předávání konkursní dokumentace zcela pasivní, což má dokladovat emailová korespondence mezi dovolatelkou a JUDr. P. B.. Podle tvrzení JUDr. B. byly předané konkursní doklady zcela v pořádku, což znamená, že dovolatelka neměla důvod zadržovat konkursní dokumentaci, tedy neměla důvod úmyslně se vyhýbat své zákonné povinnosti, což zásadním způsobem ovlivňuje existenci úmyslu, resp. existenci subjektivní stránky přečinu v posuzované záležitosti. Byť za nevčasné předání konkursních dokladů objektivně odpovídá obviněná, nebylo na místě toto její pochybení řešit v rovině trestně právní, když jí nebyl prokázán úmysl. Obviněná nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku stíhaného přečinu, popis skutku nekoresponduje s formálními znaky přečinu podle §225 tr. zákoníku.
Obviněná dále vytkla soudům nižších stupňů, že se nesprávně vypořádaly s námitkou použití zásady subsidiarity trestní represe, která měla být podle obviněné aplikována. Jak vyplývá ze zprávy Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2011, insolvenční soud je v rámci průběhu insolvenčního řízení dohledovým orgánem nad činností správců konkursní podstaty, a to i těch správců, kteří byli zproštěni své funkce. Insolvenční soud je pak oprávněn ukládat pokuty za účelem splnění uložené povinnosti předat funkci správce konkursní podstaty. V posuzované záležitosti nebyl příslušný insolvenční soud požádán nově jmenovaným insolvenčním správcem, aby případně realizoval určitou dohledovou součinnost při předávání funkce. Nově jmenovaný konkursní správce pak, aniž by informoval insolvenční soud o nečinnosti obviněné, podal na obviněnou bez dalšího trestního oznámení, a to již v dubnu 2010, ačkoliv obviněná se seznámila s rozhodnutím o svém zproštění teprve v březnu 2010. Tím eliminoval možnost, aby obviněná byla nejprve sankcionována prostředky procesního práva, a teprve poté byla uplatněna trestněprávní rovina. Není na místě argumentace odvolacího soudu, že obviněná byla insolvenčním soudem postihována jinými sankcemi, neboť tyto sankce se nevztahují k tomuto trestnímu řízení.
V závěru dovolání proto obviněná Ing. M. V. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 7 To 511/2011, a poté aby postupoval podle §265 odst. 1 tr. ř. (dovolatelka zřejmě měla na mysli ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř.) a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné Ing. M. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že jak je patrno z popisu přisouzeného skutkového podkladu výroku o dovolatelčině vině, nebylo jí vytýkáno, že by byla v průběhu předmětného insolvenčního řízení zcela pasivní, tak jak v rámci vlastního pojetí skutkového děje interpretuje. Způsob popisu přisouzeného jednání v průběhu celého sledovaného období od 2. 1. 2010 do 29. 4. 2011 totiž byl co do postrádané míry její součinnosti s nově ustanoveným správcem konkursní podstaty rozlišen jednak na období do 15. 7. 2010, ve kterém na žádnou z jeho písemných výzev nereagovala a ani se s ním nekontaktovala a dále na období po tomto datu, kdy s ním sice vstoupila do emailové korespondence a projevila ochotu ke spolupráci, avšak k faktickému plnění takto deklarovaného příslibu potřebné součinnosti v rámci probíhajícího insolvenčního řízení přikročila až po datu 29. 4. 2011. Pokud tedy odvolací soud pojmenoval dovolatelčin postoj jako úmyslné ignorování, pak je v návaznosti na tam uvedené okolnosti jejího jednání zřejmé, že šlo o období od 2. 1. 2010 do 15. 7. 2010. Jestliže dovolatelka v uvedené souvislosti dále poukazuje na obsah své emailové korespondence s JUDr. P. B. s tím, že pouze neúspěšně iniciovala předání konkursní dokumentace a na tomto podkladě dovozuje nedostatek naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu, pak takto postupuje bez respektu ke všem skutkovým okolnostem přisouzeného výroku o vině. Proto je třeba na její námitku nedostatku úmyslného zavinění nahlížet jako na skutkovou a tím i dovolacího přezkumu nezpůsobilou. Jinak tomu není ani v případě, kdy námitku nedostatku svého zavinění opírá o tu část svědecké výpovědi JUDr. B., že „se konkursní doklady ukázaly být v pořádku“, a proto ani neměla důvodu, resp. motivaci vyhýbat se své zákonné povinnosti.
Namítanou nesprávnost právního posouzení skutku pak lze spatřovat v té části použité dovolací argumentace, která je v návaznosti na komentovaný výklad znaku maření, popř. hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce orientována na nedostatek ohrožovacího účinku dovolatelčina jednání za stavu, že novému správci konkursní podstaty předala podklady ve stadiu insolvenčního řízení bezprostředně před vypracováním konečné zprávy, tedy těsně před jeho definitivním ukončením. Pokud tedy v této návaznosti dovodila, že svým jednáním neohrozila úplné a správné zjištění majetku, náležejícího do majetkové podstaty úpadce a že ani neohrozila jeho zpeněžení, pak při jinak správné interpretaci taxativně vymezených trestných způsobů zásahu do výkonu funkce správce konkursní podstaty přehlédla, že i při poukazovaném stadiu předmětného insolvenčního řízení, do kterého je za svého působení v někdejší funkci správkyně konkursní podstaty dovedla, došlo k ohrožení jeho účelu a to právě způsobem, který vyplynul ze svědeckých výpovědí nově jmenovaného správce konkursní podstaty úpadce SACAR, s. r. o., JUDr. P. B. a jeho koncipienta Mgr. M. K..
Jestliže je v §5 písm. a) insolvenčního zákona akcentována zásada rychlosti, hospodárnosti a požadavek co nejvyšší míry uspokojení věřitelů, pak není pochyb o tom, že k ohrožení účelu předmětného insolvenčního řízení přisouzeným způsobem a tedy v důsledku dovolatelčina jednání reálně došlo. Stalo se tak i přesto, že v době předání její dosavadní funkce správkyně konkursní podstaty se předmětné konkursní řízení nacházelo již po zpeněžení majetku konkursní podstaty a tedy prakticky před svým ukončením a to právě z toho důvodu, že dovolatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost ve smyslu §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, když ve stanovené lhůtě svému nástupci nepředala svou funkci a včas neposkytla potřebnou součinnost. Přitom bez odpovídajících účetních podkladů, dokumentujících dosavadní průběh insolvenčního řízení, jakož i bez přístupu k pokladní hotovosti úpadce, nemohl být připraven návrh rozvrhového usnesení a tím nemohlo dojít ani k navazujícímu poměrnému uspokojení všech přihlášených věřitelů. Dále není sporu o tom, že za uvedeného stavu věci nemohla být vypracována ani závěrečná zpráva, bez níž nebylo možno konkursní řízení formálně ukončit.
Závěr o správnosti právního posouzení dovolatelčina jednání nemůže utrpět ani tou její námitkou, která se vztahuje k použití zásady subsidiarity trestní represe. Za stavu, že opatřená skutková zjištění vypovídají o důvodech dovolatelčina zproštění z funkce správkyně konkursní podstaty, jakož i o předcházejících sankčních opatřeních dohledového orgánu (pokuty 5.000,- Kč a 50.000,- Kč), která se minula svým účinkem, když v neplnění svých povinností pokračovala v rámci předmětného konkursního řízení i ve vztahu k nově ustanovenému správci konkursní podstaty, není důvodu vytýkat soudům nesprávnost jejich závěru, že její jednání vykazuje trestně relevantní míru společenské škodlivosti a že jeho postižení podle jiného právního předpisu tak není na místě. Na překážku vyvození dovolatelčiny trestní odpovědnosti není ani skutečnost, že jednala v právním postavení, upraveném normami práva soukromého. V uvedeném směru totiž zůstává podstatným, že svoje tehdejší právní postavení správkyně konkursní podstaty naplnila způsobem, zakládajícím ve všech rozhodných směrech podmínky její trestní odpovědnosti.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) o dovolání odsouzené Ing. M. V. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná Ing. M. V. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Podstatou jednání pachatele trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce; jde o jednání stanovená alternativně, proto postačí kterékoli z nich. Mařit výkon funkce insolvenčního správce znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna. V důsledku jednání pachatele tedy dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Vzhledem k tomu, že ustanovení §225 tr. zákoníku používá nedokonavý vid slovesa „maří“, jednání pachatele nemusí zcela zmařit výkon funkce insolvenčního správce, ale postačí, je-li k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, aby správce provedl stanovené úkony insolvenčního řízení. Maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce se týká zejména povinností vyplývajících z postavení insolvenčního správce a povinností, které vůči němu mají další osoby, zejména dlužník a jiné osoby, jež jsou povinny poskytovat insolvenčnímu správci součinnost při výkonu jeho funkce. Následkem jednání, jímž pachatel maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty ve smyslu §225, musí být ohrožení účelu insolvenčního řízení. Insolvenční zákon sice výslovně nestanoví, co je účelem tohoto zákona nebo insolvenčního řízení, nicméně tento účel lze dovodit zejména z ustanovení §1 insolvenčního zákona. Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení stanovenými v §5 insolvenčního zákona, jejichž prostřednictvím má být naplněn účel insolvenčního řízení a které spočívají mimo jiné v tom, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Pachatelem trestného činu podle §225 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Možnými pachateli jsou tak i osoby, které budou mařit nebo ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce např. tím, že mu jako povinné osoby neposkytnou součinnost podle §43 a §44 insolvenčního zákona. Pokud jde o zavinění pachatele, vyžaduje se úmysl (§15 tr. zákoníku), přičemž postačí i nepřímý úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, které plně vyvracejí námitky obviněné Ing. M. V., jež uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku. Nalézací soud konstatoval, že obviněná je ze spáchání trestné činnosti usvědčována zejména výpovědí svědka JUDr. B. a svědka Mgr. K., kteří shodně uvedli, že obviněná nereagovala na první výzvu ze dne 7. prosince 2009 a ani na druhou výzvu k předání veškerých podkladů. Svědek JUDr. B. a Mgr. K. ve shodě s emailovou korespondencí založenou ve spise shodně uvádí, že obviněná projevila snahu nejdříve v létě roku 2010, ale k předání dokumentace nedošlo, neboť na schůzky, kde potvrdila termín, se nedostavila a k předání dokumentace došlo až v měsíci dubnu a květnu roku 2011. Svědek JUDr. B. uvedl, že v důsledku tohoto jednání obviněné nemohlo dojít k vypracování konečné zprávy, která je nutným dovršením celého konkursního řízení, kdy poté dojde k jeho naplnění tím, že jsou získané finanční prostředky rozděleny mezi věřitele (srov. str. 6 až 7 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právě tímto jednáním dovolatelky došlo k maření výkonu funkce správce konkursní podstaty, byl ohrožen účel konkursního řízení a je tak naprosto nepodstatné, v jaké fázi konkursu k tomuto jednání obviněné došlo. Rovněž není pravdou, jak namítá dovolatelka, že nový správce konkursní podstaty, aniž by informoval soud o její nečinnosti, přenesl celou věc do roviny trestního řízení, když jak dále uvádí nalézací soud, ačkoliv sám JUDr. B. byl opakovaně vyzýván konkursním soudem, aby předložil konečnou zprávu, musel opakovaně žádat o prodloužení lhůty právě z důvodu, že konečnou zprávu bez podkladů, které mu obviněná nepředkládala, nemohl vyhotovit. Konečně i Mgr. V. B., zástupce věřitelského orgánu potvrdil, že obviněná nespolupracovala, byla nečinná a v důsledku toho musel požádat konkursní soud o její zproštění, což se také následně stalo (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále poznamenal, že obviněná byla nečinná i v předchozí době, nejen po svém zproštění, což je prokazováno zejména usneseními konkursního soudu o uložení pořádkové pokuty ve výši 5.000,- Kč a ve výši 50.000,- Kč a v podstatě i jejím zproštěním z výkonu funkce správkyně konkursní podstaty (srov. rovněž str. 7 nalézacího soudu).
Nalézací soud se zejména zabýval otázkou, zda jednáním obviněné byl ohrožen účel insolvenčního řízení, za které je třeba ve smyslu §128 odst. 2 tr. zákoníku považovat i konkursní řízení. V rámci svých úvah nalézací soud uvedl, že od měsíce prosince 2009 počal insolvenční správce, jehož postavení má i správce konkursní podstaty (srov. §128 odst. 1 tr. zákoníku) vyzývat obviněnou k předání účetních dokumentů. Teprve po uplynutí více jak půl roku (ačkoliv byla stanovena lhůta 15 dnů od právní moci usnesení o zproštění správkyně z výkonu funkce) obviněná projevila jakousi snahu o předání účetních dokladů, ale z jednotlivých navrhovaných termínů se omlouvala, až konečně dne 29. 4. 2011 a 13. 5. 2011 došlo k setkání obviněné se svědkem JUDr. B. a k předání účetních dokladů. S ohledem na uvedený časový úsek není možné uznat, že obviněná poskytla novému insolvenčnímu správci požadovanou součinnost, jak v podstatě sama uvádí. Podle §1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), je předmětem právní úpravy řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením, a to některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (nebo hrozícím úpadkem) a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Účel insolvenčního zákona je vykládán v kontextu se zásadami zakotvenými v ustanovení §5 insolvenčního zákona. První z uvedených zásad, která stanoví, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, právě navazuje na citovaný předmět této právní normy upravený v §1 písm. a) insolvenčního zákona (srov. str. 7 až 8 rozsudku nalézacího soudu). Podobné závěry lze učinit i ohledně ohrožení účelu konkursního nebo vyrovnacího řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto zákona bylo uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který byl v úpadku (§1 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), a cílem konkursu a vyrovnání bylo dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených citovaným zákonem (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání).
V návaznosti na všechny shora uvedené skutečnosti nalézací soud současně správně dovodil, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K trestnosti není třeba, aby v důsledku protiprávního jednání pachatele skutečně došlo ke zmaření insolvenčního řízení, neboť v daném případě insolvenční řízení pokračuje, ale nemohlo být dosud skončeno právě pro nečinnost obviněné, čímž došlo k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Obviněná věděla, že v případě, když nepředá novému insolvenčnímu správci účetní doklady, ten již nemá jinou možnost jak tyto doklady získat a v nejhorším případě by došlo až ke zmaření účelu insolvenčního řízení, což se ale v daném případě nestalo. Nový insolvenční správce musel vyvinout zvýšené úsilí, aby dosáhl předání účetních podkladů, které jsou nutné k završení účelu insolvenčního řízení tím, že bude schopen vypracovat konečnou zprávu (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud tak velmi precizně a bez jakýchkoliv pochybností popsal všechny rozhodné okolnosti případu, které svědčí o naplnění subjektivní stránky jednání obviněné Ing. M. V.. Ve světle těchto argumentů, které v odůvodnění svého rozsudku rozvedl již nalézací soud, jsou dovolací námitky obviněné týkající se zavinění naprosto neopodstatněné. Konečně nalézací soud také popsal, že jednání obviněné naplňuje i trestně relevantní míru společenské škodlivosti, která je v daném případě u přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku reprezentována zájmem společnosti na řádném výkonu funkce insolvenčního správce. Soud přihlédl ke skutečnosti, že obviněná byla již nečinná v předchozích fázích insolvenčního řízení, kdy za svou nečinnost jí byla dvakrát uložena pořádková pokuta a nakonec byla zproštěna z funkce. Správně také poukázal na skutečnost, že jestliže konkurs v důsledku jednání obviněné nemohl být ukončen, došlo tím k prodlení s uspokojením věřitelů, přičemž jakékoli prodlení s uspokojením pohledávek věřitelů přináší takovým věřitelům újmu. Nalézací soud tedy shrnul, že její jednání jednak bylo dostatečně společensky škodlivé a jednak jej nepostačovalo postihnout podle jiného právního předpisu (srov. také str. 3 a 8 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud navázal na správná a úplná skutková zjištění nalézacího soudu a dále zdůraznil, že zcela kategoricky nesouhlasí s názorem obviněné, že neohrozila účel insolvenčního řízení, spočívající v co možná nejvyšším poměrném uspokojení konkursních věřitelů, neboť nesplněním své zákonné povinnosti podle §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání předat do patnácti dnů po nabytí právní moci usnesení, kterým byla zproštěna funkce správkyně konkursní podstaty, svou funkci nově jmenovanému správci konkursní podstaty, v době od 2. 1. 2010 až do 29. 4. 2011, znemožňovala jakékoliv uspokojení konkursních věřitelů. První aktivitu směrem k novému správci konkursní podstaty obviněná vyvinula teprve 15. 7. 2010, tedy více než měsíc poté, co již v této trestní věci byly policií zahájeny úkony trestního řízení. Neúspěšnost obviněné v předání konkursní dokumentace až do 29. 4. 2011 lze přičíst k tíži pouze a jenom obviněné. Pokud se týká zásady subsidiarity trestní represe, podle názoru odvolacího soudu není sporu o tom, že trestná činnost obviněné byla případem společensky škodlivým, ve kterém v žádném případě nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněná byla soudem za nečinnost ve funkci správkyně konkursní podstaty, kterou porušovala zákon o konkursu a vyrovnání, postupně postihována sankcemi ve výši 5.000,- Kč, 50.000,- Kč, až nakonec došlo k jejímu zproštění funkce správkyně konkursní podstaty. Přestože povinnost k předání funkce správkyně konkursní podstaty byla zákonnou povinností obviněné, byla novým správcem konkursní podstaty opakovaně písemně vyzývána k předání funkce, což zcela úmyslně ignorovala. Proto nový správce konkursní podstaty naprosto správně na obviněnou podal trestní oznámení. Teprve probíhající trestní stíhání obžalované jí vedlo k tomu, aby dokonce až po svém výslechu jako obviněné konečně konkursní dokumentaci novému správci konkursní podstaty předala. Názor obžalované, že nový správce konkursní podstaty soud neinformoval o její nesoučinnosti, je v příkrém rozporu s listinnými důkazy, provedenými nalézacím soudem, ze kterých vyplývá, že nový správce konkursní podstaty soud opakovaně žádal o prodloužení lhůty k předložení návrhu konečné zprávy, neboť mu obviněnou stále nebyla předána funkce správce konkursní podstaty (srov. str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že jelikož byl konkurs prohlášen již 24. 10. 2001 (srov. č. l. 320 spisu), je nutné s ohledem na ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona dohledovou činnost soudu posuzovat podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení §12 odst. 1 stanoví, že soud je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo mu může dát pokyny sám. Podle odstavce 2 těchže ustanovení při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Smyslem dohlédací činnosti soudu je zajištění řádného a plynulého průběhu konkursního řízení. V rámci své dohlédací činnosti činí soud tzv. opatření. Také v rámci své dohlédací činnosti může soud uložit pořádkovou pokutu (srov. Zoulík, F. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1994, str. 72 až 73). Je tedy možné uzavřít, že soud také v projednávané věci měl možnost, nikoliv povinnost nadále ve věci postupovat formou ukládání dalších pokut dovolatelce. Přitom je třeba zdůraznit, že výsledkem uvedené dohledové činnosti konkursního soudu bylo odvolání správkyně z funkce, nový správce konkursní podstaty o součinnost soudu při předávání funkce od obviněné Ing. V. nepožádal. Ostatně jediným nástrojem soudu ke splnění uložené povinnosti předat funkci by bylo ukládání dalších pokut obviněné Ing. M. V.. V situaci, kdy nový správce soud informoval o podání trestního oznámení na Ing. V., pozbyl takový postup soudu, i kdyby o něj bylo novým správcem požádáno, smysl (srov. č. l. 338 spisu). Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že jak bylo v řízení zjištěno, ani již dříve ukládané pokuty nevedly u obviněné ke změně jejího postoje a k potřebné součinnosti z její strany, z čehož vyplývá, že by zřejmě ani další ukládání pokut její aktivitu neovlivnilo. Pokud dohledový soud tedy nepostupoval v rámci dohledu ukládáním dalších pokut, bylo to zcela zjevně s ohledem na to, že tento způsob postihu se vůči obviněné ukázal jako zcela neúčinný. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti není ani podle názoru Nejvyššího soudu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v případě obviněné Ing. M. V. opodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 7 To 511/2011, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 3 T 29/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení jednání obviněné, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné Ing. M. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.