ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.698.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 698/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2012 o dovolání obviněné I. E. , roz. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 29/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 7 T 29/2011, byla obviněná I. E. uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchala tím, že jako jednatelka obchodní společnosti BA CAPITAL, s. r. o., IČ 279 29 752, se sídlem Mnichovo Hradiště, Arnoldova 80, v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch ke škodě Českého státu, podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2007 dne 26. 11. 2007 na Finanční úřad v Mnichově Hradišti a neoprávněně požadovala vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 66.500.000,- Kč, což doložila fingovanou fakturou č. … ze dne 23. 10. 2007 znějící na částku 350.000.000,- Kč s předmětem zdanitelného plnění – převod vlastnického práva k originálu díla Radiový automobilový ochranný systém (dále jen „RAOS“), od dodavatele obchodní společnosti ELBER-STAV CZ, s. r. o., IČ 254 87 116, se sídlem Liberec, Mostecká 663, údajně zastoupené P. Z., když tuto fakturu zahrnula do účetnictví společnosti BA CAPITAL, s. r. o., ačkoli věděla, že takto přijaté plnění nepoužije pro uskutečnění své podnikatelské činnosti, ke škodě státního rozpočtu České republiky neoprávněně vykázala nárok na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 66.500.000,- Kč, přičemž k vyplacení této částky nedošlo, neboť správce daně na základě výsledků vytýkacího řízení oprávněnost nadměrného odpočtu neuznal.
Za tento zločin byla obviněná I. E. odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byla dále odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech v trvání 8 (osmi) roků.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněné I. E., projednal její odvolání a rozhodl rozsudkem ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém výroku o uloženém trestu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou I. E. při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř (4) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ji pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání osmi (8) let.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 7 T 29/2011, podala obviněná I. E. prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podrobnostech dovolatelka uvedla, že nesplnění procesních podmínek spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů se řádným způsobem nevypořádaly s návrhem obviněné na výslech svědka Z., v důsledku čehož bylo zkráceno její právo na obhajobu. Podle názoru obviněné není možné neprovést klíčový důkaz s odůvodněním, že by bylo obtížné zajistit účast svědka na hlavním líčení. Tento svědek mohl potvrdit, že obviněná měla opravdu zájem RAOS zprovoznit. Potvrdit, že bylo domluveno, že po vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) měly být tyto peníze zaslány na účet pana Z., jehož povinností by bylo peníze převést na účet finančního úřadu. Soudy se rovněž odpovídajícím způsobem nevypořádaly s argumentací obviněné o jejím podnikatelském záměru, který pokud by se podařilo realizovat, mohl majiteli takového vynálezu přinést nemalý zisk a pro stát odvody na daních. Obviněná v této souvislosti odkázala především na závěr Ing. F., který uvedl, že část myšlenky RAOSu není nesmysl a má v automobilovém průmyslu budoucnost. Obviněná zdůraznila, že plně důvěřovala informacím od pana N. a od paní V.. Za těchto okolností nelze v případě obviněné v žádném případě hovořit o přímém úmyslu požadovat úhradu nadměrného odpočtu DPH ve výši 66.500.000,- Kč. Podle obviněné je v rozporu se zásadou řádného trestního procesu skutečnost, že všechny důkazy byly soudy hodnoceny výlučně v neprospěch obviněné. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soud ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001. Dovolatelka také odkázala na princip presumpce neviny (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08).
V závěru dovolání proto obviněná I. E. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 7 T 29/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, a podle §265 l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 7 T 29/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolatelka také vyjádřila souhlas s projednáním jejího mimořádného opravného prostředku v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné I. E. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho prvé alternativě byl z její strany pouze formálně deklarován, neboť konkrétní námitky, kterými jej dovolatelka ústy svého obhájce podkládala, mu svým obsahem neodpovídaly. Z popsaného způsobu, jakým dovolatelka věcně naplnila namítanou nesprávnost právního posouzení přisouzeného skutku, je zřejmé, že zpochybnila procesní postup soudů obou stupňů, jakým se vypořádaly s vyhodnocením provedeného dokazování. Uvedené zaměření její dovolací argumentace však jednoznačně směřuje k odlišné podstatě skutkového děje tak, aby docílila takové změny skutkového stavu věci, který by přisouzenému závěru o jejím zaviněném jednání již neodpovídal. Podle státní zástupkyně přezkoumáním věci nebyl shledán žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem o dovolatelčině trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzeného výroku o její vině. Oběma soudům nelze důvodně vytýkat, že by při způsobu, jakým přistoupily k vyhodnocení všech okolností, za kterých mělo v daném případě prostřednictvím zakoupeného inteligentního dopravního systému RAOS dojít k realizaci dovolatelčina podnikatelského záměru a tím i ke zohlednění jejího daňového zatížení při jeho pořízení, resp. dodání v souvislosti s uplatněním nadměrného odpočtu DPH, nepostupovaly v souladu s pravidly, uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. I přes namítaný nedostatek slyšení svědka P. Z., popř. ztotožnění osoby, která se za něj vydávala, nemohly soudy přehlédnout ta rozhodná skutková zjištění, týkající se okolností, za kterých se dovolatelka bez odpovídajícího odborného a dostačujícího finančního zázemí na své straně rozhodla podnikat v rámci jí do té doby neznámého předmětu činnosti, spojeného s provozováním radiového bezpečnostního ochranného systému v údajné cenové relaci stovek milionů korun, smluvně se zavázala k úhradě takto deklarované kupní ceny autorského díla (navýšené o prodávajícím údajně odvedenou DPH), a to podle přiloženého dvanáctiletého splátkového kalendáře, znějícího na několikamilionové měsíční splátky. To vše za stavu, že součástí takto deklarovaného předmětu koupě nebyla ani odpovídající technická dokumentace, způsobilá minimálně ke zhotovení prototypu obchodovaného díla, které bylo ve skutečnosti pouhým užitným vzorem navíc se zaniklou právní ochranou. Při takovém způsobu přístupu k realizaci dovolatelčina podnikatelského záměru jí nemohly soudy přisvědčit v obhajobě o její skutečné vůli uvést odkoupený dopravně bezpečnostní systém v život a v rámci přijatého zdanitelného plnění v deklarované ceně se jím za podmínek §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty oprávněně prokazovat z titulu existujícího daňového nároku (výhody). Zcela správně tak soudy dospěly k závěru, že při uplatnění daňové výhody v přisouzené výši 66.500.000,- Kč si dovolatelka byla vědoma nesplněných zákonných podmínek pro její přiznání a vyplacení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzené I. E. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná I. E. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve velkém rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 tr. zákoníku).
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Ve vztahu k okolnosti, že ke zkrácení daně došlo ve velkém rozsahu, podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Nejvyšší soud se především na základě obsahu spisu zabýval hmotně právní námitkou obviněné I. E., že soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s argumentací obviněné o jejím podnikatelském záměru, který pokud by se podařilo realizovat, mohl majiteli takového vynálezu přinést nemalý zisk a pro stát odvody na daních. Obviněná v této souvislosti odkázala především na závěr Ing. F., který uvedl, že část myšlenky RAOSu není nesmysl a má v automobilovém průmyslu budoucnost. Obviněná zdůraznila, že plně důvěřovala informacím od pana N. a od paní V.. Za těchto okolností nelze v případě obviněné v žádném případě hovořit o přímém úmyslu požadovat úhradu nadměrného odpočtu daně ve výši 66.500.000,- Kč.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že pokud se týká výpovědi svědka Ing. V. F., tento uvedl, že v technické zprávě k systému RAOS chybí jakékoliv technické řešení nedostatků se šířením signálu. Pokud je základní myšlenkou ovlivňování světelných signalizačních zařízení, pak je to nepřijatelné. Pokud by základní myšlenkou byla komunikace mezi vozidly a infrastrukturou, je to v souladu s vědou a výzkumem. K realizaci systému schází velmi náročný vývoj a technologický postup. V hlavním líčení svědek ještě doplnil, že na základě listin vztahujících se k systému RAOS, které měl k dispozici, se nedá zhotovit prototyp (srov. str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Je tedy sice pravdou, jak tvrdí dovolatelka, že tento svědek částečnou realizovatelnost systému RAOS připustil, avšak jeho výpověď je nutné hodnotit komplexně, což znamená, že za stavu, v jakém měla dovolatelka systém zakoupit, byl prakticky nevyužitelný. Je také velmi pozoruhodné, že zatímco podle svědka M. H. tento za prodej práv systému RAOS liberecké společnosti obdržel 100.000,- Kč (srov. str. 6 – rozsudku nalézacího soudu), dovolatelka jej zakoupila za cenu 350 mil. Kč. Konečně také k M. N. nalézací soud poznamenal, že tento zemřel 6. 11. 2007. Výpis z databáze patentů a užitných vzorů svědčí o tom, že M. N. z J. n. N. měl několik patentů, poslední před desítkami let a žádný z oblasti elektroniky či souvisejících oborů (srov. str. 17 – 18 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak považuje argumentaci dovolatelky týkající se tohoto svědka ve světle i ostatních skutkových zjištění, která učinil nalézací soud, za neopodstatněnou. Nelze tak než souhlasit s nalézacím soudem, že dovolatelka se trestného jednání dopustila v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se rozhodně neztotožňuje s tím, že nalézací soud se prakticky nezabýval subjektivní stránkou trestného činu (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také zdůraznil, že v projednávané věci nešlo pouze o prokázání totožnosti P. Z., ale především o průkaznost toho, že P. Z. byl vlastníkem projektu chráněného autorským právem, projektu, který je životaschopný a má hodnotu v řádech desítek milionů korun, což se nestalo. Proto obviněné nebylo možno ani uvěřit, když vypovídala o své motivaci k podnikání, údajné důvěře ve schopnosti pana M. N. a víře v úspěšnost celé transakce. Nelze věřit tomu, že by obviněná za daných okolností uzavřela uvedenou smlouvu, neměla základní kapitál pro rozjezd celého podniku, neměla prototyp, příslušné odborné zázemí a vratku DPH by navíc zaplatila P. Z.. Nalézací soud správně shledal, že obviněná svým úmyslným jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ohledem na obsah přezkoumaného spisového materiálu zásadně ztotožňuje se závěry soudů obou nižších stupňů, přičemž dále podotýká, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumaná odvolacím soudem jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou logicky odůvodněná. Pokud je v dovolání poukazováno na část výpovědi zpracovatele odborného vyjádření Ing. V. F. je v dovolání část jeho výpovědi vytržena ze souvislosti, neboť vedle toho, že připustil soulad jedné možné myšlenky (komunikace mezi vozidly a infrastrukturou) s vědou a výzkumem, zároveň dodal, že v technické zprávě k systému RAOS chybí jakékoliv technické řešení nedostatků se šířením signálu, k realizaci systému schází velmi náročný vývoj a technologický postup a navíc na základě podkladů, které měl k dispozici, nelze zhotovit ani prototyp, což jsou z hlediska praktické realizace jistě podstatnější skutečnosti, než zmíněný soulad jedné myšlenky s vědou a výzkumem. Nalézací soud a v návaznosti na něj i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, jak na ně poukázala dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku, který byl navíc v zásadě zaměřen pouze na skutkové námitky, s výjimkou námitek vztahujících se k naplnění subjektivní stránky. Ze strany Nejvyššího soudu potom nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i v rozhodnutí nalézacího soudu. Oba nižší soudy správně zdůraznily rozhodná skutková zjištění, spočívající v tom, že obviněná I. E. bez odpovídajícího odborného personálního a finančního zabezpečení náročného projektu v oboru inteligentních dopravních systémů se rozhodla podnikat v rámci pro ni zcela neznámého předmětu činnosti, spojeného s provozováním radiového bezpečnostního ochranného systému v údajné cenové relaci stovek milionů korun, smluvně se zavázala k úhradě takto deklarované kupní ceny „díla“ (navýšené prodávajícím o DPH), a to podle přiloženého dvanáctiletého splátkového kalendáře, znějícího na mnohamilionové splátky v letech 2007 až 2019, a to i přesto, že součástí předmětu koupě, který neměl deklarovanou povahu autorského díla ani vynálezu (šlo o užitný vzor – č. zápisu 13022, jehož právní ochrana zanikla dne 30. 10. 2006 – č. l. 554 až 571 spisu; srov. k tomu i odborné vyjádření ČVÚT v Praze na č. l. 336 až 337 spisu), nebyla ani odpovídající technická dokumentace, způsobilá minimálně ke zhotovení prototypu obchodovaného díla (srov. k tomu i vady, které by bránily realizovatelnosti systému v odborném vyjádření ČVÚT v Praze na č. l. 338 až 341, kde k systému RAOS je v závěru uvedeno, že „není vynálezem, ale diletantským a nerealizovatelným pokusem užití kooperativních systémů“). S ohledem na to správně oba nižší soudy odmítly obhajobu obviněné o její skutečné snaze docílit realizaci odkoupeného „díla“ pro praktické využití v dopravě a v rámci přijatého zdanitelného plnění v deklarované ceně se jím za podmínek §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty oprávněně prokazovat z titulu existujícího daňového nároku (výhody – nadměrného odpočtu DPH). Zcela správně tak soudy dospěly k závěru, že při uplatnění daňové výhody – nadměrného odpočtu DPH ve výši 66.500.000,- Kč na základě fingované faktury č. … ze dne 23. 10. 2007 znějící na částku 350.000.000,- Kč s předmětem zdanitelného plnění – převod vlastnického práva k originálu díla RAOS, od dodavatele obchodní společnosti ELBER-STAV CZ, s. r. o., IČ 254 87 116, se sídlem Liberec, Mostecká 663, si byla obviněná dobře vědoma, že takto přijaté plnění nepoužije pro uskutečnění své podnikatelské činnosti, kterou ani nezačala prakticky připravovat k realizaci, a tedy, že nesplnila zákonné podmínky pro její přiznání a vyplacení, neboť celá operace měla jediný účel získat neoprávněně finanční plnění od státu, a proto jednala v přímém úmyslu vylákat výhodu ve formě nadměrného odpočtu ve výši 66.500.000,- Kč. Soudy nižších stupňů přitom postupovaly zcela v souladu s pravidly zachycenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jak vyplývá z odůvodnění jejich shora citovaných rozsudků, a proto není možné přijmout ani výtku dovolatelky spočívající v tom, že oba soudy nižších stupňů hodnotily všechny důkazy výlučně v její neprospěch.
Obviněná I. E. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila též prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se tedy o případy, kdy je řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut z tzv. formálních důvodů. Tak je tomu v případě zamítnutí odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí nebo tehdy, bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§253 odst. 4 tr. ř.). Pokud dovolatelka tento dovolací důvod spatřovala v bodě III. dovolání (v úvodní části – K nesplnění procesních podmínek) ve skutečnosti, že soudy nižších stupňů se řádným způsobem nevypořádaly s návrhem obviněné na výslech svědka Z., v důsledku čehož bylo zkráceno její právo na obhajobu, přičemž podle názoru obviněné není možné neprovést klíčový důkaz s odůvodněním, že by bylo obtížné zajistit účast svědka na hlavním líčení. Tento svědek mohl potvrdit, že obviněná měla opravdu zájem RAOS zprovoznit. Potvrdit, že bylo domluveno, že po vrácení odpočtu DPH měly být tyto peníze zaslány na účet pana Z., jehož povinností by bylo peníze převést na účet finančního úřadu.
K této námitce Nejvyšší soud především poukazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v kterém se uvádí, že pokud se týká P. Z., podle zprávy Policie České republiky měl P. Z. povolen pobyt na území České republiky od 10. 4. 2001 do 10. 10. 2001 a od 27. 12. 2001 do 25. 6. 2006, ale od tohoto data není evidováno vydání dalšího víza. Ze zprávy Interpolu bylo zjištěno, že na území Ukrajiny vstoupil 20. 10. 2006. To, co je uvedeno, nemůže samozřejmě znamenat jednoznačně, že P. Z. se na území České republiky v rozhodné době nezdržoval, ale jeví se to jako velmi nepravděpodobné. Obhajoba obviněné byla založena na tom, že se za něj asi někdo vydával a že obviněná byla naivní a muži, který se za P. Z. vydával, uvěřila. Všechny provedené důkazy však svědčí o tom, že tomu tak nebylo (srov. str. 15 rozsudku nalézacího soudu). K tomu nalézací soud na straně 20 rozsudku dodal, že neprováděl další dokazování, protože o vině obviněné nemá žádné pochybnosti. Dále uvedl, že nedoplnil dokazování výslechem svědka P. Z. a odkázal na to, co je k jeho osobě uvedeno shora. Bylo by velmi obtížné zajistit přítomnost tohoto svědka v hlavním líčení a s ohledem na stav dokazování je také jeho výslech nadbytečný. Svědek by možná pomohl objasnit, kdo se za něj vydával, ale to na vině obviněné nemůže nic změnit. Odvolací soud k tomu ve svém rozsudku uvedl, že nalézací soud správně upustil od pokusů zajistit výslech pravého P. Z.. Ani odvolacímu soudu není jasné, jak by jeho výslech pomohl objasnit podstatné skutečnosti ve věci (srov. str 6 – 7 rozsudku odvolacího soudu).
Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné uvést, že nalézací soud sice skutečně mimo jiné uvedl, že by bylo velmi obtížné zajistit přítomnost tohoto svědka v hlavním líčení, což však nebyl hlavní důvod pro odmítnutí provedení výslechu svědka P. Z., neboť současně zdůraznil, že s ohledem na stav dokazování je jeho výslech nadbytečný, neboť svědek by možná pomohl objasnit, kdo se za něj vydával, ale to na vině obviněné nemůže nic změnit. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Pokud dovolatelka nově ve svém dovolání uvedla, že by tento svědek mohl potvrdit, že obviněná měla opravdu zájem RAOS zprovoznit a potvrdit, že bylo domluveno, že po vrácení odpočtu DPH měly být tyto peníze zaslány na účet pana Z., jehož povinností by bylo peníze převést na účet finančního úřadu, považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že údajný reálný záměr obviněné zprovoznit systém RAOS byl shora uvedeným dokazováním zcela vyvrácen. Ohledně dalšího tvrzení, že „po vrácení odpočtu DPH měly být tyto peníze zaslány na účet pana Z., jehož povinností by bylo peníze převést na účet finančního úřadu“, považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že sice podle smlouvy o převodu vlastnického práva k originálu díla radiového automobilového ochranného systému ze dne 20. října 2007 měla být celá částka 416.500.000,- Kč včetně DPH zaplacena v postupných splátkách, přičemž první splátka k 25. 12. 2007 činila právě 66.500.000,- Kč (č. l. 31 až 51 spisu), což by umožňovalo společnosti ELBER-STAV CZ, s. r. o., DPH jako plátci uhradit (srov. i svědeckou výpověď L. V. na č. l. 847 spisu), ale toto znění smlouvy je třeba hodnotit se spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy prokazujícími nereálnost celé transakce prováděné na základě falšovaných dokladů, jako součást snahy navodit reálnost jejího provedení, aby byl příslušný Finanční úřad v Mnichově Hradišti uveden v omyl a došlo k vylákání nadměrného odpočtu ve výši 66.500.000,- Kč od státu a současně bylo navozeno zdání, že došlo k vyvedení finančních prostředků z vyplaceného nadměrného odpočtu DPH mimo sféru obviněné I. E. a že za celou transakci odpovídá P. Z., který však zcela zjevně v záležitosti vůbec nefiguroval (srov. nepravdivé údaje v předmětné smlouvě na č. l. 31 až 51, které měly uvést v omyl finanční úřad o povaze a charakteru „díla“; dále přiznání k dani z příjmu č. l. 2 až 3 a Protokol o ústním jednání podle §12 zák. č. 337/1992 Sb. ze dne 18. 4. 2008 se závěrem: „Správce daně proto nemůže vyplatit 66.500.000,- Kč jako odpočet DPH tomu, kdo si za cenu 350 milionů koupil informaci dostupnou komukoli a nadto bezplatně“ – č. l. 4 až 6 spisu, srov. i další doklady č. l. 54 až 203 spisu). To vyplývá i z toho, že podpis na předmětné „Smlouvě o převodu vlastnického práva k originálu díla“ ze dne 20. října 2007 není pravým, běžně užívaným podpisem osoby P. Z.; stejně je tomu i ohledně podpisu na faktuře č. … ze dne 23. 10. 2007 a na dopisu jednatele obchodní společnosti ELBER-STAV CZ, s. r. o., ze dne 23. 10. 2007, jakož i na čtvrtém listě formuláře Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2007 obchodní společnosti ELBER-STAV CZ, s. r. o. (srov. znalecký posudek znalce PhDr. Vladimíra Svobody na č. l. 345 až 352 a 873 spisu). Navíc podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (k datu uzavření předmětné smlouvy), je plátce daně povinen DPH odvést na základě vystavené faktury, neboť podle §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak, přičemž plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň (žádnou takovou platbu však plátce ELBER-STAV CZ, s. r. o., finančnímu úřadu nezaplatil a v podstatě lze říci, že na základě své finanční situace ani zaplatit nemohl – srov. č. l. 142 až 203 spisu).
S přihlédnutím k těmto okolnostem a k správně zjištěnému a náležitě důkazně podloženému uvedenému skutkovému zjištění nalézacího soudu, které se stalo podkladem závěru o vině obviněné I. E. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jak to již bylo zhodnoceno shora, považuje i Nejvyšší soud provedení důkazu výslechem svědka P. Z. z důvodů, které již správně dovodily v odůvodnění svých rozsudků oba nižší soudy, za nadbytečné, neboť z hlediska shora uvedených možností odmítnutí důkazního návrhu bylo uvedené tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno, zvláště když shora uvedené rozhodné dokumenty nepodepsal P. Z., a proto byly tyto podpisy falšovány, což jednoznačně svědčí pro správnost závěrů obou nižších soudů.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné ještě dodat, že tento dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je ve své prvé alternativě naplněn pouze tehdy, pokud měl odvolací soud podané odvolání přezkoumat po věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho o něm bez jeho věcného přezkoumání rozhodl tak, že je zamítl nebo je odmítl z formálních důvodů, ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny. V projednávaném případě obviněné I. E. tomu tak ale nebylo, neboť z podnětu jejího odvolání došlo za podmínek §254 odst. 1 tr. ř. k věcnému přezkoumání napadeného rozsudku nalézacího soudu. Je tedy možné uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho prvé alternativě dovolacími námitkami obviněné I. E. naplněn nebyl.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 3 To 72/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 7 T 29/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou I. E. při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř (4) let, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dohledem a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání osmi (8) let, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné I. E. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.