ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1058.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1058/2012 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 4. 2012, č. j. 55 To 306/2011-241, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 224/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2011, č. j. 5 T 224/2008-199, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obžalovanému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. 15 T 62/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, č. j. 55 To 306/2011-241, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému M. Z. podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obžalovanému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. 15 T 62/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené společnosti škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K právní kvalifikaci skutku uvedl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že v době uzavření předmětné leasingové smlouvy měl dostatek finančních prostředků k úhradě splátek. Za této situace podle jeho názoru nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Předložení samotného nepravdivého potvrzení není okolností, která by prokázala existenci přímého nebo alespoň nepřímého úmyslu. S ohledem na to, že se poškozený v rámci adhezního řízení přihlásil s nárokem na náhradu škody ve výši 137.310,16 Kč, má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti obviněný pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vznesl námitku promlčení, neboť promlčecí doba u trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je tříletá a skutek se stal dne 12. 2. 2004, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 5. 2008, tedy po uplynutí promlčecí doby. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 4. 2012, č. j. 55 To 306/2011-241, a podle §265m odst. 1 tr. ř. vydal rozsudek, jímž by obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil, příp. aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že věc se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že v dovolání uplatnil obviněný obsahově shodné námitky, které byly mj. také již součástí řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Na jejich závěry vyjádřené v důvodech meritorního rozhodnutí lze beze zbytku odkázat. Takto podložené dovolání, vybudované na námitkách již dříve řádně přezkoumaných, bývá zpravidla posuzováno jako zjevně neopodstatněné, což platí i o dovolání obviněného M. Z., nehledě na skutečnost, že jeho výhrady nenaplňují uplatněné důvody dovolání. Argumentaci o nedostatku subjektivní stránky, který obviněný vyvozuje z faktu, že měl k dispozici určitou částku za prodej nemovitosti a tedy dostatek finančních prostředků, nelze podle státního zástupce přisvědčit. O podvodném úmyslu svědčí skutečnost, že úvěrujícímu peněžnímu ústavu předložil zfalšované potvrzení o výši příjmu a nepravdivě prohlásil, že na jeho majetek nebyl vyhlášen konkurs. Subjektivní stránku trestného činu státní zástupce považuje za naplněnou. Za irelevantní je třeba považovat i námitku, že trestní stíhání pro tento skutek již bylo promlčeno. V tomto ohledu dovolatel zcela ignoruje skutková zjištění soudu, který stanovil výši způsobené škody na částku 656.358 Kč. Rozhodnutí o náhradě škody a skutkové zjištění o výši způsobené škody jsou však diametrálně odlišné právní pojmy, z nichž pouze ten druhý má význam pro právní posouzení skutku. Výši škody způsobené trestným činem totiž soud zjišťuje jako znak skutkové podstaty trestného činu, zatímco uplatnění nároku na náhradu škody je plně v dispozici poškozeného subjektu jako součást občanskoprávní roviny meritorního rozhodnutí v rámci trestního řízení (tzv. adhezního řízení). Škoda způsobená trestným činem tudíž byla soudem stanovena nezávisle na uplatněném nároku poškozeného a byla rovněž správně posouzena jako naplnění znaku značné škody ve smyslu §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. Promlčecí doba trestního stíhání takto právně kvalifikovaného skutku činí podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět roků a taková doba mezi spácháním skutku a zahájením trestního stíhání pro tento skutek v žádném případě neuplynula, takže trestní stíhání nemohlo být promlčeno. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud má za to, že obsahem námitek obviněného nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Třebaže námitka subjektivní stránky trestného činu je námitkou právní, v případě argumentace obviněného je založena na tom, že obviněný zpochybňuje provedená skutková zjištění. Především nesouhlasí s tím, jaké závěry soudy učinily na základě provedeného dokazování, pokud vyslovily, že v době uzavírání leasingové smlouvy měl dostatek finančních prostředků k úhradě sjednaných splátek. Jeho námitky však ve světle provedeného dokazování nemohou obstát. O podvodném úmyslu svědčí skutečnost, že při sjednávání leasingové smlouvy prohlásil, že na jeho osobu není prohlášen konkurs, ačkoliv na jeho osobu byl prohlášen konkurs. Bylo prokázáno, že v době uzavírání leasingové smlouvy byl obviněný v úpadku, a to ve formě insolvence, kdy více věřitelům dlužil v souhrnu 15.000.000,- Kč. Leasingové společnosti MB Leasing, a. s., dále předložil falešné potvrzení o výši příjmů u společnosti OBUV CZ, s . r. o., na němž dokonce figuroval i falešný podpis osoby, která ho měla vystavit. Nutno dodat, že v požadovaném období pro společnost OBUV CZ, s. r.o., žádnou činnost nevykonával. Pro verzi obviněného nesvědčí ani fakt, že za prodej nemovitosti měl na účtu k dispozici částku 1.400.000,- Kč, neboť v době uzavírání leasingové smlouvy na účtu byl zůstatek 50.000,- Kč, z čehož leasingové splátky řádně hradit nemohl. Jak uvádí soud prvního stupně na str. 7 odůvodnění rozsudku, s přihlédnutím k okolnosti, že obviněný měl obrovské dluhy v řádu miliónů Kč, vyznívá jeho argumentace, že mohl leasingové splátky řádně hradit, zcela nepřesvědčivě. V odůvodnění rozhodnutí obou stupňů je přitom vysloven ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu stejný závěr. Pokud obviněný uvádí, že na str. 3 rozsudku odvolacího soudu je uveden opak, zřejmě přehlédl, že jde o citaci jeho odvolání (a tedy nikoliv závěr odvolacího soudu). Zcela srozumitelně se soud prvního stupně vyjádřil rovněž k otázce výše škody s tím, že na určení výše škody jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty nemá vliv, uplatňuje-li poškozený v rámci adhezního řízení částku nižší. Lze tedy uzavřít, že pro svou skutkovou povahu nemohl Nejvyšší soud námitky obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, což je důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V současné době se praxe Nejvyššího soudu ustálila na názoru, podle něhož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit toliko za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739, str. 18). V tomto směru Nejvyšší soud poznamenává, že vznesenou námitku promlčení nelze akceptovat, neboť se nevztahuje k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nýbrž ji vztahuje k právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neshledal žádné pochybení stran subjektivní stránky trestného činu nebo v otázce výše škody. Skutek obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tj. včetně jeho objektivní i subjektivní stránky. Námitky obviněného tudíž nemohou ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přivodit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., proto o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann