ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1124.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1124/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2012 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 175/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 173/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 1 T 173/2011, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 12. 08. 2011 v době kolem 22:25 hodin v Praze, ul. Z., v prostorách stanice metra „P.“, ve střední části nástupiště, poblíž laviček, u kolejiště směřující do konečné zastávky „Z.“ - Praha, po předchozí slovní rozepři mezi poškozeným E. W., a přítomnými M. Č., J. D., a V. P., fyzicky napadl poškozeného a to tak, že k němu přistoupil a se slovy „hej, hej, co děláš?“ udeřil poškozeného pravou rukou sevřenou v pěst do oblasti obličeje, kdy poté mezi oběma vznikla vzájemná fyzická potyčka, při které byl poškozený opakovaně udeřen obviněným rukou sevřenou v pěst a tato potyčka skončila tak, že obž. přitlačil poškozeného k zemi, čehož po chvíli zanechal a poškozeného pustil, kdy posléze do stanice metra P. přijela vlaková souprava metra, do které obž. společně s Č., D. a P. nastoupil, a když do stejné vlakové soupravy metra chtěl nastoupit i poškozený, tak ho obž. od soupravy odstrčil s upozorněním, ať jede další vlakovou soupravou metra, kdy poté obž. společně s Č., D. a P. odjeli pryč ze stanice metra P., přičemž obž. způsobil při fyzickém napadení poškozenému zranění, a to vykloubení (luxace) horního mezičlánkového kloubu 4. prstu (prsteníku) pravé ruky bez posunu úlomků a kožní oděrku o rozměrech 3mm x 3mm na nose, což si vyžádalo lékařské ošetření ve FN Bulovka, Praha 8 a ze soudně lékařského hlediska dosahovala zjištěná poranění závažnosti ublížení na zdraví“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu částku ve výši 2.841,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený E. W. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Usnesením ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 175/2012, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl poškozený E. W. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v dané trestní věci svědkyně J. D. a M. Č. vypověděly, že poškozený W. svědkyni V. P. hrubě a vulgárně nadával, že se na ni sápal a že jí, resp. všem vyhrožoval vhozením do kolejiště. Poznamenal, že v okamžiku, kdy měl poškozený W. urážet přítomné nadávkami (viz shora), nebyl (obviněný) přítomen ve střední části nástupiště, poblíž laviček, u kolejiště směřujícího do konečné zastávky Z. - Praha. Na nástupiště přiběhl až tehdy, když slyšel hlasitý křik, přičemž poškozený W. proti němu zaujal postoj do předkopnutí nohou (zvedl ji proti přibíhajícímu obviněnému). Krátce poté, kdy ve střední části nástupiště, v bezprostřední blízkosti kolejiště došlo k fyzickému kontaktu mezi ním a poškozeným W., přijela do zastávky souprava. Shrnul, že poškozený W. měl podle svědků slovními výhrůžkami i fyzicky útočit na tři svědky, kteří měli z jeho výhrůžek obavy, že on (obviněný) nebyl přítomen konfliktu a slovním výhrůžkám vůči jeho družce a ostatním a přiběhl až poté, kdy slyšel hlasité volání. Zdůraznil, že pokud došlo k slovním výhrůžkám všem přítomným vhozením do kolejiště, mohl mít důvodné a pádné obavy o svoji družku, její dceru i svědkyni Č., resp. mohl mít úsudek o agresivní osobě, která v okamžiku, kdy přiběhl, proti němu zvednula nohu do výše. Dále konstatoval, že při fyzickém napadení způsobil poškozenému vykloubení horního mezičlánkového kloubu 4. prstu a kožní oděrku o rozměrech 3 mm x 3mm na nose. Dodal, že mohl poškozenému zabránit v tom, aby proti němu dokončil kop nohou, že z výpovědi přítomných vyplývá, že měli důvodné obavy o své životy, popř. že v okamžiku, kdy přiběhl, nebylo zjevné, že by poškozený W. upustil od slovních výhrůžek. V neposlední řadě soudu prvního stupně vytkl, že jeho výrok není úplný, neboť neobsahuje rozsah jednání poškozeného W. vůči přítomným. Uzavřel, že jeho jednání nevybočilo z mezí ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 175/2012, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, že námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stádiích trestního stíhání. Poznamenal, že nalézací soud učinil skutková zjištění – a v tomto směru vyznívá i odůvodnění dovolání, že obviněný se v době verbálního konfliktu mezi poškozeným a romskými ženami na nástupišti metra nenacházel, žádné slovní projevy některé ze zúčastněných osob neslyšel a objektivně nemohl ani pozorovat nic, co by mohlo připomínat jejich fyzické napadení. Objektivně vzato se nebylo čemu bránit a jeho útok na poškozeného E. W. znaky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku nesplňuje.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby bylo podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 7 To 175/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání bylo nutnou obranou ve smyslu §29 tr. zákoníku). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně poznamenat následující skutečnosti.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných se podává, že ze strany poškozeného nehrozil ani neprobíhal žádný útok vůči svědkyním M. Č., J. D. a V. P.. To muselo být obviněnému zřejmé, resp. obviněný se ani nemohl domnívat, že by nějaký útok, který by si vyžádal a současně ospravedlňoval jeho fyzický atak vůči poškozenému, přímo hrozil či trval. Pokud pak poškozený proti obviněnému vykopl nohu ve chvíli, kdy se k němu obviněný přibližoval rychlým během, jenž doprovázel křikem, je evidentní s ohledem na situaci, v níž se poškozený nacházel, že tento jeho krok byl motivován obavou o vlastní zdraví a že se jednalo o pokus o obranu proti přímo hrozícímu útoku obviněného.
Jednání obviněného tudíž nemohlo naplňovat znaky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, neboť zde absentoval přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, proti kterému by obviněný sebe či jinou osobu bránil. Nutno dodat, že zjištěné okolnosti případu nijak nenasvědčují ani závěru o nutné obraně putativní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý