ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1186.2012.1
km 6 Tdo 1186/2012-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2012 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 64/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 6 T 64/2011, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1)] zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době mezi 23.30 hod. dne 24. 4. 2011 a 01.00 hod. dne 25. 4. 2011 v katastru obce S., okr. Mladá Boleslav, na louce poblíž levého břehu řeky J. vlevo od mostu, u silnice vedoucí z obce S. do obce P., po předchozí hádce plynoucí z rozporů v jejich mileneckém vztahu, napadl rdoušením a údery zejména do obličeje poškozenou I. S., roz. P., kterou dále v úmyslu usmrtit opakovaně bodal nožem o délce čepele přesahující 10 cm do hlavy a zad, čímž jí způsobil 11 bodnořezných ran - bodnořeznou ránu týlní krajiny vpravo, pronikající bodným kanálem pod spodinou lební krčním svalstvem k 2. krčnímu obratli a ke klenbě hltanu; bodnořeznou ránu týlní krajiny hlavy vpravo, pronikající do podkoží; bodnořeznou ránu za horním úponem pravého ušního boltce, pronikající bodným kanálem spánkovou kostí vpravo do pravé pyramidy; bodnořeznou ránu v pravé spánkové krajině, pronikající pravým spánkovým svalem a šupinou kosti spánkové do dutiny lební; bodnořeznou ránu pronikající pravým ušním boltcem; bodnořeznou ránu pod pravým ušním boltcem, pronikající bodným kanálem k pravé lícní kosti; bodnořeznou ránu pod úponem pravého ušního boltce při hlavičce dolní čelisti, pronikající do podkoží a svaloviny; bodnořeznou ránu nad hranou dolní čelisti vpravo, pronikající do podkoží a svaloviny; bodnořeznou ránu nad horním okrajem pravé lopatky, pronikající bodným kanálem svalovinou k 7. krčnímu obratli; bodnořeznou ránu pravé bederní krajiny, pronikající bodným kanálem do svalstva zad a velkého bederního svalu vpravo; bodnořeznou ránu na přechodu hrudní a bederní krajiny, pronikající do podkoží, přičemž tato zranění vyvolala u poškozené krvácivý šok vedoucí k její bezprostřední smrti“.
Dále byl obviněný uznán vinným [v bodě 2)] přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 21.00 hod. dne 25. 3. 2011 do 03.00 hod. dne 26. 3. 2011 v M., D. ul., v bytě poškozené J. J., poté, kdy mu poškozená oznámila, že chce ukončit jejich milenecký vztah, tuto opakovaně úmyslně fyzicky napadl tak, že ji rdousil rukama, strhl ji za vlasy na podlahu, kde ji napadal četnými údery pěstmi do zad a hlavy a údery ostrou hranou šroubováku do zátylku a zad, čímž jí způsobil zejména četné oděrky šíje, krku a zad a pohmoždění krku, přičemž k omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů v důsledku těchto poranění u poškozené nedošlo, nicméně fyzický útok obžalovaného, s ohledem na intenzitu a způsob, mohl tento následek způsobit“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 2.381,- Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 3.904,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k jednání popsanému v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poznamenal, že ve svém doznání, jež učinil pod nátlakem vyšetřovatelů, se přiznal pouze ke dvěma bodným ranám. Shledal, že skutečnost, že by vedl i dalších devět bodných ran mu nebyla orgány činnými v trestním řízení bezpochyby prokázána. Připomněl, že ve svém doznání rovněž uvedl, že jej poškozená ohrožovala nožem jako první. Podle jeho názoru tak není bezpochyby prokázáno, zda se z jeho strany nejednalo o úlek a zmatečné jednání v důsledku pocitu ohrožení. Zdůraznil, že jednal v prostém afektu, na základě silného rozrušení a nikoli s úmyslem poškozenou usmrtit (nechtěl způsobit její smrt a nevěděl, že takový následek způsobit může). Prohlásil, že nenaplnil volní složku trestného činu vraždy a že nebyla prokázána ani jeho vůle vyvolat svým jednáním rozhodné skutečnosti tohoto trestného činu. Podle svého doznání, v okamžiku, kdy opouštěl místo činu, si nepřipouštěl možnost, že by poškozenou usmrtil, uvědomoval si pouze skutečnost, že poškozenou zranil. Jeho jednání tedy nebylo v žádném případě plánované a není ani možno plně připustit, že si představoval rozhodné skutečnosti alespoň jako možné a že jednal v přímém úmyslu způsobit smrt poškozené. Dospěl k závěru, že byl odsouzen za trestný čin, aniž bylo objasněno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty. Stran jednání popsaného v bodě 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu odvolacímu soudu vytkl, že se k tomuto bodu v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevyjádřil. Podotkl, že vzhledem k tomu, že mu v dovolání není umožněno vyjádřit svou pochybnost nad skutkovým zjištěním soudu první instance, vyjadřuje zde pouze svůj názor, že vrchní soud si v tomto bodě obžaloby byl vědom nejasností a pochybení orgánů činných v trestním řízení a že právě z tohoto důvodu ve vztahu k tomuto bodu opomněl své rozhodnutí odůvodnit. V neposlední řadě namítl, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud neumožnily provést důkaz výslechem znalce RNDr. Daniela Vaňka, PhD.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 6 T 64/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyložila podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (mj. přitom zdůraznila, že v dovolacím řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, přičemž je možné pouze hodnotit, zda skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena) s tím, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Následně poznamenala, že pokud jde o námitku obviněného v tom smyslu, že nalézací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávné právní závěry, resp. proto nesprávně posoudil skutek, lze shrnout, že obviněný brojí proti aplikaci procesních ustanovení trestního řádu nalézacím soudem, takže tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, což platí i pro námitku o neúplnosti provedeného dokazování.
Dále shledala, že námitka obviněného, že v daném případě není možno z jeho jednání dovodit úmysl, již uplatněný dovolací důvod naplňuje. Připomněla, že ve vztahu k §140 odst. 1 tr. zákoníku je k trestnosti jednání pachatele třeba existence úmyslného zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky. Konstatovala, že ze skutkové věty soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný jednal popsaným způsobem v úmyslu usmrtit. Zřetelně je tak vyjádřen cíl jednání obviněného. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze jsou popsány úvahy, které k takovému skutkovému závěru soud vedly. Bylo prokázáno, že obviněný měl v partnerských vztazích stejný vzorec chování, kdy si za své partnerky vybíral starší ženy, které již měly své rodinné zázemí a závazky, takže vztah s nimi byl z perspektivního hlediska nutně nevyvážený, neboť tyto ženy zvažovaly, zda mají narušit své rodinné zázemí kvůli vztahu s obviněným, ze kterého se poté, co poznaly blíže osobnost obviněného, snažily odejít. To však vždy v obviněném vzbudilo frustrace, žárlivost a neuspokojivé pocity, které ventiloval vůči svým partnerkám násilím. Agresivita u obviněného kulminovala ve vztahu s poškozenou I. S., kterou zavraždil v momentě, kdy vyjádřila pochybnosti o budoucnosti jejich vztahu. Právě tehdy u obviněného dominovala potřeba msty za křivdu a bezmocnost, kterou mu poškozená, a před ní také jiné ženy, údajně způsobily. Z osobnostní struktury obviněného, stejně tak jako z intenzity útoku, bylo možné jednoznačně dovodit, že obviněný chtěl poškozenou zavraždit. Bylo rovněž zjištěno, že v době činu měl obviněný zachovány jak rozpoznávací, tak i ovládací schopnosti. Dále podotkla, že protože obviněný nebyl ani jakkoliv intelektově znevýhodněn, prokazatelně věděl, že útok nožem na hlavu, krk a horní část trupu člověka, zvláště v případě četnosti ran, je pro něj smrtelný, neboť jde o část těla, ve které jsou uloženy životně důležité orgány. Jestliže obviněný popsaným způsobem útočil na tělesnou integritu poškozené, chtěl bezpochyby způsobit její smrt. Intenzita útoku i četnost ran, včetně jejich umístění, a použitý nástroj o tom jednoznačně svědčí. Podle státní zástupkyně tedy právní závěr soudů, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odpovídá skutkovým zjištěním.
Dále státní zástupkyně shledala, poté, co připomněla podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že námitky, jež obviněný vztáhl k tomuto dovolacímu důvodu (odvolací soud nezdůvodnil, proč zamítl jeho odvolání v případě skutku vůči poškozené J. J., který byl právně kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku) pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Předmětný dovolací důvod totiž postihuje pouze ty situace, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se jednání tak, jak je popsáno v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil, přitom akcentuje, že pod nátlakem vyšetřovatelů se doznal toliko ke dvěma bodným ranám vůči tělu poškozené I. S., resp. že jej jmenovaná poškozená nejprve ohrožovala nožem a že on jednal v silném rozrušení (v úleku a ve zmatku) a nechtěl poškozenou usmrtit]. Až sekundárně - výhradně z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (konkrétně o absenci subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující skutečnosti.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že soudy dříve ve věci činné nepostupovaly v předmětné trestní věci v rozporu s trestním zákonem, když v jednání obviněného popsaném v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně shledaly naplnění všech zákonných znaků zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že obviněný poškozenou v úmyslu usmrtit opakovaně bodal nožem o délce čepele přesahující 10 cm do hlavy a zad, čímž jí způsobil 11 bodnořezných ran, přičemž tato zranění vyvolala u poškozené krvácivý šok vedoucí k její bezprostřední smrti.
K tomu Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní podotýká, že je obecně známo, že útok nožem na hlavu a horní část trupu člověka, zvláště v případě četnosti ran, je pro něj smrtelný, neboť jde o části těla, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány. Jestliže tedy obviněný popsaným způsobem útočil na tělesnou integritu poškozené, nepochybně chtěl způsobit její smrt. Jinými slovy, intenzita útoku obviněného (rány byly vedeny středně velkou až velkou intenzitou), četnost bodných ran, jejich umístění a použitý nástroj, jakož i osobnostní struktura obviněného (jak byla soudy nižších stupňů zjištěna, na což přiléhavě odkazuje státní zástupkyně) jednoznačně svědčí o tom, že tento jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pro úplnost lze nad uvedený rámec ještě doplnit, že soudy nižších stupňů věnovaly dostatečnou pozornost provádění a hodnocení důkazů (přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při hodnocení řídily) a jejich postup v tomto směru nevybočuje z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění, jež na tomto základě učinily a odůvodnily, nejsou s provedeným dokazováním v extrémním nesouladu [nelze proto hovořit o svévoli soudu při hodnocení důkazů (rozhodování)]. Současně naplnily i účel dokazování, tedy zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v takovém rozsahu, který je nezbytný k vynesení rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněný však v rámci deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nenamítl, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Namítl toliko, že soud druhé instance ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodnil, proč zamítl jeho odvolání ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Takové námitky však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vzhledem k jeho vymezení podřadit nelze.
V dané souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K rozvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý